ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1567.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1567/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně, se sídlem Politických vězňů 27, proti žalovaným 1) KODETKA a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 32/1, identifikační číslo osoby 26033381, zastoupené Mgr. Martinem Pixou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 32/1, 2) Nadezhda UNV, s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 11/7, identifikační číslo osoby 28061799, 3) Development – KV s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Šroubárenská 1376/5, identifikační číslo osoby 26103494, 4) S. M. , vyjma žalované 1) všem zastoupeným Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem v Bořetíně 73, 5) Dyk s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 146/3, identifikační číslo osoby 26068206, 6) SHL A PARTNERS a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Mělnická 109, identifikační číslo osoby 25108115, zastoupené Mgr. Martinem Pixou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 32/1, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 161/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 8 Co 2125/2013-705, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 8 Co 2125/2013-705, se v dovoláním napadeném výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2012, č. j. 17 C 161/2008-587, určil, že žalobce je vlastníkem specifikovaných nemovitostí a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením (v rámci výroku II.) rozhodl tak, že „rozsudek soudu prvního stupně se vyjma odstavce I. písm. c) a vyjma části odstavce III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou společností DYK s. r. o., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.“
Odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého usnesení mj. uvedl, že „Řešil-li totiž soud prvního stupně otázku předběžnou ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou, spočívající v problematice platnosti či neplatnosti specifikované směnné smlouvy, musel si být vědom toho, že zbylí žalovaní, kteří na uvedené smlouvě neparticipovali, jsou legitimováni coby derivativní nabyvatelé předmětných nemovitostí. V této souvislosti okresní soud přehlédl již poměrně širokou judikaturu vyšších soudů, z níž především Ústavní soud ČR za obdobné situace, jak je shora vylíčená, zdůraznil povinnost obecných soudů zabývat se otázkou dobré víry derivativního nabyvatele vlastnictví; v opačném případě dovodil porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 800/12, nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12). K označené rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR se ve svých rozhodnutích přihlásil rovněž Nejvyšší soud (příkladmo viz rozsudek NS ČR pod sp. zn. 28 Cdo 3342/2011).“ Odvolací soud proto (primárně) z uvedeného důvodu pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně s tím, aby se soud prvního stupně zabýval otázkou dobré víry u uvedených účastníků řízení.
Proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Podle něj odvolací soud zásadně pochybil, upřednostnil-li před ochranou vlastnického práva dovolatele žalované 2), 3) a 4), když považoval za zásadní otázku dobré víry a ochranu práv derivativních nabyvatelů. S odkazem na další dovolací argumentaci závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil usnesení odvolacího soudu v jeho napadeném výroku II. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem, věc projednal po hlavy třetí, části čtvrté (ve znění účinném do 31. prosince 2013, a to s ohledem na §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i - jak bude rozvedeno níže – důvodné.
Jak vyplývá z odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného usnesení, primární důvod pro vydání kasačního rozhodnutí odvolací soud spatřoval v tom, že soud prvního stupně při rozhodování nevzal (u žalovaných 1/, 2/, 3/ a 4/ a 6/) do úvahy jejich dobrou víru při nabytí nemovitého majetku, ač tak s ohledem na (odvolacím soudem připomenutou) judikaturu Ústavního soudu měl učinit. Podle odvolacího soudu byl tak naplněn kasační důvod ve smyslu §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů).
Podle §226 odst. 1 o. s. ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno, a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení (což se stalo i v posuzované věci), je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.
V posuzovaném případě odvolací soud zaujal právní názor, že soud prvního stupně pochybil, pokud se nezabýval otázkou dobré víry u předmětných odvolatelů ve světle připomenuté judikatury Ústavního soudu. Odvolací soud sice odkázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu a zčásti citoval předmětné pasáže z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, nicméně v rámci zaujatého právního názoru soudu prvního stupně nezprostředkoval žádnou právně kvalifikační úvahu v otázce jím sledované případné aplikace hmotného práva při zjištění dobré víry u předmětných dovolatelů. Přitom Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci – učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Lze k tomu dodat, že uvedené se přiměřeně uplatní i v poměrech kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, zaujímá-li odvolací soud právní názor, že soud prvního stupně se měl zabývat také otázkou dobré víry u tzv. dobrověrného nabyvatele. Jak totiž zdůraznil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 18. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 1717/2014, potřeba vyložení právně kvalifikačního závěru ohledně nabytí vlastnictví nemovité věci od nevlastníka, odhlédnuvše od splnění elementární povinnosti soudu ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., vyvěrá i z toho, že zatímco Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, čerpá především ze závěrů přijatých v jeho nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. v tom směru, že obecné soudy jsou povinny se zabývat otázkou dobré víry nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí a poskytnout mu ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v aktuálním a velmi obšírně odůvodněném nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud zase dospěl při řešení obdobného případu k závěru, že „Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“ V situaci, kdy občanský zákoník č. 40/1964 Sb. neupravoval - mimo zákonem stanovené případy (např. na základě právního institutu vydržení) - nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka, a to na základě pouhé dobré víry nabyvatele nemovitosti v zápis do katastru nemovitostí [k tomu srov. též např. důvodovou zprávu zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastr nemovitostí): arg.: „Dosavadní právní úprava umožňuje skutečnému vlastníkovi nemovitosti, aby se domohl vlastnického práva i na osobě, která nabyla vlastnické právo od osoby, která byla v katastru zapsána jako vlastník. A to i přesto, že skutečný vlastník si v rozporu s ohlašovací povinnosti ponechal po dlouhou dobu doklady o svém vlastnictví pro sebe, nepožádal o zápis svého vlastnického práva ve svůj prospěch a nečinně po dlouhou dobu přihlížel, že podle zápisů v katastru je jako vlastník zapsán někdo zcela jiný. Takto může skutečný vlastník, který se o zápis svého vlastnického práva nepostará, rozvrátit celý řetězec nabývacích jednání vycházejících z důvěry v pravdivost zápisů v katastru...Obezřetní investoři, kterým je nedostatečné uplatnění zásady materiální publicity známo, na zápisy v katastru nespoléhají a sami prověřují nabývací tituly těch, se kterými jednají, a to nejméně po vydržecí dobu směrem do minulosti. Tím je ovšem oslaben vlastní smysl vedení katastru jako důvěryhodné evidence právních vztahů k nemovitostem.“ ], měl odvolací soud v rámci zaujatého právního názoru v odůvodnění svého rozhodnutí zprostředkovat soudu prvního stupně svůj právně kvalifikační závěr, který by bylo třeba učinit, pokud by soudem prvního stupně byla pozitivně vyřešena otázka dobré víry u předmětných účastníků; pouhý odkaz na judikaturu Ústavního soudu – jak již bylo zdůrazněno shora – ovšem zprostředkování (podle odvolacího soudu) v úvahu přicházejícího právně kvalifikačního závěru pochopitelně nenahrazuje.
Bez odpovídajícího právně kvalifikačního závěru je nejen rozhodnutí nepřezkoumatelné, ale absence právního posouzení věci jde současně na vrub jeho věcné správnosti; v takovém případě je pak dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. vždy naplněn.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo žalobcem podáno opodstatněně; Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v jeho výroku II. podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu dle druhého odstavce věty první téhož par. vrátil odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu