ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.455.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 455/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Energie – stavební a báňská a. s. , se sídlem v Kladně, Vašíčkova 3081, PSČ 272 04, identifikační číslo osoby 45146802, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, PSČ 110 01, proti žalovanému Ing. D. V. , zastoupenému JUDr. Petrem Moravcem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 3090/28, PSČ 150 00, o zaplacení částky 219.757,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 450/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2013, č. j. 68 Co 189/2013-601, ve znění opravného usnesení ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 68 Co 189/2013-620, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., jako je tomu i v souzené věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť se v otázce přípustnosti dovolání spokojil s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. (a též na §241a o. s. ř., které neřeší přípustnost dovolání, nýbrž jeho důvody) a vymezením, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, se vůbec nezabýval.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř).
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel v rámci obsahového vymezení důvodů dovolání poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 99/2013“), z něhož dovozuje, že i podnikatel má právo na osvobození od soudních poplatků. I kdyby dovolatel – v intencích požadavku na vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání – argumentoval, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebylo by možno učinit závěr o přípustnosti dovolání, neboť závěr, že podnikatel právo na osvobození od soudních poplatků nemá, odvolací soud neučinil; otázkou, zda podnikatel má či nemá právo na osvobození od soudních poplatků, se vůbec nezabýval a jeho rozhodnutí tudíž na vyřešení této otázky procesního práva nezávisí (§237 odst. 1 o. s. ř., srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Byť odvolací soud zopakoval argumentaci obsaženou v jeho rozhodnutí o předchozí žádosti dovolatele o osvobození od soudních poplatků (a v rámci toho též svůj nesouhlasný postoj k názoru soudu prvního stupně, že absence dostatečných příjmů dovolatele je věcí jeho podnikatelského rizika), je jeho rozhodnutí založeno na závěru, že rozhodné poměry dovolatele, z nichž vycházelo předchozí zamítavé rozhodnutí, nedoznaly v mezidobí takových změn, které by mohly opodstatnit alespoň částečné osvobození od soudních poplatků, tedy odlišné rozhodnutí.
Pro úplnost lze dodat, že tuto právní otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud řešil v souladu s již citovaným R 99/2013, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí bylo případně nesprávné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže.
Požadavek vymezit v dovolání, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nesplňuje ani námitka, že uplatnění vzájemného nároku na zaplacení smluvní pokuty nemůže být „i podle stávající judikatury“ svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, nýbrž též od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. I stran této otázky pak platí, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud ji vůbec neřešil.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu