Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2014, sp. zn. 4 Tdo 1435/2014 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1435.2014.1

sp. zn. 4 Tdo 1435/2014-54 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2014 dovolání obviněné Bc. I. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 1 To 47/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 5/2013, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 54 T 5/2013, byla obviněná Bc. I. S. (vedle spoluobviněného T. S.) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila společně se spoluobviněným T. S. tím, že v době od měsíce března 2010 do měsíce května 2011 v O. či jinde, obviněný T. S. jako jednatel a od 6.12.2010 též jediný společník obchodní společnosti IT Partner, s.r.o., IČ: 26842858, sídlem Ostrava-Muglinov, Bohumínská 208/147, vykazující pracovní činnost zejména v rovině obchodní agendy, a obviněná I. S. do 6.12.2010 jako jediný společník této obchodní společnosti, a osoba vykazující pracovní činnost zejména v rovině finanční a účetní agendy, poté, kdy obviněný T. S., v postavení jednatele, za společnost IT Partner, s.r.o., uzavřel dne 24.3.2010 se společností Citibank Europe plc, IČ: 28198131, se sídlem v Praze, - smlouvu s označením READY CREDIT – FINANCOVÁNÍ POHLEDÁVEK, jejímž předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru do výše 5.800.000 Kč za účelem financování smluvních pohledávek společnosti IT Partner, s.r.o., za bankou akceptovanými odběrateli před lhůtou splatnosti, a - smlouvu o zastavení takto vykazovaných pohledávek ve prospěch peněžního ústavu do doby jejich uhrazení, na podkladě nichž měla společnost povinnost před datem čerpání peněz doručit bance sestavy faktur, dokumentujících vykazované pohledávky z obchodních aktivit z hlavního předmětu činnosti za jinými subjekty a návrhy dodatku smlouvy o zastavení těchto pohledávek ve prospěch banky, vzhledem k tomu, že si byli vědomi špatné ekonomické situace společnosti IT Partner, s.r.o., a jejího zadlužení z jiných nesplacených bankovních úvěrů, v úmyslu dosáhnout získání maximálního limitu úvěrového rámce ve výši 5.800.000 Kč, obvinění T. S. a I. S., společně za vzájemné dohody a součinnosti, spočívající zejména v koordinaci účelově vykazovaných obchodů a jejich účetní i finanční likvidaci, za současného zneužití - do měsíce dubna 2011 obchodní společnosti TK systém, s.r.o., IČ: 28970837, sídlem Praha 4, Děkanská vinice I 828/14, jediného jednatele a společníka JUDr. K. F., a - od 20.4.2011 obchodní společnosti DanPro, s.r.o., IČ: 25353276, sídlem Ostrava-Muglinov, Bohumínská 208/147, jediného jednatele a společníka V. K., kdy oba jmenovaní ponechali kontrolu nad činností těchto společností obviněným T. S. a I. S., jakož i za kooperace s obchodní společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., IČ: 25839055, jediné jednatelky a společnice Ing. H. B., k účelovému účetnímu vykazování nerealizovaných obchodních aktivit, spočívajících v neexistujících dodávkách zboží těmto subjektům ze strany společnosti IT Partner, s.r.o., bez nichž by však tato společnost fakticky nebyla schopna vykázat pohledávky s potřebnou dobou jejich splatnosti z hlediska požadovaného a uplatňovaného zástavního práva banky a tudíž by nevykázala splnění podmínek pro čerpání peněžních prostředků z revolvingového úvěru, v důsledku čehož takto byly bance průběžně prezentovány následující nepravdivé skutečnosti o uskutečněných obchodech na podkladě žádostí a dodatků smlouvy o zastavení pohledávek, 1. k datu 26.3.2010 a 27.4.2010 pohledávky - za společností TK systém, s.r.o., ve výši 3.263.400 Kč, faktura s datem vystavení 18.3.2010 a splatností 16.6.2010, - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 1.439.160 Kč, faktura s datem vystavení 25.3.2010 a splatností 23.6.2010, - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 614.376 Kč, faktura s datem vystavení 16.4.2010 a splatností 16.6.2010, 2. k datu 27.5.2010 pohledávku - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 538.920 Kč, faktura s datem vystavení 27.5.2010 a splatností 26.7.2010, 3. k datu 28.6.2010 pohledávky - za společností TK systém, s.r.o., ve výši 3.618.360 Kč, faktura s datem vystavení 18.6.2010 a splatností 16.9.2010, - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 631.200 Kč, faktura s datem vystavení 25.3.2010 a splatností 23.6.2010, 4. k datu 23.7.2010 pohledávku - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 627.690 Kč, faktura s datem vystavení 21.7.2010 a splatností 21.9.2010, 5. k datu 24.9.2010 pohledávky - za společností TK systém, s.r.o., ve výši 2.527.200 Kč, faktura s datem vystavení 1.9.2010 a splatností 1.12.2010, - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 180.000 Kč, faktura s datem vystavení 14.9.2010 a splatností 13.11.2010, - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 776.820 Kč, faktura s datem vystavení 23.9.2010 a splatností 22.11.2010, - za společností TK systém, s.r.o., ve výši 3.563.280 Kč, faktura s datem vystavení 24.9.2010 a splatností 23.12.2010, 6. k datu 26.10.2010 pohledávku - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 387.648 Kč, faktura s datem vystavení 25.10.2010 a splatností 31.12.2010, 7. k datu 26.11.2010 pohledávku - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 421.398 Kč, faktura s datem vystavení 26.11.2010 a splatností 25.1.2011, 8. k datu 27.12.2010 pohledávky - za společností TK systém, s.r.o., ve výši 2.819.340 Kč, faktura s datem vystavení 26.11.2010 a splatností 26.2.2011, - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 1.354.776 Kč, faktura s datem vystavení 17.12.2010 a splatností 17.3.2011, - za společností TK systém, s.r.o., ve výši 2.206.740 Kč, faktura s datem vystavení 22.12.2010 a splatností 22.3.2011, - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 1.210.200 Kč, faktura s datem vystavení 27.12.2010 a splatností 27.3.2011, 9. k datu 22.2.2011 pohledávky - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 1.317.348 Kč, faktura s datem vystavení 31.1.2011 a splatností 30.4.2011, - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 1.378.752 Kč, faktura s datem vystavení 21.2.2011 a splatností 18.5.2011, 10. k datu 29.3.2011 pohledávky - za společností TK systém, s.r.o., ve výši 2.206.740 Kč, faktura s datem vystavení 22.12.2010 a prodlouženou splatností 30.4.2011, - za společností TK systém, s.r.o., ve výši 47.988 Kč, faktura s datem vystavení 30.12.2010 a prodlouženou splatností 30.4.2011, - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 522.960 Kč, faktura s datem vystavení 18.3.2011 a splatností 18.6.2011, - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 1.749.480 Kč, faktura s datem vystavení 28.3.2011 a splatností 30.6.2011, 11. k datu 26.4.2011 pohledávky - za společností DanPro, s.r.o., ve výši 800.640 Kč, faktura s datem vystavení 21.4.2011 a splatností 30.6.2011, 12. k datu 27.5.2011 pohledávky - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 819.048 Kč, faktura s datem vystavení 25.5.2011 a splatností 25.8.2011, - za společností DanPro, s.r.o., ve výši 1.367.820 Kč, faktura s datem vystavení 26.5.2011 a splatností 26.8.2011, - za společností DanPro, s.r.o., ve výši 311.400 Kč, faktura s datem vystavení 27.5.2011 a splatností 27.8.2011, kdy obvinění zneužili vědomosti toho, že z hlediska charakteru poskytnutého revolvingového úvěru je bankou požadováno toliko zajištění čerpané výše úvěru zástavním právem vykazovaných pohledávek po dobu splatnosti do jejich zaplacení ve prospěch účtu banky, označeného na jednotlivých fakturách, čehož bylo docíleno pouze účelovými peněžními převody na různých bankovních účtech, k nimž, pokud k platbě došlo, byly fakticky použity peněžní prostředky společnosti IT Partner, s.r.o., potažmo peníze získané z tohoto revolvingového úvěru, a tímto postupným vykazováním účelově vykonstruovaných pohledávek, které však nebyly kryty skutečnými obchody deklarovaným zbožím, dosáhli možnosti čerpání úvěru v maximálně poskytnuté výši 5.800.000 Kč ve prospěch společnosti IT Partner, s.r.o., takto získané peněžní prostředky byly v rámci různorodých aktivit spotřebovány, následně bance nebyly vráceny a s ohledem na skutečnost, že se jednalo o předstírané obchodní případy nemající podklad v deklarovaných plněních, nemohlo být uplatněno ani zástavní právo vyplývající z uzavřené zástavní smlouvy, v důsledku čehož byla společnosti Citibank Europe plc, IČ: 28198131, sídlem Praha 5, Bucharova č. 2641/14, způsobena škoda ve výši 5.800.000 Kč. Za to byla obviněná Bc. I. S. odsouzena podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a deseti měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla pro účely výkonu uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla současně poškozená společnost Citibank Europe plc, IČ 28198131, se sídlem Praha 5, ul. Bucharova č. 2641/14, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 54 T 5/2013, podali obvinění T. S. i Bc. I. S. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 1 To 47/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině tohoto rozsudku dopustili tím, že v době od 30.3.2010 do 17.6.2010 v O. či jinde, obviněný T. S. jako jednatel obchodní společnosti IT Partner, s.r.o., IČ: 26842858, se sídlem Ostrava-Muglinov, Bohumínská 208/147, vykazující pracovní činnost zejména v rovině obchodní agendy, a obviněná I. S. jako jediný společník této obchodní společnosti a osoba vykazující pracovní činnost zejména v rovině finanční a účetní agendy, poté, kdy obviněný T. S., v postavení jednatele, za společnost IT Partner, s.r.o., uzavřel dne 24.3.2010 se společností Citibank Europe plc, IČ: 28198131, se sídlem v Praze, - smlouvu s označením READY CREDIT – FINANCOVÁNÍ POHLEDÁVEK, jejímž předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru do výše 5.800.000 Kč za účelem financování smluvních pohledávek společnosti IT Partner, s.r.o., za bankou akceptovanými odběrateli před lhůtou splatnosti, a - smlouvu o zastavení takto vykazovaných pohledávek ve prospěch peněžního ústavu do doby jejich uhrazení, na podkladě nichž měla společnost povinnost před datem čerpání peněz doručit bance sestavy faktur, dokumentujících vykazované pohledávky z obchodních aktivit z hlavního předmětu činnosti za jinými subjekty a návrhy dodatku smlouvy o zastavení těchto pohledávek ve prospěch banky, vzhledem k tomu, že si byli vědomi špatné ekonomické situace společnosti IT Partner, s.r.o., a jejího zadlužení z jiných nesplacených bankovních úvěrů, v úmyslu dosáhnout získání maximálního limitu úvěrového rámce ve výši 5.800.000 Kč, obvinění T. S. a I. S., společně za vzájemné dohody a součinnosti, spočívající zejména v koordinaci účelově vykazovaných obchodů a jejich účetní i finanční likvidaci, za současného zneužití - obchodní společnosti TK systém, s.r.o., IČ: 28970837, se sídlem Praha 4, Děkanská vinice I 828/14, jediného jednatele a společníka JUDr. K. F., a jakož i za kooperace s obchodní společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., IČ: 25839055, jediné jednatelky a společnice Ing. H. B., k účelovému účetnímu vykazování nerealizovaných obchodních aktivit, spočívajících v neexistujících dodávkách zboží těmto subjektům ze strany společnosti IT Partner, s.r.o., bez nichž by však tato společnost fakticky nebyla schopna vykázat pohledávky s potřebnou dobou jejich splatnosti z hlediska požadovaného a uplatňovaného zástavního práva banky a tudíž by nevykázala splnění podmínek pro čerpání peněžních prostředků z revolvingového úvěru, v důsledku čehož takto byly bance průběžně prezentovány následující nepravdivé skutečnosti o uskutečněných obchodech na podkladě žádostí a dodatků smlouvy o zastavení pohledávek, 1. k datu 26.3.2010 a 27.4.2010 pohledávky - za společností TK systém, s.r.o., ve výši 3.263.400 Kč, faktura s datem vystavení 18.3.2010 a splatností 16.6.2010, - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 1.439.160 Kč, faktura s datem vystavení 25.3.2010 a splatností 23.6.2010, - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 614.376 Kč, faktura s datem vystavení 16.4.2010 a splatností 16.6.2010, 2. k datu 27.5.2010 pohledávku - za společností L Q Z CZECHIA, spol. s r.o., ve výši 538.920 Kč, faktura s datem vystavení 27.5.2010 a splatností 26.7.2010, kdy obvinění zneužili vědomosti toho, že z hlediska charakteru poskytnutého revolvingového úvěru je bankou požadováno toliko zajištění čerpané výše úvěru zástavním právem vykazovaných pohledávek po dobu splatnosti do jejich zaplacení ve prospěch účtu banky, označeného na jednotlivých fakturách, čehož bylo docíleno pouze účelovými peněžními převody na různých bankovních účtech, k nimž, pokud k platbě došlo, byly fakticky použity peněžní prostředky společnosti IT Partner, s.r.o., potažmo peníze získané z tohoto revolvingového úvěru, a tímto postupným vykazováním účelově vykonstruovaných pohledávek, které však nebyly kryty skutečnými obchody deklarovaným zbožím, dosáhli možnosti čerpání úvěru v maximálně poskytnuté výši 5.800.000 Kč ve prospěch společnosti IT Partner, s.r.o., takto získané peněžní prostředky byly v rámci různorodých aktivit spotřebovány, následně bance nebyly vráceny a s ohledem na skutečnost, že se jednalo o předstírané obchodní případy nemající podklad v deklarovaných plněních, nemohlo být uplatněno ani zástavní právo vyplývající z uzavřené zástavní smlouvy, v důsledku čehož byla společnosti Citibank Europe plc, IČ: 28198131, se sídlem Praha 5, Bucharova č. 2641/14, způsobena škoda ve výši 5.800.000 Kč. Za popsané jednání byla obviněná Bc. I. S. odsouzena podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla pro účely výkonu uloženého trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla současně poškozená společnost Citibank Europe plc, IČ 28198131, se sídlem Praha 5, ul. Bucharova č. 2641/14, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 1 To 47/2014, podala obviněná Bc. I. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítla, že nalézací i odvolací soud dospěly v jejím případě k nesprávnému právnímu závěru v otázce, zda může být spolupachatelkou zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Poukazuje na skutečnost, že v dané době nebyla aktivní podnikatelkou ani statutárním orgánem dlužníka, přičemž pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy či při čerpání úvěru bývá především samotný účastník úvěrové smlouvy, tedy dlužník nebo fyzická osoba, která za dlužníka s budoucím věřitelem sjednává či uzavírá úvěrovou smlouvu nebo čerpá úvěr. Zmiňuje, že spolupachatelem na trestném činu úvěrového podvodu může být i jiná osoba, ta se však musí bezprostředně či alespoň zprostředkovaně podílet na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvést nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčet. Tuto situaci je však dle názoru dovolatelky třeba důsledně odlišit od opatření nepravdivých podkladů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru, případně od jiného jednání, které sice přispívá k realizaci trestného činu, ale jednající osoba jím sama přímo nenaplňuje celou skutkovou podstatu trestného činu, neuskutečňuje jím byť jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu. Obviněná je přesvědčena, že její jednání není spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku, nýbrž účastenstvím dle §24 tr. zákoníku. V další části dovolání poukazuje na časovou prodlevu mezi uplatněním jednotlivých pohledávek a na skutečnost, že v mezidobí již byla část poskytnutého úvěru splacena. Domnívá se, že v dané věci nejde o pokračování, ale o opakování trestného činu. Pro případ, že dovolací soud dojde k závěru, že se jedná o pokračování v trestném činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, považuje za nezbytné zohlednit participaci každého z obou pachatelů na trestné činnosti, což by se mělo projevit při ukládání trestu s tím, že její podíl byl výrazně nižší než u obviněného T. S. Proto by mělo dle jejího mínění být zváženo uložení trestu pod zákonnou hranicí stanovené trestní sazby. Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že byť je třeba argumentaci obviněné zčásti považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jedná se o argumentaci nedůvodnou, která jeho naplnění nezakládá. Ač je na základě učiněných skutkových zjištění zřejmé, že obviněná svým jednáním nenaplnila všechny znaky skutkové podstaty projednávaného trestného činu, pro posouzení, zda byl skutek spáchán ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, postačí, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 66/1955 a č. 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí publikované pod č. 61/2010 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Vzhledem k informovanosti, zasvěcenosti a konečně i podílu obviněné na páchání trestné činnosti je dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zřejmé, že jednání obviněné bylo společně s jednáním obviněného T. S. vedeno ke společnému cíli spočívajícímu vedle uvedení nepravdivých údajů při čerpání úvěru i ke způsobení škody ve výši 5.800.000,- Kč. Příslušný skutek také nese všechny znaky pokračování v trestném činu dle §116 tr. zákoníku. K výhradám o trestu pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že výrok o trestu lze napadnout především za užití §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takový případ se však v dané věci nejedná, proto ani zde nelze argumentaci obviněné přisvědčit. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu). Obviněná v dovolání deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod. Námitky obviněné, jimiž vytýká rozhodujícím soudům nesprávné právní posouzení jejího jednání s tím, že toto mělo být posouzeno nikoli jako spolupachatelství podle ustanovení §23 tr. zákoníku, nýbrž jako účastenství ve smyslu ustanovení §24 tr. zákoníku [bez bližší specifikace, patrně však měla obviněná na mysli účastenství formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], a že nemělo být kvalifikováno jako pokračování v trestném činu podle ustanovení §116 tr. zákoníku, je tak možno z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat za právně relevantní, avšak Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že se jedná o námitky nedůvodné. Trestného činu úvěrového podvodu se podle ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Odstavec 6 písm. a) citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel takovým jednáním způsobí škodu velkého rozsahu. Podle ustanovení §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). O spolupachatelství jde tedy v případě společného jednání více pachatelů, které je vedeno jejich společným úmyslem a může probíhat nejen současně, ale i navzájem na sebe navazovat (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Citované ustanovení ani dosavadní soudní judikatura ovšem nepodmiňuje možnost spolupachatelství tím, aby každý spolupachatel sám naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Postačí, pokud spolupachatel naplní jen některý ze zákonných znaků, je-li pak trestný čin spáchán až jejich souhrnem v důsledku jednání ostatních spolupachatelů. Za společné jednání se proto považuje i případ, když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé články směřují k přímému vykonání trestného činu, působí současně nebo postupně a ve svém celku tvoří znaky tohoto činu (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 66/1955, č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 331 s.). Spolupachatelství je přitom třeba odlišovat od dalších forem trestné součinnosti, zejména od účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku (organizátorství, návod, pomoc). Na základě zjištěných skutkových okolností v nyní posuzované trestní věci je zřejmé, že jednání obviněné Br. I. S. již překročilo hranice účastenství ve formě pomoci a naopak naplnilo znaky spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Protiprávní aktivity obviněné byly vedle výpovědi spoluobviněného T. S. prokázány i řadou listinných materiálů ve shodě s učiněnými svědeckými výpověďmi. Soudy prvního i druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů považovaly obhajobu obviněné za nevěrohodnou a Nejvyšší soud se s jejich rozhodnutími plně ztotožnil. Není pochyb o tom, že obviněnou nelze považovat za oběť, ale za aktivní a nezbytný článek řetězu v rámci páchání příslušné trestné činnosti. Její jednání nelze vnímat jinak, než jako společné jednání vedené společným úmyslem. Dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, příslušné soudy, s přihlédnutím ke zjištění různých nestandardních operací v účetních materiálech společnosti IT Partner, s. r. o. a dále vzájemné spolupráce obou obviněných směřující k získání finančního profitu v částce převyšující 5 milionů Kč, zcela správně označily obviněnou vyhotovované a bance následně předkládané faktury za falešné a jednání obou obviněných za spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Obhajobu obviněné v tom smyslu, že nerozhodovala o vystavení faktur, že vycházela pouze z podkladů obviněného T. S. či JUDr. K. F. a že netušila, že páchá nějakou trestnou činnost, je třeba ve světle provedeného dokazování považovat za ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Stejně tak nelze přisvědčit tvrzení obviněné v tom, že vzhledem k časové prodlevě mezi uplatněním jednotlivých pohledávek nemělo být dané jednání kvalifikováno jako pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, nýbrž jako opakování trestného činu. Podle ustanovení §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pokud jde o časovou souvislost, tu sice nelze přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadování blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Dle dosavadní soudní judikatury je z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak, za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §116 tr. zákoníku, lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (srov. R 32/2004-I. Sb. rozh. tr.). S ohledem na výši způsobené škody a časové rozpětí mezi jednotlivými útoky je tak v případě předmětné věci nepochybné, že projednávaný skutek byl správně posouzen jako pokračování v trestném činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Poslední uplatněnou dovolací námitkou obviněné je námitka proti výroku o trestu. Obviněná má za to, že vzhledem k tomu, že její podíl na příslušné trestné činnosti byl výrazně nižší, než tomu bylo u obviněného T. S., mělo by být v jejím případě zváženo uložení trestu pod zákonnou hranicí trestní sazby. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněnou uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. O žádný z těchto případů se ale v posuzované věci nejedná, proto ani v tomto směru nelze argumentaci obviněné přisvědčit. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem rozhodujících soudů v tom, že obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují její vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné Bc. I. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu). V Brně dne 27. listopadu 2014 Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná