ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2223.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 2223/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. Č. , b) M. M., a c) Z. M., všech zastoupených JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalovanému městu Hluboká nad Vltavou , se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Masarykova 36, identifikační číslo osoby 00244899, zastoupenému JUDr. Ladiskavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 289/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 2013, č. j. 8 Co 1401/2011-1030, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. února 2011, č. j. 23 C 289/2005-682, zřídil ve prospěch žalovaného věcné břemeno vedení, údržby a oprav kanalizačního sběrače a odlehčovacího potrubí na pozemcích žalobců v rozsahu geometrického plánu č. 1945-54 tvořícího přílohu rozsudku, uložil žalovanému uhradit žalobci a) za zřízení věcného břemene náhradu 5.300,- Kč a žalobcům b) a c) náhradu 60.000, Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2013, č. j. 8 Co 1401/2011-1030, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zřídil ve prospěch žalovaného věcné břemeno spočívající ve vedení, údržbě a opravách kanalizačního sběrače a odlehčovacího potrubí na pozemcích žalobců v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 2785-21/2013 tvořícího součást rozhodnutí, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 133.300,- Kč a žalobcům b) a c) ve výši 309.600,- Kč a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítají nesprávné právní posouzení věci, jestliže odvolací soud rozhodnutím o umístění nepovolené části kanalizačního sběrače v rozporu se stavebním zákonem zasáhl do výlučné pravomoci orgánů státní správy a jestliže provedl řízení o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene bez splnění kritérií uvedených v čl. 11 odst. 4 Listiny. Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, když nesprávně posoudil kritéria pro rozhodování o odstranění neoprávněné stavby. Podle dovolatelů nelze zřídit věcné břemeno ve prospěch stavby nejen neoprávněné, ale i nepovolené. Svým postupem porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, jestliže nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, ale sám o věci rozhodl poté, co provedl rozsáhlé dokazování. Neměl zákonné podmínky pro rozhodnutí o zřízení věcného břemene, jestliže tak rozhodl k návrhu žalovaného, aniž by rozhodnutím uložená povinnost žalobců strpět věcné břemeno vyplývala ze zákona, právního vztahu nebo z porušení práva. Dovolatelé vytýkají i „vágnost“ užitého ustanovení §135c odst. 3 obč. zák. s tím, že „nesplňuje kritéria předpisů vyšší právní síly“. Žalovaný při budování kanalizačního sběrače nepostupoval v souladu se stavebním zákonem, v občanskoprávním řízení není následně možné řešit otázku povolení neoprávněné a nepovolené stavby. Odvolací soud nerespektoval při omezení vlastnického práva žalobců podle §§135c odst. 3 obč. zák. kritéria konkretizovaná v zákoně č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, a pominul pravomocná rozhodnutí správních orgánů (územní plán, územní rozhodnutí a stavební povolení). Věcné břemeno zřídil ve prospěch žalovaného, který jako stavebník neinformoval žalobce o změně vedení kanalizace, nepokusil se získat jejich souhlas a změnu stavby nedosáhl „cestou povinných institutů dle stavebních předpisů“. Nesprávně považoval náklady na uvedení stavby do souladu s „rozhodnutími příslušných úřadů“ za možnou „majetkovou újmu“ a vlastnické právo žalobců omezil proti jejich vůli k protinávrhu žalovaného. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože nároky stran na vypořádání neoprávněné stavby a práva a povinnosti z toho plynoucí vznikly již před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [shodně Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 1235 s.].
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. dubna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobců podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobci v dovolání namítají nesprávný procesní postup odvolacího soudu, kterým došlo k porušení „zásady dvojinstančnosti“ soudního řízení.
Procesní postup odvolacího soudu je však v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle §213 odst. 1 – 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu přijímány již zcela konstantně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013, uveřejněné na internetových stránkách – www.nsoud.cz ). Ostatně samotné ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. považuje judikatura dovolacího soudu za právní normu s relativně neurčitou hypotézou, a bude tak záležet především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 1453/2010, uveřejněné na internetových stránkách – www.nsoud.cz ).
Jestliže tedy odvolací soud postupoval ve shodě s ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř., nemůže jeho postup zakládat porušení zásady dvojinstančnosti, které se dovolávají dovolatelé.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, uveřejněném na www.nsoud.cz , vysvětlil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle §220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelky) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“ V rozsudku ze dne 12. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011 ( www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že „dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s §220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., v němž se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením.“
Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu České republiky (např. právní názor uveden například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01, uveřejněném na internetových stránkách – nalus.usoud.cz).
V usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013 ( www.nsoud.cz ), pak Nejvyšší soud souhrnně vyložil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod č. 128 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Navíc ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, z 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a z 20. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013).“
Procesnímu postupu odvolacího soudu a jím zaujatému výkladu §213 odst. 1, 4 o. s. ř. nelze proto v souzené věci nic vytknout.
Dovolatelé dále napadají postup odvolacího soudu při rozhodování o žalobě na odstranění neoprávněné stavby, zřízené žalovaným na jejich pozemcích.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na aplikaci ustanovení §135c obč. zák., přičemž odvolací soud v odůvodněného svého rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu uspořádal poměry mezi žalobci jako vlastníky dotčených pozemků a žalovaným jako vlastníkem stavby zřízením věcného břemene za náhradu, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Podle §135c odst. 1 – 3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby"). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a kde soud není vázán návrhem účastníků (§153 odst. 2 o. s. ř.) – ( k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, pod pořadovým č. C 3098); pokud soud dospěje k závěru, že žalobcem – vlastníkem pozemku - navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z §135c obč. zák. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, uveřejněný pod č. 42/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud soud dospěje k závěru, že žalobě na odstranění neoprávněné stavby nelze vyhovět, musí upravit právní poměry účastníků tak, aby stavba nestála (zčásti nebo zcela) na cizím pozemku. Jedná-li se skutečně o neoprávněnou stavbu, nelze žalobu na její vypořádání zamítnout (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1342/2004, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 3098). K zamítnutí žaloby na základě žaloby vlastníka pozemku by mohl soud přistoupit v zásadě pouze tehdy, pokud by dospěl k závěru, že se o neoprávněnou stavbu nejedná; jinak pokud má za to, že nejsou splněny podmínky pro odstranění stavby, musí vztah mezi účastníky upravit ve smyslu ustanovení §135c odst. 2, 3 obč. zák. K závěru o nemožnosti zamítnout žalobu na vypořádání neoprávněné stavby se v aktuální judikatuře přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010 nebo v rozsudku ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 1434/2010, obou uveřejněných na internetových stránkách www.nsoud.cz .
Nejsou tedy důvodné námitky žalobců, podle kterých nebyl odvolací soud oprávněn, v rámci řízení o žalobě na odstranění neoprávněné stavby, rozhodnout o zřízení věcného břemene, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Takováto úprava poměrů mezi účastníky řízení vyplývá přímo z citovaného ustanovení §135c odst. 1-3 obč. zák., a nelze tedy uzavřít, že by odvolací soud svým postupem zasáhl do pravomoci správních orgánů, rozhodujících o stavebním povolení či územním plánu.
Omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na kterém byla neoprávněně zřízena cizí stavba, zřízením věcného břemene ve prospěch stavebníka je mimořádným opatřením, které připadá v úvahu jen ve výjimečných případech. To je patrno i ze skutečnosti, že Listina základních práv a svobod s nuceným omezením vlastnického práva v soukromém zájmu výslovně nepočítá (to neplatí pro zákaz zneužívání vlastnického práva, případně pro zákaz imisí - viz čl. 11 odst. 3), tím spíše v případě, kdy jde o soukromý zájem toho, kdo do práva vlastníka zasáhl bez právního důvodu. Jestliže však odvolací soud rozhodl o zřízení věcného břemene na základě zákonného ustanovení §135c odst. 3 obč. zák., nemohl svým postupem porušit čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Zjevně bezdůvodná je námitka, podle které nelze postupem dle §135c odst. 3 vypořádat stavbu nejen neoprávněnou, ale i nepovolenou.
Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 2660), a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 8315). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v usnesení ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Z uvedeného a contrario vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě a nikoliv se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich absencí. Tedy při rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních předpisů o stavbu povolenou či nikoli. Rozhodnutím soudu o neoprávněné stavbě nezasahuje nijak do pravomoci správních orgánů rozhodnout o povolení takové stavby, ani takové rozhodnutí o povolení stavby nenahrazuje.
Jak bylo uvedeno výše, problematika neoprávněné stavby je upravena v §135c obč. zák.; toto ustanovení dává soudu širokou možnost uvážení při rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby, a proto by v dovolacím řízení bylo možno zpochybnit úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení jen v případě, že by šlo o úvahy zjevně nepřiměřené. Tak tomu však v dané věci není; rozhodnutí není v rozporu s kritérii, uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 1373, ve kterém se uvádí: „Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby je třeba vždy hodnotit s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy soud musí přihlížet také k tomu, zda by odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy. Přihlíží se zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí, jaký je rozsah zastavěného pozemku, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku či naopak stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby“. Odvolací soud se se všemi těmito kritérii vypořádal a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Jestliže dovolatelé nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a s jeho hodnocením provedených důkazů, jedná se o nepřípustnou polemiku, neboť zpochybnění skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nelze proto ani uzavřít, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu