ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2954.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2954/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Trávníky, bytové družstvo, IČ 00048852, se sídlem Otrokovice, Příčná 1541, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 156.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 185/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 35 Co 85/2013-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, č. j. 26 C 185/2011-95, přiznal žalobci právo na náhradu nemajetkové újmy ve výši 48.750,- Kč s příslušenstvím. Ve zbývající výši 107.250,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Žalobce se v řízení domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 25 Ro 1813/2003 a 23 Nc 110/2004 a u soudního exekutora JUDr. Josefa Černého pod sp. zn. EX 401/04.
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Uvedl, že dne 19. 2. 2004 podal žalobce k Okresnímu soudu ve Zlíně návrh na nařízení exekuce proti povinné L. Z. Exekuce byla nařízena usnesením ze dne 18. 3. 2004 pro částku 31.215,- Kč s příslušenstvím. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 7. 2004. Dne 31. 8. 2004 došly na účet soudního exekutora peněžní prostředky od povinné ve výši 14.250,10 Kč. Exekutor zjišťoval majetek povinné u peněžních ústavů a z centrální evidence obyvatel, a to průběžně v roce 2004, 2006 a 2008. Povinná v průběhu exekuce uhradila přímo oprávněnému dne 17. 12. 2008 pohledávku ve výši 31.215,- Kč a náklady řízení ve výši 1.215,- Kč. Exekuční soud dne 3. 2. 2009 částečně zastavil exekuci pro částku 31.215,- Kč a náklady řízení ve výši 1.250,- Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci 26. 11. 2009. Dne 28. 11. 2011 podal žalobce návrh na částečné zastavení exekuce ohledně částky 15.000,- Kč. Dne 1. 12. 2011 sdělil soudní exekutor oprávněnému, že řízení probíhá pro zbylé poplatky z prodlení.
Odvolací soud postupoval dle ustanovení §13 odst. 1 a §31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Dospěl k závěru, že v uvedené věci lze žalobci za vzniklou nemajetkovou újmu poskytnout přiměřené zadostiučinění pouze formou konstatování porušení práva, kterého se mu již dostalo od žalované ve stanovisku ze dne 23. 3. 2011. Celkovou délku dosud probíhajícího exekučního řízení nelze hodnotit jako přiměřenou. Na druhé straně však nelze uložit žalované povinnost nahradit žalobci nemateriální újmu ve formě finančního plnění, eventuálně uložit jí povinnosti písemné omluvy, když v řízení nebylo prokázáno, že některý z orgánů státu byl procesně nečinný. V rámci nařízené exekuce byla pohledávka částečně vymožena, povinná v uvedeném období plnila i přímo oprávněnému, který v této souvislosti výslovně trval pouze na částečném zastavení nařízené exekuce ohledně uhrazené jistiny a nákladů nalézacího řízení, zatímco navrhl pokračovat ohledně poplatku z prodlení a nákladů exekuce. Žalobce se rozhodl vyčkat, zda exekutor nezjistí další majetek povinné, což je legitimní postup (exekuční řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, neboli dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude alespoň zčásti či úplně vymožena), nemůže se však zároveň domáhat finanční náhrady nemajetkové újmy na žalovaném či jeho omluvy, pokud v důsledku platební neschopnosti povinné není objektivně možné uspokojit nárok žalobce v celém rozsahu. Odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, a ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, respektive na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) ze dne 27. 5. 2003 ve věci Sanglier proti Francii, stížnost č. 50342/99, odst. 39. Dle citovaných rozhodnutí je stát povinen poskytnout oprávněnému takový mechanismus či systém, který mu umožní získat od povinného zaplacení soudem přiznané částky, nemůže však být odpovědný za nevymožení platby pohledávky z důvodu platební neschopnosti povinného – soukromé osoby. Žalobce vedle finančního plnění za nemateriální újmu požaduje písemnou omluvu žalované, pouze pro případ, že soud dospěje k závěru, že nebudou předpoklady pro finanční náhradu. K takovému úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky, nelze přihlížet, jak stanoví §41a odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., a to „ze všech tam uvedených důvodů“. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací (§9 odst. 5 a §10a o. s. ř.) při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolatel v obsáhlém dovolání vymezuje celou řadu otázek, přičemž většina z nich se netýká právního posouzení (otázky hmotného či procesního práva), na němž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu (např. zda závěr, že dostatečným zadostiučiněním je konstatování porušení práva lze odůvodnit tím, že pohledávka byla v exekučním řízení částečně vymožena, či že exekuční řízení již probíhá pouze co do výše příslušenství pohledávky, zda oprávněný je povinen podat návrh na zastavení exekučního řízení, pokud je řízení nepřiměřeně dlouhé).
V dalších částech dovolatel různými argumenty brojí proti závěru odvolacího soudu, že v daném případě postačuje poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel z judikatury Nejvyššího soudu a ESLP, dle níž je stát povinen poskytnout oprávněnému takový mechanismus či systém, který mu umožní získat od povinného zaplacení soudem přiznané částky, nemůže však být odpovědný za nevymožení platby pohledávky z důvodu platební neschopnosti povinného. V rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněném pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dále uzavřel, že „předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné.“ Lze ostatně odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve skutkově obdobných případech, v nichž se jednalo taktéž o dovolání žalobce, obsahující totožné závěry (např. rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 707/2013, usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 232/2013 a usnesení ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 595/2013).
I přes výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že celková délka exekučního řízení není přiměřená a uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním je konstatování porušení práva, kterého se žalobci dostalo již ve stanovisku žalované. Výše citovanou judikaturou, která v uvedených případech vylučuje odpovědnost státu (žalované), odvolací soud odůvodnil svůj závěr, že žalované nelze uložit povinnost nahradit žalobci nemateriální újmu v penězích, eventuálně uložit jí povinnost písemně se omluvit. Jinými slovy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná nenese odpovědnost za nepřiměřenou délku exekučního řízení, pokud v důsledku platební neschopnosti povinné není objektivně možné uspokojit nárok žalobce v celém rozsahu, současně však přiznal žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Ač takové rozhodnutí lze považovat za nesprávné, nemohla být tímto rozhodnutím odvolacího soudu žalobci způsobena žádná újma, jíž by bylo možno zhojit v dovolacím řízení, což činí dovolání subjektivně nepřípustným.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem položená otázka, zda soud je povinen z moci úřední zkoumat, zdali se v posuzovaném řízení státní orgán dopustil určité nečinnosti, která dle dovolatele měla spočívat v tom, že soudní exekutor nezjistil, nezajistil a nezpeněžil movitý majetek povinné. Kompenzační řízení je řízením kontradiktorním, tudíž se i v tomto řízení uplatní povinnosti účastníků řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k prokázání svých tvrzení označit důkazy, a to před zákonnou koncentrací řízení, jak správně uvedl odvolací soud. Řešení dovolatelem položené otázky jednoznačně vyplývá z ustanovení zákona, tudíž se nejedná o otázku ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, dle nichž se odvolací soud v rozporu s ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk nezabýval kritérii zde uvedenými, zejména výší dosud nevymožené částky a významem předmětu řízení pro poškozeného. Jak již bylo řečeno, přestože odvolací soud přiznal žalobci kompenzaci ve formě konstatování porušení práva, postavil své rozhodnutí na předcházející judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž ve skutkově obdobných případech odpovědnost žalované není dána. Pokud odvolací soud dospěl k tomuto závěru, bylo by bezpředmětné zabývat se kritérii dle ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk.
Námitka, že výsledek posuzovaného řízení nelze brát v úvahu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s judikaturou soudu dovolacího, když zkoumal, zda se v případě exekučního řízení jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010).
V rozhodnutí ze dne 31. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, vyslovil dovolací soud názor, že bude-li objektivně zjištěna nemajetnost povinného (po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný majetek nebo je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující), bude zpravidla přicházet v úvahu zastavení exekuce; je na exekutorovi, aby stav nedobytnosti pohledávky promítl do svého oprávnění exekuci zastavit, nebo aby podal podnět exekučnímu soudu k zastavení exekuce. O takový případ nicméně v případě dovolatele nešlo, neboť exekuce byla prováděna a plnila zákonem stanovený účel. Exekutor majetková šetření průběžně opakoval. Za situace, kdy pohledávka není zcela zjevně nedobytná, může se exekutor dále pokoušet vymoci předmětnou pohledávku a nemusí zastavovat řízení, zvláště pak, pokud oprávněná strana nijak neprojevila vůli exekuční řízení zastavit, naopak na pokračování exekučního řízení výslovně trvala. Ani námitka směřující k tomu, že soudní exekutor byl povinen řízení zastavit, nemůže založit přípustnost dovolání.
Rovněž námitka, dle níž odvolací soud nezohlednil, že stát odpovídá za domnělou újmu žalobce v důsledku právní úpravy, podle které lze v exekučním řízení ze mzdy povinného strhávat ve prospěch oprávněného pouze omezenou částku, nemůže založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že obsah právní úpravy nepředstavuje úřední postup, a tím méně případný nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 132/2012).
Dovolací soud přisvědčil námitce žalobce, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §41a odst. 2 o. s. ř., když návrh žalobce na písemnou omluvu v případě, kdy nebudou naplněny podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích, vyložil jako podmíněný úkon účastníka řízení. Žalobce namítá, že se nejednalo o jeho úkon, ale o eventuální petit, čímž nepostihuje podstatu možnosti rozhodování soudů. Závěr odvolacího soudu zde neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozsudcích ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010 nebo ve vztahu k požadavku na omluvu v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, když Nejvyšší soud ustáleně vychází z toho, že ve vztahu k nárokům na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu není soud do jisté míry ve smyslu §31a odst. 2 věta první OdpŠk při stanovení formy zadostiučinění (ovšem za předpokladu důvodného uplatnění nároku vůbec) vázán tím, čeho se žalobce žalobním návrhem domáhá a že uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout - též vedle ní - zadostiučinění v penězích. Odvolací soud však své rozhodnutí staví přede vším na tom, že má žalobcem uplatněný nárok za nedůvodný a tak ani tato jeho nepřesnost procesní povahy nemohla žalobci způsobit újmu, jíž by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Ani námitka žalobce, dle níž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu odvolací soud nekonstatoval porušení práva ve výroku rozhodnutí a konstatování porušení práva ve stanovisku žalované není dostatečné, neboť neuvádí, jaké právo žalobce bylo porušeno a jaká ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práva byla porušena, nemůže založit přípustnost dovolání, za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná nenese odpovědnost za nepřiměřenou délku řízení.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (nevypořádání se s argumentací žalobce v odvolání) (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu