ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.509.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 509/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobců a) L. N., b) B. M. , c) Ing. M. N. , d) O. S. , e) J. P., zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/101, proti žalované České republice - České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 209/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012, č. j. 22 Co 77/2012 - 186, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012, č. j. 22 Co 77/2012-186, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2011, č. j. 30 C 209/2009-114, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žaloby žalobců L. N. na zaplacení částky 304.554,20 Kč s přísl., B. M. na zaplacení částky 1,355.266,19 Kč s přísl., Ing. M. N. na zaplacení částky 228.415,65 Kč s přísl., O. S. na zaplacení částky 304.554,20 Kč s přísl. a J. P. na zaplacení částky 167.504,81 Kč s přísl.
Výše uvedených nároků se žalobci domáhali z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Ministerstva financí, který měl spočívat:
1. ve vydání povolení pro vznik Investiční společnosti FUTURUM AURUM a. s. (dále též jen „Investiční společnost“),
2. v zanedbání dozoru nad Investiční společností a jejím Podílovým fondem,
3. v postupu po odnětí povolení, neboť žalovaná nejmenovala nuceného správce k zajištění majetku ve fondu, nezajistila včas osobu pro výkon funkce likvidátora, a návrh na likvidaci podala až dne 11. 3. 1998.
Žalobci zakoupili v období mezi březnem 1995 a únorem 1996 podílové listy Investiční společnosti a stali se tak podílníky Podílového fondu. Po ukončení likvidace a insolvenčního řízení obdrželi ze své tehdejší celkové investice nazpět pouze 65,155 %, proto se domáhají náhrady škody spočívající v rozdílu mezi vloženými finančními prostředky a částkou, která jim byla po likvidaci fondu zpět vyplacena, tj. 34,845 % nominální hodnoty jimi vlastněných podílových listů. Dále požadují ušlý zisk za celou dobu, kdy nemohli s finančními prostředky nakládat, a to ve výši 140 % roční diskontní úrokové sazby České národní banky. Ministerstvo financí, které povolilo vznik investiční společnosti a bylo příslušné k dozoru nad činností investičních společností podle §36 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění do 30. 6. 1996 (dále jen „zák. č. 248/1992 Sb.“), dle žalobců povinnosti z tohoto dozoru vyplývající vůči investiční společnosti zanedbalo (bylo naprosto nečinné), a tím umožnilo rozvíjet trestnou činnost A. K., prokuristy a ředitele Investiční společnosti v období od 1. 7. 1995 do 30. 5. 1996, který zpronevěřil majetek v Podílovém fondu.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně a zopakoval dokazování pro rozhodnutí ve věci podstatnými listinami. Vznik Investiční společnosti a vydání podílových listů bylo povoleno rozhodnutím Ministerstva financí dne 1. 11. 1994, Podílový fond vznikl ke dni 1. 3. 1995 dnem prvního prodeje podílových listů. Dne 22. 6. 1995 byla udělena prokura A. K., který zároveň uzavřel manažerskou smlouvu a s účinností ode dne 30. 6. 1995 nastoupil do Investiční společnosti jako její ředitel. V té době byl zároveň jednatelem a majitelem společnosti 1. FSK, a.s. Dne 31. 7. 1995 uzavřel A. K. dohodu s Bankovním domem SKALA úvěrovou smlouvu, na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 38 milionů Kč ve prospěch 1. FSK. Zároveň vinkuloval částku 40 milionů Kč uložených na dynamickém účtu Investiční společnosti k zajištění poskytnutého úvěru. Jelikož úvěr nebyl splácen, převedl dne 12. 3. 1996 Bankovní dům SKALA ve svůj prospěch částku 38 milionů Kč. V průběhu roku 1995 došlo k reklamní kampani a k uveřejňování novinových článků, ze kterých bylo patrné, že 1. FSK je propojena s Investiční společností a jejím Podílovým fondem. V březnu 1996 veřejně vystoupil v tisku A. K. a přiznal defraudaci majetku Podílového fondu. Na základě tohoto veřejného přiznání nařídilo Ministerstvo financí provedení kontroly, jejímž předmětem bylo prověření dodržování zákona č. 248/1992 Sb. za období od vzniku společnosti do 11. 3. 1996. Kontrola byla provedena v době od 12. 3. 1996 do 20. 3. 1996. Bylo zjištěno, že společnost je významně předlužena, a že došlo k porušení §5 odst. 3 zák. č. 248/1992 Sb., kdy od vzniku Podílového fondu až do dne kontroly nebyly nakoupeny z prostředků Podílového fondu žádné cenné papíry, Investiční společnost neukládala všechny peněžní prostředky na zvláštní účty u bank, ale ponechávala je v pokladně. Tím, že peněžní prostředky podílníků byly použity jako záruka úvěru třetí osoby, byl porušen §5 odst. 3 a §14 odst. 3 zák. č. 248/1992 Sb. Další pochybení spočívalo v tom, že v době, kdy funkci depozitáře vykonávala Komerční banka Praha, byl zřízen dynamický účet u Bankovního domu SKALA, v rozporu s ust. §14 odst. 1 zák. č. 248/1992 Sb. poskytla Investiční společnost na základě komisionářské smlouvy ze dne 3. 7. 1995 1. FSK zálohu na nákup cenných papírů ve výši 20 milionů Kč, dále byly poskytnuty na základě smlouvy ze dne 5. 1. 1996 peněžní prostředky ve výši 50 milionů Kč, v rozporu se zákonem bylo použito 40 milionů jako záruka úvěru poskytnutého 1. FSK atd. Komerční bance a bankovnímu domu SKALA byla uložena peněžitá pokuta ve výši 1 milion Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 8/98 ze dne 2. 10. 1998 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 145/98 ze dne 22. 3. 1999 byl A. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let.
Výsledkem provedené kontroly bylo odnětí povolení ke vzniku investiční společnosti ze dne 18. 6. 1996. Proti rozhodnutí o odnětí povolení podala Investiční společnost rozklad, který byl rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 31. 1. 1997 zamítnut. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 3. 1997. Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998 bylo rozhodnuto o zrušení Investiční společnosti a nařízení likvidace. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009 byl zjištěn úpadek Investiční společnosti a na dlužníka byl prohlášen konkurs.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v žádném ze žalobci uvedeném případě není dána příčinná souvislost mezi namítaným nesprávným úředním postupem žalované a vznikem požadované škody. Dle odvolacího soudu musí být škoda nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou, nesmí jít o příčinu vedlejší, popřípadě příčinu zkoumanou jen v obecné rovině. Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce. Předpokladem pro přiznání náhrady škody tak musí být zjištění, že takový nesprávný úřední postup je jedinou či převažující příčinou vzniku škody, což v předmětné věci ani při přijetí tvrzení žalobců dovodit nelze. Je třeba také vyjít z požadavku adekvátnosti příčinné souvislosti, tj. z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Základním kriteriem je předvídatelnost škodního následku. V předmětném případě však byla výlučnou příčinou vzniku škody protiprávní činnost A. K., neboť předmětná škoda vznikla výlučně v důsledku defraudace.
K jednotlivým nesprávným úředním postupům odvolací soud uvedl, že v řízení o povolení vzniku Investiční společnosti se nemohlo jednat o odpovědnostní titul spočívající v nesprávném úředním postupu, ale toliko ve vydání nezákonného rozhodnutí, k jehož zrušení pro nezákonnost však nedošlo, a tudíž ani nelze dovodit odpovědnost státu. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/2008 na posuzovanou věc aplikovat nelze, neboť zde došlo k odnětí povolení z důvodu nedostatků při hospodaření Investiční společnosti se svěřenými investičními prostředky, tj. z důvodů vzniklých následně po jejím vzniku, nikoliv z důvodu, že by povolení již od počátku bylo vydáno nezákonně. Mimo jiné i zde jednoznačně chybí příčinná souvislost mezi vydáním uvedeného povolení a vznikem škody na straně žalobců.
K nedostatečnému výkonu dozoru nad činností Investiční společnosti a Podílového fondu odvolací soud uvedl, že reklamní kampaň se nijak podstatně nelišila od jiných známých reklamních kampaní té doby, slibujících nadprůměrnou výhodnost investic, a neztotožnil se tedy s názorem žalobců, že rozsáhlá reklamní kampaň měla být důvodem k zásahu Ministerstva financí.
Ani skutečnost, že Investiční společnost neplnila svou povinnost zveřejňovat zprávy o Podílovém fondu v obchodním věstníku, ani případné zjištění, že investiční fond porušuje statut podílového fondu, nemohly být podnětem k zahájení řízení, které by vyústilo k odnětí povolení. Ministerstvo mělo jistě reagovat na skutečnost, že Investiční společnost porušuje §25 odst. 4 zák. č. 248/1992 Sb., avšak za situace, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že majetek Investiční společnosti a Podílového fondu je defraudován činností A. K., uvedené pochybení rozhodně neodůvodňovalo odnětí povolení, či jiné rozhodnutí, které by zabránilo vzniklé škodě. Nejednalo se totiž o natolik závažné nedostatky v činnosti Investiční společnosti, resp. fondu. Byly tak dány důvody maximálně pro přijetí mírnějšího opatření, např. pro výzvu k nápravě, která však uvedené defraudaci nebyla sto zabránit.
Důvodem pro postup Ministerstva financí směřující k odnětí povolení nebyly podle názoru odvolacího soudu ani skutečnosti seznatelné z účetní rozvahy Podílového fondu ke dni 30. 6. 1995, kterou Ministerstvo obdrželo dne 30. 9. 1995. Z této rozvahy bylo možné zjistit, že Investiční společnost finanční prostředky nepoužívala ke koupi cenných papírů a neukládala je v plné výši na zvláštní účty u banky a taktéž nenakupovala žádné podílové listy. Za situace, kdy investiční společnost sama byla založena necelý jeden rok předtím a podílové listy se prodávaly teprve od 1. 3. 1995, však sama skutečnost, že dosud nebyly nakoupeny cenné papíry, bez dalšího shora uvedený postup Ministerstva neodůvodňovala. Především však z této rozvahy nevyplynulo, že by byl majetek Investiční společnosti a Podílového fondu defraudován, když v období, jehož se tato rozvaha týkala, A. K. ve společnosti dosud prakticky nepůsobil (prokuristou byl od 7. 7. 1995 a ředitelem od 30. 6. 1995). Lze se domnívat, že zjištění ohledně defraudace majetku by bylo seznatelné až z účetní závěrky, kterou bylo třeba zveřejnit do tří měsíců po plynutí roku, tj. do konce března 2006 (správně však 1996, pozn. Nejvyššího soudu), čemuž však předešel již počátkem března svým prohlášením A. K. Nelze taktéž přehlédnout, že do 30. 6. 1995 žádný ze žalobců jako podílník dosud své finanční prostředky do nákupu předmětných podílových listů nevložil. Odvolací soud tedy považuje za správný závěr soudu I. stupně, že Ministerstvo mělo na nedostatky, které signalizovala uvedená rozvaha reagovat, tento nesprávný úřední postup však není v příčinné souvislosti se vznikem škody požadované žalobci.
V poslední fázi dozoru, tj. po odejmutí povolení Investiční společnosti, odvolací soud neshledal nesprávný úřední postup, neboť zákon žalované nedával oprávnění v této fázi řízení ustanovit nuceného správce. Ani případné dřívější jmenování likvidátora v období od 1. 3. 1997 do 18. 3. 1998 nemohlo zabránit defraudaci peněžních prostředků, které společnost neměla. Názor žalobců, že případný správný úřední postup po 10. 3. 1996 by vedl k dohledání a navrácení alespoň části neoprávněně odčerpaného majetku z fondu, nelze označit jinak než jako čistě spekulativní, nemající oporu v provedeném dokazování. Pro neexistenci příčinné souvislosti nemůže být ani zde dána odpovědnost státu.
Žalobcům je třeba přisvědčit v tom, že se jim před soudem I. stupně nedostalo řádného poučení ve smyslu §118a o. s. ř., a přesto soud I. stupně učinil závěr o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního u nároku na náhradu škody a ušlého zisku, jelikož však odvolací soud učinil závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou, nebylo třeba se nadále tímto pochybením soudu I. stupně zabývat.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu dovoláním, jež považují za přípustné z důvodu rozporu závěrů odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nesprávné právní posouzení věci spatřují v posouzení jednotlivých předpokladů pro založení odpovědnosti státu, tj. nesprávného úředního postupu, příčinné souvislosti, a vzniku škody. K nesprávnému úřednímu postupu státu žalobci namítají, že soudy v některých pochybeních neshledaly nesprávný úřední postup a nesprávně vyhodnotily, jaká adekvátní opatření měla žalovaná přijmout. K postupu žalované při udělování povolení dovolatelé uvedli, že trvají na tom, že jde o nesprávný úřední postup, a odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/2008. Již před vydáním povolení bylo patrné personální propojení žadatelů se společností 1. FSK, v dalším odkázali dovolatelé na svá podání před soudy I. a II. instance. Povolení tedy nemělo být vůbec vydáno. Dovolatelé také nesouhlasí s tím, že zabránit škodě by bylo možné až na základě odejmutí povolení dle ustanovení §37 odst. 2 písm. d) zák. č. 248/1992 Sb. Masivní reklamní kampaň byla žalovanou tolerována v rozporu s ustanovením §23 zák. č. 248/1992 Sb., proto nelze odpovědnost žalované vyloučit s odůvodněním, že se reklamní kampaň nijak podstatně nelišila od jiných kampaní té doby. Soud se tím vyhnul posuzování plnění povinností žalované dle ust. §25 odst. 6 zák. č. 248/1992 Sb., jelikož se nezabýval otázkou finančních zdrojů Investičního fondu na úhradu značných nákladů masivní reklamy. Závěr o řádném postupu žalované je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1963/2004, i s komentářovou literaturou. Soud nepřipustil nesprávný úřední postup ani v tom, že žalovaná nekontrolovala zveřejňování zpráv 1x týdně v obchodním věstníku a nereagovala ani na porušování Statutu fondu, s čímž dovolatelé nesouhlasí. Odvolací soud rovněž nesprávně neshledal příčinnou souvislost mezi tím, že žalovaná nereagovala na účetní závěrku, a škodou, když dle dovolatelů naopak byla povinna předjímat možnost škodního následku. V této souvislosti dovolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 322/2004. Soud nesprávně uzavírá, že při posuzování nesprávného úředního postupu je nutno vycházet ze skutečností, které byly orgánu dozoru v té době objektivně známy, avšak pomíjí, že vědomost státu se předjímá v míře, co vědět měla a mohla, pokud by svoji činnost vykonávala řádně, nikoliv že něco nevěděla jen proto, že nečinila to, co činit měla. Dovolatelé nesouhlasí ani se závěrem, ani případné včasné jmenování likvidátora nemohlo zabránit defraudaci peněžních prostředků, neboť s nimi společnost v té době již nedisponovala.
Dle dovolatelů měla opatření žalované spočívat v pokynu k řádnému publikování povinných údajů Investičního fondu, v pokynu k uložení peněžní hotovosti na účet depozitáře, a v pokynu, aby Investiční fond upustil od nepravdivé reklamy. V případě nesplnění uvedených opatření pak bylo povinností žalované odebrat Investičnímu fondu povolení, a tím by bylo možno zamezit škodě. Soud nevzal na vědomí prokázanou skutečnost, že při jakékoliv dřívější prověrce u Investičního fondu by byly shledány tytéž závady, pro které žalovaná následně povolení odebrala. I udělení mírné sankce by mělo za následek podání vysvětlení, další kontroly, odezvu v tisku apod. Nesprávný je závěr, že žalovaná má reagovat až na signály přímo svědčící o případné zpronevěře majetku fondu, a že do té doby nejde o nesprávný úřední postup. Nesprávné úřední postupy žalované v podstatné míře předcházejí vlastnímu investování většiny či všech podílníků fondu.
Otázkou vzniku škody a ušlého zisku se pak odvolací soud vůbec nezabýval. Dle dovolatelů však škoda způsobená zpronevěrou peněžních prostředků vznikala po 1. 7. 1995 a narůstala v průběhu času přílivem nových investic od podílníků až do 9. 3. 1996. Za otázku dosud neřešenou považují dovolatelé otázku, zda lze po žalobcích požadovat ještě bližší břemeno tvrzení a důkazní, pokud jde o přesnou výši majetku, o který se škoda nesnížila. Ušlým ziskem se soud odmítl zabývat s tím, že žalobci neunesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
K otázce příčinné souvislosti dovolatelé namítají, že prvotně měl soud postupovat podle teorie ochranného účelu, a teprve nelze-li jej konkrétně určit, tak podle teorie adekvátnosti příčinné souvislosti, přitom nesouhlasí ani s tím, jak soud aplikoval pravidla pro posuzování předvídatelnosti škodního následku. Soud akceptoval přístup žalované k výkonu dozoru, který vychází z presumpce řádnosti jednání investiční společnosti až do doby prokázání opaku, a porušování různých povinností Investiční společnosti nevzal za relevantní, ačkoli měl posuzovat předvídatelnost škodního následku, a postupovat podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05. Odbor kontroly nad finančním trhem vznikl právě z důvodu, aby nedocházelo k újmě na majetku kolektivních investorů, to znamená, že i defraudace byla obecně předvídatelná. Soud měl tedy provést test kriteriem „optimálního“, tj. hypoteticky zkušeného pozorovatele. Na otázku, zda byla nečinnost žalované podmínkou „conditio sine qua non“ pro vznik škody nelze odpovědět tak, že škodu způsobil výlučně Ing. A. K., neboť to by vylučovalo jakoukoliv odpovědnost dozorového orgánu. Pokud byla defraudační činnost hlavního škůdce umožněna nečinností žalované, pak je odpovědnost státu založena vždy. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozporné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, podle kterého pro odpovědnost státu postačuje, pokud mohlo být potencionálně vzniku škody předejito. Podle dovolatelů by se jakékoliv opatření žalované nutně projevilo v eliminaci vzniku škody či alespoň v jejím snížení. Odvolací soud nezohlednil, že žalovaná byla povinna zahájit více samostatných správních řízení s Investičním fondem, a proto ani nevzal v potaz jejich působení jako vzájemných příčin ani jako příčin vzniku dalších následků. Dále dovolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2101/2002, kde byla shledána odpovědnost za porušení zvláštní povinnosti. Dle dovolatelů tíží stranu žalovanou břemeno důkazní, že škodě nemohla zabránit. V řízení však nebylo prokazováno, že pokud by žalovaná své povinnosti řádně plnila, že by škoda stejně vznikla, tj. že by Ing. A. K. peníze stejně zpronevěřil ve stejném rozsahu, způsobu, a době.
Dovolatelé navrhli napadený rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, zrušit, a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání poukazuje na to, že nosným důvodem zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu byla absence příčinné souvislosti. S tímto názorem odvolacího soudu se žalovaná plně ztotožňuje. Otázka příčinné souvislosti je pak otázkou skutkovou, a nikoliv právní. Odvolací soud správně vymezil právní skutečnosti, mezi kterými je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. Jako příčinu vzniku škody shledal odvolací soud defraudaci A. K. a zabýval se otázkou, zda ministerstvo financí mohlo vzniku škody zabránit. Dospěl k závěru, že žádné z žalobci tvrzených porušení povinnosti investiční společnosti nemohlo vyvolat takový zásah orgánu státního dozoru, aby se defraudaci prostředků podílového fondu zabránilo. Nemá tedy smysl zabývat se otázkou, zda ministerstvo mělo dílčí nedostatky zjistit a reagovat na ně určitým způsobem. Žalovaná dále setrvává na svém stanovisku, že řízení o povolení k činnosti Investiční společnosti proběhlo v souladu se zákonem. Žádosti o vydání povolení bylo vyhověno na základě právního nároku. Toto rozhodnutí pak nebylo ani zrušeno. Masivní reklamní kampaň pak nepředstavovala žádné porušení právních předpisů ze strany investiční společnosti. Dílčí porušení zákona ze strany společnosti mohlo být spatřováno v občasném nepublikování údajů o prodeji a odkupu podílových listů v Obchodním věstníku, avšak to také nebyl důvod k zahájení kontroly, o odejmutí povolení nemluvě. Žádná odpovídající výše základního kapitálu investiční společnosti nebyla stanovena. Žalobci dále neprokázali, že by vznikla škoda v souvislosti s okolnostmi jmenování likvidátora a likvidace, a že by v této souvislosti došlo ze strany žalované k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl.
V doplnění svého vyjádření pak žalovaná poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, v kterémžto případě dovolací soud dovolání žalobců ve skutkově i právně obdobné věci odmítl.
Na vydání tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu reagovali i dovolatelé, přičemž uvedli, že proti tomuto usnesení byla podána ústavní stížnost. Navrhli, aby dovolací soud přerušil řízení o jejich dovolání a vyčkal rozhodnutí o uvedené ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud ve smyslu posledního podání odvolatelů neshledal důvod pro přerušení řízení a vyčkání rozhodnutí Ústavního soudu, a to především z důvodu ekonomie řízení. Vyšel z úvahy, že důvody odmítnutí dovolání v obdobné věci usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, spočívají v aplikaci §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., tj. přezkumu přípustnosti dovolání, nikoliv v meritorním přezkumu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodnutím o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost nemůže být Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání v obdobné či totožné věci vázán. Nejvyšší soud přitom neshledal prostor pro aplikaci §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, když z povahy věci rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost žádný právní názor ve smyslu výkladu konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, na kterém mohl odvolací soud své rozhodnutí založit a od něhož by bylo potřeba se v novém rozhodnutí odchýlit, obsahovat nemůže.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Pokud jde o postup ministerstva, který vedl k vydání povolení k činnosti Investiční společnosti, námitky dovolatelů směřující k této otázce přípustnost dovolání nezakládají. Závěry odvolacího soudu nepředstavují jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídají judikatuře soudu dovolacího (srov. výše odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013 a sp. zn. 28 Cdo 2490/2012), pokud odvolací soud uvedl, že zde nemůže být dán vztah příčinné souvislosti mezi postupem vedoucím k vydání povolení a vyvedením peněz z fondu.
Rovněž jedná-li se o postup ministerstva po odnětí povolení vydaného podle §8 zák. č. 248/1992 Sb., je řešení přijaté odvolacím soudem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když odvolací soud uzavřel, že žalovaná (resp. Ministerstvo financí) po odebrání povolení ve smyslu §37 odst. 1 písm. d) zák. č. 248/1992 Sb. neměla povinnost ani oprávnění ustanovit správce majetku investiční společnosti, resp. Fondu. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Ani tato námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nezakládá.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky vzniku škody a ušlého zisku, neboť na řešení těchto otázek odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a proto ani nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolatelé nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, které však není dovolací soud oprávněn přezkoumávat. K otázce prokazování ušlého zisku se ostatně vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013.
Dovolání je však přípustné pro posouzení nesprávného úředního postupu žalované spočívajícího v zanedbání dozoru nad Investiční společností a jejím Podílovým fondem v době po vydání povolení ke vzniku podle §8 zák. č. 248/1992 Sb., neboť ohledně uvedené otázky dospěl odvolací soud k jinému řešení, než jaké bylo po jeho rozhodnutí dosaženo v judikatuře soudu dovolacího, konkrétně v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013. Základní otázkou v tomto ohledu je, zda dozorové orgány porušily zákonem stanovené (dozorové) povinnosti (nesprávný úřední postup), a zda v důsledku takového možného pochybení došlo ke vzniku škody na straně dovolatelů, resp. zda jeho důsledkem bylo to, že nedošlo k zabránění vzniku škody defraudací finančních prostředků ve fondu.
Za nesprávný úřední postup se považuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu či jeho činnosti. Porušení právní povinnosti stanovené předepsanými právními normami může spočívat buď v jednání aktivním, anebo v opomenutí (nečinnosti), pokud existovala povinnost určitým způsobem jednat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96). Nejvyšší soud proto v rozsudku ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 355/2004, uvedl, že disponovalo-li Ministerstvo financí informacemi svědčícími o tom, že šlo o neobvyklý obchod, případně o jakýkoliv trestný čin, mělo učinit potřebné kroky, které - byť samy o sobě nebyly způsobilé provedení transakce zamezit - mohly vést v konečném důsledku k tomu, že by po zásahu orgánů činných v trestním řízení k převodu prostředků nedošlo. Pokud tak Ministerstvo v rozporu se zákonem stanovenými požadavky na jeho činnost neučinilo, šlo o nesprávný úřední postup. Nesprávný úřední postup může představovat i souhrn dílčích pochybení či nedůsledností v postupu orgánu státu, byť žádný z jednotlivých nedostatků sám o sobě nesprávným úředním postupem není, lze-li uzavřít, že orgán státu nepostupoval důsledně tak, jak měl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). Úkolem žalobce je prokázat, že došlo k určitému skutku, z něhož je dovozována odpovědnost žalované. Posouzení, zda prokázaný skutek představuje porušení pravidel předepsaných právními normami, je pak posouzením právním, jež náleží soudu.
Zanedbání dozoru žalované mělo v daném případě spočívat v několika skutečnostech, zejména v tom, že:
1. masivní reklamní kampaň byla žalovanou tolerována v rozporu s ustanovením §23 zák. č. 248/1992 Sb. a s ustanovením §25 odst. 6 zák. č. 248/1992 Sb., neboť žalovaná nezjišťovala, zda má Investiční fond dostatek finančních zdrojů na úhradu značných nákladů masivní reklamy;
2. žalovaná nekontrolovala zveřejňování zpráv 1x týdně v obchodním věstníku a ani nereagovala na porušování statutu podílového fondu;
3. žalovaná nechala Investiční fond, aby držel 70 % majetku ve finanční hotovosti, ač peněžní prostředky měly být uloženy v bance.
Odvolací soud k tvrzeným nesprávným úředním postupům žalované uvedl, následující:
1. Rozsáhlá reklamní kampaň nebyla důvodem k zásahu dozorového orgánu státu, tj. neshledal nesprávný úřední postup v nečinnosti žalované.
2. Žalovaná měla reagovat na skutečnost, že Investiční společnost porušuje §25 odst. 4 zák. č. 248/1992 Sb., tj. na porušování povinnosti zveřejňovat zprávy o Podílovém fondu v obchodním věstníku a na porušování statutu podílového fondu, jinými slovy řečeno, shledal nesprávný úřední postup žalované. Dále však odvolací soud uzavřel, že uvedené pochybení Investiční společnosti neodůvodňovalo takový postup žalované, který by byl způsobilý zabránit vzniklé škodě, neboť by za těchto okolností byly dány důvody maximálně pro přijetí mírnějšího opatření, tj. např. pro výzvu k nápravě, nikoliv pro odnětí povolení či jiné rozhodnutí, které by bylo možné zpronevěření peněžních prostředků zabránit. Nic nenasvědčovalo tomu, že je majetek zpronevěřován.
3. Z účetní rozvahy Podílového fondu zpracované ke dni 30. 6. 1995, jež žalovaná obdržela dne 30. 9. 1995, bylo možné zjistit, že Investiční společnost finanční prostředky nepoužívala ke koupi cenných papírů, nenakupovala žádné podílové listy a neukládala peníze v plné výši na zvláštní účty u banky. Žalovaná měla na nedostatky, které signalizovala účetní rozvaha reagovat, na druhou stranu, tato skutečnost sama o sobě neodůvodňovala postup žalované směřující k odnětí povolení, neboť Investiční společnost byla založena necelý rok předtím a podílové listy se prodávaly teprve od 1. 3. 1995. Nic nenasvědčovalo tomu, že je majetek zpronevěřován. Přestože tedy mělo Ministerstvo financí na nedostatky, které signalizovala účetní rozvaha reagovat, není tento nesprávný úřední postup v příčinné souvislosti se vznikem škody.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud shledal nesprávný úřední postup žalované spočívající v naprosté nečinnosti v tom, že nereagovala na porušení §25 odst. 4 zák. č. 248/1992 Sb. a na nedostatky v účetní rozvaze Podílového fondu, nezabýval se však náležitě tím, jaká opatření ze strany žalované, která měla k dispozici podle §37 zák. č. 248/1992 Sb., mohla vést k zabránění odčerpání peněžních prostředků z Podílového fondu, a tudíž i k zabránění vzniku škody podílníků.
Obecně dovolací soud považuje za důležité předeslat, že škoda byla způsobena především a prvotně trestnou činností statutárního orgánu Investiční společnosti, což ostatně žádná ze stran tohoto řízení nesporuje. Klíčovou problematikou sporu mezi žalobci a žalovanou potom je, zda se orgán žalované při výkonu dozoru nad činností Investiční společnosti, resp. Fondu, dopustil takového nesprávného úředního postupu, který spočívá v tom, že nejednal dostatečně rychle či nejednal vůbec, a nevyužil tak oprávnění svěřené mu zákonem při finančním dohledu. Je rovněž třeba připustit, že orgány státního dozoru pro daný případ v inkriminované době neměly ke své orientaci a práci zcela podrobný zákonem předepsaný návod k postupu při výkonu dozoru, na což bylo upozorňováno již v průběhu přijímání zák. č. 248/1992 Sb.
Podle §36 odst. 2 zák. č. 248/1992 Sb., „Při výkonu státního dozoru je příslušný státní orgán povinen dohlížet na dodržování tohoto zákona a statutu fondu, dbát na ochranu zájmů podílníků podílového fondu a akcionářů investičního fondu a při zjištění nedostatků je oprávněn ukládat sankce podle §37 tohoto zákona.“
Podle §36 odst. 3 zák. č. 248/1992 Sb., „Při výkonu státního dozoru je příslušný státní orgán oprávněn požadovat od investiční společnosti a investičního fondu informace o jejich činnosti a o podílových fondech, které investiční společnost spravuje, a to v rozsahu potřebném pro výkon státního dozoru.“
Dovolací soud si je vědom toho, že se zde střetává požadavek, aby výkon pravomocí dozorového orgánu nebyl liknavý a byl uplatněn tam, kde jsou k tomu podmínky a kde hrozí poškození klientů nezodpovědným přístupem osob nabízejících finanční služby, s požadavkem, aby státní orgány nepřekračovaly meze svých pravomocí, a nezasahovaly tak nepřípustně do obchodních záležitostí kontrolovaných subjektů (srov. např. rozsudek pátého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 7. 2008, ve věci Družstevní záložna Pria a ostatní proti České republice, stížnost č. 72034/01). Ze znění §36 odst. 2 zák. č. 248/1992 Sb. zároveň vyplývá, že dozorový orgán nemá chránit jen veřejný zájem, ale i přímo individuální zájmy jednotlivých investorů. „Otázkou však je, zda dozorovému orgánu svěřená oprávnění (vedle toho, zda byla dostatečně využita) jsou či byla způsobilá čelit úmyslné trestné činnosti nebo zda byla koncipována spíše tak, že měla pouze určitými (relativně drobnými) korekturami napomáhat k vytvoření a udržení zákonem předpokládaného prostředí.“ (viz. článek Petra Vojtka: Základy odpovědnosti státu za škodu a jejich promítnutí do nedostatečné dozorové činnosti, včetně regresních nároků, Právní rozhledy 16/2010, s. 571 a násl.)
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, vyjádřil názor, podle kterého nástroje, které měly příslušné orgány k dispozici při výkonu dozoru nad investičními a podílovými fondy před 1. 7. 1996, nelze hodnotit jako nedostatečné či neadekvátní ke zjištění a zabránění různých protizákonných operací jednotlivých investičních společností či fondů. Orgány dozoru byly oprávněny požadovat informace od investičních společností a investičních fondů o jejich činnosti a o podílových fondech, které investiční společnosti spravovaly, a to v rozsahu potřebném pro výkon státního dozoru (§36 odst. 3 zák. č. 248/1992 Sb.). Rozsah uvedeného oprávnění byl tedy nastaven značně široce (viz i Dědič, J., Barák, J., Zákon o investičních společnostech a investičních fondech. Komentář. Edice komentované zákony. SEVT, 1992, str. 148 a 149).
Při zjištění nedostatků v činnosti investiční společnosti či investičního fondu byl orgán státního dozoru oprávněn ukládat sankce vypočtené v §37 odst. 1 a 2 zák. č. 248/1992 Sb. V případě §37 odst. 1 zák. č. 248/1992 Sb. se jednalo o odejmutí povolení uděleného podle §8 zák. č. 248/1992 Sb., a to v případě nedostatečné výše likvidních prostředků. V odstavci druhém §37 zák. č. 248/1992 Sb. pak byly zakotveny celkem čtyři druhy sankcí (od uložení povinnosti napravit zjištěné nedostatky až po odejmutí povolení uděleného podle §8), a to v případě, že investiční společnost, fond či depozitář porušovali povinnosti uvedené v tomto zákoně. K uložení sankcí v §37 odst. 2 zák. č. 248/1992 Sb. měl podle §37 odst. 4 zák. č. 248/1992 Sb. orgán státního dozoru dvouměsíční subjektivní a dvouletou objektivní lhůtu. V případě sankce podle §37 odst. 1 zák. č. 248/1992 Sb. nebyla lhůta stanovena, avšak podle komentářové literatury to znamenalo, že dozorový orgán měl konat bezodkladně (viz komentář citovaný výše, str. 153).
Dle dovolacího soudu se rovněž mělo jednat o dozor soustavný, založený na analýze rizika, a nikoliv o dozor jednorázový, který by byl zahajován pouze na základě vnějšího podnětu (srov. článek Jiřího Herczega: K odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad kapitálovým trhem, Trestní právo 5/2004, s. 4 a násl). Nelze tedy souhlasit s náhledem odvolacího soudu, že porušování povinností ze strany Investiční společnosti a Podílového fondu neodůvodňovalo přijetí přísnějších opatření proto, že nic nenasvědčovalo tomu, že je majetek Investiční společnosti a Podílového fondu defraudován.
Odvolací soud se zabýval toliko tím, zda žalobci tvrzené skutečnosti měly vyvolat postup žalované (opatření) spočívající v odejmutí povolení podle §37 odst. 2 písm. d) zák. č. 248/1992 Sb., nezabýval se však tím, zda by i mírnější opatření mohla zabránit defraudaci peněžních prostředků. Dovolací soud je přitom přesvědčen o tom, že defraudaci peněžních prostředků některých podílníků (viz dále) mohla účinně zabránit i sankce v podobě dočasného pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu ve smyslu §37 odst. 3 písm. c) zák. č. 248/1992 Sb., ke které měla žalovaná přistoupit přinejmenším po předložení zprávy o hospodaření Fondu dne 30. 9. 1995 (viz citovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 82/2013).
Nejvyšší soud k tomu podotýká, že uvedená opatření by mohla vést k zabránění vzniku škody pouze v případě těch podílníků, kteří nakoupili podílové listy až po datu, ke kterému by opatření nabyla účinnosti (pokud by byla přijata). Tito podílníci by totiž v důsledku přijatých opatření podílové listy vůbec nemohli koupit, a škoda by jim proto nevznikla.
Jestliže, jak bylo shora uvedeno, měl dohled ze strany Ministerstva financí nad dodržováním zák. č. 248/1992 Sb. sloužit k ochraně zájmů podílníků podílového fondu, je nepochybné, že selhání Ministerstva financí při tomto dohledu představuje nesprávný úřední postup, v důsledku kterého mohly být zájmy některých podílníků poškozeny a mohla jim tak vzniknout škoda, za kterou stát odpovídá v režimu zák. č. 82/1998 Sb. Otázkou však zůstává, která porušení zákona ze strany Fondu musela vést Ministerstvo financí k přijetí opatření v podobě dočasného pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu a prodeje podílových listů podle §37 odst. 2 písm. c) zák. č. 248/1992 Sb., nebo v podobě odejmutí povolení ke vzniku investičního fondu podle §37 odst. 1 nebo odst. 2 písm. d) zák. č. 248/1992 Sb., jež jediné byly způsobilé vzniku škody zabránit.
Dovolatelé tvrdili, že opatření žalované měla spočívat v pokynu k řádnému publikování povinných údajů Investičního fondu, v pokynu k uložení peněžní hotovosti na účet depozitáře, a v pokynu, aby Investiční fond upustil od nepravdivé reklamy. V případě nesplnění uvedených opatření pak bylo povinností žalované odebrat Investičnímu fondu povolení, a tím by bylo možno zamezit škodě.
Tvrdí-li žalobci, že jiná dříve učiněná opatření ze strany žalované by byla způsobilá zamezit vzniklé škodě, musí tato svá tvrzení prokázat, a v tomto směru je třeba žalobce o jejich procesních právech poučit podle §118a odst. 3 o. s. ř. (blíže k této otázce viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013, str. 18).
Z dosud prokázaných skutečností nelze stanovit, zda nesprávný úřední postup na straně žalované je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobců, tedy zda žalovaná byla povinna přijmout v důsledku některého konkrétního pochybení Investiční společnosti opatření podle ustanovení §37 odst. 2 písm. c) nebo d), jež by zabránilo vzniku škody na straně těch žalobců, kteří se posléze stali podílníky Fondu.
Z dosud prokázaných skutečností nelze ani stanovit rozhodné datum, ke kterému nejpozději mělo ze strany Ministerstva financí případně dojít k přijetí opatření podle §37 odst. 2 písm. c) nebo d) zák. č. 248/1992 Sb., jež by zabránilo vzniku škody na straně těch žalobců, kteří se po daném datu stali podílníky Fondu. Ke stanovení rozhodného okamžiku je třeba nejprve určit, na základě k návrhu žalobců případně doplněného dokazování, která skutečnost musela vést Ministerstvo financí k přijetí uvedených opatření, a následně určit, do kdy mělo Ministerstvo financí k přijetí zmíněných opatření přistoupit, když se tak přinejmenším mělo stát ve lhůtě stanovené v §37 odst. 4 zák. č. 248/1992 Sb.
Závěr odvolacího soudu o tom, že rozsáhlá reklamní kampaň nebyla důvodem k zásahu dozorového orgánu státu s odůvodněním, že se nijak podstatně nelišila od jiných reklamních kampaní té doby, slibujících nadprůměrnou výhodnost investic, nepovažuje dovolací soud za správný, neboť chování jiných subjektů nabízejících finanční služby v dané době nemůže být liberačním důvodem pro odpovědnost státu za nesprávný úřední postup.
V otázce procesních povinností účastníků řízení co do břemene tvrzení a břemene důkazního lze dovolatele odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2490/2012.
Dovolání je rovněž přípustné pro řešení otázky příčinné souvislosti, neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena nedostatečně a tudíž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s v mezidobí přijatým rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013.
Existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním (odpovědnostním titulem státu) a vzniklou škodou je nezbytná bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na zavinění či o odpovědnost objektivní, přičemž příčinnou souvislost je třeba vždy prokázat. Rozhodující je věcná souvislost příčiny a následku, zatímco časová souvislost napomáhá při posuzování souvislosti věcné, není však sama o sobě rozhodující. Existuje-li ve vztahu ke škodě několik relevantních příčin, je třeba zjistit a vyhodnotit jejich vliv a odstupňování (gradaci) ve vztahu k následku (škodě). Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu. Příčinnou souvislost nelze např. vylučovat jen z toho důvodu, že protiprávní jednání škůdce dovršilo již stávající nepříznivý stav.
Protiprávní úkon však nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, stačí, že je jednou z příčin, která se podílí na nepříznivém výsledku, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. „Rozhodující je, zda - nebýt této skutečnosti - ke škodě by nedošlo, nebo naopak, zda by škodlivý následek nastal i bez této skutečnosti. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučuje jinou. Zásadně je třeba vycházet z toho, že každé jednání či opomenutí, bez něhož by následek nenastal, neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že k němu přistoupí další okolnost, jež při vzniku škody spolupůsobí. Podstatné je, zda toto jednání zůstává tou skutečností, bez níž by ke škodlivému následku nedošlo, nebo zda nová skutečnost působí jako výlučná příčina, která – bez ohledu na původní okolnosti – samostatně způsobila následek. V takovém případě došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a původními okolnostmi.“ (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1206). „O škodu způsobenou více škůdci ve smyslu §438 jde nejen v případě společného, vzájemně dohodnutého či koordinovaného jednání více osob (...), ale i v případech na sobě vzájemně nezávislého jednání více osob, jež ve svém výsledku vedlo ke vzniku jedné a téže škody (souběžné zavinění). Samozřejmým předpokladem je vztah příčinné souvislosti mezi jednáním či opomenutím každého z nich a škodlivým následkem, za nějž je požadována náhrada.“ (tamtéž s. 1270).
Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uvedl, že všechny vzájemně související příčiny nemusí být stejně významné, obecné soudy jsou však povinny řádně odůvodnit existenci či absenci příčinné souvislosti mezi jednáním potenciálního škůdce a vzniklou škodou. „Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ. (...) Řešení této otázky přináší jednak teorie ochranného účelu a jednak teorie adekvátnosti kausálního nexu.“ (blíže k oběma teoriím viz citované rozhodnutí Ústavního soudu).
Odvolací soud vyšel z teorie adekvátnosti příčinné souvislosti, kterou však na tento konkrétní případ blíže neaplikoval, a rovnou uzavřel, že v předmětném případě byla výlučnou příčinou vzniku škody protiprávní činnost Ing. A. K. Přestože tedy mělo Ministerstvo financí reagovat na nedostatky v povinnosti zveřejňovat zprávy o podílovém fondu v obchodním věstníku a na nedostatky, které signalizovala uvedená rozvaha, není tento nesprávný úřední postup v příčinné souvislosti se vznikem škody. Takový závěr odvolacího soudu je však co do hodnocení právně podstatných a nepodstatných příčin vzniku škody nedostatečný, a tudíž nesprávný. Odpovědnost státu nelze vyloučit pouhým poukazem na odpovědnost jiného subjektu, který nadto není účastníkem posuzovaného řízení. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému, žalobci v tomto řízení uplatněný nárok je tedy jejich dispozitivním projevem realizace možnosti vyplývající z §438 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008) a je zde třeba nalézt, zda jimi vybraný žalovaný škůdce splňuje předpoklady odpovědnosti za škodu jim (nepochybně) vzniklou svým nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Jde tu o skutkové předpoklady odlišné od těch, které zakládají odpovědnosti případných jiných škůdců, a které musí být v případě jejich prokázání posuzovány ve vztahu k žalovanému státu samostatně. Jinými slovy řečeno, podíl dalších škůdců na vzniku škody je významný jen v jejich vzájemném poměru, zde je však tvrzeno, že žalovaný je jedním z nich.
Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení splnění předpokladů odpovědnosti státu podle zák. č. 82/1998 Sb. neúplné a nesprávné, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, včetně závislých výroků, zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, když ve věci bude nadto nutno provádět další dokazování, zrušil Nejvyšší soud podle stejného ustanovení i rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu mu vrátil věc podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu