ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.561.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 561/2013 -54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2014 o dovolání podaném obviněným Ing. P. I. , Ph.D. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2013, č. j. 7 To 510/2012-971, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 87/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2012, č. j. 2 T 87/2012-863, byl obviněný Ing. P. I., Ph.D., uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„coby prokurista společnosti ŠPERLÍK Brno, s. r. o., se sídlem Vodova 24, Brno, IČ 25518259, v úmyslu obohatit tuto společnost tím, že se vyhne povinnosti uhradit sjednanou cenu za dílo,
v blíže neurčené době v létě roku 2005 padělal na směnkách na částku 1.353.750,- Kč a na částku 249.900,- Kč, obě s datem vystavení 20. 7. 2005 a s datem splatnosti 30. 9. 2005, vystavených na řad společnosti BCS Engineering, a. s., a na směnečném ujednání ze dne 20. 7. 2005 svůj podpis a podpis své manželky Ing. I. I. s ověřovacími doložkami Městského úřadu v P. ze dne 22. 7. 2005 tak, že je na ně technickou cestou za pomoci scanneru a barevné tiskárny přenesl z jiných dokumentů a následně je v létě téhož roku jako pravé předal v B. směnečnému věřiteli, poškozené společnosti BCS Engineering, a. s., zastoupené jejím právním zástupcem JUDr. Bohumírem Zídkem, přičemž tyto směnky byly vystaveny jako zajišťovací instrument k naplnění smyslu a účelu smlouvy o dílo ze dne 16. 9. 1998, uzavřené mezi objednatelem ŠPERLÍK Brno, s. r. o., a zhotovitelem BCS Engineering, a. s., Brno, na zhotovení přípravné a projektové dokumentace stavby lihovaru v B. p. P. a jejího dodatku ze dne 20. 7. 2005, směnečným dlužníkem a výstavcem obou padělaných směnek byla společnost ŠPERLÍK Brno, s. r. o., zastoupená její jednatelkou a jako aval za tohoto směnečného dlužníka přistoupil coby fyzická osoba obviněný,
přičemž si byl vědom, že bez zajišťovacího instrumentu v podobě směnek by poškozená společnost BCS Engineering, a. s., coby zhotovitel projektové dokumentace nebyla ochotna vykonávat další práce, neboť jí za již provedené plnění ze smlouvy o dílo ze dne 16. 9. 1998 objednatelem, společností ŠPERLÍK Brno, s. r. o., nebylo zaplaceno a z tohoto důvodu byla poškozená nucena u Krajského soudu v Brně na ni podat dne 27. 3. 2002 pod sp. zn. 8 Cm 85/2002 žalobu o částku 1.353.750,- Kč s příslušenstvím a zpětvzetí této žaloby i další plnění ze smlouvy o dílo podmiňovala poškozená společnost BCS Engineering, a. s., zajištěním dlužné částky i smluvní ceny za další dílo vystavením směnek, směnečného ujednání k těmto směnkám a dodatku k uvedené smlouvě o dílo,
po probíhajících jednáních a příslibu zajištění sjednaných cen za dílo směnkami poškozená společnost BCS Engineering, a. s., vzala žalobu zpět a pokračovala ve smluvních plněních, obviněný jí dle dohody předal obě směnky na částky 1.353.750,- Kč a 249.900,- Kč i dodatek č. 2 ke smlouvě o dílo, v době splatnosti směnek ani později však sjednaná částka uhrazena nebyla a poškozená společnost BCS Engineering, a. s., byla nucena dluh opětovně vymáhat před Krajským soudem v Brně, kde podala dne 23. 7. 2008 pod sp. zn. 22 Cm 51/2009 návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který byl soudem vydán, v rámci soudního jednání však byla obviněným popřena pravost obou předmětných směnek a směnečného ujednání, které měla v držení poškozená společnost, a obviněný sám předložil jako jediné pravé jiné směnky ze dne 22. 7. 2005, vystavené na částky 10.000,- Kč a 1.900,- Kč a směnečné ujednání s jiným obsahem ze dne 20. 7. 2005, znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že podpisy na směnkách i směnečném ujednání, které od obviněného jako pravé převzala společnost BCS Engineering, a. s., byly s celou ověřovací doložkou padělány, což mělo za následek, že Krajský soud v brně dne 22. 12. 2010 směnečný platební rozkaz zrušil a poškozené společnosti nebyla nahrazena sjednaná cena za dílo,
přičemž obviněný takto jednal s počátečním úmyslem uvést věřitele v omyl, využít této situace při budoucím soudním sporu, dosáhnout nevymahatelnosti pohledávky vůči společnosti ŠPERLÍK Brno, s. r. o., tím, že bude později v případě soudního sporu moci napadnout pravost směnek předložených věřitelem, aby se společnost ŠPERLÍK Brno, s. r. o., vyhnula povinnosti uhradit dohodnutou smlouvu za dílo, čímž způsobil poškozené společnosti BCS Engineering, a. s., škodu ve výši nejméně 1.602.750,- Kč“.
Za to a za sbíhající se trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, kterým byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2011, č. j. 91 T 123/2010-372, byl obviněný podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti BCS Engineering, a. s., na náhradě škody částku 1.603.650,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak poškozenou společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a poškozené společnosti BCS Engineering, a. s., proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 2013, č. j. 7 To 510/2012-971, jímž z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Odvolání poškozené společnosti BCS Engineering, a. s., samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. 1. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích napadených odvoláními právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. P. I., Ph.D., následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve dovolatel vysvětlil význam pravých směnek vyhotovených v rámci obchodního vztahu s poškozenou společností BCS Engineering, a. s. (dále také jen „zhotovitel nebo dodavatel“). Zdůraznil, že se rozhodně nejednalo o zajišťovací instrument k naplnění smyslu a účelu smlouvy o dílo ze dne 16. 9. 1998 uzavřené mezi objednatelem - společností ŠPERLÍK Brno, s. r. o., a zhotovitelem. Smysl a účel smlouvy spočívaly ve vytvoření dokumentace pro územní řízení o umístění stavby technologicky mimořádně pokročilého lihovaru. Dodavatel však 30. 6. 1999 vypověděl smlouvu s nositelem technologie, která byla základem projekčních, ekonomických a provozních úvah o realizaci lihovaru. Bez dodržení původního technologického rámce byl ovšem projekt zhotovitele bezcenný, nesplnil zadání, a mimo to vznikla doložitelná škoda nejméně 1.900.000 Kč, kterou objednatel ŠPERLÍK Brno, s. r. o., zhotoviteli dne 30. 10. 2000 fakturoval. Z korespondence z té doby je pak zřejmé, že objednatel ŠPERLÍK Brno, s. r. o., zhotoviteli nikdy žádnou pohledávku neuznal a naopak uplatňoval nárok na náhradu prokazatelně vzniklé škody. Dovolatel navrhoval přibrání znalce, který by objektivně zhodnotil dosavadní plnění zhotovitele, ten však znalce vždy odmítal. Proto také dovolatel nikdy nepochyboval o tom, že soud v řízení sp. zn. 8 Cm 85/2002 potvrdí argumenty objednatele ŠPERLÍK Brno, s. r. o. Dovolatel dále zmínil, že ještě v roce 2004, resp. v roce 2005 byl ochoten se zhotovitelem ve spolupráci pokračovat. Měl však tu podmínku, že mezi nimi nebude žádného sporu, včetně sporu soudního. Pravý dodatek smlouvy, který zaslal dne 10. 8. 2005 JUDr. Zídkovi jako zástupci zhotovitele, byl výsledkem širokého konsenzu. Směnky neměly sloužit jako zajišťovací instrument k naplnění smyslu a účelu původní smlouvy o dílo ze dne 16. 1. 1998, protože smysl a účel této smlouvy bez přepracování celého projektu již naplněn být nemohl. V každém případě však byly nezvratným důkazem vůle objednatele pokračovat v projektových pracích. Zpětvzetí žaloby zhotovitele na objednatele ŠPERLÍK Brno, s. r. o., v občanskoprávním řízení s nimi nijak provázáno nebylo. Kromě toho směnky předložené zhotovitelem poškozenou společností nebyly originály. Skutečnost, že poškozená společnost žádné takové cenné papíry nevlastnila, dokládají i roční uzávěrky uložené ve sbírce listin obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Brně za roky 2005 - 2011. V této souvislosti podával dovolatel v minulosti opakovaně trestní oznámení, avšak bezvýsledně. Zdůraznil, že žádné falešné směnky nevyhotovil, vyhotovit nemohl a ani je nepředal poškozenému. K trestnému činu podvodu pak nemohlo dojít i proto, že s ohledem na nezávislost soudního rozhodování a jeho nepředjímatelnost nelze určit, jak by soud ve věci rozhodl a zda a v jaké výši by zhotoviteli uznal nárok na plnění od objednatele ŠPERLÍK Brno, s. r. o., když jeho dílo vykazovalo tak zásadní nedostatky.
Dovolatel dále s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl nepřípustnost svého trestního stíhání pro skutky, jimiž byl uznán vinným, a to z důvodu promlčení podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Poukázal na to, že soud prvního stupně při úvahách o právní kvalifikaci aplikoval současnou právní úpravu, tj. trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, s odůvodněním, že tato úprava je pro obviněného příznivější, když za trestný čin podle §140 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále také jen „tr. zák“) by mu hrozil trest odnětí svobody v rozmezí od 5 do 10 let, kdežto za zločin podle 234 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody pouze v rozmezí 3 až 8 let. Takový postup označil dovolatel za nesprávný. Je toho názoru, že při srovnání promlčecích dob podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. (5 let) a podle §34 tr. zákoníku (10 let) by pro něho bylo výhodnější užití starého trestního zákona účinného v době činu a nikoli nové (pozdější) právní úpravy trestním zákoníkem. Pokud se soud zaměřil pouze na srovnání trestních sazeb, v konečném důsledku tak nepřípustně rozšířil podmínky jeho trestní odpovědnosti.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl nepřezkoumatelnost závěru soudů, že jednal v úmyslu přímém. Připomněl, že o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku by se mohlo jednat pouze za předpokladu, že by při uzavírání inkriminované smlouvy, tzn. již od úvodní fáze inkriminovaného obchodu věděl, že úhradu za poskytnuté plnění druhou stranou neprovede. Tento počáteční záměr ovšem prokázán nebyl, zejména když uhradil též zálohu ve výši 300.000,- Kč. Co se týče trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, podle dovolatele nebylo vůbec prokázáno, že směnky skutečně padělal, resp. padělal na nich podpis svůj a podpis manželky. Takový závěr nebylo možno postavit najisto za situace, kdy nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, jakým způsobem se směnky dostaly k JUDr. Zídkovi, jak dlouho a kde je měl uloženy u sebe, kdo k nim měl přístup a kdy vlastně měly být předány řediteli a předsedovi představenstva společnosti BCS Engineering, a. s. (zhotovitele) Ing. K.
Dovolatel vznesl výhrady i vůči trestu uloženému odvolacím soudem, který shledává nepřiměřeně přísným jak co do délky v trvání tří let, tak co délky pětileté zkušební doby. Nesouhlasí také s výší soudy zjištěné škody s tím, že údajně poškozená společnost celou pohledávku za společností ŠPERLÍK Brno, s. r. o., odepsala, přičemž následně sama stanovila škodu, kterou pak soudy nekriticky a bez bližšího znaleckého zkoumání převzaly. Dovolatel trvá na tom, že údajná pohledávka netvořila součást aktiv poškozené společnosti a že poškozená společnost neobdržela žádné padělané směnky.
Pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl dovolatel promlčení nároku poškozené společnosti na náhradu škody podle ustanovení §397 obchodního zákoníku, neboť v něm upravená subjektivní lhůta pro uplatnění nároku činí čtyři roky. V této souvislosti uvedl, že poškozeného informoval již v roce 2006 o tom, že v jeho držení se nenacházejí pravé směnky. Nejpozději od tohoto momentu byl poškozený zpraven o okolnostech svědčících pro riziko vzniku škody, ale nárok z toho plynoucí přesto včas neuplatnil. Dovolatel v rámci uvedeného dovolacího důvodu dále uvedl, že rozsudek odvolacího soudu neobsahuje explicitně výrok o tom, jakým způsobem bylo rozhodnuto o jeho řádném opravném prostředku právě v rozsahu směřujícím do adhezního výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Z výše uvedených důvodů pak v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2013, č. j. 7 To 510/2012-971, „zrušil v části výroku I., jak byla výše vymezena, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a rovněž aby rozhodl o chybějícím výroku o vině a náhradě škody, případně aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obžalovaný zprošťuje obžaloby“. Součástí dovolání učinil obviněný i podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby podle ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. při předložení spisové dokumentace navrhl Nejvyššímu soudu odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který se nejprve zaměřil na argumentaci obviněného podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznil, že v rámci tohoto důvodu dovolání se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy, vyjma situací, kdy je dán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a obsahem provedeného dokazování. Taková situace však podle jeho názoru v dané trestní věci nenastala, neboť skutkové závěry soudů v provedeném dokazování oporu mají. Pokud tedy dovolatel předkládal vlastní verzi průběhu skutkového děje, zejména stran toho, kdo a proč vyhotovil falešné směnky, není možné k ní přihlížet. Podle názoru státního zástupce přitom existenci směnek nelze popírat s poukazem na to, že je poškozený nějakou dobu neměl zaneseny ve svém účetnictví. K námitce nedostatku, resp. neprokázání zavinění na straně dovolatele státní zástupce uvedl, že vykonané jednání bylo zjevně záměrné, cílené a plánované, kdy připravil poměrně sofistikované řešení, jak za použití padělaných směnek eliminovat možnost poškozeného dodavatele domoci se svého nároku v občanskoprávním řízení. Ve vztahu k zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku tak o kvalitě jeho zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není žádného důvodu pochybovat.
Poněkud jiná situace je podle státního zástupce dána v případě zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů podle něj vyplynulo, že původní smlouva o dílo mezi společností ŠPERLÍK Brno, s. r. o., a dodavatelem BCS Engineering, a. s., byla uzavřena v roce 1998, kdy žádné okolnosti nasvědčující existenci podvodného úmyslu na straně obviněného zjištěny nebyly. Na základě této smlouvy byly později realizovány určité práce, za které dodavatel požadoval uhradit částku 1.353.750,- Kč. Tu obviněný jako prokurista společnosti ŠPERLÍK Brno, s. r. o., neuhradil, přičemž poté byla dlouze vedena jednání a zahájeno občanskoprávní soudní řízení o povinnosti k úhradě této částky, což vyvrcholilo v roce 2005 skutkovým dějem již popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož bylo dohodnuto, že poškozený provede další práce v hodnotě 250.000,- Kč a obviněný se za odběratele zaváže a za pomoci směnek zajistí platbu jak prvotního dluhu, tak i nového závazku. Při takových skutkových zjištěních podle státního zástupce nebylo možno dovodit podvodný úmysl dovolatele ve vztahu k částce 1.353.750,- Kč, neboť při vzniku vztahu, v jehož důsledku dluh vznikl, tento ničím zjištěn nebyl. Následné vystavení směnky na uvedenou částku s tím, že je pravá, sice také svým způsobem poškozeného uvedlo v omyl, ovšem v příčinné souvislosti s takovým jednáním žádné obohacení na straně obviněného (či společnosti ŠPERLÍK Brno, s. r. o.) k jeho škodě nenastalo. Podvodný úmysl tak může být důvodně dovozován toliko ve vztahu k částce 249.000,- Kč, neboť jejím prostřednictvím měly být hrazeny teprve následně provedené práce. Nižší způsobená škoda pak nutně vyvolává potřebu odlišné právní kvalifikace a bude nutno vážit i dopady stran výroku o náhradě škody.
S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se podle názoru státního zástupce naopak míjí argumentace dovolatele vztahující se k výroku o trestu. K námitkám směřujícím proti výroku o náhradě škody poukázal na to, že pokud bylo podvodné jednání dovolatele realizováno v menším rozsahu, bude v návaznosti na konečnou právní kvalifikaci nutno nově zvážit i výši povinnosti dovolatele k náhradě škody.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dovolatel jej podle státního zástupce svou námitkou, podle níž došlo k promlčení nároku na náhradu škody, relevantně nenaplnil. Předmětná námitka by však byla podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce k ní pouze na okraj uvedl, pokud by škoda vznikla v důsledku trestné činnosti, je třeba vzít v úvahu, že poškozená společnost zjistila podstatné okolnosti pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty až ke dni 22. 12. 2010. V jejím rámci a před jejím marným uplynutím přitom svůj nárok v trestním řízení uplatnila. Otázkou ovšem nadále zůstává, zda celá škoda uvedená ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně skutečně vznikla trestnou činností dovolatele.
K námitkám obviněného uplatněným v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., že jeho trestní stíhání by bylo nepřípustné z důvodu promlčení, jestliže by soudy - jako pro něj příznivější - aplikovaly trestní zákon č. 140/1961 Sb., účinný v době spáchání činu, státní zástupce po srovnání trestních sazeb a promlčecích dob u v úvahu přicházejících právních kvalifikací poznamenal, že při aplikaci trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 by sice bylo vysloveno promlčení trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 odst. 2 nebo odst. 3 písm. b) tr. zák., avšak s tím, že obviněný by byl nadále ohrožen trestní sazbou 5 až 10 let za nepromlčený trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. Nadto promlčecí doba i podle trestního zákona by uplynula zjevně až v době po 1. 1. 2010, kdy vstoupil v účinnost trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Užití nové právní úpravy pro účely posouzení promlčení trestního stíhání bylo a je možné. Hmotně právní posouzení jednání dovolatele podle pozdější právní normy bylo v projednávaném případě nepochybně užito správně a v jeho prospěch. To znamená, že nebyly dány podmínky k postupu podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tudíž v předmětné trestní věci nedošlo.
Soudy tak podle státního zástupce pochybily pouze v tom směru, že jednání dovolatele právně kvalifikovaly jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ačkoliv správným hmotně závěrem mělo být právní posouzení skutku mimo jiné též jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1 odst. 3 tr. zákoníku. V návaznosti na tom pak byla dovolateli uložena v nesprávném rozsahu povinnost k náhradě škody.
Proto své vyjádření k dovolání obviněného uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a aby následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby bylo navrženým způsobem rozhodnuto za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný Ing. P. I., Ph.D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. ř., na které odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný, tzn. neobsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem.
Pokud dovolatel spojoval naplnění tohoto dovolacího důvodu s otázkou promlčení nároku poškozené společnosti BSC Engineering, a. s., na náhradu škody, resp. tento důvod dovolání uplatnil s poukazem na absenci jakýchkoli úvah odvolacího soudu k dané otázce, učinil tak zjevně v rozporu s jeho obsahem. Výše uvedenou námitku lze podřadit pod kategorii jiného nesprávného posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz níže).
Za právně relevantní, nicméně zjevně neopodstatněnou, je pak nutno považovat výtku dovolatele, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí samostatným výrokem podle §256 tr. ř. nezamítl jeho řádný opravný prostředek v části, v níž vznášel výhrady proti adheznímu výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že odvolání je z hlediska rozhodování soudu druhého stupně nedělitelné . To znamená, že není-li mu vyhověno v celém rozsahu, jde stále o jediné odvolání (celek). Pokud mu odvolací soud alespoň částečně vyhoví - jak se stalo v daném případě - nelze je již ve zbylé (neúspěšně podané) části výrokem podle §256 tr. ř. zamítnout (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod - pokud jde o otázku viny - nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil z podstatné části na tvrzeních odhlížejících skutkových zjištění soudu, resp. na vlastní verzi skutkového děje, zejména stran toho, kdo a proč vyhotovil falešné směnky. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v neprospěch dovolatele především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudům vytkl, že při neakceptování uplatněné obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti.
Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel primárně spojoval s jím tvrzenou nesprávností hodnocení ve věci provedených důkazů oběma soudy, za současného prosazování vlastních skutkových verzí jako pravdivých. Na tomto základě se pak domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání v této části uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Tyto jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při svém rozhodování zároveň respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 29 - 32 odůvodnění rozsudku). Logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč měl za vyvrácenou konstantní obhajobu obviněného, že padělané směnky na částky 1.353.750,- Kč a 249.900,- Kč ve prospěch dodavatelské společnosti BCS Engineering, a. s., nikdy nevystavil; a dále proč dospěl k závěru, že obviněný od samého počátku nehodlal za objednaný projekt společnosti zaplatit ničeho vyjma zálohy 300.000,- Kč, přičemž veškeré jednání popsané ve výroku o vině mělo povahu postupných kroků směřujících k úspěšnému uskutečňování podvodného záměru, když obviněným (dovolatelem) vyvolaný omyl směřoval k obohacení jiného na straně jedné a ke způsobení škody BCS Engineering, a. s., v rozsudku uvedené výši na straně druhé. V této souvislosti se zabýval všemi dílčími námitkami, které měly skutkovou verzi obviněného potvrzovat, a náležitě vysvětlil, proč jim nepřisoudil obhajobou přisuzovaný význam, případně proč měl jím nabízené varianty průběhu skutkového děje za vyvrácené. Rovněž odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz str. 5 dole až 7 napadeného rozsudku). Nelze proto říci, že by v projednávaném případě byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by rozhodnutí soudů byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky směřující vůči výroku o uloženém trestu, který dovolatel považuje za nepřiměřeně přísný. Za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu tohoto důvodu dovolání lze - pokud jde o výrok o trestu - považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než samotné použití adekvátního (resp. neadekvátního) druhu či výměry trestu. Zásadně zde tedy nepůjde o otázku tvrdosti či přiměřenosti sankce. Naopak, jako příklad užití hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ohledně trestu, lze uvést pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody ve výměře od dvou do osmi let, a za přísněji trestný zločin neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání od tří do osmi let. Jestliže odvolací soud dovolateli uložil za souběh těchto trestných činů trest odnětí svobody ve výměře tří let, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, a navíc jako podmíněný za současného vyslovení dohledu, jedná se o trest zákonný co do druhu i výměry. Dovolatel by tak nemohl úspěšně uplatnit ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
S jistou mírou tolerance lze za právně relevantně uplatněnou námitku považovat výhradu dovolatele, že právo poškozené společnosti BCS Engineering, a. s., na náhradu škody bylo již promlčeno v důsledku marného uplynutí subjektivní čtyřleté promlčecí lhůty podle §397 občanského zákoníku, a tudíž nebyly splněny zákonné podmínky pro adhezní výrok soudu prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jí nicméně nepřiznal opodstatnění.
Ze skutkových zjištění učiněných v posuzované věci je patrné, že poškozená společnost BCS Engineering, a. s., uplatnila svůj původní nárok na zaplacení částky 1.353.750,- Kč s příslušenstvím vůči společnosti ŠPERLÍK Brno, s. r. o., žalobou dne 27. 3. 2002 (věc vedená Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 8 Cm 85/2002), tedy bezpečně před uplynutím dovolatelem poukazované promlčecí lhůty. Pokud žalobu následně vzala zpět, stalo se tak v důsledku cíleného podvodného jednání dovolatele, který vystavením falešných směnek demonstroval své odhodlání pokračovat ve vzájemné spolupráci a především uhradit žalovaný dluh. Směnky byly vystaveny dne 20. 7. 2005 s datem splatnosti ke dni 30. 9. 2005. V době splatnosti směnek ani později však sjednaná částka opět uhrazena nebyla a poškozená společnost byla opět nucena dluh vymáhat soudní cestou, tentokrát formou návrhu na vydání směnečného a platebního rozkazu ke Krajskému soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008, tedy necelé tři roky po vystavení směnek. Přitom nepochybně jednala v dobré víře a přesvědčení, že drží směnky pravé. S touto eventualitou dopředu počítal i dovolatel, připravený úspěšně napadnout pravost směnek, resp. jejich právní bezvadnost, což se mu také v rámci následného soudního projednání podaného odporu proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu podařilo, když soud svým rozhodnutím ze dne 22. 12. 2010 ve věci sp. zn. 22 Cm 51/2009 vydaný směnečný platební rozkaz zrušil. Teprve od posledně uvedeného dne je pak zapotřebí odvozovat počátek běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku poškozenou společností, neboť tehdy se s jistotou dozvěděla nebo přinejmenším „mohla dozvědět“, že zajišťovací institut pohledávky za objednatelem, který do té doby držela, je ve skutečnosti bezcenný a jeho prostřednictvím se svého práva nedomůže. Pokud dovolatel naznačuje, že již v roce 2006 poškozenou společnost informoval o tom, že směnky, které má v držení, jsou ve skutečnosti padělané, nelze takové jeho aktivitě (i kdyby ji skutečně projevil) přisuzovat relevantní význam. Soud prvního stupně zde výstižně dovodil, že emailová korespondence obviněného s JUDr. Zídkem, kterého měl údajně upozornit na to, že poškozená společnost nedrží pravé směnky, byla jen dalším připraveným a předem promyšleným tahem, jak dosáhnout plnění druhé strany a přitom za ně neposkytnout adekvátní protihodnotu. Obviněný danou „nejasnost“ nikdy nepřišel řešit přímo a osobně a „pravé“ směnky vystavené na podstatně nižší částky 10.000,- Kč a 1.900,- Kč předkládal jako „trumf“ až v rámci výše zmíněného občanskoprávního řízení ve věci 22 Cm 51/2009.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je naplněn tehdy, když proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné (srov. §11 tr. ř. a §11a tr. ř.).
Dovolatel uplatnil výše uvedený dovolací důvod na základě jím namítaného vadného právního posouzení skutku podle pozdějšího zákona, konkrétně podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010. Zastává názor, že příznivější by bylo užití trestního zákona účinného v době spáchání činu, a to s ohledem na jinou úpravu promlčení trestního stíhání. Dovodil, že pokud by byl skutek kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., bylo by ohledně něj nutno dovodit promlčení trestního stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť délka promlčecí doby podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činila 5 let.
K této námitce Nejvyšší soud předně v obecné rovině zdůrazňuje, že ze zásady zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, kterou zákonodárce promítl do ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a následně do §2 odst. 1 tr. zákoníku, vyplývá, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž podle zákona pozdějšího se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem projednávaného případu. To znamená, že použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/2000 ze dne 22. 1. 2001). Nejvyšší soud zjistil, že v posuzované věci soudy výše uvedenou zásadu neporušily.
Při použití normy účinné v době spáchání činu by pro účely posouzení promlčení trestního stíhání ve vztahu k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. (se sazbou trestu odnětí svobody od 5 do 10 let) činila promlčecí doba 12 let (§67 odst. 1 písm. b/ tr. zák.) a ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (se sazbou trestu odnětí svobody od 2 do 8 let) by činila 5 let (§67 odst. 1 písm. c/ tr. zák.).
Při užití později účinné normy se na čin obviněného pro účely vyhodnocení promlčení jeho trestního stíhání vztahovalo ustanovení §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, podle něhož se trestní odpovědnost jak za zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku (se sazbou trestu odnětí svobody od 3 do 8 let), tak za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (s trestní sazbou od 2 do 8 let) promlčuje uplynutím doby 10 let od jejich spáchání.
Z výše uvedeného je zřejmé, že při aplikaci trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 by posuzování promlčení trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. skutečně vyznívalo pro obviněného příznivěji, ovšem - což je z hlediska posouzení trestnosti podstatné - by byl ohrožen trestní sazbou od 5 až do 10 let za další zjevně nepromlčený trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 (§143) tr. zák., tedy čin přísněji trestný , než jsou zločiny podle §234 odst. 3 tr. zákoníku a §209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným. Takové posouzení, kdy navíc podmíněný odklad výkonu trestu by nepřicházel v úvahu vzhledem k ustanovení §81 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku, by pro obviněného nepochybně příznivějším nebylo. Lze tedy uzavřít, že soudy aplikovaly při hmotně právním posouzení jednání dovolatele pozdější právní úpravu zcela správně.
Protože dovolání obviněného Ing. P. I., Ph.D., bylo dílem opřeno o námitky, které pod použité dovolací důvody podle §265b písm. g) a k) tr. ř., ale ani pod žádné jiné z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. ř. mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněného k odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně však takový postup při předložení dovolání obviněného nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler