ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.5.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 5/2014 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2014 o dovolání podaném obviněným J. H. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 273/2013 ze dne 10. října 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 27/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 5 T 27/2013 ze dne 19. července 2013 byl dovolatel uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu, který bude vykonávat v rozsahu ustanovení §26a a §26b tr. zák. Dále mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby dle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem a bylo mu také uloženo, aby se podrobil léčení závislosti na hraní automatů. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně podal J. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením sp. zn. 10 To 273/2013 ze dne 10. října 2013 tak, že podané odvolání zamítl podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.).
Proti výše citovanému rozhodnutí podal J. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání stanovených náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení. Uvedl, že soudy vybočily z ustálené rozhodovací praxe týkající se judikatury o tzv. podstatných skutečnostech, které musí odsouzený uvádět při naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu a vyjádřil přesvědčení, že tato otázka nebyla Nejvyšším soudem dostatečně řešena. Uvedl, že poškozené informoval o své špatné finanční situaci, včetně toho, že je veden v registru dlužníků a finanční instituce mu tedy nepůjčí. Vyjádřil přesvědčení, že pojem podstatné skutečnosti nelze vztahovat na všechny sdělené informace a podstatnými skutečnostmi byly v jeho případě ty, že poškození věděli, že je veden v registru dlužníků a nemá stálé zaměstnání a pokud by soudy uvedené závěry aplikovaly na daný případ, musely by dospět k závěru, že odsouzený žádné podstatné skutečnosti poškozeným nezamlčoval, nic předstíral. Vyjádřil přesvědčení, že je naprosto nepodstatné, z jakého důvodu poškozeným uvedl, že je v registru dlužníků veden. Dále uvedl, že v daném případě nelze hovořit ani o nátlaku na poškozené, vždy s nimi trvale žil, peníze používal i na hrazení společných potřeb, pokud měl zaměstnání, peníze splácel. V další části dovolání se podatel zabýval aplikací tzv. zásady ultima ratio. Poukázal na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle které nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku a dále na ustálenou judikaturu, podle které trestní právo může do soukromoprávních vztahů zasáhnout až tehdy, kdy prostředky práva soukromého jsou nedostatečné a zároveň společenská nebezpečnost jednání účastníků přesahuje hranice nepatrnosti. V jeho případě se jednalo o smlouvu o půjčce a mělo tak primárně nastoupit právo soukromé, a to i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu. Vyjádřil nesouhlas s tím, že poškození neuplatnili žádné jiné prostředky k uplatnění svých nároků a omezili se toliko na podání trestního oznámení. V poslední části podaného dovolání uvedl, že v předmětné věci jde o případ, kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. To opět proto, že poškozené o jeho špatné finanční situaci věděly, což vyplývá již z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, když samotný popis jednání vylučuje definici uvedení v omyl. Namítl, že mu není zřejmé, z čeho soudy dovodily, že jej poškození k úhradě závazků vyzývali. Vyjádřil přesvědčení, že by Nejvyšší soud měl dostatečně vyřešit, posoudit a vyložit otázku „podstatných skutečností“ a principu „ultima ratio“. Závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud „usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2013, č. j. 10 To 273/2013-299, a též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2013, č. j. 5 T 27/2013-272, zrušil a věc vrátil k novému projednání.“
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 15. 11. 2013. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného či práva plynoucího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněných či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu jsou tak námitky dovolatele uplatněny sice právně relevantně, současně se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Co se týká jeho námitky, že poškozeným nezamlčel žádné podstatné skutečnosti, k té je namístě uvést následující:
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti. Tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Uvedeného trestného činu se tak lze dopustit ve formě tří (na sobě nezávislých) forem jednání. Jak vyplývá z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, dovolateli je kladeno za vinu, že poškozené uvedl v omyl, nikoli, že by jim zamlčel podstatné skutečnosti (když při zamlčení podstatných skutečností pachatelem není ani třeba prokazovat jednání druhé strany v omylu).
Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním (např. konzumace jídel a nápojů v restauraci s úmyslem nezaplatit - srov. rozhodnutí publikované pod č. 57/1978 Sb. rozh. trest., jízda bez jízdenky autobusem nebo vlakem - srov. rozhodnutí publikované pod č. 46/1981 Sb. rozh. trest.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 1472 s.).
Z provedeného dokazování přitom jasně vyplynulo, že dovolatel, pokud poškozeným přiznal svou špatnou situaci a zápis v registru dlužníků, tak uvedené vždy zdůvodnil smyšlenou záminkou a poškozené vždy ujišťoval, že v budoucnu bude mít dostatek finančních prostředků ke splácení předmětných půjček (ať již pod příslibem zaměstnání, vrácení finanční hotovosti od bývalé přítelkyně, či výběru dostatečné hotovosti z neexistujících termínovaných vkladů). Tyto skutečnosti byly zjištěny z výpovědí poškozených M., Č., D., S. a S. a celé řady listinných důkazů. Vzhledem k jeho finanční situaci mu muselo být zřejmé, že uvedená tvrzení jsou nepravdivá a svým slibům dostát nemůže, když žádné peníze na termínovaném bankovním účtu neměl, nikdo mu žádné peníze vracet neměl, naopak proti němu bylo vedeno několik exekucí. Přesto si uvedeným způsobem půjčoval peníze od dalších poškozených.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, přičemž tento názor obstojí i ve světle nálezů Ústavního soudu.
Co se týká námitky, že soudy bylo kriminalizováno jeho jednání, ačkoli mělo být použito principu ultima ratio, tato též spadá pod hmotně právní povahu uplatněného dovolacího důvodu. Nicméně Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že jednání dovolatele zcela nepochybně vybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se takovýmto jednáním dotkl zájmů jiných osob chráněných trestním zákonem, tedy především poškozených, takže nezbylo než reagovat na něj prostředky trestněprávní represe. Současně je nutno poukázat na ustanovení §1 tr. zák., podle kterého účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob . Pokud tedy dovolatel tvrdí, že jeho vztahy s poškozenými lze charakterizovat jako smlouvy o půjčce, avšak svým jednáním v rámci takovéhoto soukromoprávního vztahu naplnil všechny znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně, čímž poškodil zájem chráněný tímto trestním zákonem, je uplatnění trestního práva a následné trestně právní sankce zcela namístě. Existence občanskoprávního vztahu, do kterého pachatel vstoupil se záměrem spáchat trestný čin, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti. Podstatné je totiž to, že pachatel v rámci uvedeného vztahu naplnil znaky trestného činu, na který je třeba reagovat prostředky trestního práva. K námitce dovolatele, že pojetí této zásady není dostatečně Nejvyšším soudem vyloženo a zejména k jeho námitkám, že poškození nevyužili možnosti uplatnit proti němu nástroje soukromého práva, nezbývá než odkázat na Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26/2013, podle kterého je třeba uvést, že princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010. Uplatnění trestněprávní odpovědnosti v souladu s trestním zákoníkem není vázáno na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků, aby byl odstraněn protiprávní stav, jakož ani na absenci možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 25/2012, ve kterém se zdůrazňuje, že „skutečnost, že poškozená obchodní společnost uplatnila úspěšně svůj nárok na náhradu škody v civilním řízení u rozhodčího soudu a že v důsledku exekučního řízení na majetek obviněného došlo k utlumení jeho podnikatelských aktivit, nepředstavuje okolnost, na jejímž základě by bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe se závěrem, že následky, které obviněný takto nese, jsou z hlediska ochrany společnosti dostačující. Tato okolnost může být významná při ukládání trestu či v rámci adhezního řízení.“ Srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005 (publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru tr. rozh. NS, C. H. Beck, 2006), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008 (publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru tr. rozh. NS, C. H. Beck, 2008), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008 (publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru tr. rozh. NS, C. H. Beck, 2009). Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. §43 a násl., §228 a §229 tr. ř.).
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka