ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1826.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1826/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce ARENA MB, a. s., se sídlem v Kosmonosech, Průmyslová 829, PSČ 293 06, identifikační číslo osoby 25 74 91 37, zastoupeného JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem, se sídlem v Novém Boru, nám. Míru 1, PSČ 473 01, proti žalovanému JUDr. Janu Camrdovi , advokátu, se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, PSČ 256 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka CARTEC MB, s. r. o. v likvidaci , zastoupenému Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem, se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, PSČ 256 01, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 54 CmI 9/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CARTEC MB, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Mladé Boleslavi, Jičínská 414, identifikační číslo osoby 46 35 14 26, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 39 INS 4440/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 13 Cmo 79/2011-122, takto:
I. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 13 Cmo 79/2011-122, ohledně určení pravosti pohledávky žalobce ve výši 21,855.000,- Kč, se odmítá.
II. V rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 13 Cmo 79/2011-122, ohledně určení práva žalobce na uspokojení pohledávky ve výši 21,855.000,- Kč ze zajištění, se dovolání zamítá.
III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 13 Cmo 79/2011-122, se v potvrzujícím výroku ohledně určení pravosti pohledávky žalobce ve výši 250,- Kč a v měnících výrocích ohledně určení pravosti pohledávky žalobce ve výši 3,644.750,- Kč a určení práva žalobce na uspokojení pohledávky ve výši 3,645.000,- Kč ze zajištění, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2011, č. j. 54 CmI 9/2009-85, ve znění usnesení ze dne 12. května 2011, č. j. 54 CmI 9/2009-97, určil, že žalobce (ARENA MB, a. s.) má za dlužníkem (CARTEC MB, s. r. o. v likvidaci) pohledávku z titulu půjčky ze dne 12. prosince 2007 ve výši 21,855.000,- Kč a „ve zbytku“ žalobu na „určení pravosti a výše“ pohledávky zamítl (výrok I.). Dále zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobce za dlužníkem uvedená ve výroku I. je zajištěna zástavním právem na nemovitostech ve vlastnictví dlužníka specifikovaných ve výroku (dále jen „sporné nemovitosti“) [výrok II.] a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Žalobce a dlužník uzavřeli 12. prosince 2007 smlouvu „o půjčce“ (dále též jen „smlouva“), na základě které se žalobce zavázal poskytnout dlužníku půjčku ve výši 25,000.000,- Kč na účet označený dlužníkem ve smlouvě a dlužník se zavázal půjčku, včetně částky 500.000,- Kč představující dohodnuté úroky, vrátit nejpozději do 15. března 2008. Dlužník se zavázal pro případ prodlení se splacením půjčky či i její části zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení a smluvní strany se dohodly na zajištění splacení půjčky včetně úroků „formou zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem“.
2) Dne 13. prosince 2007 žalobce poukázal na účet uvedený ve smlouvě o půjčce částku 25,000.000,- Kč.
3) Dne 12. prosince 2007 uzavřeli žalobce a Ing. S. (dále jen „věřitel S“) a dlužník za účelem zajištění pohledávek dle smluv [rozuměj pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 25,500.000,- Kč a pohledávky věřitele S za dlužníkem 22,000.000,- Kč (ze smlouvy „o půjčce“ z téhož data)] zástavní smlouvu, podle níž bylo ke sporným nemovitostem zřízeno zástavní právo, „a to společně a nerozdílně pro oba zástavní věřitele“ (dále jen „zástavní smlouva“).
4) Dlužník uhradil ve prospěch žalobce a věřitele S úhrnem 9 x 750.000,- Kč, a to bez právního důvodu. V rozsahu této částky (rozpočítané mezi žalobce a věřitele S podle poměru jejich pohledávek za dlužníkem) snížil pohledávku ze smlouvy o půjčce, jež co do jistiny zůstala nezaplacena v rozsahu částky 21,855.000,- Kč.
5) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2011, č. j. 11 Cmo 225/2010-79, potvrdil rozsudek ze dne 14. prosince 2009, č. j. 36 C 49/2009-45, jímž Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí označeného katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva žalobce a věřitele S ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí [na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a věřitelem S (jako kupujícími) a dlužníkem (jako prodávajícím) dne 12. prosince 2007 – dále jen „kupní smlouva“] a nahradil je tak, že návrh na vklad vlastnického práva zamítl. Soudy obou stupňů dospěly k závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy s tím, že jde o tzv. propadnou zástavu.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení §37, §39, §151 odst. 1 a 2, §152 a §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dovodil, že žalobce a dlužník uzavřeli platnou smlouvu o půjčce, na základě které žalobce bezhotovostně na dlužníkem určený účet převedl částku 25,000.000,- Kč, a dlužníku vznikla povinnost zmíněnou částku (včetně úroků ve výši 500.000,- Kč) žalobci vrátit.
V souvislosti s takto vzniklým dluhem bylo nutno – pokračoval insolvenční soud – zohlednit (započítat) částku 3,645.000,- Kč (jde o poměrnou část plateb dlužníka ve výši 9 x 750.000,- Kč, určenou podle poměru pohledávek žalobce a věřitele S za dlužníkem, připadající na žalobce), v důsledku čehož se konečná výše dluhu ze smlouvy snížila na 21,855.000,- Kč.
Jelikož dle kupní smlouvy měly vzájemná pohledávka na zaplacení kupní ceny a pohledávka ze smlouvy zaniknout započtením a bylo „stanoveno“, že ke dni 15. března 2008 (datum splatnosti dluhu ze smlouvy) neexistoval závazek ze smlouvy (neboť byl zapraven zápočtem), nemohl se dlužník dostat ani do prodlení s úhradou dluhu a žalobce tak nemohl po právu po dlužníku požadovat ani zaplacení smluvní pokuty (za dobu prodlení), ani zaplacení příslušenství.
Na závěru, podle něhož „prodlení dlužníka nezačalo běžet“, přitom – zdůraznil insolvenční soud – nemůže nic změnit ani rozhodnutí soudu, které „pravomocně odstranilo kupní smlouvu jako neplatný právní úkon a obnovilo povinnost dlužníka hradit závazek ze smlouvy“.
Ohledně požadavku žalobce na určení práva na uspokojení pohledávky ze smlouvy ze zajištění (výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí), insolvenční soud uzavřel, že zástavní smlouva je neplatná, neboť „přiznává právo na zástavu společně a nerozdílně pro dva subjekty, jejichž pohledávky za dlužníkem nemají charakter společných a nerozdílných práv, ale každý z nich disponuje pohledávkou samostatnou, vzniklou odděleně od pohledávky druhého. Akcesorická povaha zástavního práva, kterým je zajištěn závazek hlavní, vylučuje, aby si účastníci v rámci smlouvy o zajištění (zástavním právem) dohodli změnu povahy práv z hlavních závazků ze samostatných na společné a nerozdílné“.
Proto insolvenční soud určil pravost pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 21,855.000,- Kč, ve zbývající části žalobu o určení pravosti (a výše) pohledávky zamítl a zamítl rovněž návrh na určení, že pohledávka z titulu smlouvy je zajištěna zástavním právem na sporných nemovitostech.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 13 Cmo 79/2011-122, rozsudek insolvenčního soudu ve výroku, jímž byla určena pravost pohledávky žalobce „ve výši 21,855.250,- Kč“, potvrdil (první výrok, ve spojení s částí pátého výroku), v zamítavých výrocích ve věci ohledně určení pravosti pohledávky ve výši 3,644.750,- Kč a ohledně určení práva „na oddělené uspokojení“ pohledávky ve výši 25,500.000,- Kč ze zajištění (z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí), jej změnil tak, že i v tomto rozsahu žalobě vyhověl (druhý výrok, ve spojení s částí pátého výroku a třetí výrok), a v zamítavém výroku ohledně určení pravosti pohledávky ve výši 4,476.229,- Kč rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (čtvrtý výrok).
Odvolací soud především přitakal insolvenčnímu soudu v závěru ohledně pravosti pohledávky ze smlouvy „ve výši 21,855.250,- Kč“, maje jej, jde-li o vznik a platnost smlouvy (včetně přenechání částky 25,000.000,- Kč), za správný.
Na rozdíl od insolvenčního soudu naopak neshledal po právu „krácení“ zmíněné pohledávky o částku 3,644.750,- Kč (jakožto podílu připadajícího na pohledávku žalobce za dlužníkem z plateb 9 x 750.000,- Kč ze strany dlužníka ve prospěch žalobce a věřitele S), když „provedeným dokazováním bylo prokázáno, že se jednalo o jakousi sankci za to, že dlužník nebyl s to uhradit pohledávku z půjčky v termínu její splatnosti a že se jedná o plnění, jež s půjčkou nesouvisí“.
Ve vztahu k zamítavému výroku o určení pravosti pohledávky ve výši 4,476.229,- Kč (jde o pohledávku z titulu úroků z prodlení ve výši 1,906.229,- Kč a z titulu smluvní pokuty ve výši 2,570.000,- Kč), odvolací soud akcentoval, že byla-li shledána (absolutně) neplatnou kupní smlouva (pro zákonem zakázané ujednání o propadné zástavě) a z tohoto důvodu dlužníku nevznikla pohledávka za žalobcem z titulu kupní ceny, proti níž by bylo možno pohledávku z titulu smlouvy započíst, neobstojí závěry insolvenčního soudu o tom, že se dlužník nedostal do prodlení se splacením půjčky. Jelikož k otázkám souvisejícím s úrokem z prodlení a smluvní pokutou insolvenční soud neprováděl žádné dokazování, odvolací soud v tomto rozsahu rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Konečně, jde-li o právo na uspokojení pohledávky z titulu smlouvy ze zajištění (rozuměj z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí), odvolací soud – cituje ustanovení §152, §156 odst. 1 a 2, §157 odst. 1 a §165 odst. 1 a 2 obč. zák. a odkazuje na ustanovení §231 odst. 2, §232 a §298 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dovodil, že zástavní smlouva je platná a zástavní právo ke sporným nemovitostem bylo podle ní „řádně vloženo“ do katastru nemovitostí.
Skutečnost, že podle zástavní smlouvy mělo být zřízeno právo zástavních věřitelů k zástavě „společně a nerozdílně“, nemá vliv ani na platnost zástavní smlouvy, ani na realizační funkci zástavního práva.
Proti potvrzujícímu a měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně platnosti smlouvy, když žalobce dlužníku (v rozporu s reálnou povahou smlouvy) nepřenechal při uzavření smlouvy sjednanou částku; podle jeho názoru tak ve smlouvě učiněný projev vůle smluvních stran neodpovídá skutečnému stavu a strany smlouvy tuto smlouvu uzavřely pouze tzv. „na oko“. Současně se žalobci – pokračuje dovolatel − „nepodařilo hodnověrným způsobem prokázat, že by dlužníku půjčku ve výši 25,000.000,- Kč poskytl“. V této souvislosti nastoluje „otázku, zda mohla být vůbec platně uzavřena smlouva o půjčce, když nebylo prokázáno, že půjčka, která měla být poskytnuta na základě této smlouvy o půjčce, byla hrazena ve prospěch dlužníka, a k plnění ze smlouvy o půjčce nedošlo ke dni uzavření smlouvy o půjčce“.
Za nemající oporu v provedeném dokazování dále dovolatel považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož platby dlužníka ve prospěch žalobce a věřitele S (9 x 750.000,- Kč) nesouvisely se smlouvou. V tomto směru považuje za správné rozhodnutí insolvenčního soudu, který o částku „3,624.750,- Kč“ pohledávku snížil. Navíc je přesvědčen, že prokázal úhradu celkem osmnácti plateb po 750.000,- Kč, jakož i splnění podmínek pro započtení vzájemných pohledávek podle ustanovení §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona.
Konečně dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem co do (ne)platnosti zástavní smlouvy, maje za to, že „akcesorická povaha zástavního práva vylučuje, aby si účastníci v rámci smlouvy o zajištění dohodli změnu povahy práv ze zajišťovaných oddělených pohledávek na pohledávky společné a nerozdílné. V tomto případě měl mít každý z věřitelů svoji jednotlivou a samostatnou pohledávku vůči dlužníku a konstrukce o solidární povaze pohledávek dvou věřitelů činí každý právní úkon, který z této konstrukce vychází, neplatným pro neurčitost a nesrozumitelnost“. Je-li zástavní smlouva neplatná, nevzniklo podle ní ani zástavní právo a žalobce nemá právo na uspokojení pohledávky ze smlouvy ze zajištění (výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí).
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně pravosti pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 21,855.000,- Kč, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je v této části podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěr, podle něhož je smlouva o půjčce (§657 obč. zák.) smlouvou reálnou, vznikající až skutečným odevzdáním (přenecháním) předmětu půjčky dlužníku a podle něhož věřitel ze smlouvy o půjčce může splnit svůj závazek (přenechat dlužníku peníze) nejen jejich předáním dlužníku v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, respektive podle dohody s dlužníkem na účet třetí osoby, kterou může být i dlužníkův věřitel, je judikaturou Nejvyššího soudu konstantně zastáván (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 29. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008 a ze dne 30. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2000/2012 a rozsudek ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2004, pod číslem 110, jakož i usnesení ze dne 27. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 3756/2013 a ze dne 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo 3370/2012.
Skutečnost, že k „přenechání“ peněz došlo (bezhotovostním převodem) až následného dne po podpisu smlouvy, je z hlediska závěru o vzniku smlouvy a její platnosti nevýznamná.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu [a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] nelze v daném rozsahu usuzovat ani z hlediska výhrad dovolatele ohledně přenechání částky 25,000.000,- Kč, respektive ohledně plateb nad insolvenčním soudem zjištěných 9 x 750.000,- Kč, když v tomto směru dovolatel (nepřípustně) uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
V rozsahu, v němž odvolací soud „potvrdil“ rozsudek insolvenčního soudu ohledně určení pravosti pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 250,- Kč a v němž tento rozsudek změnil tak, že určil pravost pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 3,644.750,- Kč, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož byly platby dlužníka ve prospěch žalobce (a věřitele S) ve výši 9 x 750.000,- Kč plněním na „jakési sankce“, pročež nešlo o plnění bez právního důvodu, Nejvyšší soud nepovažuje za správné. Nevyslovil-li se totiž odvolací soud k tomu, jaký byl právní důvod plnění uvedených částek (zda šlo o plnění na smluvní pokutu, na úrok z prodlení nebo na jinou pohledávku, která žalobci vůči dlužníku vznikla), je jeho závěr v tomto směru nepřezkoumatelný a již z tohoto důvodu nemůže v uvedeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu obstát.
V případě „potvrzujícího“ výroku co do částky 250,- Kč je pak zjevné, že v této části (rozuměj v rozsahu převyšujícím částku, ohledně které insolvenční soud vskutku žalobě vyhověl), jde jednak o rozhodnutí měnící (posuzováno z hlediska obsahu práv a povinností účastníků řízení), jednak pro něj platí závěry formulované shora.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v „potvrzujícím“ výroku ohledně pravosti pohledávky ve výši 250,- Kč a v měnícím výroku ohledně pravosti pohledávky ve výši 3,644.750,- Kč, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Konečně dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně existence práva žalobce na uspokojení pohledávky ze smlouvy ve výši 25,500.000,- Kč ze zajištění (z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí), je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení §155 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (odstavec 1). Zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky (odstavec 3).
Podle ustanovení §156 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§552) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout také ze zákona (odstavec 1). Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje (odstavec 2).
Podle ustanovení §157 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak.
Podle ustanovení §165 obč. zák., není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky (odstavec 1). Vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojují se zajištěné pohledávky postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práv (odstavec 2).
V poměrech dané věci nemá Nejvyšší soud pochybnost o tom, že zástavní smlouva odpovídá požadavkům plynoucím z ustanovení §156 odst. 2 obč. zák., když obsahuje označení zástavy (sporných nemovitostí) a pohledávky, kterou zástava zajišťuje (půjčky poskytnuté dlužníku žalobcem a věřitelem S). Okolnost, že smlouva (o půjčce) vznikla až bezhotovostním převodem peněz na dlužníkem určený účet (a nikoli ke dni podpisu smlouvy smluvními stranami), na tomto závěru nic nemění, když zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má vzniknout v budoucnu (§155 odst. 2 obč. zák.).
Konečně se Nejvyšší soud ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu, že ujednání obsažené v zástavní smlouvě, podle něhož se (…) zřizuje „právo zástavních věřitelů k zástavě, a to společně a nerozdílně pro oba zástavní věřitele“, nezpůsobuje neplatnost zástavní smlouvy.
V daném případě byly zástavním právem ke sporným nemovitostem zajištěny pohledávky za dlužníkem z titulu půjček, a to pohledávka žalobce ve výši 25,500.000,- Kč a pohledávka věřitele S ve výši 22,000.000,- Kč. Přitom je zcela zjevné, že nejde o žádný z případů předvídaných ustanovením §513 obč. zák., jež upravuje tzv. aktivní solidaritu věřitelů a podle kterého by věřitelé (žalobce a věřitel S) byli vůči dlužníku oprávněni společně a nerozdílně.
Jakkoli platí, že shora citované ujednání v zástavní smlouvě (posuzováno podle jeho obsahu) nic nemění na (samostatné) povaze pohledávek z půjček, není žádného důvodu, pro který by mělo mařit platnost zástavní smlouvy. V situaci, kdy ustanovení §165 odst. 2 obč. zák. výslovně upravuje možnost vzniku více zástavních práv na (téže) zástavě a kdy určuje rovněž pořadí uspokojení zajištěných pohledávek, Nejvyšší soud uzavírá, že „dovětek“, obsažený v zástavní smlouvě, nemá na platnost zástavní smlouvy (a vznik zástavního práva ke sporným nemovitostem) žádný vliv.
Nejvyšší soud proto v rozsahu měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně práva žalobce na uspokojení pohledávky ve výši 21,855.000,- Kč ze zajištění (výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí) dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Co do práva žalobce na uspokojení pohledávky ze zajištění (z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí) ve výši 3,645.000,- Kč, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc (i) v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Neobstálo-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ohledně pravosti pohledávky (v rozsahu zmíněné částky), nemohl obstát ani jeho měnící výrok ohledně existence práva na uspokojení této pohledávky ze zajištění.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (a insolvenční soud) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu