ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1425.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1425/2013-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2014 o dovolání obviněného P. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2013 sp. zn. 8 To 307/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 18/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město uznal rozsudkem ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 32 T 18/2013 obviněného P. N. vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v P. dne 27. 7. 2012 okolo 13:30 hodin v R. ul. v kuchyni bytu, v přízemí panelového domu, při přípravě oběda postavil na plynový sporák hrnec s rostlinným olejem, pod nímž zapálil plynový hořák za účelem ohřátí oleje pro fritování bramborových hranolek, ponechal jej bez dozoru, vlivem čehož došlo k přehřátí oleje a jeho vzplanutí, poté, co nenalezl hasicí přístroj a ve snaze zabránit případnému vzniku požáru vyhodil hrnec s hořícím olejem z okna kuchyně před panelový dům, aniž by se dostatečně přesvědčil o situaci pod oknem, kde se v té chvíli nacházel poškozený M. B., který v důsledku zasažení hořícím olejem utrpěl zranění spočívající v popálení levé poloviny obličeje včetně ohoření části vlasů, dále zad, horních a dolních končetin, kdy šlo zhruba o 30% povrchu těla, které se vyžádalo jeho převoz RZS do Fakultní nemocnice v Plzni a neprodlený transport na Kliniku popáleninové medicíny Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde byl hospitalizován od 27. 7. 2012 do 19. 9. 2012, omezen v obvyklém způsobu života tak byl přinejmenším po celou dobu pobytu v nemocnici upoutáním na lůžko, kdy podstoupil celkem 11 speciálních zákroků a ošetření od převazů mokvajících ploch přes odstranění příškvarů až po autotransplantace, dále omezenou hybností zad, bolestmi a zohyzdněním zad, v pracovní neschopnosti byl do 27. 12. 2012 .
Za to mu byl podle §147 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon byl podle s §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému M. B., škodu ve výši 176.894,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na základě odvolání obviněného podaného proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 8. 2013 sp. zn. 8 To 307/2013 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o trestu a náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 32 T 18/2013 podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání obviněného.
Obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině a o upuštění od potrestání dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož byl podle jeho názoru skutek nesprávně právně posouzen.
Do obsahu mimořádného opravného prostředku vtělil doslovný obsah svého odvolání. Obviněný nejprve rekapituloval zjištěný skutkový děj a posléze polemizoval se závěry odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru ze dne 27. 5. 2013 (dále jen například „HZS“), jehož součástí byl pokus hořlavosti tří rostlinných olejů. Dále rozporoval svou rychlost pohybu s hořícím olejem v hrnci směrem k oknu, jímž jej pak vyhodil, polemizoval s tím, zda jej vyhodil či upustil z okna a zda mohl poškozeného v posledním momentu před vyhozením hrnce z okna vidět či nikoliv. Rovněž zopakoval, že své jednání spočívající v porušení povinností podle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, směřující ke vzniku požáru nijak nepopírá, avšak přečin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nesouvisí se vznikem požáru, ale až s jednáním týkajícím se volby jeho likvidace. Připomněl, že jeho volbu likvidace požáru shledal HZS Plzeňského kraje jako nejvhodnější způsob. Nesouhlasí proto se závěrem nalézacího soudu, že došlo k porušení povinnosti generální prevence zakotvené v ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neboť z důvodu velikosti plamene šlehajícího z hrnce již nemohl podruhé z okna vyhlédnout, aby zkontroloval, zda se zde nikdo nenachází, a nemohl tak předejít vzniku poranění poškozeného. S tímto závěrem se posléze ztotožnil i soud odvolací, když uzavřel, že obviněný měl být opatrnější a měl se znovu přesvědčit, zda pod oknem nikdo není, čímž by mohl odvrátit a minimalizovat následky. S tím však dovolatel nesouhlasí, neboť se snažil udělat vše, co bylo v jeho možnostech a schopnostech, aby nikomu neublížil. Odvolací soud hodnotil situaci s odstupem a chladnou hlavou a nikterak nevzal v potaz, že obviněný jednal ve stresu a časovém tlaku s vidinou vzrůstajícího ohně, obav a strachu, kdy se musel během několika vteřin rozhodnout, jak se zachovat. Za daných okolností nemohl jednat bedlivěji. Jeho jednání nelze hodnotit jako nezodpovědné a riskantní.
Odložení hořícího hrnce na podlahu z linolea nebo na lednici, stůl, židli či parapet a opětovná kontrola pohledem z okna, jak předestřel odvolací soud, nebyla podle obviněného možná, protože se jednalo o hořlavé předměty, a obviněný se obával, že by tímto postupem způsobil požár v bytě. Hrozilo by tedy větší nebezpečí, než okamžitě oheň dostat z bytu, čímž by obviněný nejednal opatrněji. Naopak by ohrožoval další zájmy. Podívat se z okna přes oheň i podle odvolacího soudu taktéž nebylo možné. Obviněný mohl sice vykřiknout víc než jedenkrát, avšak pro poškozeného by neměla tato skutečnost význam, neboť se běžel podívat přímo k oknu těsně předtím, než na něj podle jeho slov letěla hořící koule. Zde je třeba podle obviněného zhodnotit, zda si i poškozený počínal dostatečně opatrně.
Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně krajní nouze ve smyslu §28 tr. zákoníku, tedy že nebyly dodrženy elementární zásady bezpečnosti a opatrnosti. Poukázal na podmínky naplnění krajní nouze, jímž je podle jeho názoru nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem (které jednoznačně hrozilo, pokud by obviněný nezlikvidoval požár zvoleným způsobem, kdy v opačném případě by zahořelo umakartové jádro, jímž by se požár rychle rozšířil do celého domu, a hrozilo tak nebezpečí mnohonásobně větší na majetku i zdraví osob vyskytujících se v domě), nebezpečí musí hrozit bezprostředně (nebezpečí po celou dobu likvidace ohně nepominulo a při váhání obviněného nebo při nalití vody do hořícího oleje by požár bezprostředně nastal), subsidiarita jednání v krajní nouzi (nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak, což potvrdila i zpráva HZS), úměrnost následků (následky hrozící na majetku i zdraví by v případě požáru byly značné). Také uvedl, že není osobou, u které by byla krajní nouze s ohledem na povolání vyloučena.
Celá situace je podle něj souhrou mnoha velmi nešťastných náhod a nejedná se proto o trestný čin. Obviněný všeho velmi lituje, sám si nese psychické následky a stále se nemůže vyrovnat s tím, že v důsledku jeho jednání došlo ke zranění jiného člověka, což promítl do uhrazení náhrady škody poškozenému.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek nalézacího i odvolacího soudu zrušil a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, anebo věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že dovolací námitky uplatnil mimo rámec zákonného dovolacího důvodu, když je typicky zaměřil proti výsledkům dokazování, vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a sleduje jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje v rámci své obhajoby. Dovolání se pak stává souhrnem námitek, v nichž je vytýkáno, jak soudy hodnotily důkazy, jak se vypořádaly s rozpory mezi důkazy, jak postupovaly při dokazování apod. Dovolání je koncipováno jakožto mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Obviněný sice formálně cituje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak obsah jeho dovolání je založen na skutečnostech, důvodech a námitkách, které věcně nejsou žádným z dovolacích důvodů (NS 17/2002-T 420). Jedná se tedy o případ, kdy se dovolání sice opírá o zákonný dovolací důvod, ale výhrady směřují proti správnosti zjištěného skutkového stavu a proti správnosti hodnocení důkazů, tj. jde o dovolání domáhající se odlišného právního posouzení jen na podkladě jiné skutkové verze založené na odchylných důkazních závěrech.
Státní zástupce proto navrhl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v §265b tr. ř. Zároveň souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2013 sp. zn. 8 To 307/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku opětovně reprodukoval své námitky (převážně skutkového, ale částečně i hmotně právního charakteru), jež uplatnil již v odvolání anebo v předchozím řízení, a soud druhého, popřípadě soud prvého stupně na ně adekvátně reagovaly. V podrobnostech lze odkázat na podrobná odůvodnění jejich rozhodnutí. V takovém případě lze považovat dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Nejvyšší soud však přesto považuje za potřebné se vyjádřit k argumentaci dovolatele týkající se jeho jednání v údajné krajní nouzi.
Krajní nouzi vymezuje trestní zákoník v ustanovení §28 odst. 1, jako čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, který není trestným činem. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i společenskou škodlivost, jelikož jím je možno odvrátit poruchu hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem pouze tak, že jednáním v krajní nouzi dojde k narušení jiného takového chráněného zájmu, tedy jde o čin oprávněný, neboť zamezuje porušení společenských hodnot, jimž poskytuje ochranu trestní zákoník, a nemůže být proto trestným činem. Nebezpečí, které se při krajní nouzi odvrací, musí hrozit přímo, bezprostředně, a to zájmům chráněným trestním zákoníkem. Další podmínkou krajní nouze je, že takové hrozící nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak (tzv. subsidiarita), a následek způsobený odvracením nebezpečí nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější jako ten, který hrozil (tzv. proporcionalita). Současně ten, kdo jedná v krajní nouzi, nemůže být osobou povinnou hrozící nebezpečí snášet. K vybočení z mezí krajní nouze (tzv. exces) dochází, je-li nastalý stav blízký krajní nouzi, její některé podmínky byly splněny, avšak nebyly splněny kumulativně. Teorie a praxe rozlišují případy, kdy: a) způsobený následek jednání byl zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější, než který hrozil (vybočení z mezí požadavku proporcionality - exces intenzivní), b) jednání bylo provedeno v době, kdy nebezpečí přímo nehrozilo, tedy došlo k němu předtím, než hrozilo přímo, anebo bylo provedeno v době, kdy již pominulo (vybočení z časových mezí - exces extenzivní), c) nebezpečí bylo možno odvrátit jinak, a to bez následků nebo alespoň s méně závažnými následky (vybočení z požadavku subsidiarity), d) byla tu povinnost nebezpečí snášet.
Nalézací soud měl za to, že okolnost vylučující protiprávnost jednání obviněného v posuzovaném případě nebyla dána, tedy že obviněný nejednal v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku, neboť jeho jednání posoudil jako tzv. extenzivní exces z krajní nouze. Navzdory tomuto závěru však na straně 7 svého rozsudku konstatoval, že obviněný jednal nejvhodnějším způsobem, když vyhodil hrnec s nejméně metrovým plamenem z okna, čímž zabránil rozšíření požáru v domě a vzniku škody na majetku či zdraví osob, tedy odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem , které sám vyvolal.
S celkovým, do jisté míry rozporuplným závěrem soudu prvého stupně, tudíž nelze souhlasit, neboť obviněný nevybočil z časových mezí krajní nouze a nejednalo se proto o extenzivní exces, neboť se předmětného jednání dopustil v době přímo hrozícího nebezpečí.
Nejvyšší soud se naopak ztotožnil s argumentací odvolacího soudu, který při posouzení naplnění podmínek krajní nouze v podstatě rozčlenil jednání obviněného do dvou fází. Za první fázi považoval tu část jeho chování, kdy odvracel přímo hrozící nebezpečí na zdraví či životech a majetku obyvatel domu v P. na ulici R., které mohlo nastat v podobě rychlého rozšíření požáru do dalších částí domu vznícením dřevěné linky, popřípadě umakartového bytového jádra nacházejících se v bezprostřední blízkosti sporáku a na něm stojícího hrnce s hořícím olejem, tak, že se rozhodl tento vyhodit z okna, což i podle hasičského odborného vyjádření byl nejlépe zvolený způsob likvidace požáru. Bezvýhradná správnost počínání obviněného se však ale nevztahuje na druhou fázi jeho jednání zahrnující odvracení nebezpečí hrozící osobám a věcem vně dovolatelova bytu, respektive pod oknem domu, z něhož vyhazoval hořící olej v hrnci. Odvolací soud správně usoudil, že ve vztahu k nim mohl za daných okolností postupovat a tím nebezpečí odvrátit jinak. V odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal zejména na variantu opětovné kontroly, zda se pod oknem nikdo nevyskytuje, popřípadě možnost obviněného souvisle křičet během celé doby přenášení hořící nádoby ze sporáku k oknu, z něhož ji vzápětí vyhodil. Potřebná míra opatrnosti, jak již shrnul odvolací soud, nebyla ze strany obviněného zachována, jestliže vykřikl jednou „pozor oheň“ ve chvíli vyhození hrnce z okna. Navíc situaci pod oknem zkontroloval pouze jednou a to nikoli bezprostředně před vyhozením hrnce z okna. Spoléhal tudíž bez přiměřených důvodů na to, že nikomu nezpůsobí žádná zranění.
V této souvislosti neobstojí ani dovolací námitka obviněného, že se při možné manipulaci s ohněm mohl sám popálit či by mohly zahořet předměty v okolí okna, pokud by situaci pod oknem opětovně zkontroloval, když by musel položit hrnec s plamenem o velikosti 1 m na výšku a 0,5 m na šířku na zem nebo na jiné předměty v okolí okna. Vyhnul-li se obviněný popálení své osoby tím, že vyhodil bez zachování všech v úvahu přicházejících zásad bezpečnosti hrnec s hořícím olejem z okna, čímž zapříčinil rozsáhlé popáleniny poškozenému, způsobil tak následek minimálně stejně závažný nebo ještě závažnější, než který hrozil jemu samému. Tím vybočil z mezí požadavku proporcionality, a jedná se tak o intenzivní exces z krajní nouze. Rovněž mohl předejít pokládání hrnce na zem za účelem provedení druhé kontroly tím, že by při prvním pohledu z okna, kdy zjistil, že se zde nikdo nenachází, z něj přímo zakřičel, že bude vyhazovat hořící olej z okna, aby se případně z jeho okolí všechny osoby, které by se zde mohly objevit, vzdálily. Nelze proto přisvědčit obhajobě obviněného, že objektivně vynaložil dostatečnou míru opatrnosti při likvidaci požáru.
Zároveň pak nelze při uvedených úvahách zcela abstrahovat od příčin a původu vzniku předmětného ohně, jak se snažil naznačovat obviněný v podaném dovolání. Byl to totiž on, kdo ponechal zcela bez dozoru hrnec s olejem na zapnutém sporáku, který se posléze vzňal. Byla to tudíž neopatrnost obviněného, která vedla ke vzniku otevřeného ohně, což na straně druhé založilo i jeho povinnost usilovat o likvidaci tohoto ohně dostupnými prostředky, případně učinit veškerá možná opatření k zabránění jeho rozšíření na další části domu a ohrožení dalších osob, čili odvrátit hrozící škodu. Současně jej to nezbavovalo odpovědnosti za případně způsobenou škodu a to právě proto, že to byl on, kdo přímo hrozící nebezpečí svým jednáním vyvolal. Při odstraňování nebezpečí možného rozšíření požáru ale měl zároveň povinnost dodržet přitom všechny v úvahu připadající bezpečnostní zásady a opatření. To obviněný, jak vyplynulo ze shora uvedeného, ne zcela dodržel [viz ustanovení §418 odst. 1, §420 odst 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; §17 odst. 1 písm. a), §18 zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně].
Za jednoznačně iracionální je pak třeba označit tvrzení obviněného, že poškozený měl na svou přítomnost pod oknem nějak upozornit zvukem či hlasem, tedy že bylo zapotřebí zkoumat, zda si i poškozený počínal dostatečně obezřetně. K tomu je možno pouze uvést, že poškozený rozhodně nemohl předvídat, že by na něj mohl být z okna domu vyhozen hořící olej.
Otázkou pak zůstává, zda nebezpečí hrozící lidem a věcem uvnitř domu v první fázi a zároveň v návaznosti na to nebezpečí pro osoby vně tohoto domu v druhé fázi, zakončené popálením poškozeného nemohlo být odvráceno již zpočátku, kdy oheň v hrnci dosahoval „pouze“ 15 cm, přiklopením pokličky, tj. zamezením přívodu vzduchu, jak naznačil nalézací soud, popřípadě okamžitým přivoláním hasičů a zalarmováním ostatních obyvatel domu. Tato úvaha však v posuzovaném případě představuje spíše spekulaci, neboť obviněný zvolil odlišnou variantu likvidace požáru, a bylo proto třeba posoudit jednání, kterého se obviněný dopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto dospěl ke shodnému závěru, jako soud odvolací, že zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za spáchané jednání i způsobený následek včetně příčinné souvislosti je dáno, přičemž trestnost činu není vyloučena v důsledku krajní nouze, neboť její podmínky ve svém souhrnu splněny nebyly, čehož se dovolatel opakovaně domáhal. Právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku tak byla aplikována správně.
Výrok o upuštění od potrestání přezkoumáván nebyl, jelikož dovolatel vůči němu žádné konkrétní námitky neuvedl a zároveň takovou výhradu nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout. Příslušný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pak dovolatelem v podaném mimořádném opravném prostředku uplatněn nebyl.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c