ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1024.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1024/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 o dovolání obviněné J. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 10 To 12/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 26/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 10 To 12/2014 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 4 T 26/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 4 T 26/2013, byla obviněná J. Š. uznána vinnou ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že „v době kolem 12.10 hodin dne 5. 8. 2012 v katastru obce N. K., část S., okres P., na křižovatce a místní komunikaci před domem, jako řidička nákladního vozidla tov. zn. Mitsubishi Pajero Sport, při vjíždění do křižovatky z místní komunikace vedoucí do zástavby rodinných domů a odbočování vlevo na hlavní silnici porušila ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 261/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (chybně uvedeno zákon č. 261/2000 Sb. místo zákon č. 361/2000 Sb.) , tím, že nedala přednost v jízdě po hlavní silnici jedoucímu osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Škoda Fabia, které řídila J. P., v důsledku čehož narazila do přední části vozidla Škoda Fabia, když spolujezdec na předním sedadle vozidla Škoda Fabia M. P., utrpěl pohmoždění hrudníku a lehké podvrtnutí krční páteře a spolujezdkyně na zadním sedadle B. P., utrpěla lehké pohmoždění lbi a podvrtnutí levého hlezenního kloubu, když tímto zraněním byli oba poškození omezeni v obvyklém způsobu života po dobu delší než jeden týden.“
Za uvedené jednání byla obviněná J. Š. odsouzena podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozeným M. P. a B. P., škodu ve výši 2.099,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 4 T 26/2013, podali obviněná J. Š., státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami a poškození M. P. a J. P. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 10 To 12/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině byla obviněná J. Š. odsouzena podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozeným Ing. M. P. a J. P. částku 2.099,- Kč.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněné J. Š. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 10 To 12/2014, podala následně obviněná J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém dovolání obviněná namítla, že skutkový stav, který byl soudy rozhodujícími ve věci zjištěn, není trestným činem, když nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Dále uvedla, že svým jednáním nemohla porušit ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon č. 361/2000 Sb.), neboť na hlavní silnici nevjížděla z místa ležícího mimo pozemní komunikaci ani z komunikace účelové, ale z místní komunikace. Obviněná souhlasí s názorem odvolacího soudu potud, že téměř žádnému řidiči pohybujícímu se v provozu na silnici nižších tříd v menších obcích nemůže být známo, zda jsou jednotlivé silnice formálně vedeny jako místní či účelové. Z tohoto důvodu je na silnicích dopravní značení, které účastníkům silničního provozu jasně ukládá, k jakému chování jsou povinni. Pokud dopravní značení chybí, nemůže to jít k tíži obviněné, neboť se řídila obecným pravidlem přednosti vozům jedoucím zprava ve smyslu ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. Obviněná v dovolání rovněž vytkla, že argumentace odvolacího soudu usneseními 10 To 500/2011 a 6 Tdo 233/2012 je nepřípadná, neboť v odkazované věci se jednalo o zcela jinou situaci, než v posuzovaném případě.
Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl o zproštění obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v projednávané věci není sporu o tom, že v důsledku dopravní nehody došlo k ublížení na zdraví poškozených M. P. a B. P., avšak nelze již konstatovat, že by obviněná porušila důležitou povinnost uloženou podle zákona. Aplikace §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. není správná. Pro posouzení věci je zásadní otázkou charakter cesty či komunikace, ze které vjížděla obviněná na hlavní silnici. Pokud by se jednalo o místo mimo komunikaci nebo komunikaci účelovou, pak by se nejednalo o křižovatku ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb. a obviněná by byla ve smyslu §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. bezvýjimečně povinna dát přednost všem vozidlům na silnici hlavní. V daném případě však z vyjádření obce N. K. vyplynulo, že cesta, po které obviněná přijela ke křižovatce s hlavní silnicí, je vedena jako místní komunikace. Za této situace není možné při posouzení nehodového děje a přednosti v jízdě aplikovat §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ale je nutno aplikovat §22 odst. 1, odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. Obviněná tedy svým jednáním žádnou důležitou povinnost uloženou podle zákona neporušila, nedošlo tak k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci a aby Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
V dovolání obviněná J. Š. vznáší námitku proti právnímu posouzení skutku jako přečinu, jímž byla uznána vinnou, konkrétně uvádí, že nebyla naplněna jeho subjektivní stránka. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena vytýkanou právní vadou.
Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Skutkový stav věci, z něhož soudy vycházely, lze shrnout tak, že obviněná dne 5. 8. 2012 v katastru obce N. K. jako řidička nákladního vozidla při vjíždění do křižovatky z místní komunikace vedoucí do zástavby rodinných domů a odbočování vlevo na hlavní silnici porušila ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tím, že nedala přednost v jízdě po hlavní silnici jedoucímu osobnímu motorovému vozidlu, které řídila J. P., v důsledku čehož narazila do přední části vozidla Škoda Fabia, když spolujezdec na předním sedadle M. P. utrpěl pohmoždění hrudníku a lehké podvrtnutí krční páteře a spolujezdkyně na zadním sedadle B. P. utrpěla lehké pohmoždění lbi a podvrtnutí levého hlezenního kloubu.
Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání je zásadní právní otázkou to, zda na posuzovaný případ bylo možné aplikovat ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.
Podle ustanovení §2 písm. w) zákona č. 361/2000 Sb. je křižovatka místo, v němž se pozemní komunikace protínají nebo spojují, za křižovatku se nepovažuje vyústění polní nebo lesní cesty nebo jiné účelové pozemní komunikace na jinou pozemní komunikaci.
Podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“ musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci.
Podle ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. nevyplývá-li přednost v jízdě z ustanovení odstavce 1, musí dát řidič přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím zprava nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím zprava.
Podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci musí dát řidič přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech jedoucím po pozemní komunikaci nebo organizovanému útvaru chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty jdoucím po pozemní komunikaci. To platí i při vjíždění z účelové pozemní komunikace nebo ze stezky pro cyklisty nebo z obytné nebo pěší zóny na jinou pozemní komunikaci.
Podle ustanovení §6 zákona č. 17/1997 Sb., o pozemních komunikacích
- odst.1: Místní komunikace je veřejně přístupná pozemní komunikace, která slouží převážně místní dopravě na území obce.
- odst. 2: Místní komunikace může být vystavěna jako rychlostní místní komunikace, která je určena pro rychlou dopravu a přístupná pouze silničním motorovým vozidlům, jejichž nejvyšší povolená rychlost není nižší, než stanoví zvláštní předpis. Rychlostní místní komunikace má obdobné stavebně technické vybavení jako dálnice.
- odst. 3: Místní komunikace se rozdělují podle dopravního významu, určení a stavebně technického vybavení do těchto tříd:
a) místní komunikace I. třídy, kterou je zejména rychlostní místní komunikace,
b) místní komunikace II. třídy, kterou je pro dopravně významná sběrná komunikace s omezením přímého připojení sousedních nemovitostí,
c) místní komunikace III. třídy, kterou je obslužná komunikace,
d) místní komunikace IV. třídy, kterou je komunikace nepřístupná provozu silničních motorových vozidel nebo na které je umožněn smíšený provoz.
- odst. 4: Prováděcí předpis blíže vymezí znaky pro rozdělení místních komunikací do jednotlivých tříd.
Podle ustanovení §7 zákona č. 17/1997 Sb., o pozemních komunikacích
- odst.1: Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie ČR upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.
- odst. 2: Účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad.
Pro posouzení skutku má zásadní význam charakter komunikace, ze které obviněná vjížděla na hlavní silnici. Z textu ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. je patrná úzká návaznost na definici pojmu křižovatka v §2 písm. w) zákona č. 361/2000 Sb. Protože podle této definice není styk pozemní komunikace s účelovou komunikací křižovatkou, je třeba, aby řidič vjíždějící z účelové komunikace dal přednost v podstatě všem, kdo se momentálně pohybují po pozemní komunikaci, na kterou řidič vjíždí. V případě, že by šlo o komunikaci místní, jednalo by se o křižovatku, přičemž dání přednosti v jízdě při vjíždění na křižovatku je podmíněno buď označením místa před křižovatkou dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“, nebo, nejsou-li protínající nebo spojující se pozemní komunikace vzájemně rozlišeny, pravidlem pravé ruky (viz §22 odst. 1, odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb.). V daném případě z vyjádření obce N. K. vyplynulo, že komunikace, po které obviněná přijela ke křižovatce s hlavní silnicí, je vedena jako místní komunikace.
Vztáhnou-li se výše uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že obviněná měla povinnost dát přednost v jízdě pouze vozidlům přijíždějícím zprava, když vozidlo poškozených přijelo po hlavní silnici zleva, neboť v daném případě bylo třeba aplikovat §22 odst. 1, odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. (nikoli §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.). Nepřichází tedy v úvahu posoudit skutek jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněná svým jednáním evidentně neporušila žádnou důležitou povinnost uloženou jí podle zákona.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení Nejvyššího soudu, je zřejmé, že právní posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku nemůže obstát, neboť je nesprávné. Napadený rozsudek Krajského soudu v Praze je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Po zjištění, že dovolání obviněné J. Š. je v uvedeném směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 10 To 12/2014 i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 4 T 26/2013, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal