ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.667.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 667/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v exekuční věci oprávněného R. H. , zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Škroupova 1114/4, proti povinnému Ing. M. P. , zastoupenému JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Kašparova 623, pro 305.734,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 58 EXE 273/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. srpna 2013, č. j. 10 Co 269/2013-95, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 5. 11. 2012, č. j. 58 EXE 273/2011-67, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce a určil, že o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodne soudem pověřený exekutor. Dospěl k závěru, že pohledávka oprávněného vůči povinnému je vztahem vyplývajícím z občanského zákoníku a počítat promlčecí dobu, která je podle §110 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), desetiletá, lze ode dne 21. 11. 2002 – v závislosti na skutečnosti, že pohledávka byla zahrnuta v seznamu přihlášených pohledávek ze dne 20. 11. 2002 v konkursním řízení vedeném na majetek povinného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 K 62/96. Promlčecí doba by tak uplynula dnem 21. 11. 2012; byl-li návrh na nařízení exekuce podán 4. 2. 2011, není námitka promlčení důvodná.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) usnesením ze dne 23. 8. 2013, č. j. 10 Co 269/2013-95, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zjistil, že podle nedatované „Smlouvy o zapůjčení částky 2,000.000,- Kč“ půjčil oprávněný povinnému částku 2.000.000,- Kč na dobu jednoho roku do 16. 2. 1993, že podle uznání závazků a plateb ze dne 23. 5. 1996 se povinný zavázal, že dostojí závazku vyplývajícího z uznání závazku a dohody ze dne 26. 2. 1996 a zaplatí oprávněnému 442.351,- Kč v měsíčních splátkách po 50.000,- Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 6. 1996, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 1998, č. j. 13 K 62/96-38, byl na majetek povinného prohlášen konkurs, že v seznamu přihlášek (seznamu přihlášených pohledávek) jsou zahrnuty pohledávky oprávněného ve výši 221.175,50 Kč s právním důvodem vzniku „smluvní vztah – uznávací prohlášení“ a ve výši 101.331,60 Kč s právním důvodem vzniku „smluvní vztah - uznávací prohlášení - penále - úroky z prodlení“, které ve výši 221.175,50 Kč a 84.559,- Kč (celkem 305.734,50 Kč) byly správcem konkursní podstaty uznány a věřiteli ani úpadcem nebyly popřeny a že konkurs byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2002, č. j. 13 K 62/96-262, jež nabylo právní moci dne 7. 3. 2003. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že je-li pohledávka vymáhána na základě seznamu přihlášek (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010), právo na její vymáhání se promlčí ve stejné lhůtě jako právo přiznané pravomocným rozhodnutím (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1637/2010). V návaznosti na to dovodil, že mezi účastníky byla před 1. 1. 2001 uzavřena smlouva o půjčce podle §657 obč. zák., jež byla k datu jejího uzavření upravena jako smluvní typ pouze v občanském zákoníku, proto se použijí obecná ustanovení daná pro závazkové vztahy občanským zákoníkem, i když jde o smlouvu uzavřenou mezi osobami podle §261 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obch. zák.“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005). Promlčecí lhůta je proto desetiletá a běží ode dne právní moci usnesení o zrušení konkursu (7. 3. 2003). Bylo-li exekuční řízení zahájeno nejpozději 5. 2. 2011, není vymáhaná pohledávka promlčena.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí se v řešení právní otázky hmotného práva odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále, že jde o věc v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vztah mezi účastníky je vztahem vyplývajícím ze smlouvy o půjčce uzavřené před 1. 1. 2001 a na základě toho se promlčení pohledávky řídí občanským zákoníkem, ale s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007, ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 390/2008, a ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006) dovozuje, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle zákoníku obchodního. Dále namítá, že v konkursním řízení nebyla pohledávka oprávněného přezkoumána z pohledu, zda jde o smlouvu o půjčce nebo o smlouvu o úvěru, ale byla správcem konkursní podstaty uznána na základě uznávacího prohlášení. Protože při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva přiznaného exekučním titulem, je exekuční soud vázán posouzením právního vztahu nalézacím soudem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 23011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010), má dovolatel za to, že nebylo-li o pohledávce rozhodnuto v nalézacím řízení, pak tuto otázku nemohl řešit exekuční soud v řízení o zastavení exekuce, ale měla být řešena v incidenčním sporu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Oprávněný uvedl, že v daném případě byly podmínky pro nařízení exekuce na základě seznamu přihlášek splněny, proto polemiku povinného o tom, zda pohledávka je založena na smlouvě o půjčce nebo o úvěru, považuje za nedůvodnou a jím označenou judikaturu za nepřípadnou. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ale není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
V projednávané věci není sporu o tom, že exekuce je vedena na základě seznamu přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce nepopřel, poté, co konkurs byl zrušen podle §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále jen „ZKV“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010, uveřejněné pod číslem 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podstatou věci je posouzení oprávněnosti povinným vznesené námitky promlčení jako důvodu pro zastavení exekuce, k čemuž je třeba zjistit, jakým právním předpisem se řídí vymáhaná pohledávka a v důsledku toho i promlčení.
Nesprávný je názor dovolatele, že odvolací (exekuční) soud nebyl oprávněn otázku charakteru vztahu mezi účastníky řešit. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, přijal závěr, že pro určení, podle jakého právního předpisu se bude posuzovat promlčecí doba k vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení. Vycházeje z tohoto usnesení Nejvyšší soud následně v usnesení ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněném pod č. 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že exekuční soud je při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva přiznaného exekučním titulem, vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky nalézacím soudem, a dodal, že pouze v případě, že takové právní posouzení z exekučního titulu nevyplývá, je exekuční soud oprávněn charakter právního vztahu mezi účastníky v nalézacím řízení posoudit sám. Postup odvolacího soudu, který se touto otázkou zabýval za stavu, kdy z exekučního titulu (seznamu přihlášek) v posuzované věci není zřejmé, podle jakého právního předpisu konkursní správce posoudil právní vztah mezi účastníky, je v souladu s uvedenou judikaturou.
Dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu, že právním důvodem vzniku vymáhané pohledávky je nedatovaná „Smlouva o zapůjčení částky 2,000.000,- Kč“, je však zpochybňován jeho závěr, že se jedná o smlouvu o půjčce podle §657 obč. zák. tvrzením, že jde o smlouvu o úvěru podle §497 obch. zák.
Rozdíly mezi smlouvou o úvěru podle obchodního zákoníku a smlouvou o půjčce podle občanského zákoníku se Nejvyšší soud v minulosti vícekrát zabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 390/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006) a uzavřel, že zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoli jen konsensuální) povahu a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, přičemž při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2004, pod číslem 110). I ve smlouvě o půjčce mohou být sjednány ve smyslu §658 odst. 1 obč. zák. úroky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006); smlouvu o úvěru pak může jako věřitel uzavřít jakýkoli subjekt (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný pod č. 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zavázal-li se v nedatované „Smlouvě o zapůjčení částky 2,000.000,- Kč“ oprávněný jako věřitel poskytnout povinnému jako dlužníkovi v určený den konkrétní částku a povinný se zavázal ji v dohodnuté lhůtě (včetně sjednaných úroků) vrátit, odpovídá obsah takového ujednání vymezení smlouvy o půjčce podle §657 obč. zák., nikoli smlouvě o úvěru podle §497 obch. zák., podle níž by musela být předmětem dohody účastníků povinnost oprávněného rezervovat a na žádost povinného poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a právo (nikoliv povinnost) povinného na základě této dohody úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Za stavu, kdy mezi účastníky je odevzdání předmětu půjčky nesporné, je závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce podle §657 obč. zák., v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Pro úplnost lze dodat, že v souladu s ustálenou judikaturou je i závěr o tom, že jde-li o smlouvu o půjčce uzavřenou před 1. 1. 2001, řídí se promlčení (i u smlouvy uzavřené mezi podnikateli) občanským zákoníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005).
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu