ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1349.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1349/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2014 o dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 14 To 137/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 88/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 3 T 88/2013, byl obviněný J. M. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „v době od 10.30 hod. do 12.00 hod. dne 2. 2. 2013 ve V. n. L., t. Č., okres T., v pohostinství U F. zasáhl do konfliktu mezi majitelem restaurace a hosty ovlivněnými alkoholem, a to A. Š. a P. P., tím způsobem, že před pohostinstvím střelil A. Š. z bezprostřední blízkosti plynovou pistolí zn. Ekol Viper 2.5, v níž měl celkem 6 prachových (startovacích) nábojů, do obličeje, přičemž svým jednáním takto způsobil A. Š. mnohačetnou traumatickou tetováž kůže střelným prachem v celém obličeji včetně očních víček, které si vyžádalo jednak operační zákrok k odstranění střelného prachu z rohovky a spojivek a jednak operační zákrok k odstranění tetováže s hospitalizací od 5. 2. do 10. 2. 2013, když celková pracovní neschopnost trvala od 3. 2. do 25. 2. 2013.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. M. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to plynové pistole zn. Ekol Viper 2.5, spolu s 5 ks prachových (startovacích) nábojů uložených v depozitu OSZBM T.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem Ostrava Vítkovice, Jeremenkova 11, IČ: 47672234, částku 17.379,- Kč a A. Š., částku 9.000,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 3 T 88/2013, podal obviněný J. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 14 To 137/2014, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 14 To 137/2014, podal následně obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že jeho jednání není trestným činem, neboť jednal při splnění podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, přičemž v textu dovolání blíže specifikoval důvody, které ho k tomuto závěru vedly. Dále obviněný uvedl, že pokud by závěr o nutné obraně nebyl akceptovatelný, měl být jeho čin kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 tr. zákoníku, neboť nejednal v přímém ani nepřímém úmyslu ublížit někomu na zdraví, tedy nebyly naplněny znaky přečinu úmyslného ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný v rámci svého dovolání rovněž namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů s provedenými důkazy.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 3 T 88/2013, a aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný v rámci dovolání zejména namítá, že jeho jednání není trestným činem, neboť jednal při splnění podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, avšak pro jeho argumentaci je příznačné, že vychází v zásadě z jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn soudy v předchozím řízení. K závěru o existenci podmínek nutné obrany obviněný dochází nikoliv na podkladě soudy zjištěného skutkového stavu, nýbrž na podkladě své vlastní skutkové konstrukce, kterou dovozuje z vlastního hodnocení důkazů. Takový postup je však v dovolacím řízení nepřípustný. K námitkám, jež vycházejí z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu, nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet. Ohledně existence, resp. neexistence podmínek nutné obrany nezbývá než odkázat na precizní, vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu, který dospívá k jednoznačnému závěru, obviněný v nutné obraně nejednal. Ani námitku obviněného, že „nejednal v přímém ani nepřímém úmyslu ublížit někomu na zdraví, a tedy nebyly naplněny znaky přečinu úmyslné ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku“ nepovažuje státní zástupce za důvodnou. V podstatě každý alespoň zhruba ví, jak funguje střela s prachovým nábojem. Tím spíše to muselo být známo i obviněnému, absolventu vojenské služby. Obviněný tedy věděl, že při výstřelu dochází k uvolnění velkého množství energie, přičemž může dojít k vymrštění drobných částic prachové náplně či drobných úlomků z nábojnice. To se i v posuzovaném případě stalo a zmíněné částice a úlomky poškozeného poranily, přičemž bylo zjištěno, že obviněný nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tento následek vyloučit. Byl s ním tedy srozuměn. Též je třeba v této souvislosti zdůraznit, že na poškozeného mířil z bezprostřední blízkosti, a to na obličej. Proto nelze akceptovat námitku, že obviněný jednal nedbale, nikoliv úmyslně. Dále uvedl, že nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. M.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. M. sice podal dovolání mimo jiné i z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozeného A. Š., výpovědí svědků P. M., M. Z., P. Š., R. V.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Tímto dovolacím důvodem není ani námitka týkající se toho, že jednání obviněného není trestným činem, když jednal při splnění podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, neboť z celkového kontextu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný vztahoval i tuto námitku nikoli ke skutkovému stavu, který zjistily soudy, ale k jiné skutkové verzi vyplývající z jeho obhajoby, v níž vycházel z tvrzení, že byl napaden a bránil sebe i svědka P. M.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Táboře, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve výpovědi poškozeného a dalších svědků. Soudy si byly vědomy obhajoby obviněného založené na tvrzení, že byl napaden a bránil sebe i svědka P. M., a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. V rámci hodnocení důkazů soudy zaznamenaly, že obhajoba obviněného našla podporu i v některých dalších důkazech a že celková důkazní situace spočívala v existenci dvou skupin protichůdných důkazů. Tento rozpor soudy překlenuly hodnocením, při němž se pečlivě zabývaly věrohodností jednotlivých důkazů, zejména pokud měly povahu výpovědí svědků. Soudy nakonec založily svá skutková zjištění na tom, že verze vyplývající z výpovědi poškozeného byla podporována i výpověďmi svědků, kteří neměli žádný bližší osobní vztah k žádné ze stran konfliktu. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy. Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Námitka obviněného týkající se absence subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou právně relevantní.
Podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovým útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Z těchto skutečností s přihlédnutím ke všem ostatním okolnostem případu je pak třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele, což je rozhodné pro posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Úmysl obviněného ve vztahu k následku, který byl způsoben poškozenému A. Š., soudy v posuzovaném případě důvodně vyvodily ze způsobu jednání obviněného a z toho, že obviněný použil k napadení poškozeného plynovou pistoli, v níž měl celkem 6 prachových (startovacích) nábojů, přičemž na poškozeného mířil z bezprostřední blízkosti, a to na obličej. Lze se ztotožnit s názorem soudů a státního zástupce, že obviněnému, absolventu vojenské služby, muselo být známo, jak obecně funguje zbraň - plynová pistole, resp. střela s prachovým nábojem. Obviněný tedy věděl, že při výstřelu dochází k uvolnění velkého množství energie, přičemž může dojít k vymrštění drobných částic prachové náplně či drobných úlomků z nábojnice, což se v daném případě také stalo a došlo ke zranění poškozeného. Souhrn všech těchto okolností pak jasně vyznívá v závěr, že i z hlediska subjektivní stránky je posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku správné. Dovolání obviněného je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný J. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal