ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3767.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3767/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) H. K. , a b) E. K. , obou zastoupených Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze, Jindřicha Plachty 28, proti žalovanému statutárnímu městu Liberec , se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1, IČO: 262978, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 47/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. května 2014, č. j. 35 Co 793/2013-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2013, č. j. 17 C 47/2011-106, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 971/2 – zahrada o výměře 184 m2 v obci a k. ú. L. (dále jen „sporný pozemek“), když spoluvlastnický podíl žalobkyně a) je ideální ½ a spoluvlastnický podíl žalobců jako manželů v jejich společném jmění manželů je ideální ½ (výrok I.), a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. května 2014, č. j. 35 Co 793/2013-129, rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, které doposud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Jedná se o následující právní otázky: 1) Zda mohou žalobci při uplatňovaní vydržení sousedního pozemku započítat do vydržecí doby i dobu, po kterou měl pozemek v držbě právní předchůdce nabyvatele, i v situaci, kdy právní předchůdce převedl na nabyvatele - žalobce sporný pozemek, avšak z důvodu omluvitelného omylu pozemek špatně označil ve smlouvě, neboť byl v přesvědčení, že pozemek označený ve smlouvě zahrnuje i sporný pozemek, 2) zda mohou specifické okolnosti případu (důvěrná znalost pozemku a jeho užívání rodinnými příslušníky od nepaměti, společné oplocení všech pozemků, včetně pozemku sporného, tvar pozemku v terénu, kdy pozemky tvoří kompaktní celek, nízká procentní výměra a nízká využitelnost samotného sporného pozemku) zakládat omluvitelnost omylu v označení předmětu převodu v převodní smlouvě, 3) zda mohou specifické okolnosti případu zakládat právo započíst si do vydržecí doby dobu držby pozemku právním předchůdcem. Odvolací soud také zatížil své rozhodnutí procesní vadou, neboť se v rámci odvolání vůbec nezabýval namítaným nesprávným skutkovým zjištěním. S ohledem na uvedené žalobci navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. května 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno 5. srpna 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě dovolatelé rozporují závěr soudů obou stupňů, které na základě rozhodovací praxe dovolacího soudu uzavřely, že dovolatelé nemohou započíst do vydržecí doby oprávněnou držbu svých právních předchůdců, kteří sami vlastnické právo k pozemku vydrželi, a nabízejí právní otázky, které mají toto právní posouzení zpochybnit. Žalobci tak ve své podstatě neuplatňují přípustnost dovolání spočívající v tom, „že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“ , nýbrž uplatňují přípustnost dovolání spočívající v tom, „že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.“ Námitky žalobců však nemohou rozhodovací praxi dovolacího soudu zpochybnit.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu byla jasně vyjádřena například v usnesení ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, jehož právní věta publikovaná pod C 3719 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) zní: „Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.“ Z této právní věty, z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, týkajících se možnosti držitele uplatňujícího vydržení věci započíst si dobu držby svého právního předchůdce podle §134 odst. 3 obč. zák. [srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (publikovaný pod C 1176 v Souboru), ze dne 7. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006 (publikovaný pod C 5210 v Souboru), či ze dne 11. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000 (publikovaný pod C. 40 v Souboru)], vyplývá, resp. lze dovodit, že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009 (publikované pod C 10356 v Souboru)]. Jinými slovy řečeno: „Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let“ [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010 (publikovaný pod C 10 333 v Souboru)].
Tím samozřejmě není vyloučeno, aby žalobci spornou věc nabyli jiným způsobem, např. převodní smlouvou nebo dědictvím. V prvém případě je takové nabytí věci podmíněno tím, že sporná vydržená věc byla učiněna předmětem převodu. V případě dědění je předpokladem nabytí vlastnictví a práva na ochranu vlastnictví věci nejenom smrt právního předchůdce, ale i rozhodnutí soudu, ze kterého vyplývá, že žalobce spornou věc jako dědic nabyl. Pokud se tak dosud nestalo, platí, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí vlastnictví [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004 (publikovaný pod C 2954 v Souboru)]. Nestala-li se sporná věc dosud předmětem řízení o dědictví nebo orgán rozhodující o dědictví nevyhověl návrhu na dodatečné projednání dědictví, podle ustálené soudní praxe přichází pro žalobce v úvahu prakticky jen žaloba na určení, že jeho právní předchůdce byl vlastníkem věci ke dni své smrti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010 (publikovaný pod C 10333 v Souboru)].
V dané věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že sporný pozemek nabyli na základě vydržení vlastnického práva již právní předchůdci žalobců (což dovolatelé v dovolání žádným způsobem nezpochybňují a tuto skutečnost tvrdí od počátku řízení), přičemž na žalobce nebyl sporný pozemek žádným způsobem převeden, neboť v darovací smlouvě ze dne 20. prosince 2004 ani v kupní smlouvě ze dne 10. března 2005 uveden nebyl.
Naznačují-li dovolatelé, že sporný pozemek ve smlouvách měl být uveden, dovolací soud především konstatuje, že se jedná o polemiku se skutkovým zjištěním nalézacích soudů, která v dovolacím řízení nepodléhá přezkumu, neboť jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Uvedené tvrzení je nadto nepřípustným tvrzením uplatněným v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř., neboť žalobci tuto okolnost uvádějí až v dovolání. Řízení před nalézacími soudy totiž bylo založeno na jejich výslovném tvrzení, že vlastnické právo ke spornému pozemku nabyli již právní předchůdci žalobců na základě vydržení vlastnického práva a i sami žalobci byli v dobré víře, že jim vlastnické právo k pozemku náleží, a to na základě okolností, za nichž se chopili faktické držby sporného pozemku, který předmětem smluvního převodu nebyl.
Poukaz na uvedení sporného pozemku ve smlouvě by však naproti tomu zakládal úvahu o smluvním nabytí vlastnického práva. Dovolání žalobců je však ve své argumentaci vnitřně rozporné, neboť dovolatelé tvrdí, že sporný pozemek „ve smlouvě“ označen byl, nicméně tato okolnost má zakládat nikoliv smluvní nabytí vlastnického práva, ale jednak omluvitelnost omylu žalobců při následné držbě pozemku a jednak možnost započíst si do své vydržecí doby dobu držby svých právních předchůdců.
Jestliže by totiž sporný pozemek v kupní smlouvě a darovací smlouvě uveden byl, stali by se žalobci jeho vlastníky na základě smluvního nabytí. Jestliže ve smlouvě uveden nebyl, mohli by vlastnické právo k němu nabýt toliko na základě vydržení vlastnického práva. Putativním titulem by v takovém případě mohla být darovací a kupní smlouva, avšak bez možnosti započíst si dobu držbu právních předchůdců, kteří sami vlastnické právo nabyli vydržením, což ostatně tvrdili žalobci jako své základní žalobní tvrzení. Jestliže totiž právní předchůdci žalobců byli v dobré víře vzhledem ke všem skutečnostem, k čemu nalézací soudy dospěly a tuto skutečnost také žalobci od počátku řízení tvrdili, nabyli sami vlastnické právo a dobu jejich držby si žalobci právě z tohoto důvodu nemohou započíst, protože jejich držba se završila nabytím vlastnického práva; pokud by nebyli právní předchůdci žalobců v dobré víře, je zřejmé, že zápočet doby jejich držby je z povahy věci vyloučen i na straně žalobců.
Žalobci sice namítali, že byli v omluvitelném omylu v tom, že převodními smlouvami, jimiž nabyli sousední pozemky, nabyli i sporný pozemek a následně se chopili i jeho držby, nicméně i kdyby byla prokázána objektivní dobrá víra žalobců, nemohlo by dojít k vydržení vlastnického práva, neboť do okamžiku zpochybnění dobré víry žalobcům neuplynula desetiletá vydržecí doba počínající od roku 2004, resp. od roku 2005, neboť se o okolnostech zpochybňujících jejich dobrou víru dozvěděli v roce 2011. Žalobci se sice dovolávají dobré víry svých právních předchůdců, podle výše uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu však takový postup není možný. Žalobci zároveň nepřednášejí žádné argumenty, které by mohly ustálenou rozhodovací praxi jakkoliv zpochybnit. Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou věcně správná.
K tvrzeným vadám řízení dovolací soud připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné.
Jelikož nebylo možno žalobcům přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu