ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1467.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1467/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2014 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. 13 To 186/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 37 T 140/2012 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. K. byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. 37 T 140/2012 uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným M. H., kterých se dopustili tím, že po předchozí domluvě společně s další dosud neustanovenou osobou se v době okolo 03:30 hodin dne 6. 1. 2012 vloupali do prodejny tabáku na ulici O. v obci Ř., okres P. – v., a to tím způsobem, že za použití sekery rozlámali vstupní dřevěné dveře prodejny, vnikli do vnitřního prostoru prodejny, kde poškodili čidlo zabezpečovací techniky a odcizili zde tabákové výrobky různých značek, které odnesli v taškách do přistaveného vozidla Ford Mondeo, kdy tak podnikající fyzické osobě J. P., způsobili na poškození vstupních dveří prodejny a zabezpečovacího zařízení škodu ve výši nejméně 17.615,- Kč, a odcizením tabákového zboží škodu ve výši 150.001,- Kč, obviněný M. H. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. 1 T 86/2008, který nabyl právní moci dne 19. 8. 2009, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, z jehož výkonu byl dne 3. 2. 2011 podmíněně propuštěn za současného stanovení dohledu, a obviněný J. K. přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 12. 2009 sp. zn. 1 T 49/2009, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2010, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 27. 8. 2011 .
Za to byl obviněný J. K. odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (správně má být uvedeno podle §205 odst. 3 tr. zákoníku), za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku i za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §75 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu v okrese R. na dobu čtyř let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 1 T 101/2012, který nabyl právní moci dne 27. 10. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit náhradu škody poškozené J. P, IČ 15841952, s místem podnikání Marie Pujmanové 1755/1, Říčany, částku ve výši 22.420,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání, které podal proti tomuto rozsudku i obviněný J. K., zamítl podle §256 tr. ř. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. 13 To 186/2013.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu obviněný J. K. podal do výroku o vině i trestu prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jelikož skutek byl podle něj nesprávně právně posouzen, a podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., protože již v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel kategoricky nesouhlasí se skutkovými závěry obou soudů nižších stupňů, když nedostatečně zjistily skutkový stav a v důsledku toho nesprávně skutek posoudily. Závěr o vině dovolatele byl učiněn výlučně na základě nepřímých důkazů, které nikdy netvořily logicky uzavřený a ničím nepřerušený řetězec. Jednalo se o výpovědi svědkyň J. P. a D. K., protokoly o ohledání místa činu – vozidla Ford Mondeo, a trafiky v ulici O. a poškozených dveří této trafiky, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie a kamerového záznamu ze dne 6. 1. 2012 z umístění na M. n. v obci Ř., když ani jedním z těchto provedených důkazů nemohlo být prokázáno, že se jej dovolatel dopustil, neboť jej nespáchal, a po celou dobu trestního řízení jeho spáchání popíral. Rovněž nebyl u obviněného zjištěn žádný motiv. Tyto důkazy maximálně vedly k důvodnému podezření, že stíhané přečiny spáchal, avšak tyto nevylučují reálnou možnost, že jejich pachatelem mohla být i jiná osoba, a proto nemohly jednoznačně vést k uznání viny dovolatele
V dovolání dále konkretizoval, že poškozená J. P. uvedla, že žádného z pachatelů neviděla a že nic o krádeži neví, protože se o ní dozvěděla až od policie následující den. Svědkyně K. tři osoby, které viděla, popsala tak neurčitě, že by se její popis hodil na drtivou většinu mužské populace. Oba soudy se taktéž dostatečně nezabývaly odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie jednoznačně svědčící ve prospěch dovolatele, neboť podle něj nebyla zjištěna shoda daktyloskopických stop na věcných stopách – hasičské sekery a páčidel zajištěných ve vozidle s otisky prstů obviněných. Soud prvního stupně nemohl usuzovat na účast dovolatele na daném skutku ani z předmětného kamerového záznamu. Dovolatel nepopírá, že byl spolu s K. M. k ránu dne 6. 1. 2012 kontrolován policisty, avšak vůbec netušil, že se nachází v bezprostřední blízkosti vozidla zachyceného kamerovým systémem poblíž místa činu v Ř.
Rozhodnutí obou soudů tak významně porušily ustanovení §2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř., ústavní zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo . Vina obviněného nebyla jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností prokázána. Chybný postup soudu prvního stupně v této otázce neumožňoval soudu druhého stupně zamítnout odvolání obviněného K. Oba soudy neobjasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch dovolatele jako ty svědčící v jeho neprospěch a provedené důkazy nebyly hodnoceny po pečlivém uvážení všech okolností. Za účelem doložení svých tvrzení obviněný ke svému dovolání připojil kopii dopisu ze dne 2. 9. 2013 odeslaný K. M. družce obviněného Z. L., který se měl ke spáchání vloupání doznat, když zde popsal události, jež se odehrály dne 6. 1. 2012 a zcela vyloučil jakoukoli účast obviněného K. na tomto skutku. Současně obviněný seznámil Nejvyšší soud s jeho vůlí podat návrh na obnovu řízení soudu prvního stupně.
Obviněný v dovolání taktéž zpochybnil, zda se soudy správně vypořádaly s formou jeho účasti na spáchané trestné činnosti v podobě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přitom ale tuto svou výhradu nepodpořil žádnými konkrétními skutečnostmi.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku proto navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. 13 To 186/2013, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. na §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování.
Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Zásah do skutkových zjištění je podle státního zástupce možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Uvedená situace však podle jeho názoru v přezkoumávaném řízení nenastala. Soudy dříve činné ve věci se totiž důsledně hodnocením důkazů zaobíraly, a to i v návaznosti na opakující se námitky obviněného, uplatněné již v průběhu řízení, mimo jiné v podaném odvolání (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1211/2006) a dovodily zákonem akceptovatelné závěry, zejména v podobě vyslovení nepochybného skutkového průběhu trestné činnosti, jejímž pachatelem je obviněný. Byť tedy obviněný – v konečném důsledku – dovozuje i nesprávnost v hmotně právním posouzení, podstatou jeho argumentace je tvrzení pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný dovolací důvod) nepodřaditelná a tudíž irelevantní.
Navrhl proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť jej podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. 13 To 186/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí taktéž posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti prvního uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z dovolání obviněného je zcela zřejmé, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, které deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Nelze k nim proto přihlížet. Jsou to námitky, v nichž dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo nesprávné a neúplné apod. Činí tak navíc opakovaně, když obsah dovolání tvoří jen argumentace, kterou uplatnil již v odvolacím řízení. Je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno.
V této souvislosti je třeba uvést, že soud prvního stupně (a posléze i odvolací soud) se zabýval důkazní situací a v důsledku toho i skutkovou stránkou věci, kdy v hlavním líčení provedl stěžejní důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tomu pak odpovídá i právní kvalifikace užitá na prokázané jednání obviněného v podobě předmětných přečinů, s níž se zcela ztotožnil i odvolací soud, a která z hmotně právního hlediska námitkami uplatněnými v podaném dovolání zpochybněna nikterak nebyla.
Poslední výhradu obviněného podřazenou pod tento dovolací důvod, a to zda se oba soudy správně vypořádaly s formou účasti obviněného na předmětném vloupání, tedy jestli se skutečně jedná o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, nelze přezkoumat, neboť obviněný ji nijak obsahově nevyargumentoval, když neuvedl konkrétní vady, které v domnělém pochybení spatřuje.
Druhý dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Dovolatel namítl, že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod však, jak bylo shora uvedeno, nebyl dovolatelem obsahově relevantně naplněn, čili tentýž závěr bylo možno učinit i ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů, když námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2014
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c