ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3480.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3480/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 158.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 196/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2013, č. j. 20 Co 107/2013-71, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. ledna 2013, č. j. 20 C 196/2011-46, zamítl žalobu na zaplacení částky 158.700,- Kč spolu se 7,75 % úrokem z prodlení, které se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.zn. 19 C 58/2007 zjistil, že žalobou ze dne 1. prosince 2006 se žalobce domáhal peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky dosud neskončeného řízení, vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 28 C 414/2002. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. prosince 2006, č.j. 19 C 302/2006-3, bylo toto řízení vyloučeno z řízení vedeného pod sp.zn. 19 C 302/2006 k samostatnému projednání. V předmětném řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. srpna 2007, č.j. 19 C 58/2007-48. Městský soud v Praze o odvolání účastníků rozhodl rozsudkem ze dne 11. března 2008, č.j. 29 Co 527/2007-72, a o dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. února 2011, č.j. 25 Cdo 3879/2008-92, kterým dovolání odmítl. Nálezem Ústavního soudu ze dne 21. září 2011, sp.zn. I.ÚS 1536/11 byla všechna uvedená rozhodnutí zrušena. Obvodní soud pro Prahu 2 pak znovu rozhodl rozsudkem ze dne 26. června 2012, proti kterému žalobce podal odvolání. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně neshledal žalobu důvodnou, když celkovou dobu posuzovaného řízení nepovažoval za nepřiměřenou, řízení nebylo z právního ani skutkového hlediska složité a nemělo pro žalobce zvýšený význam. V postupu soudu neshledal průtahy, neboť jednotlivé úkony byly realizovány v přiměřených lhůtách.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2013, č. j. 20 Co 107/2013-71, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení peněžité částky a změnil jej tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době. Výrokem II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že v případě dotčeného dosud neskončeného kompenzačního řízení jde o dobu objektivně nepřiměřenou. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřeně dlouho vedeném řízení a v důsledku toho vznikl žalobci nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Odvolací soud konstatoval, že délka řízení, jakkoliv nepřiměřená, nevybočuje výrazně z délky jiných soudních řízení za situace, kdy je věc projednávána na všech stupních soudní soustavy i soudem ústavním. Předmětem sporu bylo zadostiučinění za nemajetkovou újmu v jiném řízení, tedy nárok subsidiárně vzniklý na základě stavu uvedeného řízení, takže porušení práva na projednání věci v přiměřené době nemohlo žalobci způsobit takový stav nejistoty a přivodit mu takovou úzkost, jaké stíhají účastníka v dlouhotrvajícím řízení o původním nároku. Žalobce pak je zkušeným účastníkem soudních pří, jichž z převážně vlastního podnětu vede desítky u soudů různých stupňů a řada z nich se týká zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v jiných řízeních. Vzhledem k tomu hodnotil míru nemajetkové újmy žalobce jako nízkou a formu zadostiučinění konstatování práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za plně postačující.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z naplnění všech jednotlivých předpokladů přípustnosti uvedených v §237 o.s.ř. Dovolatel se v prvé řadě domnívá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že řízení dosud není skončeno, že o dovolání, které podal v roce 2008 bylo rozhodnuto až v roce 2011, všechna rozhodnutí byla zrušena Ústavním soudem a tak se po pěti letech v řízení věcně začínalo zcela od začátku. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že odvolací soud nesprávně zhodnotil významnost věci pro něj. Domnívá se, že mu mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích. Věc byla podle dovolatele rozhodnuta v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o malém významu předmětu řízení pro něj a uvádí, že toto řízení bylo naopak velmi významné, protože kvůli průtahům v něm sám nemohl dostát svým závazkům a včas je platit. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která je považuje za nepřípustné, a proto navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
O takovouto otázku se nicméně v daném případě nejedná, a dovolatel ji ani neformuluje; pouze, jak již bylo konstatováno, nesouhlasí s formou přiznaného zadostiučinění. Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; dále např. v rozsudku ze dne 10. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, Nejvyšší soud uvedl, že i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením).
Je tedy zřejmé, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení §237 o.s.ř., Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. února 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu