ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1429.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1429/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2014 o dovolání obviněné J. Z. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 To 195/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 134/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 T 134/2013, byla obviněná J. Z. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku ve znění účinném do 14. 1. 2013, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že
v době od 11. 5. 2012, kdy jí byl rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 3 T 58/2009, nařízen výkon ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě u MUDr. A. S. v P., U P., do dne 28. 12. 2012, kdy počala pravidelně docházet za účelem psychiatrické léčby za jí zvoleným psychiatrem MUDr. K. H., CSc., výkon ochranného léčení nenastoupila, čímž nezískala náhled na své jednání, přičemž při stavu dekompenzace tak hrozila recidiva jejího protiprávního jednání .
Za uvedené jednání byla obviněná podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 To 195/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku ve znění účinném do 14. 1. 2013, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že
v době od 25. května 2012, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 3 T 58/2009, ze dne 11. května 2012, o nařízení výkonu ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě u MUDr. A. S. v P., U P., do dne 28. prosince 2012, kdy začala pravidelně docházet za účelem psychiatrické léčby za jí zvoleným psychiatrem MUDr. K. H., CSc., výkon ochranného léčení psychiatrického v ambulantní formě nenastoupila a ochranné léčení nevykonávala, přičemž při stavu dekompenzace hrozila recidiva jejího protiprávního jednání .
Za výše uvedený přečin byl obviněné podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 To 195/2014, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když podle jejího názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci své dovolací argumentace předně namítla, že skutek popsaný ve výroku rozsudků soudů obou stupňů nemůže být posouzen jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, neboť tohoto se dopustí ten, kdo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu, nebo jiného orgánu veřejné moci. Nemohla tak naplnit skutkovou podstatu tohoto trestného činu, tedy zmařit výkon a účel ochranného léčení nařízeného soudem, když po nabytí právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 5. 2012, sp. zn. 3 T 58/2009, kterým byl výkon ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě u MUDr. A. S. v P., U P. nařízen, obdržela nařízení výkonu ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě, ke kterému byl připojen opis pravomocných rozhodnutí nařízení o uložení ochranného léčení a bylo současně stanoveno, že den prvního léčebného úkonu stanoví zdravotnické zařízení, které současně oznámí podepsanému soudu, kdy se léčená osoba prvnímu léčebnému úkonu podrobila. V tomto směru obviněná zdůraznila, že ze strany zdravotnického zařízení nebyla nikdy vyzvána, aby se k takovému úkonu dostavila. Pro úplnost dodala, že přesto se dostavila k jinému znalci, a to k Doc. MUDr. K. H., CSc., který ji přijal a tuto skutečnost oznámil Obvodnímu soudu pro Prahu 8, stejně jako její tehdejší obhájkyně to sdělila MUDr. A. S., když k obojímu došlo již v květnu 2012, tedy v době, kdy měla napadenou trestnou činnost začít páchat. Ani po těchto oznámeních k léčebnému úkonu soudem určeným znalcem MUDr. A. S. nebyla vyzvána. Nedošlo tedy k naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku jak po stránce formální, tak i po stránce materiální, protože jak se soudem, tak se znalcem komunikovala.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 To 195/2014, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 T 143/2013 (správně mělo být uvedeno 3 T 134/2013), a podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Konstatoval, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho prostřednictvím se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, kterážto situace však v dané věci nenastala.
Námitkami zpochybňujícími existenci formálních znaků skutkové podstaty žalovaného přečinu obviněná podle státního zástupce ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním v tzv. skutkové větě rozsudku Městského soudu v Praze a podrobněji rozvedeným v odůvodnění soudů prvního a druhého stupně, přičemž současně nabízí vlastní představu skutkového děje (vystavěnou místy na zkreslených informacích – např. tvrzení, že se obviněná dostavila v květnu 2012 k jinému znalci za stejným účelem a znalec ji přijal; přičemž bylo prokázáno, že k zahájení psychiatrické spolupráce s tímto lékařem došlo až v měsíci prosinci 2012) a až na jejím základě dochází k závěru, že její jednání žalovaným přečinem být nemůže. Podle státního zástupce se s těmito námitkami odpovídajícím způsobem vypořádal již odvolací soud. Uplatněnou argumentaci tudíž nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, navíc se jedná o argumentaci nedůvodnou, která naplnění tohoto dovolacího důvodu nezakládá.
Pokud jde o tvrzení obviněné o nedostatku materiální stránky trestného činu, tuto lze v mezích tvrzeného dovolacího důvodu vztáhnout k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. S odkazem na aplikační kritéria předmětného ustanovení státní zástupce konstatoval, že uplatnění trestní odpovědnosti obviněné v předmětné věci nebylo v rozporu s obecnou vůlí zákonodárce kriminalizovat jen ta jednání, u nichž nelze nápravy dosáhnout podle jiného právního předpisu. Z hlediska viny není směrodatné ani to, že se obviněná kontaktovala s jiným lékařem z oboru psychiatrie a vůči soudu učinila návrh na upuštění od výkonu ochranného léčení. Naopak je třeba přihlédnout k několikaměsíčnímu období, po které se trvajícího jednání dopouštěla, zneužívání alkoholu a její psychiatrickou diagnózu včetně všech vnějších projevů majících odraz v bohaté přestupkové kariéře na úseku občanského soužití. Podle státního zástupce tak jednání obviněné dostatečnou měrou přesáhlo limity nastavené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Námitku obviněné tudíž shledal neopodstatněnou.
Pokud jde o právní posouzení jednání obviněné státní zástupce konstatoval, že soudy obou stupňů správně a v souladu s §2 tr. zákoníku dospěly k závěru, že čin byl obviněnou spáchán v období končícím dnem 28. 12. 2012 a vzhledem ke skutečnosti, že pozdější zákonná úprava není pro obviněnou příznivější, posuzovaly její čin podle trestního zákoníku ve znění účinném do 14. 1. 2013. Přesto však soudy dospěly k navzájem odlišné právní kvalifikaci, kdy za nesprávnou je podle mínění státního zástupce třeba označit tu kvalifikaci činu obviněné, již ve svém rozsudku užil soud druhého stupně. Správně tedy měl být čin obviněné kvalifikován jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, neboť změna předmětného ustanovení trestního zákoníku nastala až s novelou dle zák. č. 494/2012 Sb. s účinností od 14. 1. 2013. Protože však oprava tohoto pochybení by nijak zásadně nezměnila postavení obviněné, a tato otázka není po právní stránce zásadního významu, navíc není obviněnou ani namítáno, a pokud by bylo, stejně by (jako u shora zmiňovaného časového určení počátku páchání skutku) přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění − skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
V dané věci se avšak o takovou situaci nejednalo.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Kromě toho, že obviněná ve svém dovolání uplatnila prakticky totožné námitky jako v podaném odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, je třeba zdůraznit, že sice ve svém mimořádném opravném prostředku převážně deklarovala důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadala soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat její výtky ohledně nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů, tak i její tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustila. Je zřejmé, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhána. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedených v §265b tr. řádu. Pokud by obviněná uplatnila jen tyto dovolací námitky, nezbylo by než její dovolání odmítnout podle 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit pouze námitky, jimiž obviněná zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, neboť ze strany zdravotnického zařízení nebyla nikdy vyzvána k výkonu ochranného ambulantního psychiatrického léčení, a přes tuto skutečnost se dostavila k jinému psychiatrovi, a to k Doc. MUDr. K. H., CSc. přičemž tato skutečnost byla oznámena jak Obvodnímu soudu pro Prahu 8, tak i MUDr. A. S. Nejvyšší soud však shledal uvedené námitky zjevně neopodstatněnými.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku (ve znění do 14. 1. 2013), se dopustí ten, kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel ochranného léčení nebo ochranné výchovy, které byly uloženy soudem, nebo jinak, zejména útěkem z ústavu, pomocí při útěku, výkon takových rozhodnutí podstatně ztěžuje, anebo maří dohled uložený při ukončení ochranného léčení.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání, které se podle novelizované úpravy již neděje rozhodnutím, ale pouze opatřením. Rozhodnutím se zde myslí nejen rozhodnutí ve formálním smyslu, např. rozsudek v trestním nebo občanském soudním řízení, ale i rozhodnutí v materiálním smyslu, např. některá rozhodnutí ve správním řízení nazvaná jako výzva, oznámení, příkaz, opatření apod. Pachatelem trestného činu podle §337 tr. zákoníku může být fyzická osoba a podle povahy věci v některých případech i právnická osoba, která může být i účastníkem na tomto trestném činu. Ve všech případech samostatných skutkových podstat podle §337 odst. 1, 2, 3 a 4 tr. zákoníku jde o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku).
Obviněná se dopustila uvedeného přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku jednáním popsaným ve skutkové větě rozhodnutí soudu druhého stupně (citována výše). Právní kvalifikace, kterou však zvolil odvolací soud [§337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku], není správná, neboť v době, kdy se obviněná dopustila uvedeného přečinu (před 14. 1. 2013) odpovídala právní kvalifikace, kterou zvolil soud I. stupně, neboť pozdější právní kvalifikace není pro obviněnou příznivější.
Lze tak uzavřít, že bylo nade vší pochybnost prokázáno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 T 58/2009, byla obviněná podle §226 písm. d) tr. řádu zproštěna obžaloby a zároveň jí bylo dle §99 odst. 2 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Rozsudek nabyl právní mocí dne 2. 3 2012. Účelem ochranného léčení bylo zajistit u obviněné, která nebyla jako pachatelka trestného činu pro nepříčetnost trestně odpovědná, odbornou lékařskou péči a stejně tak i ochranu společnosti. Provedené listinné důkazy prokazují, že ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě bylo dne 11. 5. 2012 nařízeno a obviněné bylo toto nařízení doručeno uložením dne 25. 5. 2012. Přípisem ze dne 28. 5. 2012 (soudu doručeným 29. 5. 2012) obviněná prostřednictvím obhájce podala žádost o upuštění od výkonu ochranného léčení a následně dne 8. 6. 2012 zaslala dopis MUDr. S. s žádostí o vyjádření. Z protokolu o veřejném zasedání u Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 3 T 58/2009, k jejímu návrhu na upuštění od výkonu tohoto ochranného léčení obviněná připustila vědomost o nařízení ochranného opatření a potvrdila, že byla MUDr. S. písemně kontaktována. Nalézací soud označil počátek protiprávního jednání obviněné dnem 11. 5. 2012, kdy bylo vydáno rozhodnutí o nařízení léčení. Takto označený den o takovém rozhodnutí obviněná nemohla ještě vědět, proto odvolací soud správně v její prospěch pouze posunul dobu počátku jejího protiprávního jednání. Přesto, že bylo předmětné nařízení doručeno náhradním způsobem, následné kroky obviněné svědčí o tom, že si byla vědoma skutečnosti, že ochranné léčení bylo již nařízeno a trvá. Pokud za této situace výkon ochranného léčení nezahájila a psychiatrickou léčbu vyhledala až dne 28. 12. 2012, pak tímto jednáním zcela zmařila účel uloženého ochranného léčení, neboť v době od 25. 5. 2012 do 28. 12. 2012 byla bez jakékoli psychiatrické léčby. Samotné podání návrhu na upuštění od výkonu ochranného léčení dne 29. 5. 2012 nezbavovalo obviněnou povinnosti podrobit se ochrannému léčení a tato povinnost trvá až do pravomocného rozhodnutí soudu o upuštění či po zahájení jeho výkonu o propuštění či přeměně ochranného léčení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je tudíž evidentní, že skutkem obviněné, jak byl zjištěn a popsán soudem druhého stupně, byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku.
Důvodnost nelze přiznat ani poslední námitce obviněné, kterou vytýká nedostatek materiální stránky trestného činu, kteroužto námitku lze vztáhnout k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Předně je nutné zdůraznit, že i tato námitka není hmotně právní povahy, protože obviněná nenamítá subsidiaritu trestní represe, ale s ohledem na odůvodnění námitky opět v podstatě namítá nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud přesto velmi stručně poznamenává, že nová právní úprava trestního práva hmotného opustila zásadu tzv. materiálního pojetí trestného činu a vychází z formálního pojetí, takže každý skutek, který lze podřadit skutkové podstatě některého z trestných činů vyjmenovaných ve zvláštní části trestního zákoníku, je tímto trestným činem a je nutné z něho vyvodit trestní odpovědnost toho, kdo jej spáchal. Určitou korekci představuje ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Opět jednoduše vyjádřeno v případě méně závažných trestných činů může soud či jiný orgán činný v trestním řízení dospět k závěru, že i při naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu není nutné použít trestní právo proti pachateli protiprávního jednání, pokud k nápravě jeho následků postačí jiné prostředky. V praxi se totiž vyskytují případy protiprávních činů naplňujících všechny formální znaky trestných činů, které jsou však s ohledem na specifické okolnosti, za nichž k nim došlo, buď společensky zcela neškodné, nebo mají toliko zanedbatelnou společenskou škodlivost (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
O takový případ se však v předmětné trestní věci nejedná, neboť jak již bylo zdůrazněno, obviněná porušila zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudu způsobem, který trestní zákoník nepochybně považuje za natolik společensky škodlivý, že jej zamýšlí trestně postihovat. Také podle Nejvyššího soudu jednání obviněné rozhodně nelze mít za natolik nezávažné a bagatelní, neboť jak vyplývá z listinných důkazů, tato nemá na svou chorobu náhled, dosud určeného psychiatra nekontaktovala, přičemž je dáno riziko, že může dojít k opakování jejího protiprávního jednání, když i ze zpráv ohledně chování obviněné z místa bydliště vyplývá, že svým chováním opakovaně ruší noční klid a chová se k nájemníkům v domě i k zasahujícím policistům vulgárně, když i podle ústavního znaleckého posudku vyplývá nutnost pokračování v léčbě. Při současném naplnění znaků deliktu popsaného v trestním zákoně by tudíž nebylo namístě řešit odpovědnost obviněné prostředky jiného právního odvětví namísto trestní represe.
Lze tak zrekapitulovat, že jediný důvod, pro který by přicházelo v úvahu zrušení rozsudku je skutečnost, že jednání obviněné mělo být kvalifikováno jako přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku (ve znění zákona do 14. 1. 2013) a nikoli podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku. Nejvyšší soud však zjistil, že v předmětné věci to nebyla ani dovolací námitka a obviněná se navíc v podaném dovolání o uvedeném pochybení, na rozdíl od státního zástupce, ani nezmiňuje. Ten ve svém vyjádření sice uvedl, že uvedenou změnou by v daných souvislostech nebylo možné reálně očekávat, že by řízení provedené po případném zrušení rozsudku odvolacího soudu vedlo k takové změně, která by měla za následek výrazně příznivější výsledek pro obviněnou, neboť i trestní sazba obou ustanovení (až dvě léta), podle nichž byl obviněné ukládán trest, je shodná. Dovolání obviněné však navrhl zamítnout podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, a ne podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Uvedené právní pochybení prakticky tak nemělo na obviněnou žádný dopad a nemělo vliv ani na uložený trest.
Nejvyšší soud tedy shledal ve skutkovém zjištění i v obsahu napadených rozhodnutí dostatek podkladů pro závěr, že obviněná činem, který jí byl kladen za vinu, naplnila znaky skutkové podstaty přečinu §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku. Závěr o její vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují její vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně (až na zmiňované pochybení) vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal podstatný rozpor. Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem (především absenci dovolací námitky) má zato, že nejsou splněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak jsou námitky obviněné evidentně bez opodstatnění.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal