ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.188.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 188/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce J. Ž., zastoupeného JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká 431/2, PSČ 500 03, proti žalovanému V. V., zastoupenému JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 4/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 5 Cmo 110/2011-501, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.246,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 21. dubna 2010, č. j. 36 Cm 4/2006-387, jímž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 15. prosince 2005, č. j. 54 Sm 243/2005–14, kterým žalovanému uložil zaplatit původnímu žalobci (FOTO FINISHING s. r. o.) částku 1.000.000,-Kč s 6% úrokem od 1. června 2005 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 19. února 2009, č. j. 36 Cm 4/2006-334 (jímž ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti), odvolací soud usnesením ze dne 21. prosince 2009, č. j. 5 Cmo 198/2009-354, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §120 odst. 1 a §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovanému prostřednictvím včas podaných a odůvodněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Přitom zdůraznil, že:
1) Námitka nesvobodného podpisu směnky nebyla řádně odůvodněna, když z vylíčení rozhodujících skutečností obsaženého v podaných námitkách není zřejmé, kdo a jakým způsobem měl žalovaného přinutit k podpisu směnky, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“).
2) V poměrech dané věci by ostatně uvedená námitka nemohla obstát ani tehdy, popsal-li by žalovaný okolnosti, v nichž spatřoval donucení k podpisu sporné směnky (jak je v průběhu řízení o námitkách vylíčil v rámci svého účastnické výslechu před soudem prvního stupně), již ve včas podaných námitkách. Pouhá fyzická přítomnost zaměstnanců původního majitele směnky v místnosti, v níž došlo k vystavení sporné směnky, bez toho, že by jakkoli tyto osoby nepřípustně působily na vůli žalovaného, totiž nelze považovat „za formu donucení, tím méně donucení kvalifikovaného, které by mohlo mít vliv na platnost jím učiněného právního úkonu“.
3) Námitky mající původ v mimosměnečných (kauzálních) vztazích účastníků směnečného vztahu (vycházející z navzájem si odporujících tvrzení, podle kterých měla sporná směnka buď sloužit jako „pojistka“ proti tomu, aby žalovaný po skončení pracovního poměru u remitenta nikde nehovořil o neoprávněném „navyšování cestovních náhrad“ ostatních zaměstnanců, nebo žádnou kauzu neměla) žalovaný neprokázal. Oproti mínění žalovaného přitom na závěru, že důkazní břemeno ohledně prokázání kauzálních námitek nese žalovaný směnečný dlužník, nic nemění ani skutečnost, že v posuzovaném případě mělo jít o směnku zajišťovací. Majitel směnky není povinen prokazovat, co bylo důvodem vzniku směnečné listiny a zda, popř. jakou funkci má směnka plnit ve vztahu k jinému (mimosměnečnému) závazku. Je na žalovaném směnečném dlužníkovi, nikoli na žalobci, aby „kauzální souvislosti svého směnečného závazku, včetně jejich případné neexistence, tvrdil a prokazoval“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítnout, neshledávaje dovolatelem předestřené právní otázky zásadně právně významnými.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí především nelze spatřovat v řešení otázky, kterého z účastníků směnečného řízení tíží důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek směnečného dlužníka (tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků). Závěr, podle kterého důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek (proti směnečnému platebnímu rozkazu) nese žalovaný, učinil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84) a následně se k němu opakovaně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí [srov. např. rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, usnesení ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 808/2006 a dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2327/2007, popř. důvody rozsudku ze dne 30. října 2002, sp. zn. 29 Odo 314/2001, uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (uvedená rozhodnutí – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – jsou veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu)].
V usnesení ze dne 21. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 285/2008, Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že ve prospěch opačného názoru nelze argumentovat ani částí starší judikatury a v ní (ojediněle) formulovaným závěrem, podle kterého „je na žalobci, aby dokázal, že případ zajištění nastal a že je oprávněn žádati zaplacení směnky“ (k tomu srov. např. rozhodnutí ze dne 6. června 1898, č. 4596, uveřejněné ve Sbírce směnečně právních rozhodnutí bývalého rakouského nejvyššího soudu, uspořádané F. Czelechowskym, č. 775). Uvedený závěr totiž nebyl bez výhrad sdílen ani v době vydání tohoto rozhodnutí (srov. opačná rozhodnutí uveřejněná tamtéž pod č. 610 a 425) a jako nesprávný byl následně odmítnut také v judikatuře Nejvyššího soudu ČSR, která – ve shodě s názory zastávanými soudobou judikaturou – vycházela z toho, že „je věcí žalovaného směnečného dlužníka, aby vznesl námitky a podal důkaz o tom, že nenastal případ směnečného zajištění z krycích směnek a že zažalovaná směnečná pohledávka buď vůbec nebo v zažalované výši neexistuje“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. ledna 1942, sp. zn. Rv II 469/41, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 18.172).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani řešení otázek, zda:
- „v případě, že je spolehlivě prokázána zajišťovací povaha směnky, je při skutkovém závěru o tom, že kauza směnky neexistuje, přesto povinen směnečný dlužník ze směnky plnit“ a
- „zda abstraktní a nesporný charakter směnečných obligací vylučuje v případě, že směnka (…) byla vystavena jako (pouhé) zajištění závazku, možnost směnečného věřitele domáhat se plnění z takové směnky, jestliže zajišťovaná pohledávka je contra legem nebo vůbec neexistuje z jiného důvodu“.
Je tomu tak již proto, že dovolatel při jejich formulování vychází z jiných než soudy nižších stupňů učiněných skutkových závěrů. Soudy obou stupňů totiž (v rozporu s východisky, na nichž staví svou argumentaci dovolatel) vyšly z toho, že v řízení nebyla prokázána ani neexistence kauzy sporné směnky, ani skutečnost, že směnka měla zajišťovat pohledávku, jež je „contra legem“, popřípadě jež „vůbec neexistuje“.
Uvedené námitky dovolatele tak obsahově vystihují dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím (srov. též výslovné znění tohoto ustanovení) však na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze.
Konečně za zásadně právně významné nelze mít rozhodnutí odvolacího soudu ani z pohledu řešení otázky, zda námitka nesvobodného podpisu směnky (jak byla uplatněna ve včas podaných námitkách) je určitá a projednatelná. Argumentaci dovolatele lze nepochybně přisvědčit potud, že jakkoli lze za odůvodněné považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá, přičemž žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách, nic žalovanému nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který odkazoval v této souvislosti rovněž dovolatel).
Dovolatel však již přehlíží, že odvolací soud sice neměl námitku nesvobodného podpisu za řádně odůvodněnou, nicméně současně uzavřel, že taková námitka by nebyla důvodná ani se zřetelem k tvrzením uplatněným (podle odvolacího soudu opožděně) v průběhu námitkového řízení, když v žalovaným vylíčených okolnostech, za nichž mělo v posuzovaném případě dojít k podpisu směnky, odvolací soud nespatřoval jakýkoli nátlak (fyzický či psychický), jež by mohl ovlivnit svobodnou vůli žalovaného při podpisu směnky. Tento závěr přitom nebyl dovoláním napaden (dovolatel v této souvislosti žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje a dovolacímu přezkumu tudíž ani neotevírá). Ani případný opačný úsudek Nejvyššího soudu ohledně určitosti a projednatelnosti námitky nesvobodného podpisu by tak nemohl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí a nemohl by se tak projevit v poměrech dovolatele založených rozhodnutím odvolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. února 2013), která podle ustanovení §7 bodu 6. a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013, činí částku 12.300,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.646,- Kč tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 15.246,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu