ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3316.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3316/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v exekuční věci oprávněného INSTITUTU PRACOVNÍCH PŘÍLEŽITOSTÍ s.r.o. se sídlem v Praze 5, Štefánkova č. 53, IČO 26164957, zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd č. 409/19, proti povinnému AUTO PALACE Spořilov s.r.o. se sídlem v Praze 4, Na Chodovci č. 2457/1, IČO 48591149, zastoupenému Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem v Praze 10, V olšinách č. 1667/10, pro 30.057,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 65 EXE 361/2011, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 35 Co 125/2012 - 96, takto:
Usnesení městského soudu ze dne 15. května 2012, č. j. 35 Co 125/2012 - 96, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. února 2012, č. j. 65 EXE 361/2011 - 61, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. 2. 2011, č. j. 65 EXE 361/2011- 22, pravomocným podle záznamu ve spise dne 22. 4. 2011, nařídil k návrhu oprávněného podle vykonatelného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010, č. j. 3 Cm 143/2006 - 141, a podle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, č. j. 12 Cmo 147/2010 - 157 (nesprávně uvedeno 12 Cm 147/2010 - 157), k uspokojení jeho pohledávky ve výši 30.057, - Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň - město.
Návrhem ze dne 19. 4. 2011, doručeným soudnímu exekutorovi dne 20. 4. 2011, který jej posléze postoupil soudu prvního stupně podle ustanovení §55 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekutorské činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „exekuční řád“), povinný navrhl zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Návrh odůvodnil tím, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 Cm 143/2006 - 86, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009 (jímž mu byla uložena povinnost zaplatit oprávněnému částku 490.000,- Kč, kterou uhradil dne 2. 3. 2009), byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, č. j. 23 Cdo 2632/2009 - 127, a v důsledku toho se jím zaplacená částka 490.000,- Kč stala ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodným obohacením na straně oprávněného plněním z právního důvodu, který odpadl, že oprávněný ve lhůtě stanovené povinným a ani po jejím uplynutí bezdůvodné obohacení v částce 490.000,- Kč neuhradil a že dopisem ze dne 20. 7. 2010 započetl podle ustanovení §580 a násl. občanského zákoníku a ustanovení §358 a násl. obchodního zákoníku svoji (proti)pohledávku ve výši 490.000,- Kč za oprávněným v rozsahu částky 86.820,- Kč proti pohledávce oprávněného ve výši 86.820,- Kč, přiznané mu na náhradě nákladů řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010, č. j. 3 Cm 143/2006 - 141, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, č. j. 12 Cmo 147/2010 - 157, čímž vymáhaná pohledávka zanikla.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 20. 2. 2012, č. j. 65 EXE 361/2011 - 61, návrh povinného na zastavení exekuce zamítl, neboť dospěl k závěru, že k zániku vymáhané pohledávky nemůže postačovat povinným uváděné tvrzení, že dopisem ze dne 20. 7. 2010 započetl na pohledávku oprávněného částku 86.820,- Kč z částky 490.000,- Kč, kterou má povinný vůči oprávněnému z titulu bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010, č. j. 3 Cm 143/2006 - 141, bylo nalézací řízení vedené žalobcem (oprávněným) proti žalovanému (povinnému) o zaplacení částky 490.000,- Kč s příslušenstvím zastaveno pro zpětvzetí žaloby (učiněné podáním žalobce ze dne 22. 1. 2010), že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 85.860,- Kč (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, č. j. 12 Cmo 147/2010 - 157, byla žalovanému uložena povinnost zaplatil žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 960,- Kč. Z těchto exekučních titulů je podle soudu prvního stupně zřejmé, že „si oba účastníci řízení plnili navzájem - analogicky jako v případě vzájemného vypořádání nároků po odstoupení od kupní smlouvy - kdy žalovaný (povinný) zaplatil žalobci částku 490.000,- Kč a žalobce (oprávněný) současně vrátil žalovanému (povinnému) koupený osobní automobil. Při právním posouzení věci poukázal na závěry uvedené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1435/2009, a dovodil, že úhradou, resp. vrácením částky 490.000,- Kč povinným za zaplacenou kupní cenu vozidla, a vrácením zakoupeného automobilu tovární značky Mercedes Benz E 290TD, RZ AKS 90-91, dne 29. 5. 2009 žalobcem (oprávněným) žalovanému (povinnému) si účastníci vrátili vzájemně plnění z uzavřené kupní smlouvy ze dne 29. 4. 2003, na základě které zakoupil žalobce od žalovaného osobní automobil za částku 490.000,- Kč; tuto částku 490.000,- Kč proto soud prvního stupně neshledal za způsobilou k započtení, jelikož na straně oprávněného se nejednalo o bezdůvodné obohacení. Z tohoto důvodu a dále proto, že povinný zaplatil oprávněnému z titulu přisouzených nákladů nalézacího řízení podle exekučních titulů jen částku 56.763,- Kč a zbývající částku 30.057,- Kč mu neuhradil, nejsou podmínky pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g), h) o. s. ř. splněny.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2012, č. j. 35 Co 125/2012 - 96, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že účastníci uzavřeli dne 29. 4. 2003 kupní smlouvu, na základě níž se oprávněný stal vlastníkem automobilu a povinnému zaplatil kupní cenu ve výši 490.000,- Kč, a že následně si účastníci fakticky uvedená plnění vzájemně vrátili , přičemž k převzetí automobilu povinným od oprávněného došlo dne 29. 5. 2009. Z toho dovodil, že v době, kdy povinný vznesl námitku započtení (viz jeho dopis ze dne 20. 7. 2010), držel předmětný automobil, který od oprávněného přijal, a k uvedenému datu proto neměl za oprávněným pohledávku ve výši 490.000,- Kč, představující vrácenou kupní cenu automobilu oprávněnému. Při opačném výkladu by povinný měl k datu 20. 7. 2010 nejen v držení předmětný automobil, ale zároveň i ve svých aktivech pohledávku ve výši 490.000,- Kč „představující jeho kupní cenu“. Uzavřel, že povinný neměl vzájemnou pohledávku ve smyslu ustanovení §580 občanského zákoníku k datu 20. 7. 2010, kterou by byl oprávněn započíst na vymáhanou pohledávku oprávněného.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, jelikož ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. řeší právní otázky, které jsou soudy, resp. týmž soudem, rozhodovány rozdílně; jde zejména o otázku trvání právního vztahu účastníků založeného původně kupní smlouvou ze dne 29. 4. 2003, která nebyla zrušena, a dále povinnosti soudu vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s právně významnými námitkami účastníka řízení ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel poukazuje zejména na to, že pouze a výhradně na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 Cm 143/2006 - 86, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, č. j. 12 Cmo 249/2008 - 11, [jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci (oprávněnému) částku 490.000,- Kč, představující kupní cenu vozidla], které byly následně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, č. j. 23 Cdo 2632/2009 - 127, uhradil oprávněnému částku 490.000,- Kč. Toto plnění však neznamenalo akceptaci zrušení kupní smlouvy v důsledku jednostranného právního úkonu oprávněného a k akceptaci nesměřovalo ani jeho následné převzetí vozidla, jež bylo motivováno jen snahou zamezit případnému vzniku škody na straně oprávněného, který opakovaně upozorňoval na nárůst nákladů spojených s údržbou a skladováním vozidla. Dále uvedl, že ačkoliv oprávněnému sděloval, že neprojevuje vůli kupní smlouvu zrušit, vzal oprávněný v dalším řízení žalobu o zaplacení 490.000,- Kč zpět s odůvodněním, že povinnosti účastníků byly po podání žaloby dobrovolně splněny; povinný přitom neměl důvod odepřít souhlas se zpětzetím žaloby, neboť v mezidobí podal žalobu o zaplacení zbylé části plnění poskytnutého oprávněnému, která nebyla započtením dotčena (věc je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 222/2010 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Co 507/2011). Pokud došlo k vrácení plnění poskytnutých si účastníky na základě kupní smlouvy ze dne 29. 4. 2003, pak povinný podotýká, že se nejednalo o vzájemné vypořádání ve smyslu ustanovení §351 odst. 2 obchodního zákoníku, ani o postup analogický, jak dovodily soudy obou stupňů, ale o nezávislá plnění založená na odlišném právním základě, přičemž v případě zaplacení částky 490.000,- Kč oprávněnému se jednalo výlučně o plnění povinnosti pravomocně uložené soudními rozhodnutími, která byla následně na základě dovolání zrušena, a ohledně převzetí vozidla povinným od oprávněného šlo o plnění povinnosti předcházet škodám ve smyslu ustanovení §417 občanského zákoníku. Pokud tedy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že částka 490.000,- Kč není způsobilá k započtení, neboť na straně oprávněného bezdůvodné obohacení nevzniklo, pak nedůvodně přehlížejí existenci platně uzavřené kupní smlouvy, podle níž tím subjektem, jemuž náleží kupní cena vozidla, není oprávněný, nýbrž povinný; mezi účastníky totiž nikdy nebyl nastolen právní stav, na jehož základě by se vlastníkem vozidla měl stát opětovně povinný, a zároveň by zanikl závazek oprávněného uhradit kupní cenu vozidla. Nesprávný je tudíž i závěr soudů obou stupňů, že by zanikla jeho k započtení způsobilá pohledávka za oprávněným na zaplacení sjednané kupní ceny. Naproti tomu v řízení vedeném povinným proti oprávněnému o zaplacení kupní ceny (resp. její zbylé části nedotčené započtením) a o převzetí předmětu koupě oprávněným, Městský soud v Praze v odůvodnění usnesení ze dne 7. 2. 2012, č. j. 29 Co 507/2011 - 68, jímž zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, argumentaci povinného přisvědčil, přičemž konstatoval, že „se soud prvního stupně nechal svést tvrzením žalobce, že žalobou uplatňuje vydání bezdůvodného obohacení, ač nebyl jeho právním hodnocením vázán, a že ze skutkového vylíčení obsaženého v žalobě vyplývá, že se žalobce domáhá plnění z kupní smlouvy, kterou považuje za platnou, když nebyla zrušena žádným ze zákonných způsobů“. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že pouhým faktickým vrácením plnění došlo ke zrušení kupní smlouvy ze dne 29. 4. 2003. Dále dovolatel odvolacímu soudu (jakož i soudu prvního stupně) s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 64/04, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, a na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 10 Co 510, 511, 512/2004, vytýká, že se v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, že neuvedl, jak věc posoudil po právní stránce, a že nevysvětlil, proč nepovažuje kupní smlouvu ze dne 29. 4. 2003 za platnou a pro účastníky závaznou, čímž porušil jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, dovolatel spatřuje v tom, že ačkoliv rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nepřezkoumatelné, protože nerespektoval zásady uvedené v ustanovení §132 a §157 o. s ř., odvolací soud je nezrušil, a že stejnou vadou řízení je zatíženo i napadené rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že podle jeho názoru nemá napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, že právní úkon povinného učiněný dopisem ze dne 20. 7. 2010 „neuznal“, protože z formálního hlediska jej nelze považovat za platný úkon započtení, že kupní smlouva účastníků ze dne 29. 4. 2003 byla zrušena ke dni 29. 5. 2009, když si vzájemně vrátili poskytnuté splnění, takže k bezdůvodnému obohacení na jeho straně nedošlo, a že za irelevantní považuje tvrzení povinného o tom, že automobil, o jehož navrácení žádal, převzal ve snaze předejít škodám; rovněž poukázal na skutečnost, že povinný souhlasil se zpětvzetím jeho žaloby v nalézacím řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II., bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 však nadále použitelného (viz nález Ústavního soudu ze 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11)] - jež podle ustanovení §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o věci samé, je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., daný tím, že odvolací soud řešil otázku zastavení exekuce z důvodu povinným tvrzeného zániku vymáhané pohledávky započtením jeho vzájemné pohledávky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v obdobných věcech, od jejichž závěrů nemá dovolací soud důvod se v této věci odchýlit.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku, zda byl v projednávané věci dán povinným tvrzený důvod zastavení exekuce, je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno dne 1. 2. 2011, posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 1. zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. IV bod 1. zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Z hlediska aplikace hmotněprávních předpisů je třeba vycházet ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinných do 31. 12. 2013 (k tomu srov. §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci bylo soudy obou stupňů z hlediska skutkového stavu zjištěno a z obsahu spisu vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 29. 4. 2003 kupní smlouvu, kterou povinný jako prodávající prodal oprávněnému jako kupujícímu automobil tovární značky Mercedes Benz E 290TD, RZ AKS 90-91, za kupní cenu ve výši 490.000,- Kč, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 Cm 143/2006 - 86, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, č. j. 12 Cmo 249/2008 - 110, jimiž povinnému byla mimo jiné uložena povinnost zaplatit oprávněnému částku 490.000,- Kč s příslušenstvím (z titulu tvrzeného nároku na vrácení kupní ceny po odstoupení od kupní smlouvy podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák.), na základě nichž povinný uhradil oprávněnému dne 2. 3. 2009 částku 490.000,- Kč, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, č. j. 23 Cdo 2632/2009 - 127, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž oprávněný vzal následně žalobu zpět s odůvodněním, že povinnosti účastníků byly po podání žaloby dobrovolně splněny, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010, č. j. 3 Cm 143/2006 - 141 (v dané věci exekučním titulem) bylo řízení zastaveno a žalovanému (povinnému) byla uložena povinnost zaplatit žalobci (oprávněnému) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 85.860,- Kč, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, č. j. 12 Cmo 147/2010 - 157 (v dané věci jde o druhý exekuční titul), bylo usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzeno a žalovanému byla uložena povinnost zaplatil žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 960,- Kč. Podle těchto exekučních titulů nařídil Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. 2. 2011, č. j. 65 EXE 361/2011 - 22, pravomocným dne 22. 4. 2011, k návrhu oprávněného k uspokojení jeho pohledávky ve výši 30.057, - Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného. Dále bylo zjištěno, že dne 29. 5. 2009 povinný převzal od oprávněného předmětný osobní automobil a že povinný dopisem ze dne 20. 7. 2010, sdělil oprávněnému, že započítává na jeho pohledávku částku 86.820,- Kč z částky 490.000,- Kč, kterou má vůči oprávněnému z titulu bezdůvodného obohacení.
Se závěrem odvolacího soudu, že bylo-li v řízení zjištěno, že „si účastníci fakticky plnění vzájemně vrátili“ (rozuměj plnění z kupní smlouvy ze dne 29. 4. 2003), neměl povinný k datu 20. 7. 2010, kdy vznesl námitku započtení, za oprávněným pohledávku ve výši 490.000,- Kč (představující vrácenou kupní cenu automobilu), kterou by byl oprávněn započíst na vymáhanou pohledávku oprávněného, a že proto důvod k zastavení exekuce není dán, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude exekuce zastavena i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku. Podle ustanovení §268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Podle ustanovení §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle ustanovení §358 obch. zák. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit u soudu. Započtení však nebrání, jestliže pohledávka je promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení.
Právo z občanskoprávního či obchodního závazkového vztahu zaniká mimo jiné i způsobem předvídaným v ustanovení §580 obč. zák. a v ustanovení §358 a násl. obchodního zákoníku, tj. uplatňuje-li se proti vymáhané pohledávce k započtení pohledávka, jež se k započtení hodí. Námitkou započtení lze uplatnit vzájemnou pohledávku povinného vůči oprávněnému bez ohledu na to, zda vzájemná pohledávka vznikla před vydáním exekučního titulu nebo po jeho vydání. Zánik peněžitých pohledávek v rozsahu, v němž se vzájemně kryjí, působí sice právní úkon směřující k započtení (kompenzační projev), jímž může být jednostranný právní úkon nebo dohoda, k zániku však dochází okamžikem, kdy se pohledávky setkají (kompenzační úkon má účinky ex tunc - k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2006, sp. zn. 20 Cdo 1781/2005); je-li jedna z pohledávek vyšší, zaniká jen do výše protipohledávky, ve zbytku však trvá dál. Setkají-li se po vydání exekučního titulu (bez ohledu na to, zda se kompenzační projev stal perfektním před jeho vydáním či po něm), jde o důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., setkají-li se před vydáním exekučního titulu (na základě právního úkonu učiněného po jeho vydání), je namístě exekuci zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (k tomu srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004). Z dikce citovaného ustanovení §580 obč. zák. taktéž vyplývá, že k započtení jsou způsobilé pouze skutečně existující pohledávky, takže soud musí nejprve učinit odpovídající závěr v tomto směru.
Z toho, že povinný může vznést námitku započtení vzájemné pohledávky v exekuci, aniž by musel svůj nárok uplatnit samostatnou žalobou, vyplývá, že tato pohledávka nemusí být judikátní (přiznaná soudním rozhodnutím nebo jiným titulem tak, jako v daném případě), a má-li základ v soukromoprávním vztahu účastníků, může jít nejen o pohledávku vyplývající z právního úkonu, ale i o pohledávku opírající se o jinou právní skutečnost (např. ex delicto). Posuzování důvodnosti námitky započtení vzájemné pohledávky povinného vůči oprávněnému znamená, že soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce způsoby vlastními pro řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. zjišťuje, zda tvrzená pohledávka vznikla, zda byl učiněn kompenzační projev, zda (a kdy) se obě pohledávky setkaly a v jakém rozsahu. Za tím účelem je exekuční soud rovněž povinen nařídit jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§115 odst. 1, §254 odst. 1, věta první, §269 odst. 2 o. s. ř. - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 64, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1329/2003). V již citovaném usnesení ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3344, Nejvyšší soud dále vyslovil závěr, podle kterého „navrhuje-li povinný zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) v důsledku zániku vymáhané pohledávky započtením, skutečnost, že vzájemná pohledávka povinného za oprávněným není judikátní a je sporná, nezbavuje soud povinnosti postavit dokazováním najisto, zda jsou splněny předpoklady, s nimiž hmotné právo spojuje zánik pohledávky započtením“.
Podle ustanovení §489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Bezdůvodné obohacení představuje závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy (§48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§518 obč. zák.), dohody stran (§572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§36 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4189).
Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva - tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno - plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku řeší soud jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením [srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1181, event. jiná vydání citovaného komentáře, jakož i Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, sv. I., s. 1066, případně též publikaci Vaněk, J.: Neoprávněný majetkový prospěch, Panorama Praha 1987, 1. vydání, str. 49 až 52, v níž je ohledně uvedených závěrů odkazováno na rozsudky bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 38/81, sp. zn. 1 Cz 75/82 a sp. zn. 1 Cz 39/83; dále srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 669/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 3995/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3805/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2011, sp. zn. 25 Cdo 1514/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013 (rozhodnutí js ou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz].
K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, v němž učinil tento právní závěr: „Jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§107 obč. zák.)“.
Ačkoliv povinný v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl jeho návrh na zastavení exekuce zamítnut, uplatnil - pokud jde o právní posouzení věci - prakticky totožné námitky jako v dovolání, odvolací soud se jimi nikterak nezabýval, za významnou pro své rozhodnutí nepovažoval skutečnost, že povinný plnil oprávněnému částku 490.000,- Kč na základě pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí, která byla následně zrušena, pouze konstatoval, že účastníci si fakticky plnění z uzavřené kupní smlouvy vzájemně vrátili, a jako předběžnou neposoudil otázku, zda podle hmotného práva - tedy i bez pravomocných rozhodnutí soudů, jež byla následně na základě dovolání zrušena - plnil povinný povinnost, kterou skutečně měl či nikoliv. Odvolací soud se však měl zabývat - za účelem posouzení důvodnosti námitky započtení tvrzené vzájemné pohledávky povinného (vyvolal-li jeho dopis ze dne 20. 7. 2010 zamýšlené právní účinky - viz níže) proti vymáhané pohledávce oprávněného - otázkou, zda povinnost povinného vrátit kupní cenu předmětného automobilu oprávněnému, splněnou na základě později zrušených rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 Cm 143/2006 - 86, a Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, č. j. 12 Cmo 249/2008 - 110, skutečně existovala (či nikoliv) a zda mu tedy vznikla z titulu bezdůvodného obohacení pohledávka vůči oprávněnému v částce 490.000,- Kč, kterou v rozsahu částky 86.820,- Kč započetl proti pohledávce oprávněného ve výši 86.820,- Kč, přiznané mu na náhradě nákladů řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010, č. j. 3 Cm 143/2006 - 141, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, č. j. 12 Cmo 147/2010 - 157.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud otázku započtení pohledávky povinného posoudil nesprávně, neboť se v rozporu s ustanoveními §580 obč. zák. a §358 obch. zák. nezabýval tím, zda tato pohledávka skutečně vznikla, jak povinný namítá, a zda tedy mohla být předmětem započtení; v důsledku toho je logicky nesprávný i jeho závěr, že důvod pro zastavení exekuce není dán. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn.
Dovolací soud je při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu vázán v dovolání uplatněnými dovolacími důvody (včetně jejich obsahového vymezení); je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, 2 písm. a), b) a odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu spisu vyplývá, že řízení je postiženo vadou ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., jež zmatečnost řízení spojuje s tím, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno.
V řízení, které je upraveno v části šesté občanského soudního řádu, platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§253 odst. 2 o. s. ř.). Obecnou povinnost nařídit k projednání věci samé jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§115 odst. 1, §254 odst. 1, věta první o. s. ř.), zákon - ve vztahu k řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) - soudům neukládá; jestliže však důvody zastavení spočívají v ustanovení §268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř., rozhoduje se zpravidla po předchozím jednání (§269 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, vysvětlil, že o zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. může soud rozhodnout bez jednání, jestliže tvrzení účastníků o těch skutečnostech, v nichž soud spatřuje důvod zastavení výkonu, jsou shodná a liší se jen náhled stran na právní význam těchto skutečností.
V projednávané věci povinný navrhl zastavení nařízené exekuce s tvrzením, že disponuje proti oprávněnému (nejudikátní) pohledávkou ve výši 490.000,- Kč, a že dopisem ze dne 20. 7. 2010 započetl podle ustanovení §580 a násl. občanského zákoníku a ustanovení §358 a násl. obchodního zákoníku tuto svoji (proti)pohledávku za oprávněným v rozsahu částky 86.820,- Kč proti pohledávce oprávněného ve výši 86.820,- Kč, přiznané mu na náhradě nákladů řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010, č. j. 3 Cm 143/2006 - 141, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2010, č. j. 12 Cmo 147/2010 - 157, čímž vymáhaná pohledávka zanikla. Oprávněný oproti tomu v písemném vyjádření k návrhu povinného ze dne 9. 5. 2011 (viz čl. 40 spisu) tvrdil, že „k žádnému započtení pohledávek nedošlo (a ani dojít nemohlo), že tudíž tvrzení povinného o zániku pohledávek zápočtem není pravdivé a že dopisem právního zástupce povinného ze dne 20. 7. 2010 nemohlo dojít k platnému započtení pohledávek, jak jej tvrdí povinný, neboť dokument trpí formálními nedostatky a nemůže tak působit povinným tvrzené následky, a že žádná pohledávka povinného za oprávněným z titulu bezdůvodného obohacení neexistuje“.
Odhlédne-li se od průkazu existence pohledávky povinného, panoval mezi účastníky spor o to, zda povinný učinil dopisem ze dne 20. 7. 2010 řádný jednostranný právní úkon, aby nastaly účinky, které ustanovení §580 obč. zák., resp. ustanovení §358 obch. zák. - při splnění ostatních podmínek - spojuje se započtením. Soud prvního stupně proto pochybil, když nenařídil jednání a neprovedl důkaz dopisem z 20. 7. 2010, který měl k dispozici, jakož i dalšími listinami předloženými povinným (§129 odst. 1 o. s. ř.), neboť posouzení právní otázky, zda právo přiznané exekučním titulem ve smyslu §268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř. zaniklo, nebylo možné již proto, že nebyl zjištěn obsah uvedené listiny (tato okolnost mezi účastníky řízení o zastavení výkonu rozhodnutí nespornou nebyla - viz ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř.). Ke druhé sporné otázce existence protipohledávky povinného (učinil-li povinný řádný projev k započtení adresovaný druhému účastníkovi) pak bylo zapotřebí provést při jednání dokazování ke zjištění, zda závazkový právní vztah, založený mezi účastníky předmětnou kupní smlouvou ze dne 29. 4. 2003, trval v době, kdy povinný učinil kompenzační projev, či nikoliv, případně, zda tato smlouva byla zrušena dohodou jejích stran, eventuálně jednostranným právním úkonem oprávněného (odstoupením od smlouvy podle §351 odst. 2 obch. zák., jak oprávněný jako žalobce tvrdil v původním nalézacím řízení), a zda oprávněný jako kupující byl vůbec oprávněn jednostranný právní úkon odstoupení učinit (či nikoliv), tak, aby bylo najisto postaveno, zda povinný měl podle hmotného práva povinnost vrátil oprávněnému zaplacenou kupní cenu vozidla ve výši 490.000,- Kč, z níž k započtení v daném exekučním řízení připadá v úvahu vymáhaná pohledávka ve výši 30.057, - Kč.
Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §269 odst. 2 o. s. ř. rozhodl - z pohledu předmětu řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) ve věci samé - bez jednání a odvolací soud tento nedostatek neodstranil (tím, že by za účelem provedení důkazů nařídil sám odvolací jednání), ani ze zmíněné zmatečnostní vady nevyvodil důsledky [zrušením usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 1 o. s. ř. (srov. též ustanovení §254 odst. 5 o. s. ř.], a řízení je tak zatíženo vadou podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.
Dále dovolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo i jinou vadou řízení, která mohla mít (a v daném případě měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť soudy obou stupňů v rozporu s ustanovením §120 odst. 1 o. s. ř. nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože povinným byly v návrhu na zastavení exekuce (jakož i v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně) tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, které povinný připojil jako přílohy k návrhu na zastavení exekuce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 56), případně soudy obou stupňů měly postupovat podle §120 odst. 3 o. s. ř.
K novým (dalším) argumentům, které dovolatel uvedl v doplnění svého dovolání ze dne 21. 12. 2012 a ze dne 17. 3. 2014, dovolací soud přihlédnout nemohl, neboť se tak stalo po uplynutí lhůty k dovolání (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Protože usnesení odvolacího soudu není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn, a protože řízení je dále postiženo zmatečnostní vadou ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. a vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky je podle §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž bylo nutné se zabývat dalšími námitkami obsaženými v dovolání. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta třetí o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude rozhodnuto nejen o nákladech dalšího řízení, ale i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.), popřípadě o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2014
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu