ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3233.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 3233/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na královně 862, PSČ 156 00, proti žalovaným 1) SOLIDE TRANS, s. r. o. , se sídlem v Karlových Varech – Drahovicích, Sportovní 578/4, PSČ 360 09, identifikační číslo osoby 26 38 71 07, 2) J. H. , zastoupenému JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, PSČ 360 01 a 3) F. A. , zastoupenému JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, PSČ 360 01, o námitkách druhého a třetího žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 489/2011, o dovolání druhého a třetího žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2013, č. j. 9 Cmo 571/2012-127, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2013, č. j. 9 Cmo 571/2012-127 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2012, č. j. 55 Cm 489/2011-92, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2013, č. j. 9 Cmo 571/2012-127, k odvolání druhého a třetího žalovaných potvrdil rozsudek ze dne 10. září 2012, č. j. 55 Cm 489/2011-92, jímž Městský soud v Praze ponechal ve vztahu ke druhému a třetímu žalovaným v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. ledna 2012, č. j. 55 Cm 489/2011-18, jímž uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 12.772,- EUR s 6% úrokem od 5. května 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 42,5 EUR a náhradu nákladů řízení ve výši 69.464,- Kč.
Odvolací soud (mimo jiné) shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „tvrdí-li směnečný dlužník, že směnku nepodepsal, má důkazní povinnost k tomuto tvrzení a není na majiteli směnky, aby prokazoval opak“. Potud se – s poukazem (i) na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3592/10 − vědomě odchýlil od závěru formulovaného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a namítajíce, že otázku důkazního břemene ohledně (ne)pravosti podpisu směnky odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (v rozporu s rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 3478/2007).
Dovolatelé snáší argumenty proti závěru odvolacího soudu, podle něhož je tíží důkazní břemeno ohledně (ne)pravosti jejich podpisu na směnce; ztotožňují se se závěrem Nejvyššího soudu formulovaným ve výše označeném rozsudku a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání druhého a třetího žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když v tomto směru napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nadále v plném rozsahu setrvává na závěru formulovaném v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, podle něhož popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení směnky (jako soukromé listiny) pravost svého podpisu na směnce, leží důkazní břemeno ohledně pravosti takového podpisu na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených dovozuje žalobou uplatněný nárok. K uvedenému závěru se opakovaně ve své rozhodovací činnosti přihlásil např. v rozhodnutí ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1623/2009, ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1164/2010, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, ze dne 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 2545/2011, ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 114/2013 a ze dne 17. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 1595/2011; důvod ke korekci tohoto závěru přitom nemá ani z hlediska argumentů odvolacího soudu, kladoucích důraz na specifickou povahu směnek, na ochranu, kterou cenným papírům (včetně směnek) poskytuje trestní právo a na srovnání směnek s „bankovkami“.
V této souvislosti Nejvyšší soud dále doplňuje, že se závěry formulovanými v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 se zcela ztotožnil i Ústavní soud v nálezu ze dne 14. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 376/11.
Konečně Nejvyšší soud shledává nepatřičným i poukaz odvolacího soudu na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3592/2010. Je tomu tak již proto, že judikatura Ústavního soudu je ustálena v závěru, podle něhož („odmítací“) usnesení (Ústavního soudu) nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná (k tomu srov. např. nálezy ze dne 13. září 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06 a ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, k nimž se přihlásil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněném pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky důkazního břemene ohledně (ne)pravosti podpisu směnečných dlužníků (dovolatelů) na směnce není správné, Nejvyšší soud je zrušil. Jelikož důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. února 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu