ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1316.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1316/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2014 o dovolání obviněného R. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 55 To 14/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 151/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 6 T 151/2012, byl obviněný R. Č. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „ v přesně nezjištěné době na přelomu roku 2002 a 2003 na ul. g. S. v U. jako jediný vlastník a současně jediný odpovědný pracovník firmy s názvem S. č.-R. Č. prováděl opravu střešního pláště na výtahové šachtě výše uvedeného domu, která spočívala v ukotvení atiky z kašmírovaného plechu, položení geotextílie a nakonec dlaždic na zatížení tohoto souvrství, když při této činnosti porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona tím, že nedostatečně zatížil toto střešní souvrství a nesplnil tím požadavky na mechanickou pevnost a stabilitu dle požadavků v této době platného a účinného stavebního zákona č. 50/1976 Sb. ve verzi zákona č. 83/1998 Sb. §47 odst. 1 a dále vyhlášky o obecných technických požadavcích na výstavbu č. 137/1998 Sb. §16 odst. 1 písm. a), následkem čehož dne 7. 4. 2011 v 17.25 hod. za velmi silného nárazového větru, jehož rychlost byla stanovena Českým hydrometeorologickým ústavem na nejblíže položené meteorologické stanici Luká na 24,4 m.s.-1, který by ale při správném zatížení neměl vliv na odtržení střešního souvrství, došlo k podfouknutí střešního souvrství na výtahové šachtě na ul. gen. Svobody č. 1219, odtržení souvrství a následnému vymrštění betonové dlaždice o velikosti 30x30x4,5 cm, která po odmrštění přeletěla hranu střechy hlavního střešního pláště, kde ve vzdálenosti 13,5 m kolmo od domu zasáhla do hlavy na lavičce sedící poškozenou A. K., která v důsledku zásahu utrpěla zranění spočívající v zhmožděné ráně v temennětýlní krajině hlavy vpravo, těžkém otřesu mozku s déletrvajícím bezvědomím, zhmoždění mozku na přechodu levého spánkového a týlního laloku, otoku mozku, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v oblasti levého spánkového a týlního laloku mozku, krvácení pod měkké pleny mozkové v téže lokalizaci, zlomenině výběžků 7. krčního až 5 hrudního obratle páteře, podkožním krevním výronu na zadní ploše krku a horní partii zad, zlomenině 6 pravého žebra v průběhu na zádech, zhmoždění dolních laloků obou plic s průnikem vzduchu do podkoží a později vyvinutým reaktivním výpotkem v pravé pohrudniční dutině, částečném kolapsu pravé plíce, kdy se rozvinula akutní dechová nedostatečnost, a v důsledku poranění mozku se u poškozené rozvinul tzv. psychoorganický syndrom, když v důsledku těchto zranění byla poškozená výrazně omezena v běžném způsobu života po dobu tří měsíců, tato zranění budou mít trvalé následky na zdravotním stavu poškozené spočívající v trvalém zhoršení zraku, v poruchách paměti, orientace, k omezení pohyblivosti a k bolestem krční páteře, hlavy, zátylku a porušení nervového zásobení levé dolní končetiny od kolena k chodidlu“.
Za uvedené jednání byl obviněný R. Č. odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným A. K., částku ve výši 272.430,- Kč a České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 11, IČ: 47672234, částku 184.113,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. K. odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 6 T 151/2012, podal obviněný R. Č. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 55 To 14/2014, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 55 To 14/2014, podal následně obviněný R. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že napadá výrok o vině napadeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci, když vytknul zejména neúplnost skutkových zjištění co do okolností, za kterých byly na střeše panelového domu rozmístěny betonové dlaždice. Dále uvedl, že si je vědom restriktivního výkladu uplatňovaného dovolacího důvodu, avšak k tomu předestírá skutečnosti zjištěné v rámci řízení před soudy prvního i druhého stupně a dovozuje neprokázání způsobu, jakým byly na předmětné střeše umístěny zatěžující dlaždice. V této souvislosti obviněný namítl, že z provedeného dokazování nelze určit, kdo dlaždice nacházející se v době skutku na střeše budovy rozmístil a v době předcházející s nimi manipuloval. Obviněný je toho názoru, že soudy v rámci dokazování omezily zjištění souvislosti mezi jeho činností a rozmístěním dlaždic pouze na předpoklad, že dlaždice na střechu někdo umístit musel a že z dostupných dokladů poslední dohledatelnou osobou mající oprávnění ke stavební činnosti na této střeše byl právě obviněný. Soudy však v rámci svých úvah zcela bez jakéhokoliv reálného podkladu nepřipustily pohyb dalších osob na uvedené střeše. Z tohoto důvodu obviněný nemá závěry o příčinné souvislosti a porušení důležité povinnosti při jím vykonávané činnosti za prokázané mimo jakékoliv rozumné pochybnosti. Obviněný rovněž namítl zásadní nedostatky ve vztahu k výroku o náhradě škody, a to vzhledem k nezjištěné příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, přičemž se domnívá, že v této věci není možné uplatnit koncept přímé odpovědnosti jeho jednání, neboť nelze konstatovat, že za situace, kdy by byl skutečně původcem nedostatečně provedeného zatížení střechy na domě, avšak nenastaly by zcela extrémní povětrnostní podmínky blíže popsané například ve znaleckém posudku, by tento škodlivý následek skutečně vznikl, tedy namítl, že by i v případě, kdy by předmětné dlaždice skutečně na střeše umisťoval, a to podle platné normy, nebylo by možno bez dalšího škodlivému následku zabránit. K námitce nesprávného právního posouzení vyslovenému ve výroku o náhradě škody obviněný uvedl, že existovala zákonná překážka k přiznání nároku k náhradě, a to v podobě spoluzavinění majitele domu, který nebyl na uvedené střeše 10 let a dílo si po opravě ani nepřevzal. Dále uvedl, že ani pojišťovna Kooperativa, a.s., neshledala důvody plnit, když při filozofii, kterou v dané věci zastává, by byl promlčen i trestný čin. Námitka dovolatele ohledně promlčení je dle jeho názoru důvodná a soudy se s ní dostatečně nevypořádaly.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 6 T 151/2012, a věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Dále dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však podle jeho názoru v dané věci nenastala, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku okresního soudu. Opírají se totiž důvodně především o znalecký posudek z oboru stavebnictví odvětví poruchy a rekonstrukce staveb, o znalecká vyjádření znalců Ing. Vrby a Ing. Šindlera a o výpovědi řady svědků, zejména svědkyně J. S. a Ing. M. J., provozních techniků stavebního bytového družstva, resp. o listinné důkazy. Přitom soudy obou stupňů dostatečně a logickým způsobem vyložily, proč neakceptovaly tvrzení obviněného, že betonové dlaždice na střechu strojovny neumístil. Bylo také zjištěno, že betonové dlaždice byly k zatížení užity při stavbě domu, přičemž při rekonstrukcích shodných jako prováděl obviněný se používaly i nadále. Rovněž bylo konstatováno, že nikdo nenosil na střechu předmětného domu větší množství materiálu (dlaždic), když by bylo zcela nelogické, aby tak někdo činil. Žádný rozpor, natož pak extrémní, tudíž dovodit nelze a proto není ani možné zohlednit námitky obviněného, kterými popírá průběh skutkového děje. Pokud jde o relevantní dovolací námitky, které je již možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, obviněný především tvrdí neexistenci příčinné souvislosti. Z provedeného dokazování ovšem zřetelně vyplynulo, že příčinou skutkového děje, tedy pádu betonové dlaždice, byla nedostatečná tíha střešního souvrství přitížených dlaždicemi volně uloženými na povrch střešního podkladu, přičemž svislé zatížení tohoto souvrství bylo výrazně menší než vyžadoval výpočet pro pevnost a zejména stabilitu. K tomuto stavu přitom došlo po provedení opravy střechy, kterou kromě obviněného do 7. 4. 2011 nikdo jiný nerealizoval, nikdo jiný na střeše s betonovými dlaždicemi nemanipuloval a ani neměl důvod tak činit. V důsledku nesprávného zatížení střešního souvrství se potom pod plachtu dostal vítr a vztlak větru překonal váhu střešního pláště, došlo k odtržení oplechování a „plápolání podfouknuté plachty“ a v konečném důsledku k odnesení dlaždice. Přitom oba ve věci vyslechnutí znalci shledali podstatným, že při správně dimenzované tíze (až tří vrstev betonových dlaždic plošně naskládaných na sebe) by k odnesení dlaždice nedošlo. Oba znalci dále shodně uvedli, že pokud by nenastalo odtržení a vzedmutí střešního souvrství, pak by samotná dlaždice ani v důsledku silného větru ze střechy neodletěla. Jinak řečeno, byla tak bezpochybně prokázána příčinná souvislost mezi obviněným neodborně provedenou opravou střechy a vznikem následku v podobě odmrštění předmětné betonové dlaždice mimo plochu střechy a zásahem těla poškozené, v jehož důsledku utrpěla značně závažná zranění, ve skutkové větě rozsudku popsaná. K tomu nezbývá než dodat, že jednání obviněného bylo z hlediska způsobeného následku v podobě uvedených poranění poškozené příčinou velmi významnou, tedy dostatečnou. Jde-li pak o povahu zranění poškozené, není sporu o kvalifikaci jako těžké újmy na zdraví, a to s ohledem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Námitce obviněného ohledně zákonné překážky k výroku o náhradě škody (týkajícího se léčebných nákladů zdravotní pojišťovny a náhrady zejména bolestného a ztížení společenského uplatnění poškozené) tudíž také nelze přisvědčit.
Pokud jde o námitku obviněného ohledně možného promlčení jeho činu, je možné uvést, že promlčecí doba začíná zásadně běžet od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání, které je znakem objektivní stránky příslušné skutkové podstaty trestného činu. Ovšem u trestných činů, u kterých je zákonným znakem účinek, a to popřípadě i v podobě účinku jako znaku kvalifikované skutkové podstaty, tj. těžšího následku, začíná běh promlčecí doby až poté, co již nastal takový účinek. Popsané pravidlo je uvedeno v §34 odst. 2 tr. zákoníku. Promlčecí doba, jež v daném případě činí 5 let, tedy dosud neuplynula a k promlčení proto nedošlo. Poslední námitku o spoluzavinění vlastníka stavby v tom smyslu, že nedostatečně střechu kontroloval, vznesl obviněný již v rámci hlavního líčení a Okresní soud v Olomouci se s ní detailně vypořádal na str. 16 až 17 svého rozsudku. Je možné doplnit, že obviněný vystupoval jako odborník a provedl odbornou opravu, kterou vlastník domu dále nepřezkoumával. Za její technologické provedení tedy nese odpovědnost obviněný.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že obviněný R. Č. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v části svého dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně jeho výpovědi, výpovědí svědkyně V. a svědků J., M. a H.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že se obviněný pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutkové závěry soudů spolehlivě vyplývají z provedených důkazů, především ze znaleckého posudku z oboru stavebnictví, odvětví poruchy a rekonstrukce staveb Ing. Vrby, odborného vyjádření Ing. Petra Šindlera, jakož i ze svědeckých výpovědí svědků I. H., D. H. a svědkyně J. S. a dále z listinných důkazů. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný popřel spáchání přečinu, který mu byl kladen za vinu, a již proto hodnotily důkazy velmi pečlivě a obezřetně. Soudy dostatečně a logickým způsobem vyložily, proč neakceptovaly tvrzení obviněného, že betonové dlaždice na střechu strojovny neumístil. Tento postup byl zcela standardní, neboť bylo zjištěno, že betonové dlaždice byly k zatížení užity při stavbě domu, přičemž při rekonstrukcích shodných jako prováděl obviněný, se používaly i nadále. Soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Námitky obviněného ohledně neexistence příčinné souvislosti a ohledně zákonné překážky k výroku o náhradě škody, jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami právně relevantními.
Podle §147 odst. 2 tr. zákoníku se přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Nejvyšší soud shledal, že soudy správně kvalifikovaly jednání obviněného. Předně je nutné konstatovat, že mezi jednáním obviněného (nedostatečné zatížení střešního souvrství dlaždicemi volně uloženými na povrch střešního podkladu při opravě střešního pláště výtahové šachty, když svislé zatížení tohoto souvrství bylo výrazně menší než vyžadoval výpočet pro pevnost a stabilitu) a škodlivým následkem (závažná život ohrožující zranění mozku poškozené A. K., v jejichž důsledku byla poškozená výrazně omezena v běžném způsobu života a která budou mít trvalé následky na zdravotním stavu poškozené) je příčinná souvislost. Dokazováním bylo totiž zjištěno, že pokud při opravě střešního pláště na výtahové šachtě předmětného panelového domu, která spočívala v ukotvení atiky z kašmírovaného plechu a položení geotextilie, obviněný R. Č. k zabezpečení mechanické pevnosti a stability souvrství nepoužil ukotvení střechy pomocí ocelových kotev ani zatížení pokladem tzv. kačírku, pak musel (byl povinen) zatížit souvrství betonovými dlaždicemi. Dokazováním byly rovněž vyloučeny vlivy či zásahy třetích osob do zatížení střešního souvrství dlaždicemi, ať již ve smyslu položení dlaždic, manipulace s nimi v průběhu plnění funkce zatížení nebo působení jiných vlivů na dlaždice, které by mohly jejich funkčnost snížit či dokonce vyloučit. Vzhledem k nedostatečnému zatížení střešního souvrství, které nebylo v souladu s platnými a účinnými právními předpisy a technickými normami (§47 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění zákona č. 83/1998 Sb. a dále §16 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu), způsobil poryv silného nárazového větru odtržení střešního souvrství a jeho podfouknutí a následné vymrštění dlaždice. Ze znaleckého posudku, resp. odborného vyjádření znalců Ing. Vrby a Ing. Petra Šindlera vyplývá jednak závěr, že při správně dimenzované tíze (až tří vrstev betonových dlaždic plošně naskládaných na sebe) by k odnesení dlaždice nedošlo, a dále to, že pokud by nenastalo odtržení a vzedmutí střešního souvrství, pak by samotná dlaždice ani v důsledku silného větru ze střechy neodletěla. Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním obviněného. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, pokud kromě ní k následku vedly i další okolnosti apod. V daném případě je důležité, že jednání obviněného bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Další právně relevantní námitkou dovolatele je námitka týkající se promlčení jeho činu. K této námitce Nejvyšší soud uvádí následující. Promlčecí doba začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání, které je znakem objektivní stránky příslušné skutkové podstaty trestného činu, o promlčení jehož trestní odpovědnosti jde, bez ohledu na to, kdy nastal nebo měl nastat následek; to ovšem platí jen u trestných činů, u kterých není účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty. U trestných činů, jejichž zákonným znakem je účinek, a to popřípadě i v podobě účinku jako znaku kvalifikované skutkové podstaty, tj. těžšího následku, začíná běh promlčecí doby až poté, co již nastal takový účinek. Účinkem se rozumí změna na hmotném předmětu útoku, např. v podobě konkrétní újmy na zdraví, škody na cizím majetku, poškození věci. Účinek zpravidla bezprostředně časově navazuje na jednání pachatele, někdy však může být mezi jednáním pachatele a účinkem i značný časový odstup. I v těchto případech začíná běžet promlčecí doba od vzniku účinku, nikoli již od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání. (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 464). Výše uvedené pravidlo je uvedeno v §34 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že jedním ze znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku je následek, resp. účinek, tj. v posuzovaném případě konkrétní vliv opomenutí obviněného na zdravotní stav poškozené, je třeba podotknout, že v daném případě tento následek nastal až dnem 7. 4. 2011. Promlčecí doba, která činí 5 let, tedy dosud neuplynula a k promlčení proto nedošlo.
K námitce obviněného, že existovala zákonná překážka k přiznání nároku k náhradě škody, a to v podobě spoluzavinění majitele domu, neboť tento střechu dostatečně nekontroloval, Nejvyšší soud podotýká, že tuto námitku obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a soud prvního stupně se s ní řádně a podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Pro stručnost lze na toto pečlivé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně odkázat (viz s. 15-17 rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 6 T 151/2012). Pro úplnost zbývá dodat, že ze strany bytového družstva bylo objednáno provedení předmětné opravy (ovšem pouze obecným způsobem), avšak zvolení technologie opravy bylo ponecháno na odborné firmě, která opravu provedla (obviněný, který byl podnikatelem v dané oblasti). Za technologické provedení předmětné opravy tedy nese odpovědnost obviněný.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný R. Č. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného R. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal