ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.486.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 486/2014 -51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. dubna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2013, č. j. 6 To 221/2013-575, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 179/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2013, č. j. 2 T 179/2012-529, byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a pokusem trestného činu neposkytnutí pomoci podle §8 odst. 1 tr. zák. k §208 tr. zák. na skutkovém základě popsaném v bodech ad 1/ a 2/ výroku o vině. Za to byl podle §224 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu soud uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků a šesti měsíců.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 6 To 221/2013-575, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (bod ad 1/ výroku o vině), na částečně modifikovaném skutkovém základě, který oproti rozsudku soudu prvního stupně formuloval tak, že obviněný „dne 12. 12. 2008 kolem 17.45 hodin v O. – S. jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Forman, při jízdě po P. ulici ve směru od O. – P. se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval provoz na pozemní komunikaci (a tím porušil ust. §4 písm. a/, §5 odst. 1 písm. b/ zákona o silničním provozu), a proto zcela přehlédl chodce V. H., který pomocí francouzské hole přecházel vozovku z levé na pravou stranu ve směru jízdy vozidla v prostoru v blízkosti vyznačeného přechodu pro chodce, do tohoto přímo narazil a odhodil jej do protisměrné části vozovky, tímto mu způsobil smrtelná zranění, zejména roztržení mozkového kmene při rozvolnění spojení mezi lební spodinou a prvním krčním obratlem, kterým na místě podlehl, načež byl přejet dalším osobním automobilem zn. Fiat Brava, řízeným K. G.
Dále (bod ad 2/ výroku o vině) jej uznal vinným pokusem trestného činu neposkytnutí pomoci podle §8 odst. 1 tr. zák. k §208 tr. zák., rovněž na pozměněném skutkovém základě, že obviněný „dne 12. 12. 2008 kolem 17.45 hodin v O. – S. jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Forman, po dopravní nehodě s chodcem V. H., který utrpěl smrtelná zranění, jimž na místě podlehl, s vozidlem zastavil, vystoupil z něj, avšak poté, co byl ležící chodec přejet dalším osobním automobilem zn. Fiat Brava, řízeným K. G., aniž by se jakkoliv přesvědčil o zdravotním stavu poškozeného, v úmyslu mu neposkytnout jakoukoliv pomoc, do svého vozidla opět nastoupil a z místa odejel do garáže v O. – T.“
Podle §224 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. odvolací soud obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle 49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. také mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti roků a šesti měsíců. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. 9. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že podle názoru odvolacího soudu měl porušit povinnost uloženou mu ustanovením §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), ale popis skutkového děje v bodě ad 1/ výroku o vině napadeného rozsudku tomu neodpovídá. Není v něm vyjádřen žádný způsob nebo takové okolnosti jeho jednání, z nichž by bylo možno porušení některé důležité povinnosti dle citovaného zákonného ustanovení dovodit. Dále namítl, že měl porušit povinnost podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, avšak soudy neučinily žádné zjištění stran faktoru vyžadujícího jeho pozornost, např. ve formě chůze poškozeného v jeho jízdním pruhu či přítomnost poškozeného na přechodu pro chodce. Dovolatel je přesvědčen, že v dané situaci neměl důvodu a ani nebyl povinen se domnívat, že by poškozený hodlal vstoupit do jeho jízdní dráhy. Zdůraznil, že řidič není povinen reagovat na veškeré osoby nacházející se v blízkosti komunikace či v kterékoliv její části tím, že významně sníží rychlost pod povolený limit či vozidlo zastaví, není-li zřejmé a očekávatelné, že by mohlo dojít ke střetu takové osoby s vozidlem. Jiná situace by byla, pokud by se poškozený již pohyboval v jeho jízdním pruhu či na přechodu pro chodce. Poškozený se však pohyboval přes silnici v místě určeném výhradně pro pohyb vozidel a navíc mohl střetu předejít tím, že by neučinil poslední krok, kterým dovolateli do jízdní dráhy de facto vstoupil. Pokud by si nepočínal způsobem porušujícím pravidla silničního provozu, na což dovolatel v souladu s principem omezené důvěry v dopravě oprávněně spoléhal, nemuselo k nehodě dojít. Odvolací soud dále akcentoval okolnost, že poškozený byl osobou starší, používající k podpoře chůze francouzskou hůl, z čehož patrně konkludentně dovodil i jeho povinnost dbát zvýšené opatrnosti ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Toto ustanovení však nebylo pojato do tzv. skutkové věty rozsudku. I kdyby se porušení této povinnosti skutečně dopustil, nelze mu to klást k tíži. Za soudem zjištěného skutkového děje nebylo podle jeho názoru možno učinit závěr, že stíhaným skutkem skutečně naplnil zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák., a to ani po stránce objektivní ani po stránce subjektivní. Podle dovolatele nelze přehlédnout ani to, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že měl řídit vozidlo nepřiměřenou rychlostí a porušit tak ustanovení 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, aniž by tento svůj závěr vtělil do skutkové věty výroku o vině, což činí jeho rozhodnutí vnitřně nekonzistentním a nepřezkoumatelným.
V další části dovolání pak obviněný podal v obecné rovině výklad znaku důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §224 odst. 2 tr. zák., jejíž porušení mu bylo kladeno za vinu. Připustil, že po formální stránce tento znak naplnit mohl. V jeho případě však nebyl dán potřebný stupeň společenské nebezpečnosti jako materiální podmínka pro použití kvalifikované skutkové podstaty podle §88 odst. 1 tr. zák., zvláště pokud mu lze z hlediska subjektivní stránky trestného činu podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku přičítat zavinění toliko ve formě nevědomé nedbalosti podle §5 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Dovolatel vznesl výhrady i proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy a zjišťovaly skutkový stav věci. Podle jeho názoru nebylo zejména náležitě prokázáno, že krevní stopa zajištěná za přechodem pro chodce měla souvislost s dopravní nehodou; proto k ní nebylo možno při rekonstrukci nehodového děje přihlížet. Spolehlivě nebyl zjištěn ani způsob střetu vozidla řízeného dovolatelem s poškozeným. Pokud soudy dospěly k závěru, že vozidlo do poškozeného narazilo čelně, pak je to v zásadním rozporu s provedenými důkazy, zejména se znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství, z něhož vyplývá, že fatální zranění bylo poškozenému způsobeno náhlým uvedením jeho těla do rotace, k čemuž by přímým nárazem nikdy nemohlo dojít. Naopak došlo k tečnému střetu částečným překrytím a tím k uvedení těla poškozeného do rotace.
K výroku o vině pokusem trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 odst. 1 tr. zák. dovolatel namítl, že v rozhodné době byl důvodně přesvědčen, že poškozený utrpěl zranění neslučitelná se životem, kdy mu již nebylo pomoci. Bylo zřejmé, že jak samotný destruktivní náraz, tak následný tah těla poškozeného po vozovce automobilem řízeným svědkem G., nemohl poškozený přežít. Přitom, bylo prokázáno, že dovolatel nejprve zastavil a chtěl jít k poškozenému. Pokud následně situaci nevyhodnotil správně a mj. též vlivem svědkyně S. nasedl do auta a z místa nehody se vzdálil, nejedná se o typickou situaci ujetí od dopravní nehody, k níž navíc došlo v obecní zástavbě za přítomnosti mnoha lidí. Ani v tomto případě tak u dovolatele nelze dovodit naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, zde ve formě úmyslu.
S ohledem na výše uvedené důvody proto obviněný v závěru dovolání Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně požádal předsedu dovolacího senátu, aby postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí předtím, než bude o podaném mimořádném opravném prostředku rozhodnuto.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem připomněl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném právním posouzení. Jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy procesního práva. Nelze se jím tedy domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění v dovolacím řízení je možné připustit pouze v případě existence tzv. extrémního nesouladu mezi nimi a na nich navazujícími právními závěry, avšak pouze tehdy pokud nemají žádnou vazbu na obsah provedeného dokazování nebo jsou s ním v rozporu. Taková situace však podle státního zástupce v dané věci nenastala.
K hmotně právní námitce dovolatele, podle níž neporušil žádnou z povinností podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu, resp. že žádné takové porušení povinnosti není vyjádřeno ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, státní zástupce uvedl, že bylo jednoznačně dovozeno a v popisu skutku výslovně vyjádřeno, že obviněný se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval provoz na pozemní komunikaci, po které jel. To je pak přímo typickým jednáním, které směřuje k ohrožení života, zdraví a majetku, jak se také z výše uvedené příčiny stalo. Jednání dovolatele pak vedlo i k porušení povinnosti podle §5 odst. 1 písm. b) téhož zákona, podle kterého je řidič dále povinen plně se věnovat řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Státní zástupce doplnil, že řidič zásadně nemá povinnost reagovat pouze na chodce, kteří se pohybují v jeho jízdním pruhu, neboť při přecházení silnice se chodci typicky pohybují napříč jízdními pruhy. Poškozený tak navíc činil v blízkosti přechodu pro chodce, tj. v místě, kde je možné očekávat zvýšený pohyb chodců. Přitom nepostupoval nijak nepředvídatelně či neočekávaně a ze strany dovolatele nebylo zapotřebí žádných rychlých či náročných reakcí. Postačil by pouze základní respekt k chodci zřetelně se pohybujícímu ve vozovce.
Obviněnému lze podle názoru státního zástupce přisvědčit pouze potud, že k jisté nepřesnosti došlo ve vztahu k hodnocení rychlosti jím řízeného vozidla, když odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že jel nepřiměřenou rychlostí, čímž měl porušit §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Pokud odvolací soud tuto okolnost nezahrnul do tzv. skutkové věty výroku, je nutno vycházet z toho, že k takovému porušení zákonné povinnosti nedošlo. Přesto však považuje státní zástupce závěr odvolacího soudu o naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. jednáním dovolatele za zcela správný. Jeho čin zároveň neobsahuje žádné zvláštní skutečnosti, pro něž by se vymykal běžným případům obdobně kvalifikovaným, a proto je zcela namístě dovodit i naplnění podmínky §88 odst. 1 tr. zák.
K právnímu posouzení jednání popsaného v bodě ad 2/ výroku napadeného rozsudku státní zástupce zdůraznil, že dovolatel si nijak blíže neověřil svůj pouze laický odhad na povahu zranění, která poškozený utrpěl. K poškozenému nepřistoupil, aby stav jeho tělesných funkcí ověřil. Nezkoumal ani dech ani tep a bez dalšího místo nehody opustil. Ačkoliv smrt poškozeného byla nepochybně velmi pravděpodobnou variantou, je zřejmé, že samotný odkaz na hypotézu o nárazu, který nemohla oběť přežít, svědčí o tom, že dovolatel musel být srozuměn i s možností, že poškozený ještě žije. Jestliže jako účastník nehody ihned po ní ujel, pokusu trestného činu neposkytnutí pomoci se nepochybně dopustil. Jeho počínání je podle státního zástupce naopak klasickým případem ujetí od dopravní nehody a nic na tom nemění ani skutečnost, že nejprve zastavil a teprve poté z místa vzdálil. Stejně tak je nerozhodné, že takový postup mu doporučovala spolujezdkyně, neboť spáchání trestné činnosti bylo odvislé toliko od jeho úsudku jako příčetné osoby.
Protože státní zástupce nepovažoval námitky obviněného za důvodné, uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl navrženým způsobem za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný P. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají procesní námitky obviněného, jimiž se snaží zpochybnit skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů, zejména stran původu krevní stopy zajištěné na místě dopravní nehody a její souvislosti s touto nehodou, mechanismu střetu vozidla obviněného s poškozeným a světelných poměrů v místě střetu. V tomto směru měly soudy v neprospěch dovolatele porušit zásadu in dubio pro reo , když vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Mimo jiné s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž ani při zachování maximální pozornosti a ostražitosti nemohl srážce s neopatrně si počínajícím poškozeným (který navíc k jeho jedoucímu automobilu „přistoupil z boku“) zabránit, obviněný ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem zčásti domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti dílem uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí.
Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy k výše uvedeným otázkám vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti v tomto směru za prokázané. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných významnějších výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz pasáže na str. 6 a 7 napadeného rozsudku). Nelze tedy říci, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle. Odvolacímu soudu lze toliko vytknout, že v odůvodnění napadeného rozsudku v rozporu se zněním výroku o vině uvádí, že v popisu skutku „ponechal nepřiměřenou rychlost, tzn. porušení ust. §18 odst. 1 cit. zákona“ zákona o silničním provozu obviněným (dovolatelem). Pro následné právní posouzení jednání (skutku) obviněného však tato nepřesnost žádný zásadní význam neměla. Především ovšem platí, že dovolání směřující jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze naopak podřadit výhradu dovolatele, že na základě učiněných skutkových zjištění soudy nemohly dospět k právnímu závěru, že vlastní nedbalostí způsobil smrt poškozeného, potažmo proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí zopakovat, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele - v daném případě v nedbalostní formě (§5 tr. zák.) - zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Na tomto místě je ovšem třeba poznamenat, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1981 SbRt., R 21/1981 SbRt.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 SbRt.). Jednání pachatele proto může mít povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Se zřetelem k dovolatelem vzneseným námitkám je dále nutno připomenout a zároveň zdůraznit, že při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat , je třeba vždy vycházet ze stávající dopravní situace, která je tvořena určitými (specifickými) faktory. Z hlediska dovození zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, přitom nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel předvídat v podstatě cokoliv), ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů (tj. určitým místem, povahou komunikace, chováním dalších účastníků silničního provozu, apod.). Takové okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic (rozhodnutí publikované pod R 43/2002 SbRt., a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1291/2011).
V posuzovaném případě odvolací soud shora uvedené zásady neporušil.
U samotného chodce - poškozeného V. H. především nebylo zjištěno, že by byl v kritickou dobu ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou a že by se z tohoto důvodu nekontrolovaně a nebezpečně pohyboval ve vozovce. Pokud vůbec porušil nějakou svoji povinnost jako účastník silničního provozu, pak toliko povinnost podle §54 odst. 1 zákona o silničním provozu, který stanoví, že je-li ve vzdálenosti bližší než 50 m přechod pro chodce , musí chodec přecházet v tomto místě. Z toho však bez dalšího nelze vyvozovat, že by si zároveň počínal takovým způsobem, jenž sám o sobě nutně vedl k vyvolání nebezpečné situace.
Pokud jde o dovolatele jako řidiče , lze skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž následně vycházel i soud odvolací, stručně shrnout tak, že v kritickou dobu (12. 12. 2008 kolem 17.45 hod.) řídil osobní automobil na přímém, přehledném a pouličním osvětlením dostatečně nasvíceném úseku silnice. Na poškozeného staršího (osmdesátiletého) chodce, pomalu přecházejícího na přehledném místě vozovku z levé na pravou stranu (tedy přes protisměrný jízdní pruh), vůbec nereagoval, ač k tomu měl dostatečný časový prostor. Pokud by se řízení vozidla patřičně věnoval a vzal v úvahu dění ve vozovce (tj. že se přibližuje k chodci, který postupně směřuje do jeho jízdní dráhy), prakticky bez obtíží by mohl reagovat brzděním, nebo se mohl pokusit korigovat směr jízdy, aby se poškozenému vyhnul.
Pokud jde o individuální opatrnost, která byla subjektivně vymezena možností (či nemožností) dovolatele předvídat vznik shora popsané nebezpečné situace, je třeba vycházet z toho, že v podvečerních hodinách projížděl obcí . Vzhledem k dané době a charakteru místa mohl počítat s výskytem chodců, jejichž přítomnost ve vozovce nebývá jevem nijak mimořádným a výjimečným. Již to mělo být jednoznačným důvodem ke zvýšení jeho řidičské pozornosti a opatrnosti , aby podle potřeby mohl včas reagovat na vzniklé nebezpečí. Dovolatel, přestože jel po přímém a v tomto smyslu nijak nepřehledném úseku vozovky, si poškozeného vůbec nevšiml. Proto na něj nijak nereagoval a nesníženou rychlostí do něho vzápětí narazil a v důsledku toho mu způsobil smrtelná zranění. Předmětné řešení plně odpovídá zásadě in dubio pro reo a soudy je přijaly ve prospěch obviněného (dovolatele). Za předpokladu, že by totiž dovolatel o poškozeném ve své jízdní dráze věděl a přesto na něj, ačkoliv by mohl, z nějakého důvodu nereagoval, mělo by jeho počínání povahu vědomého a stěží pochopitelného hazardu, v jehož rámci by dal poškozenému chodci de facto jenom alternativně na výběr, zda buď svůj pohyb zastaví, anebo půjde dál a bude přijíždějícím autem sražen.
Pokud tedy oba soudy za výše popsaných okolností dovodily, že nedbalostní jednání obviněného bylo dostatečně významnou příčinou smrti jiného, lze jejich závěry považovat za věcně správné. Současně jim nelze důvodně vytýkat, že při právním posouzení předmětného skutku vycházely z toho, že dovolatel porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem v intenzitě předpokládané v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti je nutno vzít zřetel na rozhodnutí publikované pod R 34/1976/I SbRt.), v němž Nejvyšší soud vyslovil v praxi dosud nijak nezpochybňovaný názor, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty. O takový případ se ovšem v dané věci (z důvodů výše rozvedených) zjevně nejedná, neboť dovolatel porušil své řidičské povinnosti takovým způsobem a v takové kvalitě, jež má zpravidla za následek vážné dopravní nehody, vedoucí - obzvláště při střetu s chodci - ke způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti.
Lze tedy uzavřít, že dovolatel byl trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uznán vinným právem.
Zvolený důvod dovolání uplatnil obviněný právně relevantně rovněž námitkou, podle níž jeho jednání po dopravní nehodě nebylo možno právně kvalifikovat jako pokus trestného činu neposkytnutí pomoci podle §8 odst. 1 tr. zák. k §208 tr. zák., neboť byl v danou chvíli přesvědčen, že poškozený utrpěl zranění neslučitelná se životem, nelze mu tak účinně pomoci a nebylo tudíž důvodu, proč by na místě nehody setrvával. Jinými slovy, že jeho počínání nelze vzhledem ke konkrétním zjištěným okolnostem vnímat jako typické ujetí od dopravní nehody.
Ani tato námitka však nemohla obstát.
Obecně platí, že o dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. nejde, jestliže poškozený nebyl vůbec poraněn nebo byl-li naopak okamžitě mrtev. Jestliže však obviněný jako řidič motorového vozidla a účastník dopravní nehody v takovém případě úmyslně ujel, aniž se přesvědčil , v jakém stavu se poškozený nalézá, může se dopustit pokusu trestného činu neposkytnutí pomoci podle §8 odst. 1 tr. zák. k §208 tr. zák. (k tomu ve starší judikatuře srov. rozhodnutí R 4/1963 SbRt.). Výše uvedený, v soudní praxi nadále respektovaný právní názor, evidentně neponechává účastníkovi dopravní nehody k volné laické úvaze, zda poskytnutí pomoci jinému jejímu účastníkovi, který při ní utrpěl újmu na zdraví, „má ještě smysl, nebo je veškerá iniciativa v tomto směru již zbytečná“.
Protože dovolání obviněného P. Š. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět dovolatele k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci rozhodl (předsedou senátu) podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání právně relevantního návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně (samosoudce). V posuzované věci však samosoudkyně Okresního soudu v Ostravě takový postup nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler