ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3689.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3689/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Larcos a.s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 88/208, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 40 23 20 77, zastoupené JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1716/54, proti žalované Nemocnici Třebotov a.s. , se sídlem v Třebotově, V Lesoparku 81, PSČ 252 26, identifikační číslo osoby 28 06 15 43, zastoupené JUDr. Žofií Chromcovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 3, Písecká 1968/9, o zaplacení částky 195.500,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 115 EC 96/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014, č. j. 31 Co 531/2013-87, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zrušil rozsudek ze dne 12. září 2013 (v rozsudku nesprávně uvedeno 12. září 2012), č. j. 115 EC 96/2012-57, kterým Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu o zaplacení částky 195.500,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně kvalifikoval povahu žalované částky a tím i nesprávně posoudil otázku promlčení nároku. Žalobkyně až do podání žaloby nepožádala o vrácení peněžních prostředků, kdyby tak učinila, způsobila by splatnost bezdůvodného obohacení a žalovaná by byla povinna hradit úroky z prodlení. Tvrdí, že věřitelka od počátku věděla, že smlouva o úvěru nebyla uzavřena s předchozím souhlasem valné hromady žalované, mohla proto podat žalobu dříve než v roce 2012. Dovolatelka vyjadřuje názor, že posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení je nesprávné, neboť bezdůvodným obohacením byla částka poskytnutého úvěru ve výši 8,500.000,- Kč, kterou již vrátila, nikoliv částka neplatně sjednaných úroků z úvěru. Žalobkyně tak fakticky nepožaduje úhradu bezdůvodného obohacení, ale úhradu úroků z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, na úroky z prodlení však nemá nárok.
Dovolatelka zdůrazňuje, že o důvodu neplatnosti smlouvy věděly obě smluvní strany a byly to obě strany, které neplatnost smlouvy způsobily, proto zde nemůže existovat nárok na náhradu škody. V té souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4421/2008 (správně sp. zn. 23 Cdo 4421/2009 - jde o rozsudek ze dne 23. března 2011, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako níže citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). I kdyby bylo možno uvažovat o existenci nároku na náhradu škody, pak v případě absolutní neplatnosti smlouvy je nutné považovat za okamžik, kdy se právní úkon stal neplatným, okamžik uzavření smlouvy, jak Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 460/2012 (jde o usnesení ze dne 28. srpna 2012). Podle ustanovení §394 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) tak byl případný nárok žalobkyně ke dni podání žaloby promlčen a žalovaná promlčení namítla. Dovolatelka má za to, že posouzení námitky promlčení soudem prvního stupně bylo správné.
Dále poukazuje na to, že odvolací soud připodobnil užívání finančních prostředků na základě neplatné smlouvy o úvěru k užívání bytu či jiné nemovitosti na základě neplatné nájemní smlouvy. Takováto právní analogie nemá oporu v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a jde o otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. září 2013, č. j. 115 EC 96/2012-57, se potvrzuje, a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán, neboť dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4421/2009, v němž dovolací soud přezkoumával závěr odvolacího soudu o důvodnosti nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o postoupení pohledávek a nároku žalované na náhradu škody z téže smlouvy, který uplatnila vzájemným návrhem. V této jiné věci byl tedy uplatněn vzájemným návrhem nárok na náhradu škody z neplatné smlouvy, to znamená, že byly tvrzeny předpoklady odpovědnosti za škodu, jimiž jsou porušení povinností, vznik škody a příčinná souvislost. V projednávané věci žalobkyně netvrdila skutečnosti rozhodné pro nárok na náhradu škody a odvolací soud na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil. Proto se nemohl ani od uvedené judikatury odchýlit.
Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012, neboť v něm se dovolací soud zabýval otázkou promlčení nároku na náhradu škody z neplatné smlouvy, který byl jako nárok na náhradu škody uplatněn v žalobě. Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení se posuzuje podle ustanovení obchodního zákoníku §387 a násl. a výslovně uvedl, že se počátek běhu promlčecí doby neřídí ustanovením §394 odst. 2 obch. zák. - tj. že by promlčecí doba počala plynout ode dne, kdy plnění podle neplatné smlouvy bylo poskytnuto - neboť žalobkyně nežádala zpět plnění poskytnuté žalované na základě neplatné úvěrové smlouvy, nemohl se odchýlit ani od citovaného usnesení dovolacího soudu, v němž bylo posuzováno promlčení jiného nároku.
Otázka analogie užívání cizích finančních prostředků na základě neplatné smlouvy o úvěru jako užívání majetkové hodnoty třetí osoby, za něž může být vydána pouze finanční náhrada, k užívání bytu či jiné nemovitosti na základě neplatné nájemní smlouvy, kterou dovolatelka označila za otázku, jež nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Odvolací soud však tuto situaci výslovně uvedl jen jako příklad.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Doplnila-li žalovaná dovolání podáním ze dne 22. října 2014, dovolací soud nemohl k tomuto podání přihlédnout, neboť tak učinila po lhůtě určené k podání dovolání, jež uplynula dne 28. července 2014 (srov. ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu