ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3854.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3854/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po F. P., zemřelém dne 28. dubna 1990, za účasti 1) J. P. , zastoupené JUDr. Vladimírem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí č. 63/9, 2) J. P. , 3) M. M. , zastoupeného JUDr. Ing. Jitkou Krajíčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 287/18, a 4) A. P. , zastoupené opatrovnicí PhDr. B. O., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 D 1292/92, o dovolání M. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2012, č.j. 24 Co 232/2011-794, takto:
I. Dovolání M. M. proti výroku usnesení městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o obvyklé ceně dědictví, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, se odmítá ; jinak se zamítá.
II. M. M. je povinen zaplatit J. P. na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.650,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Trnky, advokáta se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí č. 63/9; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po F. P., zemřelém dne 28.4.1990 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno v roce 1990 u Státního notářství pro Prahu 4. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1.6.1992, č.j. 14 Nc 771/92-108, byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí Státnímu notářství pro Prahu 6 a poté byla provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli pověřena dne 11.1.1993, č.j. 6 D 1292/92-114, JUDr. Ivana Krušková, notářka v Praze 6 (§38 o.s.ř.).
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodnutím ze dne 19.11.1996, č.j. 6 D 1292/92-225, určil obecnou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů ke dni smrti zůstavitele částkou 190.356,80 Kč, a co z tohoto majetku patří do dědictví a co pozůstalé manželce. K odvolání M. M. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně změnil „jen tak“, že obecnou cenu majetku zůstavitele, který měl s pozůstalou manželkou v bezpodílovém spoluvlastnictví, určil částkou 226.704,80 Kč; jinak jej potvrdil. Nejvyšší soud ČR k dovolání J. P. zrušil obě rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 – poté, co jeho dřívější rozhodnutí (správně usnesení) ze dne 19.11.1996, č.j. 6 D 1292/92-225, ze dne 14.8.2001, č.j. 6 D 1292/92-394, a ze dne 27.6.2003, č.j. 6 D 1292/92-466, byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.1999, č.j. 21 Cdo 2275/98-286, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29.3.2002, č.j. 24 Co 40/2002-433, a ze dne 31.3.2004, č.j. 24 Co 60/2004-506 - rozhodnutím (správně usnesením) ze dne 19.1.2009, č.j. 6 D 1292/92-619, určil obecnou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů ke dni smrti zůstavitele částkou 488.668,19 Kč, a co z tohoto majetku patří do dědictví a co pozůstalé manželce, když do pasiv dědictví zařadil mimo jiné pohledávku pozůstalé manželky ve výši 112.000,- Kč odpovídající polovině hodnoty investice ze společného majetku do nemovitostí v katastrálním území B. ve výlučném vlastnictví zůstavitele. K odvolání M. M. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.5.2010, č.j. 24 Co 106/2009-702, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že určil obecnou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou v bezpodílovém spoluvlastnictví ke dni smrti zůstavitele částkou 488.734,50 Kč, a rozhodl, co z tohoto majetku patří do dědictví a co pozůstalé manželce.
Poté Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 16.6.2011, č.j. 6 D 1929/92-754 (správně č.j. 6 D 1292/92-754), určil obvyklou cenu dědictví částkou 480.614,25 Kč, výši dluhů částkou 451.932,60 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 28.681,65 Kč (výrok I.); potvrdil nabytí dědictví (v rozhodnutí specifikovaném) dědicům ze zákona – J. P. (manželce), J. P. (dceři), M. M. (synu) a A. P. (dceři) - tak, že každý nabývá 1/4 majetku v dědictví, s tím, že vymezil, v jakém rozsahu odpovídají za náklady pohřbu a dluhy zůstavitele (výrok II.), a rozhodl o odměně a hotových výdajích notářky tak, že za úhradu odpovídají dědicové podle vzájemného poměru čisté hodnoty jejich dědických podílů, tj. každý za 1/4 (výrok III.), a o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Ohledně nemovitostí – pozemku parc.č. 2119, parc.č. 2120/1, parc.č. 2120/2 a budovy č.p. 413 na pozemku parc.č. 2119 včetně 2 garáží, plotů, venkovních úprav a trvalých porostů, v katastrálním území B., obec Praha, okres Hlavní město Praha, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, KP Praha, na listu vlastnictví č. 693 – vycházel soud prvního stupně „ze soudních rozhodnutí, kterými je vázán“, a to z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.9.2006, č.j. 23 Co 158/2006-185, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.8.2005, č.j. 28 C 56/96-157, a jímž bylo rozhodnuto, že tyto „nemovitosti náležely ke dni úmrtí zůstaviteli“, že je však zůstavitel „daroval darovací smlouvou uzavřenou mezi ním a J. P. ml. dne 14.2.1990“, kdy „za obdarovanou smlouvu podepsala její matka J. P. st. a rozsudkem opatrovnického soudu, který nabyl právní moci dne 16.3.1990, byl udělen za nezletilou souhlas ke schválení právního úkonu“, a uzavřel, že tyto nemovitosti mají být „zařazeny do aktiv dědictví“; že však, byly-li tyto nemovitosti předmětem darovací smlouvy, „byl do pasiv dědictví zároveň zařazen závazek zůstavitele odevzdat obdarované dotčené nemovitosti“ oceněný hodnotou dotčených nemovitostí, tj. částkou 336.590,- Kč, neboť „až do 1.1.1993 nabývala darovací smlouva účinnosti registrací státním notářstvím“, dárce ale „zemřel dříve, než k registraci došlo“, přesto „byl již zavázán z darovací smlouvy ze dne 14.2.1990“. Dále soud prvního stupně rozhodl, že „neprovede započtení na dědický podíl dcery J. P.“, protože „nejsou splněny podmínky pro započtení stanovené v §484 občanského zákoníku“, neboť „za života zůstavitele nic bezplatně neobdržela, když darovací smlouva na nemovitosti se za života zůstavitele nestala účinnou a zůstavitel byl v době úmrtí jejich vlastníkem“.
K odvolání M. M. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.4.2012, č.j. 24 Co 232/2011-794, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil; výrok II. změnil „jen v tom, že dědictví se vypořádává mezi dědice podle jejich dědických podílů tak, že veškerý majetek zůstavitelem zanechaný, jak je vyjmenován v tomto výroku, nabývají rovným dílem, tj. každý jednou třetinou, 1) manželka J. P., 2) M. M., 3) A. P.“; že „dcera J. P. nenabývá z dědictví žádný majetek“ a že „za pasiva dědictví, jak jsou popsána ve výroku II. napadeného usnesení, odpovídají manželka J. P., M. M. a A. P. tak, že každý z nich odpovídá za 1/3 nákladů pohřbu a za 1/6 dluhu z investic do nemovitostí v k.ú. B. a společně odpovídají za závazek zůstavitele z darovací smlouvy uzavřené dne 14.2.1990, jak je popsán ve výroku II. napadeného usnesení“; výrok III. změnil „jen v tom, že odměnu a hotové výdaje notářky jsou povinni uhradit manželka J. P., M. M. a A. P. každý jednou třetinou“, jinak výrok potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že „dědicům bylo nabytí dědictví potvrzeno podle dědických podílů ve smyslu §483 občanského zákoníku“, že však „zůstavitel zemřel v roce 1990, kdy podle tohoto ustanovení mělo být provedeno vypořádání mezi dědici“, a tedy že „soud prvního stupně měl postupovat podle práva platného v den smrti zůstavitele a dědictví vypořádat, nikoli potvrdit podle dědických podílů“, a že „vypořádání závisí na posouzení platnosti darovací smlouvy ze dne 14.2.1990 a dodatku k této smlouvě ze dne 10.4.1991“. K tomuto odvolací soud vycházel ze zjištění, že „podle darovací smlouvy ze dne 14.2.1990 zůstavitel jako dárce daroval své dceři J. P. dům č.p. v Praze 4 – B. postavený na pozemkové parcele č. 2119 – zastavěno, výměra 90 m2, s parc.č. 2120/1 díl 1 – zahrada – výměra 863 m2 a s parc.č. 2120/1 díl 2 – ostatní plocha – výměra 56 m2, jak je zapsáno na LV č. 693 pro kat. území B.“; že „obdarovaná byla podle této smlouvy jako nezletilá zastoupena matkou J. P.“; že „podle čl. II. smlouvy byly uvedené nemovitosti darovány se všemi součástmi a příslušenstvím a se všemi právy a povinnosti s nimi spojenými … nezletilé dceři J. P.“; že „podle čl. III smlouvy činila hodnota daru 293.000,- Kčs“; že „podle čl. VII. se obdarovaná zavázala poskytnout dárci, tj. svému otci, doživotní bezplatné užívání darovaného domku s garážemi a se spoluužíváním zahrady“, které „se zřídilo jako věcné břemeno ve prospěch dárce, který se zavázal provádět na svůj náklad údržbu celého darovaného objektu“; že „podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.3.1990, č.j. 14 Nc 2432/88, byl za nezletilou J. P. schválen právní úkon zákonného zástupce spočívající v uzavření darovací smlouvy“; že „podle dodatku k darovací smlouvě ze dne 10.4.1991 byla vzhledem k možné kolizi zájmů mezi nezletilou a její matkou ustanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6.2.1991, č.j. P 50/91, opatrovnicí pro tento úkon JUDr. B. Š.“, která prohlásila, že „se všemi ustanoveními této smlouvy souhlasí a ke smlouvě za nezletilou přistupuje“, a její podpis byl téhož dne ověřen, a uzavřel, že byl-li rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.3.1990, č.j. 14 Nc 2432/88, vydán ještě před tím, než byla ustanovena kolizní opatrovnice, a soud ve věcech péče o nezletilé neshledal žádnou kolizi zájmů mezi obdarovanou a jejími rodiči, „nedošlo k žádné kolizi mezi zájmy nezletilé obdarované a některým z jejích rodičů“, neboť „darovací smlouva byla uzavřena jednoznačně v zájmu tehdy nezletilé dcery J. P., zůstavitel smlouvu podepsal a obdarovaná byla řádně zastoupena“, a tedy „je třeba darovací smlouvu ze dne 14.2.2012 (správně jde o darovací smlouvu ze dne 14.2.1990) považovat za platnou“. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že z hlediska rozsahu darovaných nemovitostí „je třeba s ohledem na znění darovací smlouvy přihlédnout k výpisu z tehdejší evidence nemovitostí (z LV č. 693 pro k.ú. B. ze dne 9.1.1990)“; že „z vlastního textu smlouvy je jednoznačně patrný zřejmý úmysl zůstavitele darovat dceři J. P. veškeré nemovitosti v k.ú. B., které byly v jeho vlastnictví“, tedy „převést tento majetek jako celek“; že „to vyplývá i ze znaleckého posudku soudního znalce arch. Antonína Nováka ze dne 8.1.1990 č. 2333-3-90“, který ocenil nemovitosti celkovou částkou 292.700,- Kčs, zaokrouhleně 293.000,- Kčs, což „je právě cena darovaných nemovitostí uvedená v čl. III. darovací smlouvy“ a je z toho zřejmé, že „předmětem daru byly všechny nemovitosti včetně příslušenství a součástí vyjmenované v uvedeném znaleckém posudku“, a že „formulace smlouvy o součástech a příslušenství je třeba v kontextu obvyklých formulací ve smlouvách o převodech nemovitostí chápat ve smyslu §35 odst. 2 a 3 občanského zákoníku jako výraz vůle dárce převést všechny stavby a pozemky, které v uvedeném k.ú. vlastní“; že přestože dárce zemřel ještě před tím, než byla darovací smlouva registrována, „existoval ke dni jeho smrti závazek převést nemovitosti v k.ú. B. na dceru J. P.“; že „soud prvního stupně správně zařadil tento závazek do pasiv dědictví částkou 336.590,- Kč v ceně těchto nemovitostí ke dni úmrtí zůstavitele“; že „tomuto závazku zůstavitele odpovídá majetkové právo na straně dcery J. P., jehož hodnota odpovídá hodnotě darovaných nemovitostí v době úmrtí zůstavitele“; že „bezplatné nabytí tohoto majetkového práva představuje bezplatné nabytí majetkové hodnoty mimo obvyklá darování“, a tedy „je dán důvod pro zápočet na dědický podíl“ dcery J. P.; že „při výpočtu dědických podílů se v případě zápočtu vychází z tzv. kolační podstaty“; že „u dcery J. P. je cena darovaných nemovitostí vyšší, než by činil její dědický podíl z kolační podstaty“, a „její dědický podíl je tak zcela vyčerpán bezplatným nabytím majetkového práva za života zůstavitele“ a „z dědictví již ničeho nenabývá“, a proto je „nabývají pouze ostatní dědicové ze zákona (manželka J. P., M. M. a A. P.) rovným dílem, každý jednou třetinou“, a že se v důsledku tohoto „mění i odpovědnost dědiců za pasiva dědictví tak, že každý z uvedených tří dědiců odpovídá za jednu třetinu pasiv“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal M. M. dovolání. Dovolatel nesouhlasí s posouzením platnosti darovací smlouvy odvolacím soudem a namítá, že „obdarované nebyl v době podpisu darovací smlouvy ustanoven kolizní opatrovník“; že tedy „nedošlo k platnému podpisu darovací smlouvy a k přijetí daru nezletilou“ z důvodu, že „k úkonu matky obdarované není možno přihlížet, neboť byla ze zastupování svého dítěte vyloučena s ohledem na možný střet zájmu mezi rodiči a dítětem“; že „ke střetu zájmu jednoznačně došlo, když manželka zůstavitele má a měla již v roce 1990 velký zájem na tom, aby k darování její dceři došlo a aby k němu bylo přihlédnuto v dědictví“; že „důležitá je i kolize zájmů mezi dětmi zůstavitele, tedy zda některé nebylo nedůvodně zvýhodněno“; že „ke zhojení vyloučení matky ze zastupování nemohlo dojít“ ani schválením právního úkonu za nezletilou opatrovnickým soudem, ani poté, kdy byl po smrti zůstavitele podepsán dodatek č. 1 ustanoveným kolizním opatrovníkem nezletilé dcery, který tak „byl podepsán pouze jednou stranou“; že „odvolací soud se nevypořádal s tím, že o ustanovení opatrovníka bylo rozhodnuto až po smrti zůstavitele“, neboť „neměl-li by opatrovnický soud za to, že ke střetu zájmů mezi rodiči a nezletilou J. P. nedošlo, nedošlo by k ustanovení opatrovníka“; že „jsou podstatné i účinky, které darovací smlouva a její dodatek mají“, a „nebyl-li za života zůstavitele podán návrh na registraci (který by nebyl vzat zpět)“, „nedošlo ze strany zůstavitele k úmyslu darovat platně a účinně předmětné nemovitosti dceři J. P.“, a tedy „neexistuje žádný závazek dědiců převést nemovitosti v k.ú. B. na J. P.“; že v takovém případě „nečiní výše dluhů částku 451.932,60 Kč, ale částku podstatně nižší“; že „na darovací smlouvu nelze klást nižší nároky jen proto, že byla uzavřena v roce 1990 a v danou dobu byl odlišný způsob zápisu nemovitostí do evidence nemovitostí“; že „z darovací smlouvy jednoznačně vyplývá“, které nemovitosti měly být darovány“; že nemovitosti, které zde nejsou uvedeny (pozemek parc. č. 2119, parc. č. 2120/2 a garáže) a které existovaly již v době podpisu darovací smlouvy jako samostatné, „měly být rozděleny mezi dědice“, neboť je „nelze považovat ani za součást či příslušenství nemovitostí uvedených“ v darovací smlouvě; že vzhledem k těmto rozporům lze uvažovat o „neplatné darovací smlouvě pro její neurčitost“; dále že byla-li do pasiv zahrnuta odpovědnost za úhradu pohledávky manželky za zůstavitelem z titulu investic na přestavbu a dostavbu nemovitostí v k.ú. B., „nacházely se v pasivech závazky vyplývající z týchž nemovitostí ve výši přesahující hodnotu nemovitostí“ a dědička (dcera J. P.) „měla být rovněž zavázána k úhradě závazku vážícího se k nemovitostem v k.ú. B., protože právě ona obdrží zhodnocené nemovitosti“. Dovolatel proto navrhuje zrušit rozhodnutí odvolacího soudu s tím, aby věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
J. P. (manželka zůstavitele) považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za zcela správné a úplné a podané dovolání za „nedůvodné“ a navrhla, aby dovolání M. M. bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
A. P. se ve vyjádření k dovolání připojila k námitkám dovolatele ohledně neplatnosti a neúčinnosti darovací smlouvy a její vázanosti dědici, rozsahu aktiv a pasiv, rozsahu darovací smlouvy a odpovědnosti J. P. ml. za závazek vážící se k nemovitostem v k.ú. B. a navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, případně aby bylo zrušeno i rozhodnutí soudní komisařky JUDr. Ivany Kruhové (správně Kruškové) a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., když nelze přihlédnout k jeho podáním datovaným 9.2.2014 a 20.2.2014, neboť byly podány po uplynutí lhůty stanovené k podání dovolání, se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
M. M. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé (jímž byla určena obvyklá cena dědictví, výše dluhů a čistá hodnota dědictví). Protože dovolání v této části není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno dřívější rozhodnutí o určení obvyklé ceny dědictví, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitel F. P. zemřel dne 28.4.1990 bez zanechání závěti; že měl manželku J. P., s níž měl dceru J. P., dále že měl další dvě děti – M. M. a A. P.; že darovací smlouvou ze dne 14.2.1990 uzavřenou s tehdy nezletilou dcerou J. P., zastoupenou její matkou J. P., daroval dceři nemovitosti označené v čl. I. – „dům čp. v Praze 4 – B., postavený na poz. parcele č. 2119 – zastavěno - výměra 90 m2, s parc.č. 2120/1 díl 1 – zahrada – výměra 863 m2, a s parc.č. 2120/1 díl 2 – ost. pl. – výměra 56 m2, které jsou zapsány na listu vlastnictví č. 693 evidence nemovitostí pro hlavní město Prahu a kat. území B.“; že podle čl. II. této smlouvy zůstavitel uvedené nemovitosti daroval „se všemi součástmi a příslušenstvím a se všemi právy a povinnostmi s nimi spojenými“, že „hodnota daru činila 293.000,- Kč“, že v čl. VII. darovací smlouvy se obdarovaná zavázala „poskytovat dárci doživotní bezplatné užívání darovaného domku s garážemi a se spoluužíváním zahrady“ a zůstaviteli bylo zřízeno „právo doživotního bezúplatného užívání jako věcné břemeno, které bude omezovat ve prospěch dárce každého vlastníka nemovitosti“; že podle čl. IX. mělo středisko geodezie pro hl. m. Prahu zapsat „na listu vlastnictví č. 693, katastrální území B., vlastnictví J. P. a věcné užívací právo ve prospěch zůstavitele“; že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.3.1990, sp. zn. 14 Nc 2432/88, který nabyl právní moci dne 16.3.1990, soud schválil za „nezletilou J., právní úkon zákonného zástupce nezletilé, F. P., spočívající v uzavření darovací smlouvy s nezletilou ohledně domu čp. v Praze 4, včetně příslušných parcel a garáží ze dne 14.2.1990“.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 28.4.1990, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle předpisů účinných ke dni smrti zůstavitele [srov. Čl. III. bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, a Čl. II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.1991 (dále jen „občanský soudní řád“) a zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění účinném do 31.12.1991 (dále jen „not. ř.“); řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu, který pověří notáře, aby jako soudní komisař provedl potřebné úkony. Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.1991 (dále jen „obč. zák.“, srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §44 obč. zák. smlouva je uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na jejím obsahu.
Podle §28 obč. zák. jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.
Podle §179 občanského soudního řádu je-li k platnosti právního úkonu, který učinil zákonný zástupce za nezletilého, třeba schválení soudu, soud jej schválí, jestliže to je v zájmu nezletilého.
Podle §628 odst. 2 věty druhé obč. zák. darovací smlouva týkající se nemovitosti nabude účinnosti registrací státním notářstvím.
Odvolací soud při posouzení otázky platnosti darovací smlouvy ze dne 14.2.1990 uzavřené mezi zůstavitelem (dárcem) a tehdy nezletilou dcerou J. P. (obdarovanou) zastoupenou její matkou J. P. v daném případě aplikoval a interpretoval ustanovení §28 obč. zák. a ustanovení §179 občanského soudního řádu v souladu se zákonem a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které jde v případě nabytí či převodu nemovitosti nezletilým o tzv. neběžnou majetkovou záležitost při nakládání s majetkem nezletilého dítěte, k jejíž platnosti se vyžaduje souhlas soudu péče o nezletilé, který je podmínkou perfekce tohoto právního úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.9.2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011), když také závěr odvolacího soudu, že při uzavření darovací smlouvy nedošlo k žádné kolizi mezi zájmy nezletilé obdarované a její matkou, je správný, neboť darovací smlouva byla uzavřena jednoznačně v zájmu nezletilé obdarované a právní úkon byl schválen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.3.1990, sp. zn. 14 Nc 2432/88, který nabyl právní moci dne 16.3.1990 (tedy ještě před smrtí zůstavitele). Dovolatel přehlíží, že opatrovnický soud rozhodl o ustanovení opatrovníka tehdy nezletilé pozůstalé dceři J. P. až v dědickém řízení po zůstaviteli, a že další děti zůstavitele (M. M. a A. P.) nebyly dětmi pozůstalé manželky J. P. (pozůstalá dcera J. P. byla jediným společným dítětem zůstavitele a pozůstalé manželky), a proto ani případná kolize mezi jejich zájmy by nemohla mít vliv na platnost zastoupení pozůstalé dcery J. P. její matkou. Závěr odvolacího soudu, že darovací smlouva ze dne 14.2.1990 byla platně uzavřena, je tedy správný.
Dovolací soud rovněž souhlasí s názorem odvolacího soudu o existenci závazku zůstavitele převést nemovitosti v kat. území B. na pozůstalou dceru J. P., který je v souladu s konstantní judikaturou soudů (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29.3.1968, sp. zn. Co 3/66, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78, ročník 1968; rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.8.1969, sp. zn. 4 Cz 60/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32, ročník 1970, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.4.1989, sp. zn. 4 Cz 20/89, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1991). Přestože na základě platně uzavřené darovací smlouvy ke dni smrti zůstavitele věcněprávní účinky smlouvy nevznikly a k převodu vlastnického práva na pozůstalou dceru J. P. nedošlo (neboť darovací smlouva nebyla ke dni smrti zůstavitele státním notářstvím registrována), vznikly smluvním stranám z předmětné smlouvy obligačněprávní účinky. Smluvní strany tak byly svými smluvními projevy vázány a vzhledem k tomu, že zůstavitel (dárce) po uzavření darovací smlouvy zemřel, postihuje jeho závazek z platně uzavřené darovací smlouvy nadále jeho právní nástupce. Jestliže odvolací soud zařadil závazek zůstavitele z darovací smlouvy ze dne 14.2.1990 (odevzdat nemovitosti v k.ú. B. obdarované dceři J. P. v hodnotě odpovídající jejich hodnotě ke dni úmrtí zůstavitele) do pasív dědictví, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.4.1989, sp. zn. 4 Cz 20/89, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1991, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 1204/2003).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že závazek zůstavitele převést nemovitosti v kat. území B. na pozůstalou dceru J. P. ke dni smrti zůstavitele existoval a soudy v daném případě postupovaly správně, když do aktiv dědictví zařadily nemovitosti v katastrálním území B. a do pasiv dědictví závazek zůstavitele převést tyto nemovitosti na pozůstalou dceru J. P. Dovolání M. M. proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu o obvyklé ceně dědictví, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání M. M. proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu o určení obvyklé ceny dědictví, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání M. M. proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo vypořádáno dědictví mezi dědici podle jejich dědických podílů, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není v tomto rozsahu opodstatněné.
Kromě shora uvedených námitek ohledně platnosti darovací smlouvy a existence závazku zůstavitele převést nemovitosti v kat. území B. na pozůstalou dceru J. P. dovolatel namítá, že v darovací smlouvě ze dne 14.2.1990 není uveden pozemek parc. č. 2119 o výměře 90m2, pozemek parc. č. 2120/2 o výměře 23m2, ani dvě garáže (garáž stáří 62 roky a garáž stáří 3 roky ke dni smrti zůstavitele), a že tyto nemovitosti proto „měly být rozděleny mezi dědice bez ohledu na posouzení vázanosti dědiců darovací smlouvou“.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití.
Podle §37 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Pojem „pravidla socialistického soužití“ byl pojmem neurčitým a bylo jej třeba vykládat tak, že projevy vůle musejí být interpretovány v souladu se základními zásadami občanského práva. Proto se i v této době uplatňovaly principy výkladu, výslovně uvedené v §35 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 [(dále také jen „OZ“) k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.5.2004, sp. zn. 22 Cdo 636/2004].
Podle §35 odst. 2 OZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §35 odst. 3 OZ právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (v tomto případě darovací smlouvy ze dne 14.2.1990) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 OZ). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení §35 odst. 2 OZ - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy. Na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 OZ rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75, ročník 2004; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 31.3.1999, sp. zn. IV. ÚS 508/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 13, ročník 1999).
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při výkladu darovací smlouvy ze dne 14.2.1990 vycházel. Se závěrem odvolacího soudu, že z textu darovací smlouvy (zejména článků II., VI. a IX.) je zřejmý úmysl zůstavitele darovat pozůstalé dceři J. P. veškeré nemovitosti v kat. území B., které byly v jeho vlastnictví, dovolací soud souhlasí. Odvolací soud správně přihlédl ke znaleckému posudku soudního znalce arch. Antonína Nováka ze dne 8.1.1990 č. 2333-3-90, který ocenil nemovitosti včetně dvou garáží a pozemků č. parc. 2119 o výměře 90m2 a č. parc. 2120/2 o výměře 23m2 celkovou částkou 292.700,- Kčs, zaokrouhleně 293.000,- Kčs, jež představuje cenu darovaných nemovitostí, která je uvedena v čl. III. darovací smlouvy. Konečně lze souhlasit i s názorem odvolacího soudu, že slovní spojení typu „se všemi součástmi a příslušenstvím“ se při převodech nemovitostí používalo - a běžně používá - jako výraz vůle převodce převést na nabyvatele všechny stavby a pozemky, které převodce v příslušném katastrálním území vlastní (případně zapsané na určitém čísle listu vlastnictví).
Opodstatněná není ani námitka M. M. týkající se odpovědnosti J. P. ml. za úhradu pohledávky z titulu investic do nemovitostí v k.ú. B..
Podle §470 odst. 1 obč. zák. dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví.
Dospěl-li odvolací soud k závěru o existenci důvodu pro zápočet darovaných nemovitostí v k.ú. B. na dědický podíl pozůstalé dcery J. P. (jehož právní posouzení dovolatel nezpochybňuje) s tím, že její dědický podíl je bezplatným nabytím majetkového práva za života zůstavitele zcela vyčerpán, že však do dědictví nemusí nic vracet, ale z dědictví již ničeho nenabývá (a za dluhy zůstavitele neodpovídá), pak je také správný názor odvolacího soudu, že dědictví nabývají pozůstalá manželka J. P., M. M. a A. P. každý jednou třetinou, a že proto také odpovídají za jednu třetinu pasiv dědictví. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že se v případě dovolatelem namítaného dluhu jedná o dluh z titulu investic do nemovitostí v k. ú. B. (které jsou dědici zůstavitele zavázáni odevzdat pozůstalé dceři J. P. na základě darovací smlouvy ze dne 14.2.1990), neboť tento dluh zůstavitele byl zařazen do dědictví na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.1.2009, č. j. 6 D 1292/92-619, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2010, č. j. 24 Co 106/2009-702, které nabylo právní moci dne 30.6.2010, a podle §470 odst. 2 obč. zák. dědici odpovídají za zůstavitelovy dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví.
Z uvedeného vyplývá, že – i v této části – je usnesení odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání M. M. proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo vypořádáno dědictví mezi dědici podle jejich dědických podílů podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a) a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání M. M. bylo zčásti odmítnuto a ve zbývajícím rozsahu zamítnuto. Protože dovolací soud neshledal ve věci žádnou okolnost případu, která by odůvodňovala (výjimečné) přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků řízení (podle §146 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), je M. M. povinen nahradit jen část (polovinu) nákladů vzniklých pozůstalé manželce J. P. v souvislosti se zastoupením advokátem (spojené s vyjádřením k dovolání M. M.).
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 o.s.ř. nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 17.4.2013, č. 116/2013 Sb., dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud ČR za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly pozůstalé manželce J. P. náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Přiznanou náhradu nákladů (sníženou o polovinu) v celkové výši 2.650,- Kč je M. M. povinen zaplatit k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Trnky, který pozůstalou manželku J. P. v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Ve vztahu mezi M. M. a pozůstalou dcerou J. P. a A. P. nepřiznal dovolací soud žádnému z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť M. M. nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a pozůstalé dceři J. P. a A. P. v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Dovolací soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. rozhodl, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu