ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2505.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2505/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 162.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 170/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2013, č. j. 16 Co 428/2012-37, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. srpna 2012, č. j. 20 C 170/2011-22, zamítl žalobu na zaplacení částky 162.800,- Kč spolu se 7,75 % úrokem z prodlení, které se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že v řízení zahájeném dne 21. září 2006 se žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp.zn. 22 C 178/2006, domáhal peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku dosud neskončeného kompenzačního řízení, ve kterém požadoval přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku pěti nepřiměřeně dlouho vedených exekučních řízení u různých soudů. Soud dospěl k závěru, že předmětné řízení trvalo od 2. října 2006 do 30. května 2011, kdy nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu. Do celkové doby řízení nebylo možno podle soudu započítat délku dosud neskončeného dovolacího řízení, neboť žalobce podal dovolání přes poučení o jeho nepřípustnosti.
K odvolání žalobce proti rozsudku ze dne 13. srpna 2012 pak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2013, č. j. 16 Co 428/2012-37, toto rozhodnutí soudu prvního stupně výrokem I. změnil tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době, přičemž výrokem II. je potvrdil, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení peněžité částky. Výrokem III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že v případě předmětného a dosud neskončeného kompenzačního řízení jde o dobu objektivně nepřiměřenou, kdy v jeho určitých fázích docházelo k nesoustředěnému postupu soudu prvního stupně. Došlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřeně dlouho vedeném řízení a v důsledku toho vznikl žalobci nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Vzhledem k malému až minimálnímu významu kompenzačního řízení pro žalobce, který vedl či vede nestandardně vysoký počet soudních řízení, z nichž pak konstruuje další kompenzační nároky a na neskončených kompenzačních řízeních zakládá vznik dalších nemajetkových újem, považoval odvolací soud za přiměřenou formu zadostiučinění konstatování práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z naplnění všech jednotlivých předpokladů přípustnosti uvedených v §237 o.s.ř. Dovolatel se v prvé řadě domnívá, že odvolací soud nevzal v úvahu průtahy způsobené soudem prvního stupně a že řízení dosud není skončeno a že nesprávně zhodnotil významnost věci pro něj. Domnívá se, že mu mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích. Věc byla podle dovolatele rozhodnuta v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. V rozporu se známou judikaturou vzaly soudy v úvahu, že na nedůležitost předmětu řízení pro žalobce ukazuje mnohost sporů, které žalobce vede. Podotýká k tomu, že toto řízení pro něj bylo naopak velmi významné, protože kvůli průtahům v něm sám nemohl dostát svým závazkům a včas je platit. Za otázky zásadního právního významu pokládá, zda není popřením práva na spravedlivý soudní proces, jestliže obecné soudy přibližně 8 roků stále rozhodují v reparačním řízení o odškodnění průtahů v pěti exekučních řízeních a zda je popřením práva na zákonný úřední postup exekutora, pokud exekutor postupuje způsobem, který dovolatel v dovolání podrobně popisuje. Tvrdí také, že v rozhodnutích dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, jaká je přiměřená délka exekučního řízení a délka reparačního řízení o průtazích v exekučním řízení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2013. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
O takovouto otázku se nicméně v daném případě nejedná, jestliže dovolatel, jak již bylo konstatováno shora, nesouhlasí s formou přiznaného zadostiučinění. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; dále např. v rozsudku ze dne 10. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, pak Nejvyšší soud uvedl, že i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením).
Je tedy zřejmé, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení §237 o.s.ř., Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu