ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1379.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1379/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2014 o dovolání obviněného M. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 13 To 63/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 147/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 4. 12. 2012 sp. zn. 3 T 147/2012 uznal obviněného vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 27. 3. 2012 v době kolem 17:55 hodin v úmyslu získat finanční prostředky vstoupil do vnitřních prostor prodejny benzínové čerpací stanice E. O. v obci K. n. V., okr. P., kdy pod pohrůžkou užití střelné zbraně vyzval obsluhu K. Z., k vydání finanční hotovosti slovy: „chci hotovost“, a poté, co přistoupil k obsluze blíže slovy: „dej mi velké peníze nebo budu střílet“, kdy obsluha K. Z. v obavě o své zdraví a život, mu vydala všechnu finanční hotovost ve výši 72.200,- Kč, kdy při odchodu ještě této sdělil: „počkám deset minut venku a jestli něco uděláš, začnu střílet“, a prodejnu opustil, přičemž svým jednáním způsobil společnosti ČEPRO, a. s., se sídlem Dělnická 12, čp. 213, 170 04 Praha 7, IČ: 60193531, celkovou škodu odcizením ve výši 60.336,- Kč a provozovateli benzínové čerpací stanice, M. K., s místem podnikání Krašovice čp. 3, 262 56, IČ: 470 60905, celkovou škodu odcizením ve výši 11.864,- Kč.
Za to mu byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle 81 odst. 1, §82 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem probačního úředníka. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve stanovené zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Dále pak bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. o vznesených nárocích poškozených ČEPRO, a. s. a M. K. na náhradu škody.
K odvolání obviněného a státní zástupkyně Krajský soud v Praze tento rozsudek okresního soudu částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a rozsudkem ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 13 To 63/2013 podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a k jeho výkonu jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak poškozenou ČEPRO, a. s. s celým nárokem na náhradu škody odkázal na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání a opřel jej o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu je spatřováno ve skutečnosti, že se předmětného zločinu nedopustil obviněný M. S., což má prokazovat řada důkazů. V konkrétním případě měla být uplatněna zásada „in dubio pro reo“ a obviněný měl být zproštěn obžaloby. Od počátku totiž uváděl pravdu, že je nevinný a v tomto svoji výpověď neměnil. Zásadním důkazem byla výpověď poškozené K. Z. přesto, že v jejích tvrzeních jsou nedostatky, nelogičnosti a zřejmě i skutkový omyl. Dále v dovolání obviněný zpochybňuje zjištění, že K. Z. bydlela několik let v jeho sousedství a přesto jej do té doby nikdy neviděla. Po přepadení pumpy jej najednou potkala. V důsledku toho pak imputovala svoji představu o pachateli do osoby obviněného, kterému tak zásadně ukřivdila. Dovolatel pak cituje z výpovědí poškozené Z. a polemizuje s jejím tvrzením o tom, že jej kritického dne viděla naproti čerpací stanici, kde si měl obhlížet terén. On ale v té době byl ve skutečnosti na zcela na jiném místě v P. Zpochybňuje i výši tržby, která se měla na pumpě v inkriminované době nacházet. Dále pak i popis obličeje pachatele, který měla orgánům trestního řízení poskytnout. Vyslovuje též pochybnosti o evidenci prodaného zboží na čerpací stanici dne, kdy došlo k přepadení. V závěru dovolání též poukazuje na svoji osobní a rodinnou situaci.
Na základě výše uvedeného pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a obviněného zprostil obžaloby a trestní řízení proti němu zastavil.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V tomto vyjádření nejprve rekapituloval obsah obou předchozích soudních rozhodnutí i dovolání obviněného. Dále pak popsal podmínky, za kterých lze uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., a zmínil i ty, které s tímto dovolacím důvodem v souladu nejsou. Konstatoval, že z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný nesouhlasí výhradně se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Zároveň jde o pouhé opakování námitek, na které náležitě reagovaly ve svých rozhodnutích předchozí soudy. Obsahově uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani takové námitky, jako např. zpochybňování správnosti evidence prodaného zboží na benzinové pumpě, přičemž i ta je ve své podstatě skutkové povahy. Vadnost výroku o náhradě škody přitom obviněný ani nevznáší. Podle státního zástupce uplatněné námitky obviněného nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Za souladné s uvedeným dovolacím důvodem nelze pokládat ani možné výhrady k uloženému trestu. Ten je naopak třeba označit za souladný se zákonem, a to pokud jde o jeho druh i stanovenou výměru.
V závěru proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 13 To 63/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jak bylo již shora předestřeno, Nejvyšší soud musí při přezkoumání, zda došlo k nesprávnému právnímu hodnocení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vycházet ze skutkových zjištění obsažených v popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, případně dále rozvedených v odůvodnění takového rozhodnutí.
Nejvyšší soud je v důsledku toho nucen konstatovat, že obviněný v dovolání nepředložil jedinou relevantní námitku, která by mohla naplňovat uplatněný dovolací důvod. Celé dovolání se soustřeďuje takřka výhradně na polemiku se svědeckou výpovědí K. Z., která v postavení obsluhy čerpací stanice byla bezprostřední obětí loupežného přepadení, případně na relativizování dalších důkazů či zjištění soudů a tímto se snaží zpochybnit soudy provedené hodnocení důkazů a z nich vyvozené skutkové zjištění vtělené do jejich rozhodnutí. Zde je třeba připomenout, že soudy nevycházely při svém rozhodování pouze a jedině z výpovědi jmenované svědkyně, nýbrž i z důkazů dalších, které jsou podrobně popsány v odůvodnění jejich rozsudků. Dále je třeba zmínit, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku pouze opakuje výhrady, které již vznášel v průběhu předchozího řízení před soudem prvního stupně a poté i před soudem odvolacím, přičemž soudy se s nimi dostatečně a důkladně vypořádaly. Obviněný se tudíž opakovaně, tentokrát v dovolacím řízení domáhá toho, aby dovolací soud změnil existující hodnocení provedených důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná předchozími soudy, a to pouze v důsledku toho, že on sám je stále nespokojen s výsledkem trestního řízení.
K tomu je ale třeba kategoricky uvést, že pokud dovolatel ve svém podání vytýká soudu prvního stupně a po něm i soudu odvolacímu, že jejich skutková zjištění jsou nesprávná a vycházejí z nesprávného hodnocení provedených důkazů a z toho je pak případně tvořen závěr, že věc obviněného byla nesprávně hmotně právně posouzena, tak nelze než konstatovat, že dovolatel ve skutečnosti pouze brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Jak již ale bylo shora upozorněno, problematika úplnosti dokazování či hodnocení důkazů samotných není obsahem přezkumu v dovolacím řízení, zejména když v konkrétním případě nelze konstatovat extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice dovolání označil jako podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když vycházely z důkazů, které nesprávně hodnotily. Výhrady dovolatele se tedy soustředily především proti správnosti zjištění, že se trestné činnosti, za níž byl uznán vinným, dopustil, případně proti jiným skutkovým závěrům soudů nižších stupňů. Z charakteru jeho námitek je evidentní, že tyto mají výhradně povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho případně poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou však z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud se jimi není oprávněn zabývat.
Pouze pro úplnost je třeba zmínit, že podle obsahu spisu mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zároveň zřejmé, že se soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich adresu a odkazuje na úplné a výstižné odůvodnění předmětných rozhodnutí těchto soudů.
V tomto případě se tak rozhodně nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Nejvyšší soud proto dospěl ke konečnému závěru, že dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c