ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.128.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 128/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2014 o dovolání obviněného R. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 To 72/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 10/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 45 T 10/2012, byl obviněný R. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 19. 5. 2012, v přesně nezjištěné době mezi 21.50 až 22.30 hodin, v koupelně bytu v domě v P. – V., N. F., po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů, fyzicky napadl spolubydlícího V. H., mnohačetnými údery pěstí a kopáním či dupáním do hlavy, obličeje a po celém těle a intenzivně jej dusil, a tímto tupým násilím velké intenzity mu způsobil zranění spočívající ve zlomenině nosních kůstek a chrupavky nosní přepážky, roztržení levého boltce i s chrupavkou, blokovou zlomeninu žeber vlevo, kdy 3., 4. a 5. žebro bylo zlomeno ve středoklíčkové čáře a 6., 7., 8., 9., 10. a 11. žebro bylo zlomeno od pažní do středoklíčkové čáry, odlomení korunek zubů a vylomení zubů, subkapsulární krevní výron jater mezi pravým a levým lalokem, krevní výron pod obaly levého varlete, pohmoždění levého nadvarlete, odlomení malého rohu jazylky vlevo s krevním výronem, subarachnoidální krevní výron v závitech pravého týlního laloku a levého týlního laloku, pohmoždění pravého spánkového laloku na spodině lební, které se projevilo krví v postranních komorách, a velké množství krevních výronů, oděrek a pohmoždění v oblasti hlavy, v měkkých pokrývkách lebních v čelní temenní i týlní krajině, očí, rtů, jazyka, horní a dolní části těla a podkoží šourku nad levým varletem poškozeného, mnohočetné trhliny jazyka, sliznice levého nosního otvoru a horního tru, přičemž tento útok je třeba považovat za surový a trýznivý s ohledem na četnost poranění a místa útoku, kdy uvedená zranění byla sama o sobě smrtící pro rozvoj poúrazového a pokrvácivého šoku a aspirace krve, vody a zvratků, přičemž smrt poškozeného nastala v důsledku přidruženého mechanismu intenzivního dušení nejpozději dne 19. 5. 2012 ve 22.30 hodin.
Za uvedené jednání byl obviněný R. H. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let a podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla dále uložena povinnost nahradit škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, Regionální pobočce Praha, ve výši 2.943,-Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 45 T 10/2012, podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 To 72/2013, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 To 72/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že v řízení nebylo přesvědčivě vyvráceno, že by se v jeho případě nemohlo jednat o patickou či komplikovanou opilost. Soud plně vyšel ze závěrů znaleckého posudku, avšak dle mínění obviněného znalec své hodnocení neopřel o konkrétní poznatky a při výslechu u hlavního líčení nebyl ani schopen objasnit, jak lze u opilého člověka vysledovat rozdíl mezi prostou a patickou opilostí a z jakých konkrétních důvodů se u obviněného nemohlo jednat o patickou opilost. Obviněný je přesvědčen, že pochybnost o rozsahu jeho trestní odpovědnosti by bylo možno odstranit pouze novým znaleckým posudkem. Dále zdůraznil, že nebyla prokázána přítomnost jeho DNA či jiného biologického materiálu na těle poškozeného ani přítomnost biologického materiálu poškozeného na těle obviněného. Podle dovolatele chybějícím biologickým (příp. daktyloskopickým) stopám nebyla nalézacím ani odvolacím soudem věnována žádná pozornost. Rovněž podotkl, že popis skutku ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje subjektivní stránku zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku (resp. že ve skutkové větě výroku o vině chybí dikce „kdo jiného úmyslně usmrtí“) a že vzhledem k jeho opilosti (středně těžké, resp. těžké) by bylo možno v jeho jednání vysledovat toliko úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, nikoliv úmysl ho usmrtit.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, v němž především shrnula výsledky stavu dokazování ve věci a soudy učiněná skutková zjištění. S ohledem na obviněným použitý dovolací důvod a argumentaci, jež má jeho existenci odůvodnit, poukázala především na rozdílné formy zavinění vztahující se k trestnému činu vraždy podle §145 odst. 1 a trestnému činu těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle jejího názoru pak povaha obviněným zvoleného útoku vůči poškozenému plně podporuje závěr soudů obou stupňů o úmyslném zavinění ve vztahu ke smrtelnému následku. Byť se soudy neshodly v závěru, zda šlo o úmysl přímý či eventuální, forma úmyslného zavinění s ohledem na okolnosti útoku byla plně prokázána. Ve vztahu k námitkám uplatněným proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů uvedla, že námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou pouze polemikou s rozsahem soudy provedeného dokazování a způsobu, jakým provedené důkazy hodnotily. Skutkový základ může být zpochybněn pouze v případě tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, o kterýžto případ se vzhledem k pregnantním právním závěrům ve vztahu k užité právní kvalifikaci činu nejedná.
Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud z obsahu předloženého trestního spisu zjistil, že převážná část v dovolání uplatněných námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění. Jedná se především o námitku obviněného ve vztahu k existenci patické či komplikované opilosti, v kterémžto stavu se dle svého názoru nalézal v době spáchání činu. Tato okolnost nebyla řádně objasněna, neboť k posouzení této skutečnosti nebyl vypracován jím navrhovaný další znalecký posudek. Stejného charakteru je i námitky, že rozhodující soudy nevěnovaly žádnou pozornost chybějícím biologickým, příp. daktyloskopickým stopám. Těmito námitkami však obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale jen napadá soudy učiněná skutková zjištění.
Je tak zřejmé, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil, případně dopustil, ale v jiných souvislostech, a domáhá se změny skutkových zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Nadto je třeba zdůraznit, že citované námitky obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení v rámci obhajoby, kterou učinil v řízení před soudy obou stupňů, a především byly podstatou odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Trestného činu vraždy se podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá takový čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Spácháním tohoto trestného činu zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. O zvlášť trýznivý způsob vraždy půjde, je-li oběť vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str.1476 až 1477).
Jak podrobně rozvádí již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, provedené důkazy nedávají prostor k pochybnostem o tom, že se obviněný dopustil činu, který je ve výroku rozsudku nalézacího soudu podrobně specifikován. Ze záznamů kamerového systému, které byly k důkazu použity, mimo pochybnost vyplývá, že poškozený přišel do domu, kde bydlel v 16.26 hod. a až do své smrti se zdržoval v bytě, kde bydlel společně s obviněným, aniž z něj vyšel. Příchody a odchody obviněného do bytu jsou v rozsudku soudu prvního stupně podrobně specifikovány, přičemž z časové osy pobytu obviněného v bytě a závěru svědkyně MUDr. M. M. o nejpozději možné době úmrtí poškozeného vyplývá, že obviněný s poškozeným strávil takřka jeden a půl hodiny bez přítomnosti kohokoli jiného. O tomto časovém údaji není pochyb, proto jako zcela nevěrohodné v kontextu lékařských zpráv o zraněních poškozeného a o době jeho napadení byla vyhodnocena obhajoba obviněného, že v této době oživoval poškozeného. Nalézací soud se podrobně vypořádal s obhajobou obviněného podanou jím v různých verzích v různých stadiích trestního řízení o tom, co si o události pamatuje, kde a v jakém stavu se nacházel poškozený, takže důvodně uzavřel, že výpovědi obviněného z přípravného řízení a opakovaně činěné v hlavním líčení jsou diametrálně odlišné, přičemž vycházel z té výpovědi, která neodporovala dalším důkazům ve věci provedeným. Ty soud prvního stupně ostatně podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, přičemž Nejvyšší soud konstatuje, že takto provedené hodnocení důkazů je logické, jednoznačné a plně konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. řádu. Podrobně rozvedl a vyhodnotil také vývojový posun v obhajobě obviněného od původního tvrzení, že nic nespáchal a na nic si nepamatuje, až po postupné uvádění detailů o situaci v bytě, stavu zranění poškozeného, jeho vlastní záchranné činnosti, až po připuštění vlastního útoku vůči poškozenému s tvrzením, že šlo o nedbalostní jednání.
Námitku obviněného, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla dostatečně objasněna otázka jeho příčetnosti, Nejvyšší soud nepovažuje za důvodnou. Ze závěrů znaleckých posudků vypracovaných MUDr. Ladislavem Procházkou, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a alkohologie a PhDr. Janem Vymětalem, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, vyplývá, že obviněný netrpěl komplikovanou či patickou opilostí v době páchání činu, a jeho opilost v této fázi byla znalci charakterizována jen jako opilost prostá. U obviněného byla diagnostikována smíšená porucha osobnosti, která se projevuje nepříznivými povahovými rysy, zvláště pak nezdrženlivostí, disocialitou, nestálostí a emoční labilitou se zvýšenou iritabilitou a explozivitou v kombinaci s alkoholem, která u něj může vést k výbušnému agresivnímu jednání. Znalci uzavřeli, že je-li obviněný střízlivý není osobou primárně agresivní. Zjištěná porucha osobnosti neměla forenzně významný vliv na jeho jednání, není postižen chorobnou agresivitou, avšak v psychosociálně stresujících situacích či pod vlivem alkoholu může reagovat agresivně. Znalec MUDr. Ladislav Procházka v hlavním líčení uvedl, že je celkem častým jevem projevujícím se při středně těžké až těžké prosté opilosti existence alkoholického amnestického okénka, kdy si postižený člověk v důsledku intoxikace mozku alkoholem nepamatuje na svoje prožitky v průběhu intoxikace. V souvislosti s předestřenými tvrzeními obviněného o jeho výpadcích paměti však výslovně uvedl, že je vysoce nepravděpodobné až nemožné, že by si obviněný po určitou dobu nic nepamatoval a od určitého okamžiku si naopak na vše vzpomínal. Znalec tak vyloučil možnost, že by v případě alkoholického amnestického okénka utkvěly obviněnému v paměti jen některé události a jiné si nepamatoval.
Závěry znalců obsažené v jejich písemně vypracovaném znaleckém posudku, jakož i výpovědi znalců učiněné v hlavním líčení jsou natolik jednoznačné a pregnantní, že se Nejvyšší soud plně ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že návrh obviněného na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k posouzení toho, zda trpěl v době spáchání činu patickou či komplikovanou opilostí, je třeba označit jako nadbytečný. Tvrzení obviněného, že znalci nedokázali okolnosti související s jeho opilostí vysvětlit, nemá v ničem oporu a jde tak o ryze individuální a laické posouzení vysoce odborné otázky obviněným v kontextu jeho obhajoby. Nejvyšší soud shodně se soudy obou stupňů pokládá objasnění zásadní okolnosti, jež se týká posouzení příčetnosti obviněného, za dostačující a nemůže tak přisvědčit názoru dovolatele, že by snad šlo o opomenutý důkaz.
Neexistence stop DNA obviněného na těle poškozeného nezpochybňuje závěr o vině obviněného, zejména vzhledem k důkazům již výše zmíněným, které ve svém důsledku tvoří ucelený a logický řetězec svědčící o jeho vině, aniž by tyto důkazy byly jakkoli zpochybněny.
Námitkou, kterou lze formálně podřadit pod v dovolání uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je poukaz na to, že v popisu skutku není expresis verbis vyjádřena subjektivní stránka zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, resp. že ve skutkové větě výroku o vině chybí dikce „kdo jiného úmyslně usmrtí“. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Byť je třeba připustit, že v tomto ohledu není popis skutku ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu zcela perfektní, nelze z této skutečnosti dovodit, že by ve vztahu k použité právní kvalifikaci nemohl obstát, neboť jednání obviněného směřující v závěrečné fázi k usmrcení poškozeného bylo podle mínění Nejvyššího soudu popsáno dostatečně konkrétně a se zřetelem k jeho bližšímu rozvedení v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v zásadě obsahuje všechny znaky základní i kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku.
Jak totiž vyplývá z popisu skutku, obviněný opakovaně, úmyslně a velmi brutálně útočil na citlivé a životně důležité části těla poškozeného - hlavu, hrudník, pohlavní orgán i další části těla poškozeného. Aby poškozenému polámal takřka všechna žebra, musel vyvinout velkou sílu, kdy pravděpodobně poškozeného do žeber opakovaně kopal nebo po něm dupal či skákal. Obdobně zakrvácení a zhmoždění mozkových laloků v rozsahu, jaký byl u poškozeného pitvou konstatován, svědčí o opakovaném hrubém a velmi důrazném mechanismu vzniku těchto poranění a značné síle, kterou musel obviněný vyvinout, aby takováto poranění způsobil. Stejný závěr je třeba vyslovit i u zranění, která vznikla v ústní dutině vyražením zubů, korunek a odlomením jazylky. Je zřejmé, že pokud obviněný útočil na taková místa na těle poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány, navíc s velkou intenzitou a brutalitou, která se vymyká z míry běžné u většiny obdobných trestných činů, musel si být vědom toho, že svým jednáním poškozeného přímo usmrtí, případně že je tato možnost přinejmenším velmi pravděpodobná a byl s tímto následkem svého jednání srozuměn. Intenzita bití a četnost zjištěných poranění u poškozeného bez jakýchkoliv pochybností naplňují znak surového spáchání a současně byl útok správně posouzen jako trýznivý, neboť znalci konstatovali, že poškozený byl po část útoku při vědomí a umíral minimálně deset minut. Po tuto dobu byl vystaven trýznivým bolestem na hranici snesitelnosti. Byť se soudy obou stupňů neshodly v závěru, zda obviněný jednal v úmyslu přímém nebo jen nepřímém, podstatný a správný je shodný závěr o jeho úmyslném zavinění. Ten je odůvodněn zjištěním, že smrt poškozeného byla odpovídajícím následkem té formy a intenzity útoku, kterou obviněný zvolil, tedy následkem, který byl z jeho hlediska předvídatelným. O nedostatku úmyslu by se dalo uvažovat pouze v situaci, kdy by se smrtelný následek vymykal z logiky průběhového děje posuzovaného činu a jevil se pouze jako zcela nahodilý při srovnání se způsobem vedení útoku a míst na těle poškozeného, proti nimž byl útok veden. Pouze zásadní nesoulad mezi naznačenými charakteristikami útoku a následkem by mohl přisvědčit důvodnosti námitky obviněného ve vztahu k zavinění, avšak Nejvyšší soud tento nesoulad nekonstatoval.
Podle ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku (způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést záleží ovšem na povaze konkrétního skutku.
Dle názoru Nejvyššího soudu je vzhledem k výše citovanému zákonnému ustanovení skutek (vzhledem k povaze) ve skutkové větě příslušného rozsudku soudu prvního stupně upřesněn dostatečně, tj. včetně konkretizace místa, doby i způsobu spáchání trestného činu, ze skutkové věty jednoznačně vyplývá, že obviněný se objektivně svého jednání nemohl dopustit jinak, než úmyslným jednáním, proto nelze považovat za nezbytně nutné tuto skutečnost ve skutkové větě výslovně uvádět. Záměr obviněného poškozeného usmrtit vyplývá totiž již ze samotného způsobu provedení trestného činu, který je v popisu skutku podrobně konkretizován (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 4 Tdo 484/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1025/2011).
Nejvyšší soud se proto plně ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím, které jsou pro stanovení jeho druhu a výše rozhodné. Nejvyšší soud tak přisvědčuje závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného R. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. února 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná