ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.153.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 153/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele M. S. , zstoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, 160 00 Praha 6, K Brusce 124/6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 24 Co 270/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 320/2005 (žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, 160 OO Praha 6, K Brusce 124/6, a dalších účastníků řízení: a) JUDr. Jiřího Slavíčka , správce konkursní podstaty Dostihového závodiště Praha, státního podniku v konkurzu, IČ 00001 7388, Praha 5, Velké Chuchle, a b) Dostihového závodiště Praha , státního podniku v konkurzu, IČ 0001 7388, Praha 5 – Velká Chuchle, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, 120 00 Praha 2, Trojanova 12, o určení vlastnictví podle zákona o půdě), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 320/2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 5. 2012, č. j. 13 C 320/2005-474. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně (ve výroku označeném I.) bylo určeno, že žalobce je vlastníkem jedenácti pozemků (s označením jejich parcelních čísel podle katastru nemovitostí a jejich pozemkových výměr) v katastrální území V., ale není vlastníkem dalších 54 pozemků (s označeným jejích parcelních čísel podle katastru nemovitostí a podle jejich pozemkových výměr (v katastrálním území V.). Bylo také vysloveno, že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR – Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 4. 2005, č. j. PÚ 78491/6. O nákladech řízení bylo ve vztahu mezi účastníky řízení rozhodnuto (výrokem označeným V.), že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále (výroky označenými III. a IV.), že účastník řízení JUDr. Jiří Slavíček, správce konkurzní podstaty Dostihového závodiště Praha, je povinen zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 jím placené náklady řízení 5.308,33 Kč, a účastník řízení Dostihové závodiště Praha, s. p., v konkurzu, je také povinen zaplatit na účet Obvodního soud pro Prahu 5.308,33 na jím placené náklady řízení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo ještě rozhodnuto (výrokem označeným II.), že žalobci se vrací částka 4.075,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Obvodního soudu pro Prahu 5 po právní moci rozsudku.
O odvoláních žalobce a účastníka řízení Dostihového závodiště Praha proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 24 Co 270/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro |Prahu 5 ze dne 11. 5. 2012, č. j. 13 C 320/2005-474, změněn ve výroku o věci samé (označeném I.) tak, že bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 794/5, parc. č. 831/2 a parc. č. 838/3 v katastrálním území V., ale není vlastníkem pozemků parc. č. 766/2, parc. č. 766/35, parc. č. 766/36, parc. č. 787/3, parc. č. 766/44, parc. č. 766/45, parc. č. 766/42, parc. č. 807/2, jakož i „dalších pozemků uvedených ve výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 a ze dne 11. 5. 2012, č. j. 13 C 320/2005-474“; bylo vysloveno, že „takto se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství §Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 4. 2005, č. j. PÚ 784/91/6.“ Ve výrocích tohoto rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (označených II., III., IV a V.) byl tento rozsudek odvolacím soudem potvrzen. Rovněž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal na základě podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§212 občanského soudního řádu), a po nařízení jednání (§214 odst. 1 občanského soudního řádu) a po dílčím doplnění provedeného dokazování dospěl k právním závěrům vyjádřeným ohledně věci samé i ohledně nákladů řízení k závěrům o změně výroku označeného Il. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé a o potvrzení výroků (označených II. III., IV. a V.) tohoto rozsudku.
Odvolací soud poukazoval především na to, že soud v tomto řízení rozhodoval ve věci, o níž dříve rozhodoval správní orgán – Ministerstvo zemědělství ČR – Pozemkový úřad Praha rozhodnutím ze dne 15. 4. 2005, č. j. PÚ 784/91/6, a to o nárocích uplatněných podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že závodiště ve Velké Chuchli je sportovním zařízením, a je na místě v tomto případě zkoumat, zda je dána překážka pro vydání dotčených pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Nesprávně však, podle názoru odvolacího soudu, soud prvního stupně posoudil otázku, které z předmětných pozemků tvoří areál závodiště a které nikoliv, přičemž nemovitosti, které jsou součástí areálu závodiště ve Velké Chuchli nemohou být oprávněné osobě vydány.
Odvolací soud po doplnění dokazován dospěl k závěru, že odvolání účastníka řízení Dostihového závodiště Praha, státního podniku v konkurzu, které směřovalo do výroku rozsudku soudu prvního stupně (označeného I.a), je z části důvodně ohledně tří pozemků (a to pozemků parc. č. 794/5, 831/2 a 838/3 v katastrálním území V.), jež nejsou součástí závodiště, a je tedy na místě, aby byly vydány oprávněné osobě. Pozemek parc. č. 794/5 (který je evidován jako ostatní komunikace – ostatní plocha), jenž sestává z komunikace, autobusové zastávky a zeleně, je mimo oplocený areál závodiště a jeho vydání nebrání dalšímu fungování sportoviště; vydáním tohoto pozemku nebude ohrožena dopravní obslužnost dostihového závodiště, protože omezení vyplývající z existence autobusové zastávky, respektive komunikace s autobusovou zastávkou, musí respektovat i nový vlastník pozemku. Odvolací soud také dovozoval, že pozemek parc. č. 831/2 se sice nachází v oploceném prostoru závodiště, avšak jde o zahradu (i podle označení druhu pozemku v katastru nemovitostí), která souvisí se zástavbou rodinných domků v dané lokalitě a není využívána jako sportiště; jsou na něm náletové dřeviny a je mezi silnicí a nejvzdálenější částí vnějšího oválu závodiště, odděluje závodní dráhu od silnice a proto je na místě, aby i tento pozemek byl vydán oprávněné osobě. Ostatní pozemky (vyjmenované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeném I.a/) jsou, podle odvolacího soudu, evidovány jako sportoviště a rekreační plocha, respektive jako trávní porost, nacházející se v areálu závodiště; proto není na místě, aby byly vydány oprávněné osobě; odvolací soud má za to, že stejný závěr platí i ohledně pozemků vyznačených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (označeném I.b/) a proto podle odvolacího soudu nemohou být vydány oprávněné osobě.
Odvolací soud k této problematice projednávané právní věci zásadně dovozoval, že jako Pozemkový úřad Praha, tak i soud prvního stupně vycházely ze zjištění, že dostihové závodiště Velká Chuchle bylo zřízeno před 1. 10. 1976; jde o lokalitu, ve které od roku 1906 byly pořádány dostihy, tedy závody koní a jezdců, tj. sportovní závady. Pozemky uvedené lokality byly takto provozovány od roku 1934, a to posléze Československým dostihovým spolkem. Pozemky byly využívány na základě pachtovních smluv a účelem pachtu bylo používání na nich zřízené dostihové dráhy i s příslušenstvím. Odvolací soud poukazoval na to, že již v rozhodnutí dovolacího soudu 28 Cdo 1035/2006 Nejvyššího soudu, vydaném v této právní věci, byl zaujat právní závěr, že u Dostihového závodiště ve Velké Chuchli jsou dány překážky pro vydání závodiště dotčených pozemků oprávněné osobě, a to jako překážky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), pokud tyto překážky nastaly po přechodu nemovitostí na stát nebo na jinou právnickou osobu.
Soud prvního stupně měl na zřeteli, uváděl odvolací soud, i závěry z rozsudku dovolacího soudu 28 Cdo 1939/2007 Nejvyššího soudu, který byl v mezidobí vydán, a soud zadal i vypracování znaleckého posudku z oboru geodezie, že dostihové závodiště potřebuje sice k zajištění svého provozu nejen dostihovou dráhu, ale i určité zázemí tvořené stájemi, výběhy pro koně, obslužnými komunikacemi, skladovacími prostorami a rovněž prostory pro diváky, ale že ne všechny pozemky v areálu dostihového závodiště souvisejí s provozováním dostihového sportu, takže v takovém případě je nezbytné posoudit, zda jejich vydání nebrání zastavěnost. Bylo nutné brát zřetel i na to, že pozemky v oblasti dostihového závodiště, včetně dostihové dráhy a zelené plochy uprostřed dostihové dráhy, jakož i ostatní plochy závodiště, nemají v daném případě výlučného vlastníka.
Odvolací soud poukazoval i na to, že ještě byl v odvolacím řízení proveden důkaz návrhem katastrální mapy a ortofotomapou ve vztahu k pozemkům v katastrálním území V.
Ve výsledných právních závěrech odvolacího soudu bylo zdůrazněno, že odvolací soud (shodně se závěrem pozemkového úřadu i se závěrem soudu prvního stupně) má za to, že dostihové závodiště ve Velké Chuchli a jeho ucelená plocha má specifické určení k provozování dostihového sportu; dostihy jsou obecně širokou veřejností vnímány jako sport a dostihové závodiště jako sportovní zařízení. Bylo-li na pozemích zřízeno dostihové závodiště před 1. 10. 1976, odvolací soud má za to, že je tu překážka vydání pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, a to pro samu existenci dostihového závodiště na předmětných pozemcích, takže tu nebylo nutné se zabývat ani tím, že předmětné pozemky nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu (srov. i závěr z usnesení Ústavního soudu ČR IV. ÚS 342/02/. Dostihové závodiště je nepochybně i areálem, což předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky a takový areál nelze dělit (srov. nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 78/98 a rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 2518/2006). Dostihové závodiště je třeba posuzovat, dovozoval odvolací soud, i s ohledem na jeho charakter, který jej odlišuje od většiny sportovišť; součástí areálu závodiště jsou tribuny pro diváky, přístupy k nim, šatny, stáje, závodní okruhy, vnitřky závodních drah, volná místa mezi objekty a přístupy k objektům a k závodním drahám, odstavné plochy, slepé rohy, dětské hříště apod.
Vzhledem ke všem těmto odvolacím soudem uváděným skutečnostem a okolnostem odvolací soud změnil odvoláními napadený výrok (/označený I.) ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně (viz výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a tak zčásti nahradil svým rozhodnutím rozhodnutí pozemkového úřadu (viz §220 občanského soudního řádu).
O nákladech řízení rozhodl dovolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 a §148 odst. 1 i §219 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 16. 8. 2013 a dovoláni ze strany tohoto dovolatele bylo podána u soudu 11. 10. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 27. 5. 2013 (sp. zn. 24 Co 270/2012 Městského soudu v Praze), a to ve výrocích označených I.b) a II.a) a II. a ve výroku V.).
Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatel především vytýkal rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci v tom, zda soubor pozemků v katastrálním území V., označený jako dostihové závodiště, je sportovištěm ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), dává kladnou odpověď na uvedenou otázku, což dovolatelka pokládá za neodpovídající právní úpravě obsažené v zákonu o půdě. V tomto smyslu dovolatel poukazuje k doložení svého názoru na přípis Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy ze dne 6. 12. 2013, dále na písemné sdělení Českého olympijského výboru ze dne 12. 12. 2013, na vyjádření Českého svazu tělesné výchovy ze dne 8. 12. 2002 a z vyjádření České jezdecké federace ze dne 26. 3. 2013; všechna tato vyjádření, soudu předložená, dospívají k závěru, že chuchelský areál nelze posuzovat jako sportoviště. Podle názoru dovolatele, vycházejícího zejména ze zákona č. 240/1991 Sb. (o šlechtění a plemenitbě hospodářských zvířat) tu je na místě právní názor, že dostihy jsou zařízeními sloužícími výkonnostním zkouškám koní, jakož i k udržení a zlepšení chovu koní; tato oblast lidské aktivity spadala a spadá do kompetence Ministerstva zemědělství. Podle názoru dovolatele nelze Dostihové závodiště ve Velké Chuchli pokládat za sportoviště a nelze na ně použít ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolatel i v otázce, zda nelze vydat oprávněné osobě sportoviště, které bylo zřízeno před 25. 2. 1948 (tj. před začátkem rozhodného období podle restitučních předpisů) se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu ze dne 27. 5. 2013 vyjádřeným v rozhodnutí sp. zn. 24 Co 270/2012 Městského soudu v Praze) a je toho názoru (k výkladu ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), že nelze oprávněné osobě přičítat k tíži, že jí byla odňata nemovitost v určitém konkrétním stavu a že jí proto věc nelze vrátit; podmínky nevydání nemovitosti je třeba naopak posuzovat v časovém období mezi 25. 2. 1948, respektive mezi okamžikem odnětí věci původnímu vlastníkovi až do konce rozhodného období, tj. do konce roku 1989.
Dovolatel rovněž má za to, že právní názor odvolacího soudu na uvedené otázky se neopírá o ustálenou judikaturu dovolacího soudu, nýbrž odvolací soud se dovolává na svá rozhodnutí a na právní závěry v nich zaujaté. Naopak dovolatel má za to, že odvolací soud se v daném případě odchýlil od závěrů z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, jež ukládají obecným soudům postupovat restitučně konformně a zásadně restituční nároky uspokojovat.
Dovolatel posléze ještě namítal, že se odvolací soud dopustil i procesního pochybení, když v této právní věci jednal s JUDr. Jiřím Slavíčkem, správcem konkurzní podstaty Dostihového závodiště Praha, s. p., když pozemky, jejichž vydání je předmětem tohoto soudního řízení, nejsou součástí konkurzní podstaty a správce této podstaty k nim nemá žádný právní vztah.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 5. 2013 bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 5. 2013 (sp. zn. 24 Co 270/2012 Městského soudu v Praze) při řešení právní otázky aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. c) a ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ postupoval tak, že vycházel, jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku z jmenovitě citovaných rozhodnutí dovolacího soudu (28 Cdo 1939/2007 Nejvyššího soudu, 28 Cdo 2796/2008 Nejvyššího soudu a 28 Cdo 3362/2010 Nejvyššího soudu) a od právních závěrů zaujatých v těchto rozhodnutích se neodchyloval. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 5. 2013 poukazoval i na právní závěry zaujaté v některých nálezech a usneseních Ústavního soudu ČR, které měl na zřeteli a z nichž rovněž při svém rozhodování vycházel (např. z usnesení Ústavního soudu II. ÚS 2744/09, „jímž byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele, kterému v soudním řízení nebyly vydány pozemky, nacházející se na ploše dostihového závodiště“, nebo z usnesení Ústavního soudu ČR IV. ÚS 342/02, v němž bylo uvedeno, že „pokud měl soud za prokázané, že sportoviště bylo na pozemcích realizováno před 1. 10. 1976, nemusel se již zabývat otázkou, zda byla splněna podmínka vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu, neboť v takovém případě je překážkou vydání pozemků samotná existence sportovního zařízení“, anebo z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 6. 2000, II. ÚS 78/98, že „označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkci mezi jednotlivými objekty nebo pozemky areálu, takže areál nelze dělit“).
Za těchto uvedených ustanovení právních předpisů i citovaných právních závěrů z judikatury soudů (konkrétně z judikatury téhož senátu dovolacího soudu /28 Cdo Nejvyššího soudu/, rozhodujícího i v tomto dovolacím řízení) i ze závěrů z usnesení a nálezů Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu řešení otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soude v jeho rozsudku ze dne 27. 5. 2013 (sp. zn. 24 Co 270/2012 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje v tomto dovolacím řízení projednávané dovolání dovolatele ze dne 11. 10. 2013, bylo v tomto dovolacím řízení projednávané dovolání dovolatele ze dne 11. 10. 2013, bylo možné posoudit jako odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo že by tu byly v tomto řízení doloženy takové skutečnosti a okolnosti, aby tu dovolacím soudem již v jeho citovaných rozhodnutích vyřešené právní otázky mohly být v daném případě (sp. zn. 13 C 320/2005 Obvodního soudu pro Prahu 5) posuzovány jinak.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než dospět ve smyslu ustanovení §237 a §243c odst. 1 občanského soudního řádu svým usnesením (srov. §243f odst. 4 o. s. ř.) k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žádnému z ostatních účastníků řízení nevznikly v tomto dovolacím řízení žádné doložené náklady řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. června 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu