ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.11.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 11/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně GE Money Auto, a.s., IČO 60112743, se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Dukelská třída 15, proti žalovanému JUDr. J. G. , soudnímu exekutorovi, se sídlem Exekutorského úřadu Sokolov, U Divadla 341, zastoupenému JUDr. Tomášem Jírou, advokátem, se sídlem Praha 6, Tychonova 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 182/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2012, č.j. 62 Co 127/2009-122, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.083,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Jíry, advokáta, se sídlem Praha 6, Tychonova 3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody po žalovaném, který jako soudní exekutor pověřený provedením exekuce proti povinnému M. F. zahrnul do soupisu movitých věcí osobní automobil Škoda Octavia náležející žalobkyni, a následně jej zpeněžil v dražbě.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č.j. 9 C 182/2006-60, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 131.400,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 64.600,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný prostřednictvím svých zaměstnanců v bytě povinného v rámci soupisu movitých věcí dne 1. 10. 2004 sepsal a zajistil osobní vůz tovární značky Škoda Octavia 1,6 LX. Dne 18. 10. 2004 žalobkyně písemně sdělila žalovanému, že je vlastnicí zajištěného vozidla, jak vyplývá z leasingové smlouvy, kterou k tomuto sdělení připojila, a zároveň jej vyzvala k vrácení předmětu leasingu do rukou uživatele. Dne 10. 12. 2004 podala u Okresního soudu v Karviné vylučovací žalobu, která byla z důvodu vydražení věci (13. 5. 2005) zamítnuta. Soud konstatoval, že žalovaný exekutor je ve sporu o náhradu škody pasivně věcně legitimován (§32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu). Dospěl k závěru, že za škodu vzniklou žalobkyni odpovídá, neboť svým jednáním porušil tzv. prevenční povinnost, když prokazatelně byl žalobkyní informován o existenci vlastnického práva, které vylučovalo výkon rozhodnutí prodejem předmětné věci, a proto neměl přistupovat k dražbě tohoto vozidla. Žalovaný v daném případě nemusel ani vyčkat rozhodnutí soudu o vylučovací žalobě, neboť žalobkyně mu své vlastnické právo k předmětné věci věrohodným způsobem doložila. Výše škody odpovídá obvyklé ceně předmětného vozidla ke dni dražby dle znaleckého posudku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č.j. 62 Co 127/2009-80, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu co do úroků z prodlení za dobu od 25. 1. do 2. 6. 2006 zamítl, jinak v tomto výroku a ve výrocích o nákladech řízení státu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Dále uvedl, že pokud žalovaný měl k dispozici takovou závažnou informaci, že vozidlo nebylo ve vlastnictví povinného, proti němuž byla exekuce vedena, pak ji zcela jistě neměl ponechat bez povšimnutí a postupem podle §265 odst. 2 o. s. ř. za použití §52 odst. 1 exekučního řádu měl vozidlo ze soupisu exekucí postižených věcí vyjmout. Žalovanému se podle soudu nepodařilo zprostit se odpovědnosti ve smyslu ustanovení §32 odst. 2 exekučního řádu, když od doby, kdy byl o vlastnickém právu žalobce informován, do provedení dražby uběhlo bezmála půl roku, a žalovaný tak měl dostatečný časový prostor pro to, aby vozidlo ze soupisu movitých věci vyřadil, bylo tedy v jeho možnostech vzniklé škodě zabránit.
Na základě dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, č.j. 25 Cdo 901/2010-110, zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení; jinak dovolání odmítl. Uzavřel, že k zahrnutí osobního motorového vozidla do soupisu movitých věci v rámci exekuce došlo v souladu s tehdejší zákonnou úpravou (exekuční řád ve znění účinném ke dni provedení exekuce, tj. 1. 10. 2004), jelikož při provádění soupisu na místě samém a ani posléze nebylo možné po exekutorovi požadovat, aby se zabýval námitkami ze strany třetí osoby, že je postižen majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící provedení exekuce. Jednání žalovaného jako soudního exekutora nelze považovat za odporující zákonu, není tudíž splněn zákonný předpoklad odpovědnosti spočívající v porušení právní povinnosti. Aplikace §415 obč. zák. není namístě, neboť postup podle tohoto zákonného ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje.
Odvolací soud poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 62 Co 127/2009-122, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že se žaloba zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že zahrnutí předmětného vozidla do soupisu movitých věcí odpovídalo tehdejší právní úpravě, jelikož žalovaný nebyl oprávněn zabývat se námitkami třetí osoby, že exekucí je postižen majetek, k němuž má tato osoba právo vylučující provedení exekuce. Předpoklady odpovědnosti žalovaného exekutora za škodu podle §32 exekučního řádu ve znění účinném ke dni 1. 10. 2004 (dále opět jen „exekuční řád“), neboť žalovaný při výkonu exekuční činnosti postupoval v souladu se zákonem. Aplikace §415 obč. zák. by přicházela v úvahu jen v případě absence konkrétní právní úpravy vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval otázkou porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, k němuž došlo ze strany žalovaného, ačkoli jsou soudy primárně povinny poskytovat těmto základním právům jednotlivce ochranu, a dále že nesprávně posoudil možnost aplikace §415 obč. zák. Namítá, že právě absence konkrétní zákonné úpravy postupu exekutora v případě, že třetí osoba uplatní své právo nepřipouštějící exekuci k věcem zahrnutým do soupisu v exekučním řádu odůvodňovala možnost aplikace §415 obč. zák. Dále odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/05, I. ÚS 752/04, I. ÚS 2048/11, III. ÚS 292/07 a rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci sp. zn. 7 Tdo 977/2010 s tím, že nesprávným postupem exekutora (žalovaného) bylo porušeno její základní, ústavně garantované právo vlastnit majetek. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání označuje argumentaci žalobkyně za účelovou a nerespektující zjištěný skutkový stav. Podotýká, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný obdržel informaci o podání vylučovací žaloby. Rozhodnutí Ústavního soudu, na něž žalobkyně odkazuje, se na danou věc nevztahují, vycházejí ze zcela odlišného skutkového i právního stavu. Názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho kasačním rozhodnutí, jímž se odvolací soud řídil, považuje za správný a navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Podle §3028 odst. 1 ve spojení s §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
O porušení povinnosti tzv. generální prevence zakotvené ustanovením §415, lze – jak konstatoval dovolací soud ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí – uvažovat pouze v případě neexistence konkrétní právní úpravy vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1212). Pokud byl dodržen postup stanovený speciální právní normou, je aplikace §415 obč. zák. vyloučena.
Podle §32 zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu) ve znění účinném v rozhodné době (tj. ve znění účinném do 31. 12. 2012) exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena (odst. 1). Exekutor se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat (odst. 2). Odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu (tj. zákona č. 82/1998 Sb.) tím není dotčena (odst. 3).
Odpovědnost exekutora za škodu je dána pouze tehdy, pokud exekutor při výkonu exekuční činnosti postupoval v rozporu s předpisy tuto činnost upravujícími, jde tedy o odpovědnost objektivní, nevyžadující zavinění, jejím předpokladem však je porušení právní povinnosti exekutorem [srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 92; též rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v této věci sp. zn. 25 Cdo 901/2010]. Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku v této věci podrobně vyložil zákonnou úpravu (účinnou v rozhodné době) postupu exekutora při exekuci prodejem movitých věcí v případě uplatnění námitky třetí osoby, že je exekucí postižen majetek, k němuž má tato osoba právo exekuci nepřipouštějící. Tehdejší právní úprava sice neumožňovala exekutorovi rozhodovat o námitkách osob uplatňujících k věcem zahrnutým do soupisu právo nepřipouštějící exekuci, zatímco novelizace exekučního řádu s účinností od 1. 11. 2009 založila pravomoc (a povinnost) exekutora k rozhodování o těchto námitkách (srov. §68 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 11. 2009), novelizací exekučního řádu však došlo pouze ke změně (rozšíření) rozhodovací pravomoci exekutora ve věcech, v nichž byl podle dřívější úpravy oprávněn rozhodovat toliko soud. Dovolatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že dřívější právní úprava postup exekutora v případě uplatnění práva nepřipouštějícího exekuci vůbec neupravovala, a proto bylo namístě posoudit postup žalovaného z hlediska dodržení obecné prevenční povinnosti podle §415 obč. zák.
Pokud dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu v dovolání citovaná, není výklad zákonného postupu exekutora, resp. jeho oprávnění a povinností při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, jak jej provedl (vázán právním názorem dovolacího soudu) odvolací soud, se závěry Ústavního soudu v rozporu. Ostatně Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 6. 2009. sp. zn. III. ÚS 292/07, na něž dovolatelka rovněž odkazuje, v rámci úvah o možnosti porušení ústavně garantovaných práv jednotlivce v rámci exekučního řízení uvedl, že „vedením exekuce nevhodným způsobem je soudní exekutor bezpochyby s to zasáhnout do základních práv povinného či jiných osob (zejména do práv ve smyslu čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny). Pochybí-li soudní exekutor a nebude-li se řídit zákony, příp. pokyny věřitele, má zde zásadní význam i objektivní odpovědnost exekutora za škodu ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 exekučního řádu.“
Jestliže tehdejší právní úprava postupu exekutora v exekučním řízení ukládala exekutorovi především zabezpečení rychlého a efektivního průběhu exekuce (§46 odst. 1 exekučního řádu), přičemž nepokračovat v exekučním řízení mohl pouze, byla-li exekuce soudem odložena nebo zastavena nebo (viz §46 odst. 3 exekučního řádu) byla-li uspokojena pohledávka oprávněného a současně uhrazeny náklady exekuce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007). Žádná z těchto situací v posuzovaném případě nenastala. Na rozdíl od výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti nebo prodejem podniku (§336i odst. 1 a §338v odst. 1 o. s. ř.) nepředstavovalo v rozhodném období podání vylučovací žaloby překážku provedení exekuce. Je proto správný závěr, že postup žalovaného v posuzovaném případě odpovídal zákonu, a proto nedošlo k naplnění zákonného předpokladu objektivní odpovědnosti exekutora za škodu podle §32 exekučního řádu. Obecný poukaz na ústavní ochranu vlastnického práva, jež je zákonnou úpravou pravomocí exekutora v zájmu ochrany majetkových práv oprávněných z exekučních titulů prolomena, na uvedených závěrech nic nemění.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení odvolacího soudu, a nebylo ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolatelka sama, ač formálně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. písm. a) o. s. ř., žádnou vadu řízení nenamítá], Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř., tak, že procesně neúspěšné žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta částku 8.083,- Kč včetně 21 % DPH (§7 bod 5 ve spojení s §8 odst. 1 ve spojení s §1 odst. 2 a §2, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu