ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.735.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 735/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2014 o dovolání obviněné R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 8 To 197/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 148/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 1 T 148/2012, byla obviněná R. K. uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byla odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozenému M. H.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Prostějově se obviněná dopustila trestné činnosti zkráceně tím, že v P. v období od roku 2003 do 24. 5. 2011 postupně vylákala od M. H., pod záminkami půjček k různým účelům celkem nejméně 2.020.000,- Kč, a to v různě vysokých částkách, které se vždy zavázala poškozenému postupně vrátit vždy do jednoho roku a následně v termínech 16. 10. 2009, 15. 2. 2010, do konce dubna 2011 či do 8. 8. 2011 ačkoliv neměla v úmyslu tyto půjčené peníze vrátit, peníze nevrátila a způsobila tak M. H. škodu ve výši 2.020.000,- Kč .
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 8 To 197/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
Dovolatelka namítla, že skutkem uvedeným ve výroku rozsudku nalézacího soudu nedošlo k naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a rovněž potřebného stupně jeho společenské škodlivosti, což svědčí o soukromoprávním charakteru posuzované věci. Poukázala na svou obhajobu, podle níž jí poškozený peníze daroval, což opírá o vyjádření poškozeného, že by po obviněné nechtěl peníze vrátit, pokud by spolu měli dítě a vedli společný život. Proto je nesprávný závěr soudů, že přijímala peníze jako půjčky s úmyslem je nevrátit. Dále namítla, že poškozený ani objektivně nemohl disponovat takovým množstvím peněz, jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, a tudíž je nemohl ani obviněné předat. Dovolatelka také namítla, že nebyly provedeny některé navržené důkazy, především svědecké výpovědi a znalecký posudek na ocenění investic poškozeného do jeho domu, který dle názoru obviněné byl odvolacím soudem hodnocen, ačkoliv nebyl vůbec proveden. Odvolací soud svým postupem také nerespektoval závazný pokyn Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 18. 12. 2013, č. j. 11 Tdo 1269/2013-I.-31. Rovněž poukázala na to, že při ukládání trestu nebyl dostatečně zohledněn dopad amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013, když soudy měly na obviněnou nahlížet jako na osobu dosud netrestanou, a proto měly uložit jiný trest než nepodmíněný trest odnětí svobody. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnou podaného dovolání uvedla, že obviněná znovu uplatňuje argumentaci použitou již v rámci její předchozí obhajoby, kterou se v dostatečném rozsahu zabýval již odvolací soud, jehož závěry považuje za logické a plně vycházející z obsahu vykonaného dokazování. Dovolatelka uvádí výlučně námitky skutkové povahy směřující proti rozsahu provedeného dokazování, důkazy hodnotí odlišně od soudu prvního stupně a na základě toho z nich vyvozuje pro sebe příznivější skutkové okolnosti případu, čímž ovšem nemůže naplnit uplatňované dovolací důvody. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, jelikož bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265c tr. ř. shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, jelikož napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit podle §265e odst. 1 tr. ř. a obsahuje náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předně je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotně právní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Dovolání podané obviněnou, s výjimkou níže uvedenou, ani zčásti neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, jak lze dovodit i z výše uvedeného výkladu, když v jeho rámci obviněná především napadá nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečný rozsah vykonaného dokazování, přičemž uvádí vlastní hodnocení provedených důkazů, a z toho pak vyvozuje, že poškozený ji peníze nepůjčoval, ale daroval, a navíc v některých případech k předání peněz ani nedošlo, neboť poškozený neměl uváděné množství finančních prostředků k dispozici, že na její straně neexistoval úmysl půjčované peníze nevrátit, přičemž poškozeného nijak neuváděla v omyl a nezískávala tak majetkový prospěch na jeho úkor. Takové námitky směřují proti skutkovým zjištěním soudů, jde o námitky procesního charakteru, a proto je nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit.
Znovu je třeba zdůraznit, že pokud obviněná namítá, že nebylo v potřebném rozsahu prokázáno, že peníze od poškozeného přijala jako půjčky, že je přijímala s úmyslem je nevrátit, a že jí poškozený nepředal všechny jím tvrzené finanční sumy v rozsahu specifikovaném ve skutkovém zjištění rozsudku nalézacího soudu, že nebyly akceptovány, resp. nebyly vůbec provedeny jí navržené důkazy, které odvolací soud přesto hodnotil, vymezuje tak výhrady, kterými nezpochybňuje právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, nýbrž uplatňuje výlučně námitky skutkové povahy, kterými napadá úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ačkoliv obviněná zpochybnila naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu podvodu, jakožto právně relevantní námitku, založila ji jen na výše uvedených argumentech, čímž nemohla být založena přezkumná povinnost dovolacího soudu, neboť se primárně domáhala vlastním hodnocením důkazů změny skutkových zjištění, přičemž teprve sekundárně až po takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo dojít i k jinému právnímu posouzení skutku, tj. že nebyly naplněny znaky předmětné skutkové podstaty. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, který k řádnému provedení a hodnocení důkazů má v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti v provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady, a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.), čímž je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby bez dalšího přehodnocoval provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud, který ve své judikatuře (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04) poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Extrémní nesoulad, který by umožnil Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudu I. a II. stupně však nelze shledávat v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. V námitkách, které obviněná uvádí ve svém dovolání, tedy nelze v posuzované věci výše uvedený extrémní nesoulad právních závěrů soudů obou stupňů s učiněnými skutkovými zjištěními spatřovat. Obviněná ostatně tento extrémní nesoulad ve svém dovolání ani nenamítá.
Nejvyšší soud připomíná, že s námitkami, které obviněná uplatňuje v dovolání, se v odůvodnění svého rozhodnutí již náležitě vypořádaly oba nižší soudy. Okresní soud v Prostějově ve věci provedl v potřebném rozsahu dokazování tak, aby zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak mu to ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Posuzoval přitom věrohodnost výpovědi obviněné na straně jedné a poškozeného M. H. na straně druhé, přičemž vzal v úvahu, že se jedná o osoby, které spolu v minulosti dlouhodobě udržovaly vzájemný citový poměr a za dramatických okolností došlo k jejich rozchodu. Soud vycházel především z výpovědí poškozeného M. H., jakož částečně též i z výpovědí samotné obviněné, dále pak z výpovědí svědků J. T., P. D. a M. H. mladšího. Výpověď poškozeného přitom podporovaly také četné listinné důkazy, ať už se jedná o dohodu o půjčce, příjmové pokladní doklady cestovní kanceláře Mika Tour s. r. o., výběrní lístky a potvrzení o výběru z účtu poškozeného, smlouvu o úvěru u Poštovní spořitelny a další soudu předložené listiny. Po provedení poměrně rozsáhlého dokazování nalézací soud shledal obhajobu obviněné nevěrohodnou. Výpověď svědkyně A. P. (matky obviněné), která svědčila ve prospěch obviněné, nalézací soud považoval za nekonzistentní, jež byla vedena snahou přispět k vytvoření pozitivního obrazu o osobě obviněné a naopak vyvolat zcela negativní dojem o poškozeném. Dle nalézacího soudu je tedy obviněná zcela jednoznačně usvědčována věrohodnou výpovědí svědka M. H., která nezůstala osamocena a je podporována řadou dalších výše uvedených důkazů, zejména též svědeckou výpovědí dalšího věřitele obviněné J. T., který se vyjádřil k okolnostem, za kterých si od něj obviněná půjčila peníze a za jakých okolností je nevracela, a svědeckou výpovědí bývalého manžela obviněné P. D., který popsal okolnosti jejich společného soužití za trvání manželství a skutečnost, že obviněná bez jeho vědomí jeho jménem podepsala smlouvu o úvěru a vybrala finanční prostředky, které pak musel splácet. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu (str. 3 až 13). Se závěry nalézacího soudu se ztotožnil také odvolací soud – k tomu blíže srov. odůvodnění odvolacího soudu (str. 2 až 4).
Podle zásady volného hodnocení důkazů vyjádřené v §2 odst. 6 tr. ř., hodnotí soud důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutková zjištění soudu I. stupně mají oporu v provedeném dokazování a jejich logickém a přesvědčivém zhodnocení a odůvodnění. Pokud tedy nalézací soud považoval výpověď poškozeného M. H., která nezůstala osamocena, za věrohodnou, vybudoval na této výpovědi a dalších provedených důkazech svá skutková zjištění a své závěry přesvědčivě odůvodnil, lze konstatovat, že nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. V trestních věcech nejsou ojedinělé situace, kdy klíčovým usvědčujícím důkazem je právě výpověď poškozeného. Také Ústavní soud opakovaně judikoval, že není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud obecný soud obsah takové výpovědi vezme za prokázaný a neuvěří tvrzení obhajoby, poskytne-li pro takový závěr logické a věcně přesvědčivé odůvodnění, opřené případně o další nepřímé důkazy (srov. namátkou usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn., III. ÚS 2194/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II.ÚS 3644/13).
K námitce obviněné, že nebyly akceptovány, resp. nebyly vůbec provedeny jí navržené důkazy, je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení. V případech tzv. opomenutých důkazů se jedná o nesprávný proces realizace důkazního řízení, který má za následek porušení práva na spravedlivý proces (tedy je pochybením ústavně právně relevantním) jen tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. To znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3644/13).
Nalézací soud tedy nepochybil ani při odmítnutí důkazů navržených obviněnou, neboť se ve svém odůvodnění s jejich neprovedením náležitě vypořádal. Poukázal na to, že návrh na doplnění dokazování výslechem syna obviněné L. D. k tomu, že vybrala peníze z účtu jeho stavebního spoření a k okolnostem zrušení tohoto účtu, považuje za nadbytečný, neboť tyto skutečnosti jsou doloženy výpisem z účtu stavebního spoření, a při výslechu syna obviněné by se jednalo o skutečnosti reprodukované ze strany obviněné. Další obviněnou navržený důkaz, a sice znalecký posudek k hodnotě vložených investic do rodinného domu poškozeného soud I. stupně považoval rovněž za nadbytečný, neboť otázce, zda mohl poškozený disponovat tolika finančními prostředky, které dle svého tvrzení poskytl obviněné, a za účelem zjišťování zdrojů jeho příjmů bylo vedeno rozsáhlé dokazování, a není tedy důvod pochybovat o těchto skutečnostech tvrzených poškozeným (viz str. 13 rozsudku soudu I. stupně). Soud proto oba návrhy na doplnění dokazování zamítl jako nadbytečné. Shodně se k věci vyjádřil také odvolací soud, který konstatoval, že není namístě provádět další dokazování výslechem svědků M. K., R. V., D. R. a znaleckým posudkem, když z odůvodnění rozsudku okresního soudu i ze spisového materiálu je zřejmé, že k majetkovým poměrům poškozeného bylo ve věci vedeno rozsáhlé dokazování a navrhované důkazy v tomto směru nemohou přinést nic nového (str. 2 rozhodnutí odvolacího soudu).
Jako zcela bezpředmětnou Nejvyšší soud shledal námitku obviněné, že odvolacím soudem nebyl respektován závazný pokyn dovolacího soudu z jeho usnesení sp. zn. 11 Tdo 1269/2013 ze dne 18. 12. 2013. V citovaném zrušovacím usnesení Nejvyšší soud Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když v předchozím řízení o odvolání obviněné krajský soud porušil ustanovení vztahující se ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné. Tento pokyn byl napadeným usnesením Krajského soudu v Brně plně respektován a Nejvyšší soud neshledal jakýkoli důvod, pro který by bylo možno konstatovat jeho nedodržení.
K tvrzení obviněné, jímž namítá nedostatek společenské škodlivosti jejího jednání, jako námitku podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod, nutno připomenout, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení do trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů ("ultima ratio"). Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nutno ovšem konstatovat, že v posuzovaném případě, kdy jednáním obviněné byly naplněny všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, se o takový hraniční případ nejedná. Vysoká společenská škodlivost jejího jednání, které vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, je v daném případě dána zejména výší způsobené škody, která více než čtyřnásobně převyšuje dolní hranici značné škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku (činem obviněné způsobená škoda převyšuje 2 mil. Kč), obviněná navíc takto jednala dlouhodobě, vypočítavě, s rozmyslem a zneužila i citového vztahu vůči poškozenému. V posuzovaném případě tedy nelze shledat naplnění podmínek pro úvahu o nahrazení trestní odpovědnosti odpovědností občanskoprávní. Vyvození trestní odpovědnosti soudy obou stupňů tedy nevybočilo ze zásady subsidiarity trestní represe a vyvození trestní odpovědnosti bylo v posuzovaném případě na místě. Nejvyšší soud proto hodnotil tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o námitky obviněné, kterými napadá výrok o trestu co do nepřiměřenosti a tím i nezákonnosti uloženého trestu, odůvodněné tvrzením, že při ukládání trestu nebyl v potřebném rozsahu zohledněn dopad amnestie prezidenta republiky na její předchozí odsouzení a že soudy na ni měly ve všech souvislostech nahlížet jako na osobu dosud netrestanou, je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněná ve svém dovolání neuplatnila), a to jen tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat. Obviněná ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, je však možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (blíže srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že obviněná žádné takové námitky nevznesla a svými námitkami napadala výhradně postup soudu při posuzování existence polehčujících či přitěžujících okolností, nebyl ani v tomto smyslu naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jen pro úplnost lze dodat, že soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vysvětlil, jakými úvahami se při ukládání trestu řídil a ke kterým skutečnostem přihlédl, přičemž zdůraznil, že s ohledem na to, že na předchozí odsouzení obviněné dopadá amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a to se zahlazujícím účinkem ve smyslu čl. IV odst. 3 uvedené amnestie, nelze k předchozím odsouzením obviněné přihlédnout jako k přitěžující okolnosti předchozí recidivy. S ohledem na ustálenou judikaturu je však k těmto okolnostem nutno přihlédnout při hodnocení osoby obviněné, což soud učinil jednak při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněné, jednak také z hlediska toho, že obviněná vykazuje výrazné sklony k páchání trestné činnosti majetkového charakteru motivované opatřením si neoprávněného majetkového prospěchu. Soud I. stupně i z dalších důvodů v rozsudku podrobně rozvedených dospěl k závěru, že na obviněnou je třeba působit již důraznějším trestem a podmíněný trest odnětí svobody se mu proto jevil jako nedostatečný. Nalézací soud tak při úvahách o trestu postupoval naprosto správně, když neposoudil předchozí zahlazené odsouzení obviněné jako přitěžující okolnost podle §42 písm. p) tr. zákoníku, ale přihlédl k dřívějším odsouzením obviněné při hodnocení její osoby, sklonů obviněné k páchání trestné činnosti určité povahy, její vztah k hodnotám chráněným tr. zákoníkem a prognózu jejího dalšího chování (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04). Právě proto, že v důsledku amnestie prezidenta republiky na obviněnou nahlížel jako na osobu dosud netrestanou, soud I. stupně jí uložil nepodmíněný trest odnětí svobody podle §209 odst. 4 tr. zákoníku ve výměře tří let, tedy blíže spodní hranici zákonné trestní sazby, jejíž rozpětí činí dvě léta až osm let, a pro výkon trestu obviněnou zařadil do věznice s dozorem. Obviněné tak byl uložen přípustný druh trestu, který byl vyměřen v rámci příslušné zákonné trestní sazby.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez jeho věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněná odkázala na druhou alternativu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ta však nemůže být naplněna za situace, kdy její dovolací námitky, jimiž uplatňovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyly shledány důvodnými.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněné R. K. bylo zčásti opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud se již dále nezabýval podnětem obviněné na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík