ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.4384.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 4384/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ M. K. a b/ J. K. , P., zastoupených Mgr. Vladimírem Nyčem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Na příkopě 583/15, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4 – Krči, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Chodově, Medkova 913/48, o zaplacení částky 330.450,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 30/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2013, č. j. 29 Co 410/2012-55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.052,- Kč k rukám JUDr. Ivany Sittkové, advokátky se sídlem v Praze 4 – Chodově, Medkova 913/48, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci (bývalí společní nájemci „bytu č. 18 v 1. nadzemním podlaží domu, P.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se proti žalované (pronajímatelce bytu) domáhali zaplacení částky 330.450,- Kč z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny (stavebních úprav) bytu provedené žalobci za trvání nájemního poměru zvýšila hodnota pronajaté věci ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 31. května 2010, tj. ke dni ukončení nájemního poměru (dále jen „obč. zák.“).
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. ledna 2012, č. j. 51 C 30/2011-28, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2013, č. j. 29 Co 410/2012-55, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – především dovodil, že žalobcům nesvědčí právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota předmětného bytu (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.) proto, že účastníci si vzájemná práva a povinnosti týkající se změny pronajaté věci ujednali odchylně od (dispozitivních) ustanovení §667 odst. 1 obč. zák.; dne 14. června 2005 se totiž písemně dohodli (dále jen „dohoda ze dne 14. června 2005“), že stavební úpravy (změnu) bytu žalobci provedou na vlastní náklad a bez nároku na návratnost vynaložených finančních prostředků. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 28 Cdo 1222/2007 nepokládal takovou dohodu za neplatnou proto, že by se jí žalobci vzdali práv, která jim měla vzniknout teprve v budoucnu (§574 odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobců (dovolatelů) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.).
Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelé v dovolání uplatnili rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusili zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy dovolatelé zpochybnili správnost právního názoru, že jim nesvědčí právo na úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku změny (stavebních úprav) předmětného bytu zvýšila jeho hodnota (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků projevené v dohodě ze dne 14. června 2005 a jak měla být tato vůle interpretována, napadli správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5276 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2105/2009, a z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012). Zbývá dodat, že prostřednictvím nabídnutého výkladu zmíněné dohody se současně domáhali, aby byla vyřešena jinak otázka řešená v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, na něž ve vyjádření k dovolání přiléhavě poukázala žalovaná.
Z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dovolací soud posuzoval práva a povinnosti účastníků vyplývající z nájemního poměru k bytu podle dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř. pro řešení otázky neplatnosti dohody ze dne 14. června 2005 z důvodu obsaženého v ustanovení §574 odst. 2 obč. zák., neboť tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se totiž především ustálila v názoru, že obecná úprava změn na pronajaté věci se uplatní i u nájmu nebytových prostor a u nájmu bytů, zde s výjimkou stanovenou v §694 obč. zák. (srov. Občanský zákoník, komentář, Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V., část VIII., hlava VII., oddíly první a čtvrtý, ASPI, a dále např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu České republiky ze 14. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, uveřejněného pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 5. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 449/2003). Přitom Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněném pod C 5276, C 5278 a C 5279 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání; takové jiné ujednání pak nelze kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle §574 odst. 2 obč. zák. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v usneseních z 19. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 2893/2007, z 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008, a z 25. května 2011, sp. zn. 26 Cdo 5366/2008, a dále rovněž v rozsudku z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012, a neodklání se od nich – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – ani v poměrech souzené věci, kdy předmětem nájmu byl byt. Ostatně slouží-li změna pronajatého bytu potřebám nájemce a může-li ji nájemce provést jen s pronajímatelovým souhlasem, jenž mu ho (z libovolné příčiny) nemusí udělit, není rozumný důvod bránit tomu, aby se účastníci nájemního vztahu k bytu dohodli na jeho změně za oboustranně přijatelných podmínek (byť odlišných od podmínek předvídaných v §667 odst. 1 obč. zák.).
K dovolací námitce, že odvolací soud měl – vzhledem k okolnostem popsaným v dovolání – rozhodnout o nákladech řízení účastníků podle ustanovení §150 o. s. ř., zbývá dodat následující.
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 (citované usnesení bylo na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky konaném dne 13. listopadu 2013 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud – zejména s odkazem na tam uvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky – dovodil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013).
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), rozhodl-li o nákladech řízení účastníků (před soudy obou stupňů) podle zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti především nelze ztratit ze zřetele, že v projednávaném případě se žalobci domáhali práva na vypořádání investic vynaložených na změnu pronajaté věci (bytu), ačkoli stavební úpravy bytu se (dobrovolně) zavázali provést na vlastní náklad a bez nároku na návratnost vynaložených finančních prostředků; nemohli proto důvodně očekávat, že jim žalovaná částka bude uhrazena. Z procesního hlediska tedy nesou plnou odpovědnost za výsledek daného sporu (zamítnutí žaloby). Přitom v řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, jež by i přes to, že procesní neúspěch ve věci si zavinili sami, činily rozhodnutí o nákladech řízení účastníků podle zásady úspěchu ve věci nespravedlivým. Za této situace nelze proto odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že neodepřel žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení na základě aplikace ustanovení §150 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolateli nastolené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. ledna 2014
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu