ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.59.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 59/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. února 2014 o dovolání obviněného D. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 10 To 199/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 89/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. V.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 1 T 89/2012, byl obviněný D. V. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 8. 3. 2012 v době kolem 22:30 hod. v H. K., na R. t. před prostorem STK, jako řidič dopravního vozidla Renault Clio červené barvy, rz ..., při jízdě ve směru z centra od H. K. poté, co mu byl příslušníkem Policie ČR, poškozeným nstržm. J. H., OEČ ..., služebně zařazeným na Krajském ředitelství policie Královehradeckého kraje, Územním odboru Hradec Králové, Oddělení hlídkové služby, který byl velen společně s nstržm. V. H., OEČ ..., služebně zařazeným tamtéž, k provádění dopravně bezpečnostní akce, oděným ve služebním stejnokroji s reflexní vestou s označením Policie, na vzdálenost 100 metrů signalizován červeným světlem pokyn k zastavení vozidla, kdy při tomto dávání pokynu stál poškozený ve vozovce, na toto zareagoval tak, že přejel s vozidlem do jízdního pruhu, ve kterém se nacházel poškozený a ve vzdálenosti okolo 15 metrů před poškozeným začal zrychlovat a najíždět na nstržm. H., který na poslední chvíli před střetem s vozidlem obviněného uskočil z dráhy vozidla obviněného a následně z místa ujížděl, avšak byl dostižen a zadržen zasahujícími policisty v blízkosti OD Tesco . Za to byl obviněný podle §325 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let.
Citované rozhodnutí napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 10 To 199/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný D. V. podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, neboť skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje jak objektivní, tak subjektivní stránku trestného činu násilí proti úřední osobě. Nebyl prokázán jeho úmysl působit svým jednáním na výkon pravomoci úřední osoby. Zároveň nebyla zjištěna ani skutečnost, zda odsouzený vozidlo skutečně řídil a najížděl na policistu. Ovšem i za předpokladu, že by se jako řidič automobilu nepodrobil kontrole a ujel, nelze takové jednání považovat za násilí proti úřední osobě, a už vůbec ne spáchané se zbraní. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na skutečnosti uvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že uplatňovanému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka obviněného, kterou zpochybňuje skutková zjištění soudů, zejména skutečnost, že řídil předmětný automobil Renault Clio a neuposlechl příkazu policisty zastavit, a naopak jízdu zrychlil, stále pokračoval ve směru k poškozenému, který zabránil srážce s vozidlem odskočením z jeho dráhy. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. Dovolatel tak mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), když se v tomto směru domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je, s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces, nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou souvislost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp.zn. 7 Tdo 1387/2009-I).
V posuzované věci však nelze soudům nic takového vytknout. S ohledem na obsah provedeného dokazování správně dospěly k závěru o vině obviněného ze spáchání posuzovaného činu. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal, jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.) jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Náležitě vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi dotčených policistů. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil (viz str. 2 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor dovolatele, že by soudy nižších stupňů v projednávané věci nedostatečně či nesprávně zjistily její skutkový stav.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný naplnil s jistou mírou tolerance právně relevantními námitkami, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje jak subjektivní, tak ani objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě dle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť v tom, že ujel policejní hlídce a nepodrobil se kontrole nelze spatřovat trestný čin a že jej nespáchal se zbraní. Nejvyšší soud však shledal tyto námitky zjevně neopodstatněnými.
Trestného činu násilí proti úřední osobě dle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se pachatel dopustí užitím násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Subjektivní stránka tohoto trestného činu tedy spočívá v záměrném použití násilí s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, anebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než ze strany pachatele došlo k použití násilí.
Z ustanovení §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku vyplývá, že úřední osobou se rozumí i příslušník Policie České republiky. Policista ve stejnokroji je v rámci své pravomoci oprávněn mimo jiné zastavovat vozidla, přičemž k tomuto zastavení dává znamení např. pomocí vztyčené paže nebo zastavovacím terčem a za snížené viditelnosti červeným světlem [srov. §79 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů, policista nstržm. J. H. oděný ve služebním stejnokroji a reflexní vestě, dával na vzdálenost 100 metrů znamení k zastavení vozidla řízeného obviněným pomocí červeného světla, na což obviněný reagoval zrychlením vozidla a pokračováním v jízdě, a to ve směru stojícího policisty, který srážce zabránil uskočením z dráhy vozidla. Na základě těchto zjištění je dostatečně opodstatněn závěr soudů, že obviněný tímto svým jednáním chtěl působit na zasahujícího příslušníka Policie České republiky, aby se tak vyhnul kontrole, ke které byl signalizací zřetelně vyzván, a tudíž za použití násilí i výkonu pravomoci ze strany dotčeného policisty v postavení úřední osoby.
Pojem násilí nutně nevyžaduje způsobení fyzické újmy poškozenému. Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka, s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Ve vztahu k posuzované věci je třeba připomenout, že násilí může směřovat jak přímo proti úřední osobě, jejíž odpor má být překonán nebo jejímuž odporu chce pachatel zamezit, tak i proti jiné osobě nebo proti věci, pokud je prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby, popř. prostředkem „odplaty“ za to, jak úřední osoba svoji pravomoc vykonala (v případě naplnění znaku „pro výkon pravomoci“). Z uvedeného vyplývá, že argument absence objektivní stránky u projednávaného trestného činu je neopodstatněný (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1193/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, 3 Tdo 1312/2012).
Naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je podmíněno tím, že pachatel se jej dopustil se zbraní.
Podle §118 tr. zákoníku se zbraní rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení tr. zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Zbraní se nerozumí pouze zbraň v technickém slova smyslu, ale je třeba pod tímto pojmem rozumět každý předmět, který je způsobilý zvýšit nebezpečí pro tělesnou integritu napadeného a zesílit tak útok proti tělesné integritě, tedy učinit útok proti tělu důraznějším.
Pokud dovolatel zpochybňuje spáchání trestného činu se zbraní, tak jeho tvrzení, že motorové vozidlo, kterým najížděl na policistu nelze pokládat za zbraň, nemůže obstát, a to i s ohledem na konstantní judikaturu. V tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1312/2013 (uveřejněné pod č. 39/2013 Sb. rozh. tr.), jehož právní závěr, že pokud pachatel použije proti úřední osobě jako prostředek fyzického nátlaku motorové vozidlo s úmyslem působit na výkon její pravomoci, lze za splnění dalších zákonných podmínek posoudit jako trestný čin násilí proti úřední osobě spáchaný se zbraní podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je naprosto přiléhavý i pro posouzení této věci obviněného D. V. (dále srov. též rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1976-I Sb. rozh. tr.).
Na základě skutkových zjištění soudů nižších stupňů a výše uvedených závěrů Nejvyšší soud uzavírá, že jednáním obviněného byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty mu přisouzeného zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést následující:
Tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez jeho věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný odkázal na druhou alternativu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ta však nemůže být naplněna za situace, kdy jeho dovolací námitky, jimiž uplatňoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyly shledány důvodnými.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného D. V. bylo zčásti opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík