ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.344.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 344/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. S. , b) K. S. , c) O. V. , d) Ing. J. H. , e) K. B., roz. D. , f) M. D. , g) K. H. , všech zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10 a h) dědiců po zůstavitelce H. Ž. , zemř. 21. 2. 2013, kterak bude jejich okruh určen v rámci dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 148/2013, proti žalované České republice – České národní bance , IČ: 48136450, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, o zaplacení částek 944.118,02 Kč s příslušenstvím, 152.277,10 Kč s příslušenstvím, 152.277,10 Kč s příslušenstvím, 45.683,13 Kč s příslušenstvím, 685.246,95 Kč s příslušenstvím, 167.504,81 Kč s příslušenstvím, 2.543.027,57 Kč s příslušenstvím, 380.692,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 213/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2012, č. j. 68 Co 502/2011-221, takto:
I. Dovolání žalobce d) se odmítá .
II. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2012, č. j. 68 Co 502/2011 – 221, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 3. 2011, č. j. 18 C 213/2009 – 129, v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nárocích žalobců a), b), c), e), f), g) a h) a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení ohledně uvedených žalobců a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem d) a žalovanou nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 3. 2011, č. j. 18 C 213/2009 – 129
- ve výroku I zamítl žalobu žalobkyně a) o zaplacení částky 944.118,02 Kč s příslušenstvím,
- ve výroku II zamítl žalobu žalobce b) o zaplacení částky 152.277,10 Kč s příslušenstvím,
- ve výroku III zamítl žalobu žalobce c) o zaplacení částky 152.277,10 Kč s příslušenstvím,
- ve výroku IV zamítl žalobu žalobce d) o zaplacení částky 45.683,13 Kč s příslušenstvím,
- ve výroku V zamítl žalobu žalobkyně e) o zaplacení částky 685.246,95 Kč s příslušenstvím,
- ve výroku VI zamítl žalobu žalobkyně f) o zaplacení částky 167.504,81 Kč s příslušenstvím,
- ve výroku VII zamítl žalobu žalobce g) o zaplacení částky 2.543.027,57 Kč s příslušenstvím,
- ve výroku VII zamítl žalobu žalobkyně h) o zaplacení částky 380.692,75 Kč s příslušenstvím a
- ve výroku IX rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Výše uvedených nároků se žalobci domáhali z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Ministerstva financí (dále též jen „ministerstvo). Žalobci se zakoupením podílových listů vydaných Investiční společností FUTURUM AURUM a. s. (dále též jen „Investiční společnost“) stali podílníky v Podílovém fondu FUTURUM AURUM (dále též jen „Fond“). Nesprávný úřední postup ministerstva měl dle žalobců spočívat v tom, že povolilo vznik Investiční společnosti s právem vydávat podílové listy uvedeného Fondu, zanedbalo dozor nad činností Investiční společnosti a tím umožnilo rozvíjet trestnou činnost A. K., prokuristy a ředitele Investiční společnosti, kterou byl zpronevěřen majetek ve Fondu. Po odebrání povolení k činnosti Investiční společnosti ponechalo ministerstvo dle žalobců majetek Fondu bez jakékoliv správy a zabezpečení. Žalobci proto požadují po žalované náhradu skutečné škody, kterou představuje 34,845 % jejich vkladů, tj. nominální hodnoty jimi vlastněných podílových listů (65,155 % vkladů obdrželi v likvidaci), a dále ušlý zisk za celou dobu, kdy nemohli podílové listy v důsledku defraudace a následné likvidace odprodat zpět podílovému fondu nebo jinak s nimi disponovat.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobcům vznikla škoda, skutečná výše vzniklé škody však nebyla žalobci správně stanovena a nebyla prokázána. Žalobci neunesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní ani pokud jde o tvrzený ušlý zisk. Co se týče tvrzeného nesprávného úředního postupu, soud v jednání ministerstva při shromažďování podkladů pro vydání povolení podle §8 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech v tehdy platném znění (dále jen „ZoISIF“) nesprávný úřední postup neshledal, neboť uvedená činnost vedla k vydání povolení ke vzniku Investiční společnosti, v daném případě by se proto eventuálně mohlo jednat pouze o nezákonné rozhodnutí. Soud nekvalifikoval jako nesprávný úřední postup ani to, že ministerstvo nereagovalo na reklamní kampaň Investiční společnosti, ani skutečnost, že ministerstvo nezjistilo, že Investiční společnost porušuje svoji povinnost zveřejňovat jedenkrát týdně údaje v obchodním věstníku (povinnost pravidelné a věcné kontroly podle soudu prvního stupně ze ZoISIF nevyplývá). Nesprávným úředním postupem pak nebylo ani to, že ministerstvo financí po odejmutí povolení Investiční společnosti neustanovilo nuceného správce, neboť ministerstvo dle tehdy účinného znění §37 ZoISIF k ustanovení nuceného správce nemělo pravomoc. Nesprávný úřední postup však soud shledal v tom, že žalovaná nijak nereagovala na zprávu o hospodaření Investiční společnosti, jejíž součástí byla i účetní závěrka za první pololetí roku 1995. Z účetní závěrky vyplývalo, že si Investiční společnost v rozporu s §12 odst. 3 ZoISIF ponechává vysoké částky v pokladně v hotovosti. Bylo tedy na místě, aby ministerstvo po seznámení se s účetní závěrkou přistoupilo k uložení sankcí, což se však v posuzovaném případě nestalo. Mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody však soud neshledal příčinnou souvislost. Bezprostřední příčinou vzniku škody bylo protiprávní jednání A. K., samotná skutečnost, že Ministerstvo financí ve věci samo aktivně nejednalo, odpovědnost státu nezakládá a není v příčinné souvislosti se vznikem škody.
Odvolací soud posuzoval vztahy mezi účastníky stejně jako soud prvního stupně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že postup ministerstva při shromažďování podkladů pro vydání povolení nemůže být nesprávným úředním postupem, neboť vedl k vydání rozhodnutí, které nebylo pro nezákonnost zrušeno. Povolení k vykonávání činnosti bylo sice Investiční společnosti odňato, nikoli však z důvodu, že by bylo vydáno nezákonně, ale proto, že byly zjištěny nedostatky při hospodaření Investiční společnosti.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že žalované nelze přičítat k tíži, pokud nereagovala na reklamní kampaň Investiční společnosti. Dozorová činnost žalované nesměla přesahovat rámec vymezený §36 ZoISIF, nereagování na reklamní kampaň proto nesprávným úředním postupem nebylo.
Od závěrů soudu prvního stupně se však odvolací soud odchýlil při hodnocení kontroly zveřejňování údajů Investiční společností v obchodním věstníku. Podle odvolacího soudu mělo v rámci dozorčí činnosti zakotvené v §36 ZoISIF ministerstvo financí reagovat na skutečnost, že investiční společnost porušuje ustanovení §25 odst. 4 ZoISIF. Pokud tak neučinilo, jedná se o nesprávný úřední postup. Nelze však dovodit, že nečinnost ministerstva v tomto směru je v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody, za situace, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že majetek Investiční společnosti je zpronevěřován trestnou činností. Pochybení Investiční společnosti navíc nenaplňovalo zákonné podmínky pro postup podle ustanovení §37 odst. 2 písm. d) ZoISIF, mohlo vést maximálně k přijetí opatření podle ustanovení §37 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, směřujících k tomu, aby Investiční společnost odstranila nedostatky ve stanovené lhůtě.
Za nesprávný úřední postup odvolací soud stejně jako soud prvního stupně považuje rovněž nečinnost žalované, která nereagovala na nedostatky, jež mohla zjistit z účetní závěrky za první pololetí roku 1995, doručené jí 30. 9. 1995. Žalovaná měla na nedostatky reagovat a přistoupit k uložení sankcí podle §37 odst. 2 ZoISIF. Nicméně ani tento nesprávný úřední postup není v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Žalovaná nemohla na základě účetní závěrky předpokládat, že majetek Investiční společnosti je defraudován. Sama skutečnost, že Investiční společnost dosud nenakoupila cenné papíry, neodůvodňovala postup podle ustanovení §37 odst. 2 písm. d) ZoISIF, ale případně pouze přijetí mírnějšího opatření podle §37 odst. 2 písm. a) nebo b) citovaného zákona. Kromě toho odvolací soud uvedl, že nebylo nijak prokázáno ani tvrzeno, že ve Fondu byly reálné finanční prostředky podílníků, které by se v důsledku výkonu dozoru mohlo podařit zachránit a rozsah škody tak eventuálně snížit.
Odvolací soud dále shodně se soudem prvního stupně neshledal nesprávný úřední postup v postupu žalované, která po odejmutí povolení podle §8 ZoISIF neustanovila nuceného správce. Podle ZoISIF neměla žalovaná k ustanovení nuceného správce pravomoc.
Rozsudek odvolacího soudu napadli všichni žalobci dovoláním v celém jeho rozsahu. Odvolací soud podle dovolatelů založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení okolností na straně příčiny, tj. porušení povinností žalovanou, na nesprávném právním posouzení okolností na straně následku (tj. škody), a dále na nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti.
Odvolací soud v rozporu s hmotným právem a judikaturou neshledal ani v dalších zanedbáních povinností žalované její nesprávný úřední postup, nesprávně právně vyhodnotil, jaká adekvátní opatření k porušeným povinnostem měla žalovaná v jednotlivých případech přijmout, neposuzoval porušení povinností žalované komplexně v jejich souhrnu a všech souvislostech. Dále soud neposoudil škodu z hlediska momentu jejího vzniku, tj. kdy žalobci konkrétně investovali svoje finanční prostředky do fondu a kdy došlo k defraudaci, nesprávně právně posoudil otázku, zda, jak a kdy mohlo či nemohlo být žalovanou při řádném úředním postupu zamezeno vzniku škody, a ani zda mohla být již vzniklá škoda následně zmenšena. Otázku zásadního právního významu v tomto ohledu spatřují žalobci v tom, zda nemožnost unesení důkazního břemene k možnému výsledku reparace škody z uplatnění nároků u škůdce a dalších osob, způsobenou výlučně tehdejším nesplněním povinností žalované postarat se o tyto nároky, může soud přičítat k tíži žalobců. Soud také nesprávně vyloučil z posuzování i škodu ve formě ušlého zisku. Dovolatelé kladou otázku, zda lze vyloučit předem jejich nárok na ušlý zisk, jestliže nejsou v takovém případě splnitelné předpoklady vyžadované jinak v §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, a zda je na místě ušlý zisk stanovit vlastní úvahou soudu postupem podle §136 o. s. ř. Ačkoliv žalobci prokázali, že žalovaná řádným úředním postupem mohla škodě zabránit, soud se odchýlil od judikatury, která považuje příčinnou souvislost za danou, pokud žalovaná alespoň potencionálně mohla škodě zabránit, aniž by se zbavila odpovědnosti prokázáním opaku. Hrozba škody „nebyla pro optimálního pozorovatele zcela nepravděpodobná“.
Dovolatelé spatřují nesprávný úřední postup ministerstva již v tom, že vůbec investiční společnosti udělilo povolení k činnosti. Dovolatelé trvají na tom, že se jedná o úřední postup a soud byl povinen se jím zabývat. Dovolatelé v tomto ohledu poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/2008, přičemž podle jejich názoru není relevantní, že se jednalo o skutkově odlišný případ. Ústavní soud v daném nálezu vyjádřil právně relevantní názor, že odpovědnost státu za škodu nelze vyloučit pouze pro nepodřaditelnost pod nezákonné rozhodnutí, které nebylo zrušeno, ale že je namístě posuzovat, zda se nejedná o nesprávný úřední postup. Povolení v daném případě bylo vydáno na základě žádosti ještě neexistující společnosti v rozporu s §8 ZoISIF. Namísto prověření již existujících personálních, organizačních a materiálních předpokladů brala žalovaná v úvahu pouze přísliby jejich zajištění a připustila obcházení zákona. K prokázání původu základního kapitálu se žalovaná spokojila jen s čestným prohlášením přípustným pouze výjimečně, a odsouhlasila výši základního kapitálu, kterou zaměstnankyně žalované považovala za nedostatečnou. V době vydání povolení bylo patrné i personální propojení žadatelů s 1. Finančním a stavebním koncernem a. s., a tím s netransparentními osobami z hlediska zákonného požadavku na bezúhonnost a původ kapitálu a jeho prověření. Pokud jde o argumentaci soudu, že ministerstvo nemohlo defraudaci předpokládat, tato nesplňuje princip nepředvídatelnosti ze strany objektivního pozorovatele, tj. ministerstvo nemohlo defraudaci vyloučit.
Dovolatelé dále nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil postup žalované vůči Investiční společnosti v době po vydání povolení k činnosti. Odvolací soud předem vyloučil případy, které dle něj nezakládaly adekvátnost opatření žalované, které by zabránilo škodě (nákupu podílových listů žalobci). Opatřením, které by zabránilo škodě, mohlo být dle soudu pouze odejmutí povolení podle ustanovení §37 odst. 2 písm. d) ZoISIF.
Odůvodnění:, že rozsáhlá reklamní kampaň Investiční společnosti byla v polovině devadesátých let obvyklá, je nepřípustné, neboť to byla žalovaná, která v rozporu s §23 ZoISIF běžně takovouto reklamu připouštěla. Žalovaná se nemůže dovolávat ve svůj prospěch protiprávního stavu, který sama tolerovala. Nepravdivou reklamu výslovně zakazuje §23 ZoISIF, soud přesto nezohlednil sdělovací prostředky jako zdroje informací pro výkon dozoru žalované. Soud nehodnotil ani absenci opatření žalované ve vazbě na konkrétní obsah i jen jednotlivých reklamních zpráv v kontextu zákazů dle ZoISIF, z nichž byla patrná nejen nepravdivost reklam, ale i porušování dalších zákonných norem. Závěr odvolacího soudu v tomto ohledu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 1/2001, jakož i s komentářovou literaturou.
Odvolací soud pomíjí, že žalovaná byla zřízena za účelem dozoru a otázka předjímatelnosti škody má význam pouze v případě subjektivní odpovědnosti za škodu. Soud redukuje správnost úředního postupu pohledem příčinné souvislosti. Nesprávně pak uzavírá, že při posuzování nesprávného úředního postupu je nutno vycházet pouze ze skutečností, které byly orgánu dozoru objektivně známy v době jeho výkonu, avšak pomíjí, že vědomost státu se předpokládá v míře, co jeho příslušné orgány vědět měly a mohly, jestliže by svoji činnost vykonávaly řádně.
Dovolatelé též zpochybňují správnost postupu žalované v době po odnětí povolení k činnosti Investiční společnosti. Namítají, že zákon žalované ukládal povinnost jmenovat nuceného správce již při dočasném pozastavení činnosti investičního fondu, tj. podle §37 odst. 2 písm. c) ZoISIF. Měla-li totiž žalovaná tuto povinnost již při mírnějším porušení zákona, pak tím spíše ji měla při závažnějším deliktu. Dále bylo sice povinností investiční společnosti uzavřít Fond a vyplatit podílníky, ale v tom měl jednat již soudem ustanovený likvidátor, nikoliv sám pachatel A. K. Po odebrání povolení proto žalovaná nesplnila včas povinnost podle §34 odst. 2 a 3 ZoISIF, když nepodala včas návrh na likvidaci Investiční společnosti. Soud jmenoval likvidátora na návrh žalované podaný až s odstupem jednoho roku po právní moci jejího rozhodnutí. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu byla správa majetku fondu ponechána žalovanou vědomě více jak dva roky naprosto bezprizorní.
Odvolací soud pochybil, když se nezabýval opomenutím žalované, která se neujala vymáhání nároků v trestním řízení.
Soud nesprávně vycházel z toho, že žalovaná měla reagovat až na „signály přímo svědčící o případné defraudaci majetku fondu.“ Existence takových signálů je obvykle vyloučena, právě proto je žalovaná v dozoru odkázána téměř vždy jen na nepřímé signály vyplývající z řádného plnění informačních a evidenčních povinností investičních společností. Soud taktéž pomíjí pravidla vyplývající z teorie adekvátní příčinné souvislosti. V případě nesplnění povinností ze strany Investiční společnosti podle §25 odst. 6 a §36 odst. 2 ZoISIF měla okamžitě následovat sankce v podobě odnětí povolení.
Odvolací soud nepřihlédl k obecnému vymezení obsahu povinností veřejnoprávního dozoru a nepoměřoval zjištěný, nedbalý a jen formální úřední postup žalované s požadavkem i na jeho efektivitu. Soud nesprávně nepoužil za základ hodnocení povinností žalované ani konkrétní pracovní náplň jejích zaměstnanců a jejich svědectví a nevyrovnal se ani s diametrálním rozdílem v plnění povinností různých zaměstnanců žalované.
Jestliže žalovaná měla povinnost (dle odvolacího soudu „snad“ v jednom případě, dle dovolatelů i v mnoha dalších) zahájit s investiční společností vždy samostatná správní řízení a neučinila tak, pak soud posuzoval nesprávnost úředního postupu žalované v příkrém rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1455/2007 a nehodnotil nesplnění dalších povinností žalované, přičemž její nevědomost o relevantních údajích byla způsobena právě v důsledku prvotního zanedbání. Soud tak nesprávně vychází z toho, že nesledovala-li žalovaná například plnění publikační povinnosti investiční společnosti či její inzerci, nemohla rovněž nic zjistit, a proto nemohla porušit ani žádnou svoji povinnost. Otázku, zda se jednalo v daném případě o nesprávný úřední postup, si odvolací soud zúžil na oddělené posuzování jednotlivých momentů opomenutí či nedbalosti žalované, což je v rozporu s §13 OdpŠk.
Co se týče vzniku škody, dovolatelé upozorňují na to, že nesprávný úřední postup žalované vzniku škody předcházel „a trval nadále i po jejím vzniku, již však v jiné formě nezmenšení vzniklé škody.“ Celková škoda z defraudace vznikla po 1. 7. 1995 a narůstala v průběhu času, tj. z přílivu nových investic od podílníků až do 9. 3. 1996. Odvolací soud se nezabýval reparací škody spočívající ve vymáhání zpět toho, co z majetku Fondu neoprávněně ušlo. Namísto toho nesprávně uzavřel, že v té době byl majetek Fondu defraudován. Otázkou zásadního právního významu v této souvislosti je, zda lze po žalobcích požadovat ještě bližší břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pokud jde i o přesnou výši majetku, o který se škoda nesnížila v důsledku toho, že žalovaná zanedbala povinnost postarat se o majetkové nároky Fondu po odnětí povolení (pohledávky fondu za 1. FSK, a.s., a za dalšími subjekty). Dovolatelé také namítají, že žalovaná ohledně skutečnosti neexistence majetku ve fondu nenabídla žádné tvrzení.
Soudy se nezabývaly škodou ve formě ušlého zisku, neboť žalobci neunesli břemeno tvrzení a ani břemeno důkazní, jde-li o předpoklady náhrady ušlého zisku. Odvolací soud se k tomu blíže nevyjádřil. Otázkou zásadního právního významu je, zda splněním takovéto nesplnitelné povinnosti je soud oprávněn podmínit i uplatnění Ústavou garantovaného nároku na odškodnění ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/2003. Pokud soud nebyl oprávněn nárok na ušlý zisk takto předem vyloučit, pak je otázkou, zda měl postupovat dle návrhu žalobců vlastním uvážením podle §136 o. s. ř.
Soud nesprávně vyloučil z posuzování příčinné souvislosti základní otázku, zda žalovaná při správném úředním postupu mohla škodě či jejímu nárůstu zabránit, či zda byl tento následek neodvratitelný. Následně svůj závěr o nedostatku příčinné souvislosti založil nesprávně toliko na závěru o neúčinnosti jiných opatření než odnětí povolení.
Soud nezohlednil, že každá samostatná skutečnost zahájení správního řízení má v řádném správním řízení bez dalšího vždy určité následky, např. znásobuje pro orgán dozoru závažnost každého dalšího porušení povinností dozorovaného subjektu, nepřímo plní i funkci upozornění veřejnosti na rizikové jednání subjektu. Soud nevzal na vědomí prokázanou skutečnost, že při jakékoliv dřívější i jen letmé prověrce u Investiční společnosti by byly shledány tytéž závady, pro které žalovaná následně povolení odebrala.
Dle soudu jediným opatřením na straně žalované, kterým bylo možné škodě zabránit, bylo odnětí povolení Investiční společnosti. Pro něj však soud neshledal opodstatnění – adekvátní porušení povinností Investiční společnosti. Z tohoto nesprávného předpokladu odvolací soud nesprávně dovodil, že jedinou příčinnou vzniku škody bylo jednání přímého škůdce A. K. Soud tak nesprávně zpětnou logikou vyloučil možnost spolupůsobení i více příčin a nezabýval se tím, zda mohly být i tyto jiné příčiny podstatné pro vznik škody. Soud se navíc vůbec nezabýval důkazní povinností žalované k prokázání skutečnosti, že ani naprosto řádný postup příslušných orgánů by nemohl zabránit vzniku škody. Dovolatelé v této souvislosti poukazují též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3471/2009.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelé posléze podáním doručeným soudu dne 3. 4. 2013 navrhli, aby dovolací soud řízení přerušil a vyčkal rozhodnutí o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, kterým bylo odmítnuto dovolání ve skutkově a právně obdobné věci.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud správně shledal jako příčinu škody žalobců defraudaci A. K. a zabýval se otázkou, zda ministerstvo mohlo vzniku škody zabránit. Správný je rovněž závěr, že žádné z žalobci tvrzených porušení povinností Investiční společnosti nemohlo vyvolat takový zásah orgánu státního dozoru, aby se defraudaci prostředků podílového fondu zabránilo. Žalovaná má za to, že z výše uvedeného důvodu nemá smysl zabývat se otázkou, zda ministerstvo financí mělo dílčí tvrzené nedostatky zjistit a reagovat na ně.
Žalovaná dále uvedla, že řízení o povolení k činnosti investiční společnosti proběhlo v souladu se zákonem. Povolení je navíc rozhodnutím, které nebylo zrušeno pro nezákonnost. Neplnění informačních a evidenčních povinností se vyskytuje poměrně často a nenasvědčuje obvykle tomu, že by byl pravděpodobný vznik škody. Tvrzení, že by Investiční společnost na výzvu nemohla prokázat, že by dostála svým závazkům, je pak pouze spekulací žalobců. Pokud činnost ministerstva nevykazovala nedostatky v jednotlivostech, pak ani při jejím celkovém posouzení nelze dospět k závěru o nesprávném úředním postupu. Spojují-li žalobci škodu s chybějícím majetkem fondu po vstupu Investiční společnosti do likvidace, měli by prokázat, že majetek existoval a jaká byla jeho výše. Co se týče ušlého zisku, nebylo vůbec zapotřebí, aby se jím soud zabýval, když vznik škody, a tedy i vznik ušlého zisku, nejsou v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Tvrzení žalobců, že při jakékoliv dřívější kontrole by byly zjištěny nedostatky, pro které bylo později odejmuto povolení k činnosti, nebylo prokázáno. Žalovaná prokázala a unesla důkazní břemeno, že škoda by vznikla stejně i při jakémkoliv předvídatelném a řádném postupu ministerstva financí.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“, a to se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud ve smyslu posledního podání dovolatelů neshledal důvod pro přerušení řízení a vyčkání rozhodnutí Ústavního soudu, a to především z důvodu ekonomie řízení. Vyšel z úvahy, že důvody odmítnutí dovolání v obdobné věci usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, spočívají v aplikaci §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., tj. přezkumu přípustnosti dovolání, nikoliv v meritorním přezkumu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodnutím o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost nemůže být Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání v obdobné či totožné věci vázán. Nejvyšší soud přitom neshledal prostor pro aplikaci §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, když z povahy věci rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost žádný právní názor ve smyslu výkladu konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, na kterém mohl odvolací soud své rozhodnutí založit a od něhož by bylo potřeba se v novém rozhodnutí odchýlit, obsahovat nemůže.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání, a to z hlediska každého dovolatele zvláště. Přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 může být dovolacím soudem shledána v případě, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu či proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání podle odstavce §237 odst. 1 o. s. ř. pak není přípustné mimo jiné tehdy, jestliže dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání žalobce d) směřující proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (jednalo se o potvrzení výroku IV rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobce d/ zamítnuta co do 45.683,13 Kč).
Nejvyšší soud v případě rozhodnutí o dovolání žalobce d) upozorňuje na to, že při zkoumání splnění podmínky §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohl přihlédnout ani k nároku na náhradu ušlého zisku (neboť ten jako samostatný nárok nebyl v tomto řízení i přes poučení ze strany soudu žalobci specifikován) ani k příslušenstvím žalobcem d) uplatněné pohledávky, neboť to zapovídá výslovně zákon (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., část věty za středníkem).
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud dovolání žalobce d) pro nepřípustnost odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalobců a), b), c), e), f), g) a h), která směřují proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu a dále proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, by mohla být shledána přípustnými jen za splnění podmínek §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud – jak bude odůvodněno níže – jejich dovolání přípustnými a též důvodnými shledal.
I pro rozhodnutí v této věci byly důležité některé úvahy obsažené v předchozím usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012. Je ovšem na místě znovu zopakovat, že Nejvyšší soud se vzhledem k závěru o nepřípustnosti dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.) v uvedeném rozhodnutí nezabýval (a ani nemohl) všemi otázkami, které dovolatelé předestřeli. Nejvyšší soud při řešení nyní posuzované věci vycházel zejména ze závěrů obsažených v jeho rozsudku ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, ve kterém se skutkově obdobným případem zabýval meritorně.
Pokud jde o postup ministerstva, který vedl k vydání povolení k činnosti Investiční společnosti, námitky dovolatelů směřující k této otázce přípustnost dovolání nezakládají. Závěry odvolacího soudu nepředstavují jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídají judikatuře soudu dovolacího (srov. výše odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013 a sp. zn. 28 Cdo 2490/2012), pokud odvolací soud uvedl, že zde nemůže být dán vztah příčinné souvislosti mezi postupem vedoucím k vydání povolení a vyvedením peněz z fondu.
Rovněž jedná-li se o postup ministerstva po odnětí povolení vydaného podle §8 ZoISIF, je řešení přijaté odvolacím soudem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když odvolací soud uzavřel, že žalovaná (resp. ministerstvo financí) po odebrání povolení ve smyslu §37 odst. 1 písm. d) ZoISIF neměla povinnost ani oprávnění ustanovit správce majetku Investiční společnosti, resp. Fondu. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Ani tato námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nezakládá.
Pokud se týká uplatněného nároku dovolatelů na náhradu škody v podobě ušlého zisku, která měla spočívat v tom, že dovolatelé jako podílníci Fondu nemohli po určitou dobu finanční prostředky do Fondu vložené dále zhodnocovat, tato otázka přípustnost dovolání rovněž nemůže založit, neboť odvolací soud ji posoudil shodně s řešením, kterého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatelé v podstatě namítají, že v důsledku nesprávného úředního postupu došlo v jejich majetkové sféře ke škodě spočívající v tom, že se jejich majetková sféra nezvětšila o majetkové užitky, které by jim bývaly plynuly, kdyby nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a kdyby se jim financí, které do Fondu vložili, dostalo dříve a v plné výši. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však musí být v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci majetková újma způsobená tím, že takový postup zasáhl do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného finančního záměru (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). V konkrétním případě k tomu Nejvyšší soud doplnil, že „odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do úvahy jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku nezákonného rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody by tak byla naplněna“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3910/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007). Ve vztahu k možné aplikaci §136 o. s. ř. je třeba zdůraznit, že ten míří na situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 940). Jestliže tedy v daném případě se nepodařilo vůbec prokázat, že žalobcům nějaká škoda vznikla (ušel zisk), nemohl soud přikročit k aplikaci §136 o. s. ř., který se týká jen stanovení výše uplatněného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008).
Dále se tedy dovolací soud zabýval přípustností námitek dovolatelů týkajících se postupu ministerstva při dozoru nad Investiční společností, resp. Fondem, v době po vydání povolení ke vzniku podle §8 ZoISIF. Základní otázkou v tomto ohledu je, zda dozorové orgány porušily zákonem stanovené (dozorové) povinnosti (nesprávný úřední postup), a zda v důsledku takového možného pochybení došlo ke vzniku škody na straně dovolatelů, resp. zda jeho důsledkem bylo to, že nedošlo k zabránění vzniku škody defraudací finančních prostředků ve fondu.
Ohledně uvedené otázky dospěl odvolací soud k jinému řešení, než jaké bylo po jeho rozhodnutí dosaženo v judikatuře soudu dovolacího, konkrétně v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013.
Podle odvolacího soudu podnětem k zahájení řízení o případném odnětí povolení k činnosti Investiční společnosti rozhodně nemohla být rozsáhlá reklamní kampaň.
Odvolací soud však dospěl k závěru, že ministerstvo financí mělo v rámci dozorčí činnosti zakotvené v §36 odst. 2 ZoISIF reagovat na skutečnost, že Investiční společnost porušovala §25 odst. 4 ZoISIF a nezveřejňovala údaje o prodeji, zpětném prodeji a ceně odkoupených podílových listů. Nicméně za situace, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že majetek Investiční společnosti a podílového fondu byl zpronevěřován, nelze dovodit, že uvedené opomenutí Ministerstva financí bylo v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Pochybení Investiční společnosti mohlo vést maximálně k přijetí mírnějšího opatření podle §37 odst. 2 písm. a) ZoISIF, které by škodě nemohlo zabránit.
Stejně tak shledal odvolací soud nesprávný úřední postup v nereagování na předloženou účetní zprávu doručenou ministerstvu dne 30. 9. 1995, ze které bylo možno zjistit, že Investiční společnost vložené prostředky podílníků neinvestuje do cenných papírů a většinu finančních prostředků drží v hotovosti. Ministerstvo mělo na tyto nedostatky ihned reagovat a přistoupit k uložení sankcí dle §37 odst. 2 ZoISIF. Nicméně ani tento nesprávný úřední postup není podle odvolacího soudu v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Dozorující orgán nemohl na základě účetní závěrky předpokládat, že majetek Investiční společnosti je defraudován, neboť tato skutečnost z účetní závěrky nevyplývala. Sama skutečnost, že nebyly nakoupeny cenné papíry, odůvodňovala případně pouze přijetí mírnějších opatření podle ustanovení §37 odst. 2 písm. a) nebo b) ZoISIF.
Obecně dovolací soud považuje za důležité předeslat, že škoda byla způsobena především a prvotně trestnou činností statutárního orgánu Investiční společnosti, což ostatně žádná ze stran tohoto řízení nesporuje. Klíčovou problematikou sporu mezi žalobci a žalovanou potom nutně musí být, zda se orgán žalované při výkonu dozoru nad činností Investiční společnosti, resp. Fondu dopustil takového nesprávného úředního postupu, který spočívá v tom, že nejednal dostatečně rychle či nejednal vůbec, a nevyužil tak oprávnění svěřené mu zákonem při finančním dohledu. V každém takovém případě se však musí zkoumat, zda dohledovému orgánu svěřená oprávnění jsou či byla svým charakterem a předpokládanými účinky způsobilá čelit počínání finančního subjektu, případně i úmyslné trestné činnosti, nebo zda byla koncipována spíše tak, že měla pouze určitými korekturami napomáhat k vytvoření a udržení zákonem předpokládaného prostředí na trhu finančních služeb (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 155).
Dovolací soud ve zde souzeném případě vycházel ze znění zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech ve znění účinném do 30. 6. 1996. Je skutečností, že s účinností k 1. 7. 1996 byl tento zákon rozsáhle novelizován, přičemž podstatná část novelizace se týkala právě způsobu výkonu dozoru státu nad investičními společnostmi a investičními fondy. V tomto ohledu došlo zejména k výraznému zpřesnění části deváté ZoISIF (Státní dozor) a části desáté ZoISIF (Sankce). Je proto třeba připustit, že orgány státního dozoru pro daný případ v inkriminované době neměly ke své orientaci a práci zcela podrobný zákonem předepsaný návod k postupu při výkonu dozoru, na což bylo upozorňováno již v průběhu přijímání ZoISIF.
To ale nic nemění na tom, že i před 1. 7. 1996 ZoISIF jasně deklaroval, že „při výkonu státního dozoru je příslušný státní orgán povinen dohlížet na dodržování tohoto zákona a statutu fondu, dbát na ochranu zájmů podílníků podílového fondu a akcionářů investičního fondu a při zjištění nedostatků je oprávněn ukládat sankce podle §37 tohoto zákona“ (§36 odst. 2 ZoISIF); o ochraně investorů jako jednom z hlavní cílů ZoISIF viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2006, č. j. 1 As 40/2005 - 62, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu, www.nssoud.cz). Nástroje, které měly příslušné orgány k dispozici při výkonu dozoru nad investičními a podílovými fondy před 1. 7. 1996 nadto nelze hodnotit jako nedostatečné či neadekvátní k zjištění a zabránění různých protizákonných operací jednotlivých investičních společností či fondů. Orgány dozoru byly oprávněny požadovat informace od investičních společností a investičních fondů o jejich činnosti a o podílových fondech, které investiční společnosti spravovaly, a to v rozsahu potřebném pro výkon státního dozoru (§36 odst. 3 ZoISIF). Rozsah uvedeného oprávnění byl tedy nastaven značně široce (viz i Dědič, J., Barák, J., Zákon o investičních společnostech a investičních fondech. Komentář. Edice komentované zákony. SEVT, 1992, str. 148 a 149).
Při zjištění nedostatků v činnosti investiční společnosti či investičního fondu byl orgán státního dozoru oprávněn ukládat sankce vypočtené v §37 odst. 1 a 2 ZoISIF. V případě §37 odst. 1 ZoISIF se jednalo o odejmutí povolení uděleného podle §8 ZoISIF, a to v případě nedostatečné výše likvidních prostředků. V odstavci druhém §37 ZoISIF pak byly zakotveny celkem čtyři druhy sankcí (od uložení povinnosti napravit zjištěné nedostatky až po odejmutí povolení uděleného podle §8 ZoISIF), a to v případě, že investiční společnost, fond či depozitář porušovaly povinnosti uvedené v tomto zákoně. K uložení sankcí v §37 odst. 2 ZoISIF měl podle §37 odst. 4 ZoISIF orgán státního dozoru dvouměsíční subjektivní a dvouletou objektivní lhůtu. V případě sankce podle §37 odst. 1 ZoISIF nebyla lhůta stanovena, avšak podle komentářové literatury to znamenalo, že dozorový orgán měl konat bezodkladně (viz komentář citovaný výše, str. 153).
K tomu je nutno doplnit, že při dozoru nad investičními společnostmi a fondy se mělo jednat o dozor soustavný, a nikoliv o dozor jednorázový, který by byl zahajován pouze na základě vnějšího podnětu (např. stížnosti poškozeného klienta) a musel být založen na analýze rizika. „Kontrolní orgán tedy nesmí postupovat mechanicky podle abecedy, ale musí se zaměřit tam, kde hrozí největší riziko“ (Herzeg, J. K odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad kapitálovým trhem, In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR, ID LIT27017CZ).
V souladu s judikatorním řešením, které Nejvyšší soud k uvedené otázce přijal v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013, lze uzavřít, že v posuzovaném případě by mohlo být defraudaci finančních prostředků některých z podílníků zabráněno tehdy, jestliže by orgán dozoru uložil sankci v podobě odejmutí povolení podle §8 (§37 odst. 2 písm. d/ ZoISIF); k tomuto kroku ostatně ze strany státu došlo nakonec ke dni 18. 6. 1996, a to poté, co se sám ředitel Investiční společnosti FUTURUM AURUM, a. s., A. K., veřejně přiznal k defraudaci majetku ve Fondu. Dovolací soud je nadto přesvědčen o tom, že defraudaci, a tím i vzniku škody na straně některých podílníků mohla účinně zabránit i sankce v podobě dočasného pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu a prodeje podílových listů a vydávání akcií a určení správce majetku podle §37 odst. 2 písm. c) ZoISIF.
Nejvyšší soud k tomu podotýká, že uvedená opatření by mohla vést k zabránění vzniku škody pouze v případě těch podílníků, kteří nakoupili podílové listy až po datu, ke kterému by opatření nabyla účinnosti (pokud by byla přijata). Tito podílníci by totiž v důsledku přijatých opatření podílové listy vůbec nemohli koupit a škoda by jim proto nevznikla.
Jestliže, jak bylo shora uvedeno, měl dohled ze strany Ministerstva financí nad dodržováním ZoISIF sloužit k ochraně zájmů podílníků podílového fondu, je nepochybné, že selhání Ministerstva financí při tomto dohledu představuje nesprávný úřední postup, v důsledku kterého mohly být zájmy podílníků poškozeny a mohla jim tak vzniknout škoda, za kterou stát odpovídá v režimu zák. č. 82/1998 Sb. Otázkou však zůstává, která porušení zákona ze strany Fondu musela vést Ministerstvo financí k přijetí opatření v podobě dočasného pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu a prodeje podílových listů podle §37 odst. 2 písm. c) ZoISIF nebo v podobě odejmutí povolení ke vzniku investičního fondu podle §37 odst. 1 nebo odst. 2 písm. d) ZoISIF, jež jediné byly způsobilé vzniku škody zabránit.
Tvrdí-li žalobci, že taková porušení představovalo nepublikování povinných údajů v obchodním věstníku v rozporu s §25 odst. 4 ZoISIF a nepravdivá reklamní kampaň porušující §23 ZoISIF, musejí prokázat, že právě tyto skutečnosti, jinak veřejně zjistitelné, obzvláště pak orgánem, který má mít nad dodržováním zákona v daném směru dohled, by bývaly vedly k přijetí opatření zamezujícího dalšímu prodeji podílových listů. Přitom nelze odhlédnout od správního uvážení, které mělo Ministerstvo financí při přijímání opatření podle §37 odst. 2 ZoISIF k dispozici. V tomto směru je třeba žalobce poučit o jejich procesních povinnostech podle §118a odst. 3 o. s. ř.
Stejně tak musí žalobci prokázat, že k přijetí opatření podle §37 odst. 2 písm. c) nebo d) ZoISIF musela vést skutečnost (kterou mohlo Ministerstvo financí zjistit z účetní závěrky doručené mu 30. 9. 1995), že Investiční společnost porušovala §12 odst. 3 věta druhá ZoISIF a ponechávala si vysoké finanční částky v hotovosti v pokladně (více k této otázce uvedl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013, který vycházel z rozsáhlejších skutkových zjištění, než jaká byla odvolacím soudem učiněna v této věci). I k doplnění důkazních návrhů ohledně tohoto tvrzení musejí být žalobci vyzváni postupem podle §118a odst. 3 o. s. ř.
Z dosud prokázaných skutečností nelze stanovit, zda nesprávný úřední postup na straně žalované je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobců, tedy zda žalovaná byla povinna přijmout v důsledku některého konkrétního pochybení Investiční společnosti opatření podle ustanovení §37 odst. 2 písm. c) nebo d) ZoISIF, jež by zabránilo vzniku škody na straně těch žalobců, kteří se posléze stali podílníky Fondu.
Z dosud prokázaných skutečností nelze ani stanovit rozhodné datum, ke kterému nejpozději mělo ze strany Ministerstva financí případně dojít k přijetí opatření podle §37 odst. 2 písm. c) nebo d) ZoISIF, jež by zabránilo vzniku škody na straně těch žalobců, kteří se po daném datu stali podílníky Fondu. Ke stanovení rozhodného okamžiku je třeba nejprve určit, na základě k návrhu žalobců případně doplněného dokazování, která skutečnost musela vést Ministerstvo financí k přijetí uvedených opatření, a následně určit, do kdy mělo Ministerstvo financí k přijetí zmíněných opatření přistoupit, když se tak přinejmenším mělo stát ve lhůtě stanovené v §37 dost. 4 ZoISIF.
Skutečnost, zda Fond v rozhodné době disponoval finančními prostředky (a v jaké výši) není důležitá v situaci, kdy vznik škody je uvažován toliko ve vztahu k těm podílníkům, kteří nakoupili podílové listy po určitém datu, jak je výše uvedeno, nikoliv k těm, kteří před tímto datem již podílníky byli.
Dovolání žalobců a), b), c), e), f), g) a h) je proto důvodné, když rozhodnutí odvolacího soudu je co do posouzení splnění předpokladů odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud z tohoto důvodu ve vztahu k uvedeným žalobcům podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, když ve věci bude nadto nutno provádět další dokazování, zrušil podle stejného ustanovení Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu mu vrátil věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
V novém řízení soudy nepřehlédnou závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 82/2013 stran solidární odpovědnosti státu a dalších osob za žalobci tvrzenou škodu.
V případě žalobkyně h) bude na soudu prvního stupně, aby vyčkal určení okruhu jejích dědiců v dědickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 148/2013 a následně rozhodl o pokračování nebo zastavení řízení ve vztahu zemřelé žalobkyně h) a žalované postupem podle §107 o. s. ř.
O náhradě nákladů odvolacího řízení včetně nákladů řízení dovolacího mezi žalobci a), b), c), e), f), g) a h) a žalovanou rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem d) a žalovanou bylo rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá na náhradu těchto nákladů nárok, neboť dovolání zmíněného žalobce bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. května 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu