ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1337.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 1337/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Residences MIDA s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Pod Děvínem 48, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 26137518, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Václavské náměstí 802/56, PSČ 110 00, proti žalované Skanska a. s. , se sídlem v Praze 4 – Chodov, Líbalova 1/2348, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 26271303, zastoupené JUDr. Petrem Bízou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00, o zaplacení částky 13,143.347,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 175/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2013, č. j. 1 Cmo 25/2013-85, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení „otázky předvídatelnosti škody ve smyslu §379 obchodního zákoníku a rovněž otázky uplatnění smluvní pokuty ve smyslu §544 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění platném v době vyúčtování a uplatnění smluvní pokuty žalobcem … buď odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí NS ČR Cdo 2843/2008, event. 29 Cdo 3405/2010), případně tato otázka nebyla dosud vyřešena, případně by měla být posouzena dovolacím soudem jinak“. Takové podání požadavky zákona na obsah dovolání nesplňuje.
Dovolatelka především namísto vymezení konkrétního hlediska přípustnosti dovolání k příslušné právní otázce cituje všechna hlediska (až na jednu výjimku – rozpornou judikaturu) stanovená v §237 o. s. ř. Otázku hmotného práva, kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil, neformuluje a nevymezuje ani právní otázku, kterou dle jejího mínění již dovolací soud vyřešil a stran níž by měl svou rozhodovací praxi změnit, natož aby označila příslušnou dosavadní judikaturu.
V rovině tvrzeného rozporu s ustálenou judikaturou dovolatelka zpochybňuje řešení dvou různých otázek hmotného práva odvolacím soudem, z jejího odkazu na konkrétní judikaturu však není zřejmé, od kterého ze dvou jí (nepřesně) označených rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud při řešení té či oné právní otázky odchýlit. Z dovolání to nevyplývá ani nepřímo, neboť judikatorní závěry, s nimiž má být napadené rozhodnutí v rozporu, dovolatelka v rámci své polemiky s právním posouzením odvolacího soudu neuvádí (neargumentuje jimi) a dovoláním nespecifikovaný vztah není patrný ani z označených rozhodnutí, neboť ani v jednom z nich Nejvyšší soud neřešil ty otázky, na jejichž vyřešení spočívá napadené rozhodnutí. V rozsudku ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010, vyjádřil požadavek, aby škoda v podobě ušlého zisku byla vymezena nejen výší, nýbrž i obdobím, za které vznikla, přičemž v souzené věci byla stran ušlého zisku řešena otázka jeho předvídatelnosti a otázkou nezbytnosti časového vymezení se odvolací soud zabýval při posouzení požadavků na obsah výzvy k zaplacení smluvní pokuty. V rozsudku ze dne 21. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 2843/2008, uveřejněném pod číslem 88/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který má dovolatelka zřejmě na mysli), se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda škoda vzniklá zhotoviteli tím, že zaplatil smluvní pokutu objednateli, je předvídatelná ve vztahu k subdodavateli, byla-li smluvní pokuta sjednána až po uzavření subdodavatelské smlouvy, při němž byla subdodavateli předána smlouva mezi zhotovitelem a objednatelem neobsahující ujednání o smluvní pokutě.
Argument v závěru dovolání, podle něhož „bylo již opakovaně judikováno, že právo na smluvní pokutu sjednanou za každý den prodlení je právem, které vzniká každý den prodlení a také podléhá toto jednotlivé právo na denní smluvní pokutu promlčení“, rovněž nesplňuje požadavky na označení judikatury Nejvyššího soudu, od níž se mělo rozhodnutí odvolacího soudu odchýlit, nehledě na to, že v otázce povahy takto sjednané smluvní pokuty odvolací soud jiný názor nezaujal (vycházel z dohodnutého limitu) a otázku promlčení vůbec neřešil.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu