ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3122.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 3122/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně IT credit, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Pernerova 502/50, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26 44 44 37, zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 1174/8, proti žalované N. Š. , zastoupené Mgr. Bernardem Urbanem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, Pivovarské náměstí 557, o zaplacení částky 86.702,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 106 EC 773/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. dubna 2013, č. j. 47 Co 56/2013-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.856,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 16. října 2012, č. j. 106 EC 773/2011-96, zastavil řízení o zaplacení částky 1.351,48 Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 85.134,82 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 6. června 2011 do zaplacení a o zaplacení částky 216,- Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem označeným v záhlaví k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. (první výrok) a žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 26.797,20 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně v celém rozsahu - podala žalobkyně dovolání, jež co do přípustnosti opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud v návaznosti na výklad mohl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, případně s ohledem na zjevnou specifičnost dané situace předmětná otázka nemusela být v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a domnívá se, že posuzovaná otázka by měla být vyřešena odlišně. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Již v usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť neuvedla, od které ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit, stejně tak neuvedla, která otázka „nemusela být v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“ a tvrdí-li, že posuzovaná otázka by měla být vyřešena odlišně, nejde o žádný z předpokladů přípustnosti dovolání určených v ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatelka polemizuje s právními závěry odvolacího soudu, aniž by uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. uplatňuje u jednotlivých zpochybněných závěrů.
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutím odvolacího soudu mohlo dojít k nepřípustnému prolomení zásady dvojinstančnosti řízení a závěr odvolacího soudu o tom, že ujednání o smluvní pokutě jsou platná, avšak jsou v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není řádně odůvodněný, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu té části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, dovolání v této části není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalobkyně zavázána za řízení před soudem prvního stupně (27.888,- Kč) a za odvolací řízení (26.797,20 Kč), nepřevyšuje částku 50.000,- Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013, jež jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se ve věci samé takového vztahu týkalo (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud odmítl dovolání i v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř..
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. srpna 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu