ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1140.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1140/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. H. P. , zastoupeného Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, proti žalované ELDAS 2000, spol. s r.o. , se sídlem v Chlumu 19, PSČ 472 01, identifikační číslo osoby 25421581, zastoupené JUDr. Petrem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Mazovská 476/2, o 62 400 Kč s příslušenstvím a o 196 881,20 Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 39 C 330/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 30 Co 496/2011-173, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. října 2011, č. j. 39 C 330/2009-120, v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 164 580,20 Kč, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 16. srpna 2010, č. j. 39 C 330/2009-56, který odvolací soud usnesením ze dne 16. května 2011, č. j. 30 Co 423/2010-107, zrušil mimo jiné i v zamítavém výroku ve věci samé ohledně smluvní pokuty ve výši 196 881,20 Kč a věc mu ve zrušeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení, jakož i rozsudkem ze dne 19. října 2011, č. j. 39 C 330/2009-120, ohledně smluvní pokuty ve výši 164 580,20 Kč stejně – žalobu zamítl) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) téhož ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Vymezení otázek, v jejichž řešení dovolatel spatřoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neumožnilo Nejvyššímu soudu dospět k závěru o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázka, „zda může odvolací soud v situaci tzv. důkazní nouze věc rozhodnout a určit jednak nemožnost plnění v celém rozsahu a jednak den nemožnosti plnění“, náležitosti otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nesplňuje. Navíc vyjadřuje, jakplyne též z dalšího obsahu dovolání, kritiku skutkových zjištění odvolacího soudu, na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru o zániku závazku pro následnou nemožnost plnění. I když tedy dovolatel ohlásil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. [resp. zřejmě nedopatřením odkázal v otázce dovolacích důvodů na §241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.], uplatňuje ve skutečnosti dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a který tudíž přípustnost dovolání otevřít nemůže.
Rovněž formulace otázky, „zda v případě, že ke dni podpisu smlouvy je přiměřená smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně přípustná, a to na základě judikatury Nejvyššího soudu ČR, během vedení soudního sporu je změněn právní názor na výši smluvní pokuty Nejvyšším soudem ČR na základě nálezu Ústavního soudu ČR, tak zda má tato změna právního názoru vliv na právní jistotu účastníka, resp. jeho chráněných práv a zájmů“, není způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že otázku „vlivu změny právního názoru na právní jistotu účastníků“ odvolací soud neřešil. Navíc výše procentní sazby smluvní pokuty, počítané z určitého základu, nemůže být jediným měřítkem při posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že přiměřenost smluvní pokuty je třeba posoudit v každém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, či jeho usnesení ze dne 11. srpna 2004, sp. zn. 33 Odo 422/2003, a ze dne 24. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008, jež jsou veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz).
Obdobně tvrzená vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v témže časopise číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tato situace však v souzené věci nenastala, neboť dovolatelem tvrzená vada řízení, jíž se měl odvolací soud dle jeho mínění dopustit připuštěním novoty v rozporu s §205a o. s. ř., v sobě žádnou otázku zásadního právního významu nezahrnuje (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována) a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2014
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu