ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3147.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3147/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci péče o nezletilou J. D. , zastoupenou opatrovníkem Městským úřadem v Orlové, dcery J. D., a A. D., t.č. ve VTOS Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem Orlová-Lutyně, Osvobození č. 829, za účasti Okresního státního zastupitelství v Karviné – pobočka v Havířově, o zbavení otce rodičovské zodpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 100 P 574/2008, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2013, č.j. 13 Co 128/2013-276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.12.2012, č.j. 100 P 574/2008-249, zbavil otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé Janě a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2013, č.j. 13 Co 128/2013-276, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Soudy obou stupňů rozhodovaly ve věci samé poté, co jejich dřívější rozhodnutí v téže věci byly zrušené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012, č.j. 30 Cdo 4366/2011-191. V něm dovolací soud mimo jiné vyložil, že není-li možné i přes dosažený pokrok (limitovaný zčásti osobností otce a rodinnou anamnézou) vyloučit recidivu jednání otce, nelze podle názoru dovolacího soudu ani uzavřít, že navrácením dětí do jejich původního prostředí by byla zajištěna ochrana dítěte. Závěr Probační a mediační služby ČR, s přihlédnutím k vysoké závažnosti jednání otce, by tak indikoval správnost řešení přijatého odvolacím soudem, to ovšem za předpokladu, že soudy kvalifikovaným způsobem rovněž přihlédly k názoru dítěte a že ochrana dítěte nemůže být zajištěna jiným výchovným opatřením, například stanovením dohledu nad nezletilou. Toto zjištění však dovolací soud v odůvodnění odvolacího soudu postrádá, ačkoliv nic nenasvědčovalo tomu, že s ohledem na věk a rozumovou vyspělost nezletilé Jany by od zjištění jejího názoru mohl upustit.
Odvolací soud v odůvodnění potvrzujícího rozsudku uvedl, že otec se dopustil vůči nezl. J. úmyslného trestného činu týraní svěřené osoby, přičemž v žádném případě nelze hovořit o tom, že by se jednalo o ojedinělý exces z jinak řádného plnění rodičovské zodpovědnosti, když této trestné činnosti se dopouštěl přinejmenším od listopadu 2006 do října 2008, kdy byly nezletilé děti předběžně umístěny v ústavu. Odvolací soud nepřijal argumentaci otce, že v důsledku svého psychického stavu si nebyl vědom pochybení ve výchově, potažmo že nebyl schopen předvídat důsledky svého chování. Nejenže byla tato argumentace v rozporu se závěry soudu v trestním řízení, kde bylo jednoznačně prokázáno, že otec netrpěl duševní chorobu či poruchou, která by jej zbavila trestní odpovědnosti; naopak, jestliže si otec byl vědom toho, že trpí jistými psychickými obtížemi, bylo na něm, aby se svým handicapem pracoval, podrobil se psychologické či psychiatrické léčbě a obtíže s ovládáním agrese řešil hned v zárodku. Namísto toho i s odstupem času od vydání rozhodnutí, jímž byl uznán vinným z trestného činu týrání svěřené osoby a jímž mu bylo uloženo v rámci dohledu vyhledat psychologickou pomoc, otec soustavně situaci zlehčoval, týrání nezl. J. označoval jako neúmyslnou chybu ve výchově, potažmo jako nedopatření, a koneckonců ještě další dva roky se dopouštěl týrání matky nezletilých. Závažná a dlouhodobá trestná činnost otce vůči nezl. J. přitom podle odvolacího soudu nemůže být vyvážena zájmem otce o nezletilou, potažmo o obě nezletilé děti v době, kdy byly umístěny v ústavu, ani proklamací toho, že děti a rodina vůbec jsou pro otce tím nejdůležitějším v životě. Rozhodnutí o zbavení otce rodičovské zodpovědnosti není proti zájmům nezletilé, naopak slouží k její ochraně a není ani v rozporu se stanoviskem nezletilé prezentovaným v průběhu předchozího řízení. Pokud otec v odvolacím řízení namítal, že nezletilá v tomto ohledu nevypovídala pravdivě, že snad měla vypovídat pod vlivem jiných osob, s tímto se odvolací soud neztotožnil, neboť výpověď nezletilé před soudem zcela korespondovala s dalšími důkazy v řízení provedenými i s tím, jakým způsobem nezletilá reaguje na pokusy opatrovníka o otci s ní promluvit. Změna postoje matky k zbavení otce rodičovské odpovědnosti je podle odvolacího soudu způsobena pravděpodobně tím, že zatímco do prosince 2011 matka byla zcela pod otcovým vlivem, v době rozhodování odvolacího soudu byl otec ve výkonu trestu (za trestnou činnost vůči matce) a matka se tudíž nemusí obávat jeho reakcí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání otec (dále též „dovolatel“). S rozsudkem nesouhlasí, chce k nezletilé vykonávat rodičovská práva a návratu z výkonu trestu se alespoň částečně podílet na její výchově. Uvádí, že nezletilá na něj vzpomíná nejen ve zlém a uvádí-li dcera, že by byla radši, aby o ní rozhodovala matka, pak toto přání reflektuje faktický stav, a uvádí-li rovněž, že má z otce strach, podotýká dovolatel, že má z něho jen „trochu“ strach, tedy strach „nijak významný“. Je přesvědčen, že po návratu z výkonu trestu odnětí svobody strach vymizí a převáží spíše vzpomínky pozitivního rázu. Dále dovolatel rozebírá své plány do budoucna a náhled na uspořádání vztahů v rodině, kde by mu měla být zachována rodičovská zodpovědnost. Za „schizofrenní“ stav označuje řešení, kdy ve vztahu k jedné z dcer bude jeho rodičovská zodpovědnost plně zachována a u druhé z dcer jí bude zbaven. Soudům v této souvislosti vytýká, že mladší dceru Lenku k této skutečnosti vůbec nevyslechly. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací (§9 odst. 5 a §10a o. s. ř.) při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. „dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“
Dovolání otce, není přípustné podle §237 o. s. ř. již z toho důvodu, že v dovolání není vymezen dovolací důvod (že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a to z hlediska konkretizace, při řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací práce dovolacího soudu nebo která konkrétní právní otázka, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jaká již dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být podle názoru dovolatele posouzena jinak.
Z obsahu dovolání totiž vyplývá, že dovolatel brojí proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci a při koncipování dovolání vychází ze své skutkové verze případu, kterou oproti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. oběma rozhodnutím, zcela jinak (ve prospěch závěru, že nejsou důvody pro zbavení rodičovské zodpovědnosti) právně hodnotí. Taková skutková a právní polemika ovšem přípustnost dovolání nezakládá, neboť není (z pohledu vymezení dovolacího důvodu) podřaditelná ani pod jednu ze čtyř podmínek vedoucích k přípustnosti dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř.
Nad rozsah výše uvedeného lze ovšem konstatovat, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k právnímu posouzení věci, jak je uvedeno v písemném vyhotovení odůvodnění jeho rozsudku. Soudy obou stupňů postupovaly zcela podle závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřenému v rozsudku ze dne 29.3.2012, č.j. 30 Cdo 4366/2011-191, a závěry odvolacího soudu plně odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, a stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 28. června 1989, sp. zn. Cpj 19/89, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1990, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009, stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 41/76, ze dne 3.1.1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2012, či rozsudek ze dne 6.8.2009, sp. zn. 30 Cdo 1721/2009).
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolatel v řízení úspěšný nebyl a ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu