ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3747.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 3747/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyň a) M. L., a b) K. L., obou zastoupených Andreasem Ueltzhöfferem, advokátem, se sídlem Praha 8, Voctářova 2449/5, proti žalovaným 1) B. V., zastoupenému JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Spálená 92/21, 2) České pojišťovně, a. s., IČO 452 72 956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, a 3) DRYSTAV s. r. o., IČO 256 99 733, se sídlem Svinaře, Halouny 56, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 508/2005, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012, č.j. 30 Co 434/2012-391, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly náhrady škody, která jim vznikla v souvislosti s dopravní nehodou, kterou zavinil žalovaný, při níž zemřel jejich spolujezdec - manžel žalobkyně a), otec žalobkyně b). Žalovaná 2) jako pojistitel vozidla řízeného žalovaným a žalovaná 3) jako provozovatel vozidla odpovídají za škodu společně se žalovaným.
Okresní soud Praha - východ mezitímním rozsudkem ze dne 2. 2. 2012, č.j. 4 C 508/2005-277, rozhodl, že „žalovaní v plném rozsahu odpovídají žalobcům za škodu, která jim vznikla z dopravní nehody na dálnici D1 mezi Prahou a Brnem dne 29.6.2003“ s tím, že „plněním jednoho z žalovaných zaniká v tom rozsahu povinnost plnit ostatním žalovaným“. Rozhodnutí o výši škody a o nákladech řízení vyhradil soud konečnému rozhodnutí ve věci. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) řídila dne 29. 6. 2003 kolem 13:00 h osobní automobil BMW po dálnici D1 ve směru z Prahy do Brna, a když se v oblasti Velké Bíteše při dokončování předjížděcího manévru zařazovala do pravého jízdního pruhu, přijížděl v témže okamžiku z odstavného pruhu do pravého jízdního pruhu vysokou rychlostí osobní automobil Mercedes. Žalobkyně a) ve snaze zabránit střetu strhla volant doleva a její vozidlo se v důsledku následného smyku dostalo mimo vozovku, kde havarovalo. Při havárii zemřel její manžel sedící na předním sedadle spolujezdce. Dopravní nehodu zavinil řidič osobního automobilu Mercedes, jímž byl žalovaný, který toho dne cestoval s rodinou na dovolenou z Říčan do Chorvatska. Soud dovodil, že žalovaný odpovídá za škodu vzniklou v souvislosti s dopravní nehodou nejen jako řidič podle §420 obč. zák., ale také podle §427 obč. zák. jako provozovatel, neboť v řízení bylo prokázáno, že vozidlo, jehož vlastníkem byla žalovaná 3), u níž byl žalovaný v rozhodné době zaměstnán, pravidelně osobně užíval. Žalovaná 3) odpovídá za škodu rovněž podle §427 obč. zák. Odpovědnost žalované 2), u níž byl osobní automobil Mercedes pojištěn, je dána z titulu pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou provozem motorového vozidla.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č.j. 30 Co 434/2012-391, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (ve vztahu k prvému žalovanému) potvrdil. Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že příčinou dopravní nehody byla agresivní jízda řidiče vozidla Mercedes. Jednání žalobkyně a), která začala prudce brzdit a strhla volant doleva, čímž se její vozidlo dostalo do smyku a následně havarovalo, zabránilo srážce obou vozidel a bylo vynuceno zcela nepřijatelným způsobem jízdy vozidla Mercedes. Odvolací soud neuvěřil tvrzení žalovaného, že vozidlo Mercedes v rozhodné době řídil neznámý muž (stopař), a dovodil odpovědnost žalovaného, který při řízení motorového vozidla porušil ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, za škodu vzniklou žalobkyním podle §420 odst. 1 obč. zák. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný odpovídá za škodu vzniklou žalobkyním rovněž jako provozovatel motorového vozidla podle §427 obč. zák. V řízení bylo prokázáno, že provozovatelem (a vlastníkem) vozidla Mercedes byla v rozhodné době žalovaná 3) a žalovaný vozidlo užíval jako „vozidlo služební“. Je pojmově vyloučeno, aby provozovatelem téhož vozidla byly současně dvě odlišné osoby.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný 1) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a dovolací důvod shledává v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Namítá, že v rozhodné době nebyl provozovatelem předmětného vozidla, ani jej v okamžiku dopravní nehody neřídil. Závěr o solidární odpovědnosti všech žalovaných považuje za nesprávný, neboť soud nerozlišil odpovědnost škůdce za vzniklou škodu a povinnost pojistitele plnit za pojištěného ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. Žaloba nadto měla být podána primárně pouze proti provozovateli vozidla, případně proti pojišťovně, odpovědnost řidiče „nastupuje“ až po odpovědnosti provozovatele a plnění pojistitele. Žalovaný proto nemohl být v daném sporu pasivně legitimován, i kdyby soud setrval na (nesprávném) skutkovém závěru, že vozidlo řídil. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s nesprávným právním názorem soudu prvního stupně, že provozovatelem předmětného vozidla byl v rozhodné době kromě žalované 3) rovněž žalovaný. Odvolací soud se touto otázkou ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval, a tím mylný závěr soudu prvního stupně potvrdil. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba vůči žalovanému zamítá a žalovanému se přiznává náhrada nákladů řízení v plné výši, popř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud vyřešil otázku odpovědnosti řidiče motorového vozidla za škodu vzniklou jeho provozem v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, která nevylučuje současnou odpovědnost řidiče podle §420 obč. zák. a provozovatele podle §427 obč. zák.; k tomu odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 648/2009, sp. zn. 25 Cdo 290/2008 a sp. zn. 23 Cdo 4550/2011. Názor žalovaného, že poškozený by měl nejprve uplatnit právo na plnění u pojistitele, případně nárok na náhradu škody u provozovatele vozidla, a teprve poté u řidiče, nemá dle žalobkyň oporu v žádném právním předpisu. Poukazují rovněž na to, že odvolací soud se s otázkou odpovědnosti žalovaného jako provozovatele vypořádal. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaného přípustným, navrhují, aby jej jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodem 2 zákona č. 293/2013 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 5. 12. 2012, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Posouzení souběhu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla a subjektivní odpovědnosti řidiče vozidla napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce nečiní. Ačkoli za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá podle §427 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), provozovatel tohoto dopravního prostředku, není tím vyloučena zároveň odpovědnost např. řidiče motorového vozidla za škodu, kterou způsobil při téže škodné události poškozenému porušením právní povinnosti (§420 obč. zák.), pokud ovšem nejde o případ uvedený v ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., kdy tam uvedené osoby samy za škodu neodpovídají. Ustanovení §427 obč. zák. o zvláštní odpovědnosti provozovatele není ve vztahu k obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák. ustanovením speciálním, nýbrž obě skutkové podstaty stojí vedle sebe. Poškozený se tak může domáhat škody na provozovateli dopravního prostředku podle §427 obč. zák. na základě objektivního principu i na řidiči dopravního prostředku podle §420 obč. zák. na základě odpovědnosti založené na presumovaném zavinění, přičemž tyto subjekty odpovídají za škodu společně a nerozdílně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 648/2009, rozsudek ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4373/2010 nebo rozsudek ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3050/2011).
Závěr o pasivní věcné legitimaci žalovaného 1) za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalovaný způsobil dopravní nehodu, když řídil vozidlo, jehož vlastníkem byl jeho zaměstnavatel (správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá), odpovídá shora citovaným judikaturním závěrům. V takovém případě je totiž pouze na poškozeném, zda bude uplatňovat nárok na náhradu škody vůči řidiči, který škodu způsobil porušením právní povinnosti, nebo vůči provozovateli vozidla, popř. vůči oběma současně.
Pokud je dovoláním zpochybněna správnost závěru o solidární odpovědnosti všech tří žalovaných, nejedná se o námitku způsobilou založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Soud prvního stupně vůbec solidaritu závazku všech tří žalovaných ve výroku svého rozsudku nevyslovil a v odůvodnění rozsudku ji naopak výslovně vyloučil, žalovaný 1) v odvolání námitky v tomto směru neuplatnil, a odvolací soud se tudíž solidaritou žalovaných nezabýval. Dovolatel tak brojí proti závěru, který ani soud prvního stupně ani soud odvolací nezaujaly.
Námitky vytýkající nesprávnost skutkových zjištění soudů obou stupňů, které lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání obsahuje také obsáhlou argumentaci týkající se závěru o odpovědnosti žalovaného jako provozovatele předmětného vozidla, dovolatel však zjevně přehlíží, že odvolací soud odpovědnost žalovaného podle §427 obč. zák. vyloučil, nesprávný právní názor soudu prvního stupně v této otázce korigoval (viz strana 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a odpovědnost žalovaného za škodu dovodil výlučně na základě §420 odst. 1 a 3 obč. zák.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu