ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2866.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2866/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva vnitra , IČO: 00007064, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, 170 34, proti žalovanému M. M. , zastoupenému JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Kroftova 1, 150 00, o zaplacení částky 3.930.383,50,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 10 C 343/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, č. j. 28 Co 449/2010-215, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“ ) rozsudkem ze dne 20. 3. 2009, č. j. 10 C 343/2003-151, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 3.430.092,50,- Kč společně s v rozhodnutí specifikovaným příslušenstvím (výrok I.). Ohledně částky 500.291,- Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 1.260.282,- Kč od 1. 1. 2007 až do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalovanému dále uložil, aby státu zaplatil soudní poplatek ve výši 137.200,- Kč a znalečné ve výši 21.781,- Kč (výroky IV. a V.).
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně se původně domáhala vydání rozsudku, jímž mělo být žalovanému uloženo vyklidit nebytové prostory nacházející se v nemovitosti žalobkyně s tím, že tyto prostory žalobkyně pronajala společnosti GTH, s. r. o. a ta je posléze se souhlasem žalobkyně dala do podnájmu žalovanému. Podnájemní vztah se žalovaným byl ukončen k 31. 1. 2003 a společnost GTH, s. r. o., jejíž nájemní vztah se žalobkyní skončil dne 30. 4. 2003, měla vyklizený objekt dne 6. 5. 2003 předat žalobkyni. Žalovaný však předmětné prostory vyklidit odmítl a nadále je bez právního důvodu užíval. Žalobkyně proto v průběhu řízení rozšířila žalobu rovněž o nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného a o zákonný úrok z prodlení. Částečným rozsudkem ze dne 17. 12. 2004, č. j. 10 C 343/2003-40, jenž nabyl právní moci dne 3. 11. 2006, soud prvního stupně žalovanému uložil předmětné prostory vyklidit a vyklizené odevzdat žalobkyni. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně dospěl k závěru, že v průběhu řízení již bylo zjištěno, že žalovaný předmětné prostory od 1. 8. 2003 užíval bez právního důvodu, a to i po vydání částečného rozsudku, až do 15. 11. 2007, kdy byla provedena exekuce. Po právní stránce tak nárok žalobkyně posoudil jako bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“ ) a o příslušenství rozhodl podle §517 odst. 2 obč. zák. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku, jenž určil obvyklou cenu nájmu. Závěry znaleckého posudku potvrdila k dotazu soudu rovněž Asociace realitních kanceláří. Jelikož žalobkyně za rozhodné období požadovala vyšší částku, než jakou stanovil znalec, soud prvního stupně žalobu v částce 500.291,- zamítl. Vzhledem ke vznesené námitce promlčení soud prvního stupně považoval podle §101 obč. zák. za promlčený nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky 1.260.282,- Kč od 1. 1. 2007 až do zaplacení, a proto žalobu v této částce rovněž zamítl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“ ) rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č. j. 28 Co 449/2010-215, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ani žalovaný nečinil spornou skutečnost, že v rozhodné době nebytové prostory žalobkyně užíval a vyklidil je až po zásahu exekutora. Odvolací soud rovněž shledal, že obsahu spisu neodpovídá tvrzení žalovaného, že žalobkyně po něm žalovanou částku požadovala z titulu náhrady škody za ušlý zisk. Náhradu škody žalobkyně požadovala původně po společnosti GTH, s. r. o. a po žalovaném se domáhala vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že i kdyby žalobkyně žalovanou částku požadovala z titulu náhrady škody, právní posouzení je věcí soudu a nesprávná právní kvalifikace není důvodem pro zamítnutí žaloby. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaný si musel být po celou dobu vědom, že za užívání předmětných prostor bude muset žalobkyni zaplatit, a to částku odpovídající částkám obvyklým za užívání nebytových prostor v daném místě a čase.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (dále jen „dovolatel“ ), jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“ ). Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel tvrdí, že žalobkyně ve svých podáních označila svůj nárok vůči dovolateli jako náhradu škody za ušlé nájemné. Soud prvního stupně tak o meritu rozhodl na základě jiné právní kvalifikace, než která byla uvedena v žalobě, a účastníky řízení přitom podle §118a o. s. ř. nepoučil o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak. Dovolatel dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není – na rozdíl od vydání bezdůvodného obohacení – určující veličinou pro stanovení výše ušlého zisku v rámci náhrady škody způsobené protiprávním jednáním (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, a ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004). Dovolatel proto tvrdí, že žalobkyni jako pronajímatelce nepřísluší nájemné ve výši, která by přesahovala nájemné adekvátní pronajímaným prostorám v daném místě a čase, tj. nájemné, které by žalobkyně byla skutečně schopna sjednat s osobou třetí. Je přitom na žalobkyni jako pronajímatelce, aby prokázala, že v rozhodné době mohla uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor, která by jí zajistila příjem nájemného ve výši žalované částky, a že k uzavření takové smlouvy nedošlo jen v důsledku protiprávního jednání dovolatele. Uvedená tvrzení dovolatel označil jako otázku zásadního právního významu.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, učinil správná skutková zjištění z dostatečně obsáhlého důkazního řízení provedeného před soudem prvního stupně a věc také správně právně posoudil. Z uvedených důvodů navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto, pokud Nejvyšší soud neshledá důvody pro jeho odmítnutí.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, odst. 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Zjistil přitom, že dovolání je včasné (§240 odst. 1 o. s. ř.), podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, kterým bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a splňuje formální obsahové znaky stanovené v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Jelikož odvolací soud v projednávané věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Při úvaze o tom, zda rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé určující. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 přitom dovolací soud nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel jako otázku zásadního právního významu v podstatě označil výši žalovaného plnění, kterou podle jeho názoru soudy nižších stupňů určily nesprávně, neboť vyšly z výše obvyklého nájemného v daném místě a čase, tj. určily ji jako u bezdůvodného obohacení, namísto toho, aby zkoumaly, zda by žalobkyně, nebýt protiprávního jednání žalovaného, pronajmutím předmětných prostor skutečně takových příjmů z nájmu dosáhla. Jinými slovy dovolatel tvrdí, že soudy nižších stupňů nárok uplatněný žalobkyní nesprávně kvalifikovaly jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Tato argumentace dovolatele však nemá oporu ve zjištěných skutkových okolnostech.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, toto obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením „majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“
V projednávané věci přitom bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že žalovaný předmětné prostory v rozhodné době užíval bez právního důvodu, a tuto skutečnost nečinil spornou ani sám žalovaný. Pokud jde o ocenění majetkového prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu, touto otázkou se dovolací soud zabýval již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, usnesení ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004, rozsudek ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004), v nichž dovodil, že výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu (tj. nájemné, které se vytváří na trhu s nájmy a je dáno stavem místní a časové nabídky a poptávky).
S ohledem na výše uvedené tak dovolací soud dospěl k závěru, že otázku předloženou k dovolacímu přezkumu soudy nižších stupňů řešily v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolatelem napadené rozhodnutí tak nemá ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadní právní význam a dovolání není přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a o. s. ř) dovolání v souladu s §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. července 2014
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu