ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.111.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 111/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ARPIS a.s. , se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, PSČ 381 01, identifikační číslo osoby 41 94 02 70, zastoupené JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1716/54, proti žalované Nemocnici Třebotov a.s. , se sídlem v Třebotově, V Lesoparku 81, PSČ 252 26, identifikační číslo osoby 28 06 15 43, zastoupené JUDr. Žofií Chromcovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 3, Písecká 1968/9, o zaplacení částky 80.500,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 103 EC 31/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č. j. 25 Co 145/2013-159, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 19. května 2011 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 80.500,- Kč jako úroků (za období od 21. prosince 2009 do 20. prosince 2010) ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností Larcos a.s. jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem 10. května 2007 (dále jen „smlouva“).
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 5. prosince 2012, č. j. 103 EC 31/2011-113, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva je neplatná pro rozpor s ustanovením §196a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť k jejímu uzavření nebyl dán předchozí souhlas valné hromady právní předchůdkyně žalobkyně. Vzhledem k neplatnosti smlouvy jako celku je neplatné i ujednání o úrocích ve výši 2,3 % ročně, jejichž zaplacení za dobu od 21. prosince 2009 do 20. prosince 2010 je předmětem řízení. I v případě, že by byl nárok posouzen jako bezdůvodné obohacení, je promlčen podle ustanovení §394 odst. 2 obch. zák. ve spojení s ustanovením §397 obch. zák. K plnění ze smlouvy došlo 14. května 2007 a žaloba byla podána až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud po opakování a doplnění dokazování souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy, včetně ujednání o úroku ve výši 2,3 % ročně, podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor s ustanovením §196a odst. 1 a 2 obch. zák., neboť společnosti věřitele i dlužníka byly propojeny osobou Ing. K., předsedy představenstva společnosti věřitele i dlužníka, bylo proto třeba předchozího souhlasu valných hromad obou společností. Předchozí souhlas valné hromady dlužníka však nebyl dán. Žalobkyně má tak právo na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 obč. zák., neboť žalovaná po dobu tvrzenou v žalobě užívala částku 3,500.000,- Kč, kterou vrátila 6. června 2012, bez úplaty. Neztotožnil se však se závěrem o promlčení nároku. Dovodil, že čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení §397 obch. zák. mohla začít běžet ve smyslu ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. až ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. Je-li žalován nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání částky 3,500.000,- Kč za dobu od 21. prosince 2009 do 20. prosince 2010, nemohla žalobkyně uplatnit svůj nárok u soudu dříve než 21. prosince 2009, kdy začalo bezdůvodné obohacení vznikat. Byla-li žaloba podána 19. května 2011, není nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení promlčen.
Námitku žalované, že žalobkyni mohl vzniknout pouze nárok na náhradu škody podle ustanovení §268 obch. zák., nepovažoval odvolací soud za důvodnou. Možnost uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto ustanovení nevylučuje, aby žalobce uplatnil i nárok z bezdůvodného obohacení, jsou-li splněny podmínky ustanovení §451 obč. zák., jako v dané věci, kdy žalovaná užívala finanční prostředky bez platné smlouvy. Jde tak o situaci obdobnou jako v případě užívání nemovitosti bez platně uzavřené nájemní smlouvy. Žalobkyně přitom netvrdí, že by jí žalovaná způsobila jakoukoliv škodu. Vyjádřil názor, že oba nároky, tj. nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tak případný nárok na náhradu škody, mohou stát vedle sebe.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně kvalifikoval povahu žalované částky, a tím i nesprávně posoudil otázku promlčení nároku. Žalobkyně až do podání žaloby nepožádala o vrácení peněžních prostředků, kdyby tak učinila, způsobila by splatnost bezdůvodného obohacení a žalovaná by byla povinna hradit úroky z prodlení. Tvrdí, že věřitel od počátku věděl, že smlouva nebyla uzavřena s předchozím souhlasem valné hromady žalované, mohla proto podat žalobu dříve než v roce 2011. Dovolatelka vyjadřuje názor, že posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení je nesprávné, neboť bezdůvodným obohacením byla částka 3,500.000,- Kč, kterou již vrátila, nikoliv částka neplatně sjednaných úroků z úvěru. Žalobkyně tak fakticky nepožaduje úhradu bezdůvodného obohacení, ale úhradu úroků z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, na úroky z prodlení však nemá nárok.
Dovolatelka zdůrazňuje, že o důvodu neplatnosti smlouvy věděly obě smluvní strany a byly to obě strany, které neplatnost smlouvy způsobily, pak zde nemůže existovat nárok na náhradu škody. V té souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4421/2008 (správně sp. zn. 23 Cdo 4421/2009 - jde o rozsudek ze dne 23. března 2011, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako níže citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). I kdyby bylo možno uvažovat o existenci nároku na náhradu škody, pak v případě absolutní neplatnosti smlouvy je nutné považovat za okamžik, kdy se právní úkon stal neplatným, okamžik uzavření smlouvy, jak Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 460/2012 (jde o usnesení ze dne 28. srpna 2012). Podle ustanovení §394 odst. 3 obch. zák. tak byl případný nárok žalobkyně ke dni podání žaloby promlčen a žalovaná promlčení namítla. Přitom odvolací soud fakticky soudu prvního stupně uložil, aby zkoumal míru ušlého zisku na straně právní předchůdkyně žalobkyně, a jak vyplývá z ustanovení §379 obch. zák., ušlý zisk je jedním z druhů škody, která se nahrazuje při splnění zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně utrpěla škodu ve formě ušlého zisku, měl aplikovat na promlčení nároku ustanovení §394 odst. 3 obch. zák.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán, neboť dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4421/2009, v němž dovolací soud přezkoumával závěr odvolacího soudu o důvodnosti nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o postoupení pohledávek a nároku žalované na náhradu škody z téže smlouvy, který uplatnila vzájemným návrhem. V této jiné věci byl tedy uplatněn vzájemným návrhem nárok na náhradu škody z neplatné smlouvy, to znamená, že byly tvrzeny předpoklady odpovědnosti za škodu, jimiž jsou porušení povinností, vznik škody a příčinná souvislost. V projednávané věci žalobkyně netvrdila skutečnosti rozhodné pro nárok na náhradu škody. Ostatně posoudil-li dovolací soud v této jiné věci nárok jedné ze smluvních stran z neplatné smlouvy jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nárok protistrany jako nárok na náhradu škody, jak byl vzájemným návrhem uplatněn, není závěr odvolacího soudu v projednávané věci, že oba nároky mohou stát vedle sebe, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Otázkou promlčení se Nejvyšší soud v této jiné věci nezabýval.
Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012, neboť v něm se zabýval otázkou promlčení nároku na náhradu škody z neplatné smlouvy, který byl jako nárok na náhradu škody uplatněn v žalobě. Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení se posuzuje podle ustanovení §391 odst. 1 obch. zák., nemohl se odchýlit ani od citovaného usnesení dovolacího soudu, v němž bylo posuzováno promlčení jiného nároku.
Ostatní námitky dovolatelky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na řešení otázek předložených dovolatelkou napadené rozhodnutí nespočívá, tyto otázky nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu