ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1595.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1595/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Revoluční 763/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) T. T. , a 2) P. T. , zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, PSČ 341 01, o námitkách druhé žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 144/2008, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2010, č. j. 9 Cmo 46/2010-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání druhé žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 30. října 2009, č. j. 47 Cm 144/2008-58, jímž Městský soud v Praze ponechal ve vztahu k druhé žalované v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 17. června 2008, č. j. 47 Sm 217/2008-9, jímž uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 153.062,- Kč s 6% úrokem od 5. května 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 510,21 Kč a náklady řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – poté, kdy zopakoval důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, zpracovaným PhDr. Jiřím Valeškou – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že druhé žalované se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že druhá žalovaná řádně nespolupracovala se soudem ustanoveným znalcem, když mu neposkytla požadovaný srovnávací materiál potřebný pro vypracování znaleckého posudku (ukázky jejích pravých podpisů vyhotovené ve zjednodušené podobě, odpovídající typu podpisu, který byl použit na sporné směnce a který druhá žalovaná zjevně – jak plyne z obsahu spisu, zejména z doručenek založených na č. l. 9, 17 a 21 – také užívá). Uvedená skutečnost pak měla určující vliv na závěry znaleckého posudku, neboť znalec mohl vzhledem k nedostatečnému srovnávacímu materiálu vyslovit pouze pravděpodobnostní závěr o pravosti podpisu druhé žalované na sporné směnce. V takové situaci podle odvolacího soudu nelze – bez zřetele k tomu, kdo z účastníků nese ohledně pravosti podpisu směnečného dlužníka důkazní břemeno – k námitce zpochybňující pravost podpisu „přihlížet“.
Námitku, podle níž je ze směnky zřejmé, že „byla dodatečně vyplňována, proto by měla existovat i smlouva o vyplnění bianko směnky“, považoval odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za nezpůsobilou přivodit zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu již proto, že z ní není zřejmé, jak konkrétně měla být vystavená blankosměnka vyplněna, případně nedovoleně pozměněna, ani jakým způsobem měla žalobkyně vyplňovací dohodu porušit. Bylo přitom na žalované, aby konkrétní obsah této dohody a její porušení tvrdila a v řízení rovněž prokázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání druhé žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolatelka v podaném dovolání především kritizuje závěr odvolacího soudu, podle kterého se námitkou, že směnku jako směnečný rukojmí nepodepsala, povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem neubránila.
Jakkoli Nejvyšší soud jinak zcela setrvává na závěru formulovaném v (dovolatelkou rovněž zmiňovaném) rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, podle něhož popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení směnky (jako soukromé listiny) pravost svého podpisu na směnce, leží důkazní břemeno ohledně pravosti takového podpisu na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených dovozuje žalobou uplatněný nárok (k němuž se opakovaně ve své rozhodovací činnosti přihlásil např. v rozhodnutí ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1623/2009, ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1164/2010, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 2545/2011 a ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 114/2013), důvod připustit dovolání k prověření správnosti závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky nepravosti podpisu druhé žalované na směnce v poměrech dané věci nemá.
Odvolací soud totiž, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí, nezaložil právní posouzení věci – co do určení nositele důkazního břemene k pravosti podpisu na směnce – na názoru, jež by výše popsanému judikatornímu řešení uvedené otázky odporoval, nýbrž dospěl k závěru o nedůvodnosti druhou žalovanou vznesené námitky na základě vyhodnocení provedeného důkazu znaleckým posudkem (ve kterém soudem ustanovený znalec formuloval závěr, podle něhož je sporný podpis na směnce pravděpodobně pravým podpisem druhé žalované), přihlížeje přitom ke skutečnosti, že druhá žalovaná neposkytla znalci požadovanou součinnost a nepředložila mu potřebný srovnávací materiál (druhá žalovaná předložila znalci jen listiny obsahující jiný typ podpisu, než jaký byl použit na sporné směnce, přičemž z obsahu spisu současně jednoznačně plyne, že druhá žalovaná takový typ podpisu používá), v důsledku čehož nebylo možné učinit při znaleckém zkoumání sporného podpisu kategorický závěr o jeho pravosti. Polemikou s těmito závěry (posuzováno podle obsahu) pak dovolatelka ve skutečnosti dílem uplatňuje nepřípustně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, dílem pak brojí proti hodnocení důkazů provedenému odvolacím soudem, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž žalobkyně nepředložila „žádnou dohodu, ve které by byly stanoveny bližší podrobnosti týkající se vyplnění této blankosměnky“. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97, k jehož závěrům se posléze přihlásil např. v rozhodnutí ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 274/2009, jakož i v rozhodnutí ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 629/2010) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno.
Konečně žádnou otázku zásadního právního významu neotevírá ani námitka dovolatelky, podle níž směnka obsahuje nesprávný údaj adresy jejího bydliště. Není nejmenších pochyb o tom, že ani v situaci, kdy by údaj uvedený u podpisu druhé žalované na směnce neodpovídal adrese jejího skutečného bydliště, neměla by uvedená skutečnost vliv ani na platnost směnky ani na platnost závazku druhé žalované coby směnečného rukojmího (potud jde o úsudek triviální, jenž dodatečný výklad nevyžaduje).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. října 2013
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu