ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1261.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1261/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce CALIBRA PLUS s. r. o. , se sídlem v Jihlavě, Na Hranici 4039/8, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 60826410, proti žalovanému Mgr. Miroslavu Ambrožovi , advokátu, se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, PSČ 586 01, jako správci konkursní podstaty úpadce Z. H., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, zastoupeného Mgr. Petrou Polákovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, PSČ 586 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 1/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2011, č. j. 9 Cmo 11/2011-281, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 34 Cm 1/2009-229, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobce (CALIBRA PLUS s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Z. H.) vyloučení označených nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví číslo 1241 pro katastrální území R. u V., obec R., ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. prosince 2011, č. j. 9 Cmo 11/2011-281, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v plném rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel argumentuje tím, že základem právního posouzení celé žaloby bylo určení, zda jsou platné smlouvy o prodeji části podniku (zahrnuté do jedné listiny), Provozu 1 (čerpací stanice S., O.), Provozu 2 (čerpací stanice R.) a Provozu č. 3 (část I. velkoobchod) uzavřené dne 2. května 2006 mezi pozdějším úpadcem jako prodávajícím a společností M. A. D. real s. r. o. jako kupující. Závěr, že smlouvy jsou neplatné, protože poslední prodávaná část (Provoz č. 3) nevymezuje část podniku (přičemž jde o smlouvy závislé ve smyslu §275 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“), kritizuje dovolatel poukazem na to, že (jak upozorňoval v průběhu celého řízení) nebyl proveden důkaz přílohou č. 16 smlouvy o prodeji části podniku a soud na něj potud nesprávně přesunul důkazní břemeno.
Dalším důvodem dovolání je, že dovolatel „v současné době zjistil“, že jiný senát odvolacího soudu při posouzení stejných smluv dospěl k závěru, že z nich nevyplývá vzájemná provázanost (stalo se tak v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2012, č. j. 9 Cmo 54/2011-289).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že „v této situaci se může ocitnout řada fyzických či právnických osob a vzhledem ke skutečnosti, že zde existují dvě absolutně odlišná rozhodnutí soudu, zakládá to poměrně velkou právní nejistotu těchto osob“.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním „v plném rozsahu“, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud rovněž odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Co do určitosti předmětu prodeje, jde-li o smlouvu o prodeji části podniku, je napadené rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. září 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005 (z nichž napadené rozhodnutí vychází), jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 45. Otázka, k tíži kterého účastníka má být přičteno nedoložení přílohy č. 16, v těchto souvislostech žádný význam nemá; jiný než článkem XVIII. smlouvy ohlášený obsah takové přílohy, nemůže zvrátit závěr o neplatnosti tohoto článku proto, že neidentifikuje „část podniku“; v případě kolize obsahu článku a přílohy, jež jej má dále (jen!) konkretizovat byl by způsobilý toliko rozmnožit důvody neplatnosti smlouvy.
Údaj o tom, co dovolatel „v současné době zjistil“, není způsobilý založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. již proto, že podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Pro úplnost lze v dotčených souvislostech dodat, že onen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 54/2011-289 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012 (a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení). Výklad ustanovení §275 obch. zák., obsažený v napadeném rozhodnutí, pak odpovídá jak závěrům obsaženým (ohledně týchž smluv) v posledně označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak závěrům obsaženým (ohledně týchž smluv) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 4078/2011.
Napadené rozhodnutí pak v posouzení předmětu prodeje a vzájemné závislosti smluv respektuje i zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a §266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného pod číslem 84/2005 uveřejněný pod číslem Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu