ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.928.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 928/2014 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. srpna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2014, č. j. 5 To 56/2014-586, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 280/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 1. 2014, č. j. 4 T 280/2013-538, byl obviněný L. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 25. 4. 2013 kolem 16:00 hodin v obci S. M., okr. F.-M., s vědomím, že se jedná o osobu mladší 18 let, v zatravněném porostu dožínkového areálu, v úmyslu násilím nebo pohrůžkou násilí donutit k pohlavnímu styku, pod smyšlenou záminkou a za současného držení za ruku, vlákal do přilehlého křoví T. Š., kdy ji uchopil svýma rukama za její ruce, z čehož se snažila pohybem vymanit, proto jí řekl: „Nekřič, nikdo tě tady neslyší, buď hodná holka“, poté ji přitisknul ke stromu a jednou rukou osahával pod tričkem v oblasti prsou a tričko jí následně také sundal se slovy: „Pšt, neřvi“, rozepnul a stáhnul jí kalhoty a kalhotky nad kolena, načež i sobě stáhnul kalhoty a spodní prádlo pod kolena a poté, co se poškozená vymluvila na nemoc, tuto tlakem nejprve jedné své ruky a následně obou svých rukou donutil přes její odpor kleknout si, uchopil ji za hlavu ve vlasaté části a tuto tlačil ve směru ke svému rozkroku se ztopořeným údem, čemuž se poškozená bránila, avšak v důsledku větší fyzické převahy a se slovy: „Však počkej, já ti ještě ukážu“, si takto vynutil orální sex, při kterém poškozenou nejméně jedenkrát uhodil rukou do pravé spodní čelisti a následně ejakuloval do úst poškozené a donutil ji sperma spolknout, poté se oblékl a se slovy: „Ať tě to ani nenapadne někomu říkat, stejně by ti nikdo nevěřil“, z místa odešel, čímž způsobil poškozené T. Š. zejména psychické příkoří a poškození chrupu“. Za to byl obviněný podle §185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu soud uložil také ochranné léčení psychiatrické ústavní formou.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu předmětnému rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 3. 2014, č. j. 5 To 56/2014-586, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 3. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.)
Shora citovaná rozhodnutí soudů napadl následně obviněný L. B. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), j) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) nejprve poukázal na to, že skutkový stav věci byl nesprávně a nedostatečně zjištěn jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím. Soudy podle jeho názoru jednostranně vycházely z nevěrohodné a účelové výpovědi poškozené T. Š., která se mu chtěla pomstít za neuhrazení finanční odměny za roznos letáků. Neprovedly důkazy navrhované obhajobou, zejména výslechy svědků M. K. a V. K., kteří by mohli potvrdit pravdivost jeho tvrzení. Tím bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces a princip rovnosti stran v soudním řízení. Dovolatel zdůraznil, že rozporuplná výpověď poškozené nebyla podporována žádnými dalšími důkazy. Pokud z ní soudy přesto vycházely a dospěly k závěru o dovolatelově vině, zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry z nich vyvozenými.
Soudy zároveň podle dovolatele vadně posoudily jimi zjištěný skutkový stav i po stránce právní. Jednáním vůči poškozené, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, totiž zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku nenaplnil. Z výroku o vině v prvé řadě plyne, že s poškozenou nesouložil a ani částečně nezasunul svůj pohlavní úd do její pochvy. Nedošlo mezi nimi ani k tzv. „jinému pohlavnímu styku“, tj. k takovému kontaktu, který by byl kvalitativně srovnatelný se souloží. Za předpokladu, že by se vůbec nějakého protiprávního jednání dopustil, mohlo být proto uvažováno nejvýše o trestném činu svádění k pohlavnímu styku.
Dovolatel je rovněž toho názoru, že v jeho případě nebyly dány zákonné podmínky pro uložení ochranného psychiatrického léčení, jež má vykonat v ústavní formě. V této souvislosti konstatoval, že soudy zcela nekriticky hodnotily závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, vypracovaného PhDr. MUDr. René Gregorem, Ph.D., jehož zkoumání bylo podle dovolatele zcela nedostatečné. K jednoznačnému diagnostickému závěru o poruše jeho sexuální preference (sexuální deviaci), jak ji shledal znalec, bez pochybností dospět nelze. K závěru o nebezpečnosti jeho pobytu pro společnost na svobodě pak znalec nedospěl vůbec. Znaleckému posudku byla v daném případě tedy přiznána větší váha, než by tomu mělo být.
S ohledem na výše uvedené důvody proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2014, č. j. 5 To 56/2014-586, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 1. 2014, č. j. 4 T 280/2013-538, a podle §265m tr. ř. rozsudkem sám rozhodl tak, že ho obžaloby pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku zprostí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 27. 5. 2014. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 3. 6. 2014 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolacím námitkám obviněného věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný L. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) a l ) tr. ř., na které odkazuje.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak byla naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy některou z vad zakládajících existenci dalších uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci zpochybňuje skutková zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. Dovolatel zčásti založil svůj mimořádný opravný prostředek na tvrzení, že došlo v jeho neprospěch k porušení zásady in dubio pro reo , když soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování, které mělo být navíc provedeno v nedostatečném rozsahu, k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Ta podle dovolatele spočívala v tom, že se inkriminovaného jednání nedopustil. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek dílem nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.).
Nejvyšší soud respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně srozumitelně vyložil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Logicky zdůvodnil, na základě čeho považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného, že se vůči poškozené T. Š. žádného sexuálního násilí nedopustil a poškozená ho pouze křivě obvinila ve snaze se mu pomstít (viz str. 4 až 7 shora odůvodnění rozsudku). Rovněž odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní posuzovaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz pasáž na str. 2 dole až 6 shora napadeného usnesení). Nelze tedy říci, že by v projednávaném případě byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by dokonce napadená rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
K procesní námitce obviněného stran neúplnosti dokazování provedeného ve věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudu obou stupňů v předmětné trestní věci splňují (viz odůvodnění na str. 7 rozsudku soudu prvního stupně resp. na str. 5 shora usnesení odvolacího soudu).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel právně relevantně námitkou, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně nebylo možno právně kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku především proto, že na poškozené nevykonal soulož a současně mezi nimi nedošlo ani ke kontaktu srovnatelnému se souloží, aby bylo možno hovořit alespoň o naplnění zákonného znaku „jiného pohlavního styku“. Z tohoto důvodu mohl podle dovolatele skutek být právně posouzen maximálně jako trestný čin svádění k pohlavnímu styku podle §202 tr. zákoníku.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Pokud jde o skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, je se zřetelem k povaze projednávaného případu třeba nejprve v obecné rovině připomenout, že pod pojem „pohlavní styk“ lze vedle soulože spočívající ve spojení pohlavních orgánů muže a ženy podřadit i různé další sexuální aktivity směřující k pohlavnímu uspokojení pachatele. Kvalifikovaná skutková podstata odstavce 2 písm. a) tr. zákoníku předpokládá, že pachatel se činu dopustí buď formou soulože, nebo „jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“. To znamená, že v zákoně uvedená druhá alternativa musí být do té míry významná, že se bude jednat o pohlavní styk kvalitou srovnatelný s aktem, při kterém dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy.
Tak tomu bude v situacích, kdy pohlavní orgán jedné strany je nahrazen jinou částí těla. Typicky půjde o případy, kdy s pohlavním orgánem ženy jsou místo pohlavního orgánu muže spojovány jiné části těla, např. ústa, jazyk či zasouvané prsty; anebo o případy, kdy pohlavní orgán muže je zaváděn do jiných částí těla druhé osoby (např. do úst či konečníku), vkládán za účelem tření do ruky, podpaždí, mezi stehna apod. Jinými slovy, jde-li o pohlavní styk, kdy zároveň dochází k aktivní stimulaci (dráždění) genitálií jedné ze zúčastněných stran, je namístě závěr, že takový styk je „proveden způsobem srovnatelným se souloží“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, nebo usnesení ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1070/2012).
Jsou-li tyto zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, nelze pochybovat o tom, že obviněný, který násilím donutil nezletilou poškozenou pokleknout, následně ji uchopil za hlavu a přinutil ji k felaci (sání) svého pohlavního údu, při které ejakuloval do jejích úst, si vůči ní počínal způsobem, který je ve smyslu ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku srovnatelný se souloží.
Zbývá dodat, že dovolatelem nabízené právní posouzení skutku jako trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1 tr. zákoníku je zcela nepřípadné a není podloženo žádnými relevantními právními úvahami. Především však zcela odhlíží od toho, že podle zjištění soudů si poškozená nepočínala dobrovolně a k pohlavnímu styku s pachatelem byla donucena násilím.
Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani argumentaci dovolatele uplatněnou v rámci důvodu dovolání podle 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. , který je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku může soud uložit ochranné léčení také tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je současně nebezpečný. Zkoumání, zda jsou u dovolatele kumulativně splněny obě tyto zákonné podmínky, věnovaly soudy obou stupňů dostatečnou pozornost a ve svých rozhodnutích důvodnost uložení výše uvedeného ochranného opatření v nezbytném rozsahu vysvětlily. Dovolatel se navíc omezil v podstatě jenom na zpochybnění důkazní validity znaleckého posudku PhDr. MUDr. Reného Gregora, Ph.D., kdy de facto pouze polemizuje s erudovaností jeho diagnostických závěrů, pokud jde o duševní poruchu (sexuální deviaci typu heterosexuální pedofilie), kterou u něj znalec zjistil a pod jejímž vlivem nikoli poprvé spáchal nejzávažnější trestný čin proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, a dále na tvrzení stojící zcela v rozporu s realitou, a sice že znalec nedospěl k závěru o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě pro společnost, jakkoli tomu bylo přesně naopak (viz znalecký posudek na č. l. 235 – 250 spisu a protokol o hlavním líčení ze dne 16. 1. 2014 na č. l. 523 a násl. spisu). Také v této části dovolání tak obviněný toliko napadl způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil důkazy provedené pro účely posouzení právní (nikoli znalecké) otázky o nutnosti uložení ochranného léčení.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného L. B. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použité dovolací důvody podle §265b tr. ř. písm. g) a j) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, nelze mu přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler