ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1531.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 1531/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně CHOMUTOVSKÉ BYTOVÉ a.s. , se sídlem v Chomutově, Křižíkova 1098/6, IČO: 27341313, zastoupené Mgr. Vilémem Burianem, advokátem se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, proti žalované J. Š. , zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, o zaplacení částky 102.984,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 14/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. října 2013, č. j. 10 Co 362/2012-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, jíž byla postoupena pohledávka uplatněná v daném řízení, se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 102.984,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného (v širším smyslu) za období od října 2005 do listopadu 2006 a vyúčtování záloh na služby za leta 2005 a 2006 (dále jen „rozhodné období“) z nebytových prostor, které jí pronajalo město Chomutov nájemní smlouvou ze dne 22. března 2005 (dále jen „nebytové prostory“ a „Nájemní smlouva“).
Okresní soud v Chomutově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. srpna 2011, č. j. 23 C 14/2008-68, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 102.984,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. října 2013, č. j. 10 Co 362/2012-103, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku ohledně výše nákladů řízení a platebního místa; jinak ho v tomto výroku a ve výroku o věci samé potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací – vzhledem k obsahu dovolání žalované (dovolatelky) – předně zdůrazňuje, že ve vztahu k nastoleným otázkám platnosti Nájemní smlouvy a odevzdání nebytových prostor (což je ovšem ve skutečnosti, a to i vzhledem k dovolacím námitkám vztahujícím se k této problematice, otázka skutková a nikoli právní) schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o.s.ř.“). V úvodu dovolání sice ohlásila, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , avšak již nespecifikovala, od které (konkrétní) „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení těchto otázek odchyluje. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenými otázkami mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posuzování dalších dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je právní názor, že žalovaná byla povinna platit dohodnuté nájemné z nebytových prostor (ve smyslu §3 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném v rozhodném období – dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) i přesto, že jí byly odevzdány ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému účelu nájmu a že je z tohoto důvodu neužívala, neboť neblahý stav nebytových prostor jí byl znám od počátku (od okamžiku jejich odevzdání), nijak na něj v průběhu nájemního vztahu nepoukazovala a ani nečinila žádné kroky směřující k jeho nápravě či k ukončení nájemního poměru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001, uveřejněné pod C 2068 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 20. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 3955/2008, z 16. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 507/2011, a z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 6/2013). Dovolací soud nemá důvod se od těchto názorů odchýlit ani v poměrech souzené věci. Nic na tom nemohou změnit ani nepřípadné odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. května 2005, sp. zn. 25 Cdo 1582/2004, z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 1658/2005, a z 27. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 2126/2010. Citovaná rozhodnutí se totiž primárně zabývala otázkami opodstatněnosti uplatněných práv nájemce vyplývajících z porušení povinnosti pronajímatele odevzdat mu nebytové prostory ve stavu způsobilém smluvenému účelu nájmu a v tomto stavu je udržovat (srov. §5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.), jichž však dovolatelka v daném případě nevyužila.
Odvolacímu soudu nelze ani úspěšně vytýkat, že žalobkyni nárok na zaplacení dlužného nájemného neodepřel pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák“). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005) je totiž ustálena v názoru, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Tento názor je využitelný i ve vztahu k žalobnímu požadavku na zaplacení dlužného nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním nebytových prostor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008). Přitom v projednávaném případě nevyšly najevo žádné mimořádné okolnosti dovolující uvedenou zásadu prolomit. Za takovou okolnost zejména nelze považovat odevzdání nebytových prostor dovolatelce ve stavu nezpůsobilém smluvenému účelu nájmu. Tato okolnost totiž nemůže sama o sobě odůvodnit závěr o rozporu výkonu práva (na úhradu dlužného nájemného) s dobrými mravy, neboť tím by byl nedůvodně popřen právní názor uvedený v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí; nevyužil-li proto nájemce žádné ze svých práv, které mu vyplývají z porušení povinnosti pronajímatele odevzdat mu nebytový prostor v řádném stavu, resp. jejich uplatnění neprokázal, je povinen podle smlouvy plnit, tj. zaplatit nájemné, a to i v případě, že pronajaté prostory neužíval.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu