ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2019.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2019/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. F. , zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti žalovaným: 1) Ing. F. S. , 2) MAŠINVEST, s. r. o. , se sídlem v Brně, Hněvkovského 587/39a, IČO: 26906813, oběma zastoupeným JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, o ochranu vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 350/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 28 Co 419, 420/2011-192, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2012, č. j. 28 Co 419, 420/2011-223, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. března 2011, č. j. 27 C 350/2009-134, ve výroku I. vůči žalovanému 1) zastavil řízení a vůči žalované 2) zamítl žalobu na uložení povinnosti zdržet se vnikání vlhkosti a spalin ze stavby na pozemku parc. č. 175/6, v katastrálním území L. a obci P. do rodinného domu žalobkyně, nacházejícím se na pozemku parc. č. 173, v katastrálním území L. a obci P. Ve výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně proti části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalované 2) (dále jen „žalovaná“) Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 28 Co 419, 420/2011-192, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2012, č. j. 28 Co 419, 420/2011-223, rozsudek soudu prvního stupně v části zamítnutí žaloby vůči žalované potvrdil a změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Uplatňuje přitom dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) občanského soudního řádu.
Podle názoru dovolatelky soudy nesprávně vyložily ustanovení §127 odst. 1 občanského zákoníku, konkrétně pojmy ,,míra přiměřená poměrům“ a ,,vážné ohrožení výkonu práv“. Odvolací soud neprávně posoudil otázku výkonu vlastnického práva žalobkyně a žalované. Má za to, že vlastnické právo žalované nemůže požívat ochrany, neboť se vztahuje k věci, která vznikla v rozporu s právními předpisy. Poukázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. IV. ÚS 451/11, ze kterého vyplývá, že obsah vlastnického práva všech vlastníků je stejný, mohou se však lišit podmínky jeho výkonu. Nalézací soudy nezohlednily specifika konkrétního případu, když předmětem jejího vlastnického práva je stavba povolená, zatímco předmětem vlastnického práva žalované je stavba nepovolená. Tato okolnost má vliv na posouzení obtěžování souseda nad míru přiměřenou poměrům, resp. vážného ohrožení výkonu jeho práv. Dovolatelka je obtěžována žalovanou nad míru přiměřenou poměrům již tím, že nepovolená stavba žalované těsně přiléhá ke stavbě v jejím vlastnictví. Odvolací soud se nevypořádal s jejím tvrzením, že neodborně provedený komín na stavbě žalované hrozí rizikem vzniku požáru. Má za to, že ji odvolací soud nesprávně odkázal na obranu ve stavebním řízení. Namítá dále, že nezohlednil všechny skutečnosti, které byly uplatněny ve správním řízení a ze kterých vyplývá, že stavba ve vlastnictví žalované nesplňuje technické normy a její nesprávné založení může být zdrojem poškozování stavby žalobkyně. Dovolatelka také poukázala na zásadní nedostatky, kterých se odvolací soud dopustil při zjišťování skutkového stavu věci, zejména při hodnocení nekvalitního znaleckého posudku. Má za to, že závěry znaleckého posudku jsou v přímém rozporu se závěry předchozích znaleckých zkoumání učiněných v řízení, jakož i se závěry správních orgánů. Namítla, že jí navrhovaný důkaz výslechem znalce Ing. Procházky odvolací soud neprovedl, čímž řízení zatížil vadou.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému zásahu do vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. prosince 2011, projednal dovolací soud dovolání dovolateky a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolání tak může být v řešené věci v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nezakládá.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam v posouzení otázky, zda „výkon vlastnického práva žalovaného může požívat stejné ochrany podle ustanovení §127 občanského zákoníku jako výkon vlastnického práva žalobkyně, když vlastnické právo žalovaného se vztahuje k vlastnictví věci, která vznikla v rozporu v právními předpisy“.
Ve vztahu k obsahu dovolání dovolací soud především předesílá, že pro posouzení přípustnosti dovolání jsou bezpředmětné ty námitky a výhrady, prostřednictvím kterých dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění podstatná pro právní posouzení věci, namítá nesprávnost skutkových zjištění a existující vady řízení. Přezkumná činnost dovolacího soudu ohledně přijatých závěrů však u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však podmíněna neměnnosti skutkových zjištění, ze kterých musí dovolací soud vycházet. Z tohoto pohledu se také dovolací soud zabýval dovolacími námitkami dovolatelů.
Dovolatelkou vymezená otázka zásadního právního významu nemůže založit přípustnost dovolání již z toho důvodu, že na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dovolatelka totiž přehlíží, že odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně s argumentací, že žalobkyně ani po poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesla břemeno tvrzení potud, jakým konkrétním způsobem je nad míru přiměřenou poměrům ze strany žalovaného „v místě a čase obtěžována“, a tím pádem pak ani povinnost důkazní k chybějícím tvrzením. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není založeno na řešení otázky, nakolik je možno v režimu ustanovení §127 obč. zák. poskytnout ochranu výkonu vlastnického práva žalované, jestliže se má jednat o výkon vlastnického práva ke stavbě „vzniklé v rozporu s právními předpisy“. Potud je pak bezpředmětný odkaz dovolatelky a podrobná analýza nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. IV. ÚS 451/11, jímž dovolatelka podporuje svou argumentaci vztahující se k jí vymezené otázce zásadního právního významu.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí uzavřel, že „tvrzení žalobkyně, že je omezena v užívání místností při obvodové stěně, že trvalý a nepřiměřený výskyt vlhkosti pocházející ze stavby ohrožuje výkon jejích hmotných subjektivních práv a poškozuje dům, že stav je havarijní, jsou vágní a nevyplývá z nich, jak konkrétně a jak vážně je ohrožen výkon jejího vlastnického práva“.
Z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že dovolatelka spatřuje naplnění podmínek pro ochranu v režimu ustanovení §127 obč. zák. v okolnosti, že „následkem nepovolené stavby je zavlhání domu ve vlastnictví žalobkyně v důsledku neodborně provedené hydroizolace, a dále v obtěžování spalinami a dokonce vážné ohrožení vlastnického práva žalobkyně spočívající v riziku vzniku požáru v důsledku spalin vycházejících z komína nepovolené stavby, který není postavený v souladu s platnými předpisy“.
Bez ohledu na to, že žaloba je zamítnuta především pro neunesení povinnosti tvrzení, z výsledků dokazování a rozhodnutí nalézacích soudů se podávají také skutkové závěry, prostřednictvím kterých nelze přisvědčit dovolacím námitkám žalobkyně.
Pokud tvrdí, že zavlhání jejího domu je důsledkem neodborně provedené hydroizolace, odkazuje dovolací soud na zjištění nalézacích soudů opírající se o znalecké dokazování, podle kterých v řízení nebylo prokázáno, že by příčinou vlhkosti v domě žalobkyně byla stavba žalované na sousedním pozemku či okolnost, že by z pozemku žalované docházelo ke vnikání vlhkosti do nemovitosti žalobkyně.
Dále dovolatelka poukazuje na její obtěžování spalinami; v tomto směru však ze skutkových zjištění vyplývá závěr, že nebylo zjištěno zanášení spalin na dům žalobkyně ani vnikání spalin do jejího domu. Pokud žalobkyně s oběma závěry nalézacích soudů polemizuje a namítá nesprávná skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování a nesprávné hodnocení důkazů znaleckým posudkem znaleckého ústavu, jedná se o nepřípustnou kritiku skutkových zjištění, prostřednictvím které nelze založit přípustnost dovolání v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka dále zdůrazňuje okolnost, že za obtěžování nepřiměřené poměrům považuje již samotné umístění stavby žalované, jestliže tato stavba těsně přiléhá k nemovitosti žalobkyně.
Potud je však dovolání vnitřně rozporné.
Nalézací soudy neučinily závěr, že prostřednictvím tohoto tvrzení odůvodnila žalobkyně svůj žalobní požadavek. Vyšly výslovně z toho, že žaloba byla založena na tvrzení, podle kterého spatřovala žalobkyně ohrožení výkonu jejích vlastnických práv ve vlhkosti zapříčiněné stavbou žalované a z toho vznikajícími plísněmi, resp. zanášením spalin komína na stěnu domu žalobkyně; o takto uplatněném nároku také výslovně rozhodovaly. To ostatně potvrzuje sama žalobkyně v další části svého dovolání, kdy výslovně poukazuje na to, že „se žalobou domáhala zdržení se vnikání vlhkosti a spalin ze stavby do její nemovitosti“. K těmto okolnostem také nalézací soudy prováděly dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí se těmito důvody zabývaly. Jestliže pak žalobkyně v dovolání dále uplatnila i námitky týkající se „neodborně provedeného komína končícího pod hřebenem domu žalobkyně, z čehož plyne vážné riziko vzniku požáru“, odkazuje dovolací soud na ty závěry podávající se ze znaleckého dokazování, podle nichž komín odpovídá ČSN č. 734201:2008 i ustanovení čl. 35 vyhl. Hlavního města Prahy č. 26/99, přičemž nebylo zjištěno chybné postavení komína, resp. zanášení spalin na dům žalobkyně.
Dovolání je tak založeno na argumentaci vycházející z toho, že tvrzený závadný stav je podle názoru dovolatelky způsoben působením a vlivem stavby žalované; takový skutkový závěr však nalézací soudy neučinily. Naopak konstatovaly, že negativní působení stavby žalované na nemovitost nebylo prokázáno. Z toho pak vyplývá, že v dané věci nejde o posouzení výkonu vlastnického práva žalované na nemovitost žalobkyně, jež by se mělo projevovat negativním působením, kde žalobkyně tvrdí, že takovému výkonu nemá být poskytnuta ochrana právě proto, že se jedná o stavbu nepovolenou. Rozhodnutí nalézacích soudů je založeno naopak na závěru, že stavba žalované není příčinou výhrad uplatněných žalobkyní (vlhkost, spaliny); tím spíše pak nebyl učiněn žádný závěr, ze kterého by bylo možno uzavřít, že žalobkyně je vážně ohrožena ve výkonu svých vlastnických práv (riziko vzniku požáru).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu