Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.12.2014, sp. zn. 4 Tdo 1605/2014 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1605.2014.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Podvod

ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1605.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1605/2014-33 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. prosince 2014 o dovolání obviněného O. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 6 To 88/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 116/2013, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 1 T 116/2013, byl obviněný O. M. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným formou spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „v době od dubna 2011 do 22. 11. 2011 v K. a v H. Ž., okres N. J., využili nepříznivé finanční situace, zadlužení a sníženého intelektu poškozené M. S., O. M. jí přislíbil vyřízení tzv. „oddlužení“, které měl zařídit a provést R. M. prostřednictvím neznámého věřitele, a poškozenou přiměli k tomu, aby obstarala finanční částku ve výši 100.000,- Kč, která měla být předána věřiteli, který měl vyplatit její dluhy, avšak pod zárukou zástavy nemovitostí, a to rodinného domu v H. Ž., patřícímu jejím rodičům poškozeným M. a E. S. v reálné prodejní hodnotě 481.000,- Kč a poloviny rodinného domu v H. Ž., patřícímu jejímu bratrovi J. S. v reálné prodejní hodnotě 961.000,- Kč, za tímto účelem R. M. zajistil vyhotovení a následně s poškozenými podepsal dne 22. 11. 2011 kupní smlouvy na obě nemovitosti a stal se jejich vlastníkem, avšak peníze za prodej nemovitostí poškozeným nepředal, „oddlužení“ nebylo realizováno“. Za uvedené jednání byl obviněný O. M. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo omezení spočívající v povinnosti vyvinout úsilí k náhradě způsobené škody podle finančních sil již v průběhu zkušební doby. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným O. M. a R. M. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozeným M. S. a P. S., ve výši 102.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. S. a E. S., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo též rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. M. Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 1 T 116/2013, podali obvinění R. M. a O. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 6 To 88/2014, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu ohledně obou obviněných a náhradě škody ve vztahu k poškozeným M. S., E. S., M. S. a P. S. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný O. M. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným O. M. a R. M. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozeným M. S., P. S., částku ve výši 102.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. S., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo též rozhodnuto o trestu obviněného R. M. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 6 To 88/2014, podal následně obviněný O. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že od počátku je trestní řízení vedeno nestandardně s cílem ochrany poškozené, nikoliv práv obviněného v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Dále uvedl, že rozhodnutí soudů se jeví jako nelogická, bez dostatečného popisu závěru, ke kterému soudy dospěly provedeným dokazováním, důkazy nejsou hodnoceny jednotlivě, natož pak v celku. Prvoinstanční soud nepopsal role obviněných v daném případu, jejich spolupráci nebo jejich prospěch z této činnosti. Dále vyjádřil názor, že soudem provedené důkazy nezakládají žádnou vinu obviněného M., ba naopak svědci prokázali tvrzení obhajoby a jeho nevinu, neboť bylo provedeným dokazováním prokázáno, že obviněný poznal paní S. prostřednictvím pana Č., který s ní spolupracoval jako zástupce společnosti Provident. Obviněný sám poškozenou nijak nevyhledal a neměl záměr provádět jakoukoliv trestnou činnost. Obviněný chtěl získat provizi za zprostředkování prodeje nemovitosti, což není protiprávní. Obviněný prodávanou nemovitost nabídl panu M. a tím jeho úkony ve věci skončily. Za to, že nemovitost navštívil, projevoval iniciativu k prodeji domu či vyřešení vyplacení dluhů paní S., nelze obviněného trestat. Zejména výpovědí pana M. bylo podle obviněného prokázáno, že nevyvíjel žádnou společnou aktivitu vedoucí k prodeji domu, peníze poškozené nepůjčil, žádné od ní neobdržel a nepodílel se na žádném protiprávním jednání. Jeho role byla pouze zpočátku při seznámení s paní S. a snaze o získání provize. Z převodu nemovitosti na pana M. neměl obviněný žádný zisk, naopak panu M. půjčil 250.000 Kč, kterou získal z prodeje svého vozidla, a nyní se cítí být poškozen, neboť tato částka mu nebyla vrácena. Poškozená nebyla omezena ani zbavena způsobilosti k právním úkonům, naopak zcela jednoznačně se vyjádřila, že podepisovala kupní smlouvu, kterou měla možnost si přečíst. Co smlouvy obsahovaly a jaké důsledky z nich vyplývaly dobře věděla, když mimo jiné pracovala jako zástupce společnosti Provident a zařizovala třetím osobám úvěry. Výpověď poškozené vzhledem k řadě rozporů považuje obviněný za nevěrohodnou a zcela účelovou. Obviněný je přesvědčen, že celý případ je občanskoprávního charakteru a je orgány činnými v trestním řízení nepřípustně kriminalizován. Soudy se pak podle jeho názoru měly zabývat občanskoprávní otázkou věci a trestní stíhání nepřipustit. Podle obviněného poškození sami svou neopatrností, které se mohli snadno vyvarovat, se ocitli v situaci, kdy v rámci soukromoprávního vztahu přistoupili k nejistému obchodu a vynaložili finanční prostředky, pak s důsledky této nejistoty se musí vypořádat sami, a to za užití soukromoprávních institutů. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že podání mimořádného opravného prostředku, jak uvedeno výše, obviněný převážně odůvodňuje tím, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací postupovaly nestandardně, v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, když jeho vinu provedené dokazování nezakládá, ba naopak je nutno v provedených důkazech vidět jeho nevinu. Obviněný nesouhlasí s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily a k jakým závěrům na základě provedeného dokazování došly. Sám celou situaci vidí ve světle zcela jiném, pro něj výrazně příznivějším a tento pohled považuje za jediný správný. Takovou argumentaci obviněného však není možné podřadit pod výše specifikovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. a dovolání podané pouze z takových důvodů by muselo být dovolacím soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Při hodnocení správnosti vyslovené hmotně právní kvalifikace bude nutné zohlednit skutkové závěry, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci a které jsou vyjádřeny zejména v tzv. skutkové větě výroku o vině, případně dále rozvedeny a upřesněny v odůvodnění rozhodnutí. Za námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné považovat námitku, že soudy předmětný skutek nesprávně právně hodnotily v tom smyslu, že v něm nelze spatřovat trestný čin, kterým byl uznán vinným, nýbrž jde o ryze soukromoprávní spor, který by měl být řešen pouze v této rovině a nikoliv v rovině trestní. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem značnou škodu. Značnou škodou se podle §138 odst. 1 trestního zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. Podle zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněnému a jeho spolupachateli je kladeno za vinu, že využili nepříznivé finanční situace v podobě zadlužení rodiny M. S. a taktéž jejích podprůměrných intelektových schopností a pod záminkou vyřízení a zajištění tzv. oddlužení ji přesvědčili k tomu, aby jim sehnala a vydala finanční částku ve výši 100.000 Kč a jako záruku oddlužení pro neznámého věřitele přesvědčili jak ji, tak i jejím prostřednictvím další členy rodiny, aby podepsali kupní smlouvy o prodeji domku pod záminkou, že je to jen „jako“ a fakticky se jedná o zástavu, přičemž po oddlužení se vše vrátí do původního stavu. Podle soudu využili tedy něčího omylu a obohatili se na cizím majetku a tímto způsobili škodu ve výši jednak 102.000 Kč, která jim byla manžely S. vydána, a jednak škodu ve výši rodinného domu, která přesahuje částku 500.000 Kč. Z výše uvedených skutečností a popsaného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu, kterým byl uznán vinným. Skutečnost, že v uvedeném případě jde o závažné protispolečenské jednání a regulace prostředky soukromého práva, tak jak navrhl obviněný, v žádném případě nepostačuje a je třeba na takové jednání aplikovat instituty práva trestního, je třeba hodnotit vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem obviněného dotčen, způsobem provedení tohoto činu, jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, míře jeho zavinění a podobně. K nyní posuzovanému případu je v tomto směru na místě připomenout, že svým jednáním obviněný zasáhl do zájmu společnosti na ochranu cizího majetku, vlastnického práva, které je jedním ze základních lidských práv, a to za okolností, která škodlivost jeho jednání poměrně výrazně zesilují. Předně obviněný využil podprůměrných intelektových schopností poškozené M. S. a současně nepříznivé finanční situace v podobě zadlužení rodiny, tedy využil toho, že poškozená má sníženou schopnost se jeho protiprávnímu jednání bránit. Nadto měl v úmyslu způsobit škodu poměrně výrazně převyšující škodu značnou ve smyslu trestního zákoníku. Jednání obviněného tedy vykazuje společenskou škodlivost ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku výraznou měrou a uplatnění odpovědnosti občanskoprávní tak, jak navrhoval obviněný ve svém dovolání, nepostačuje. Této jeho námitce tedy přisvědčit nelze. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného O. M. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle §138 odst. 1tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Skutkem, tak jak ho zjistil Okresní soud v Novém Jičíně a jak z něho v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, byly zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku evidentně naplněny. Posuzované jednání obviněného očividně překročilo rámec soukromoprávního vztahu a nabylo povahy kriminálního činu tím, že využil nepříznivé finanční situace poškozené M. S. a jejích podprůměrných intelektových schopností a předstíral, že je schopen zajistit jí tzv. oddlužení. Tím dosáhl toho, že poškozená sehnala a předala finanční částku 100.000,- Kč spoluobviněnému R. M. a dále pak jako záruku na oddlužení pro neznámého věřitele podepsala poškozená a další členové její rodiny kupní smlouvu o prodeji domku. Závěr soudů, že vyřízení a zajištění tzv. oddlužení bylo ze strany obviněného jen smyšlenou záminkou k vylákání peněz na poškozené a přesvědčení poškozené k prodeji nemovitosti, logicky vyplývá z širšího okruhu objektivně zjištěných okolností. Nepravdivý byl už samotný slib obviněného, že zajistí tzv. oddlužení. Na to navazovalo přesvědčení poškozené, aby sehnala a vydala finanční částku 100.000,- Kč a dále přesvědčení poškozené (a jejím prostřednictvím další členy rodiny), aby jako záruku na oddlužení pro neznámého věřitele podepsali kupní smlouvu o prodeji nemovitosti s tím, že tato je pouze formální a fakticky se jedná o zástavu, přičemž po oddlužení se vše vrátí do původního stavu. Obviněný O. M. rovněž komunikoval s poškozenou telefonicky a na její dotaz ji ujistil, že je již vše ohledně oddlužení zařízeno. Obviněný O. M. (spolu s obviněným R. M.) tedy využili něčího omylu a obohatili se na cizím majetku a tímto způsobili jednak škodu v částce 102.000,- Kč, která jim byla manžely S. vydána, a jednak škodu ve výši hodnoty rodinného domu, která přesahuje částku 500.000 Kč. Dovolání obviněného v části, v níž byl namítán rozpor se zásadou subsidiarity trestní represe, je tedy zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se otázkou naplnění znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku zabýval ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která učinil Krajský soud v Ostravě a před ním již Okresní soud v Novém Jičíně. Pokud je dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, je předmětem právního posouzení skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Nejvyšší soud tedy nepřihlížel k námitkám, které obviněný v podaném dovolání uplatnil v podobě polemiky se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť v tom případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. V posuzované věci však k jakémukoli zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě, který převzal skutková zjištění Okresního soudu v Novém Jičíně, není žádný důvod. Skutková zjištění soudů mají potřebný obsahový základ v důkazech, jimiž byly především výpověď poškozené, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie, znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo-stolové písmo, svědecké výpovědi svědků P. S., K. G., V. J., L. Z. a R. K. a dále listinné důkazy. Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že skutková zjištění soudů mají odpovídající návaznost na důkazy a že tato zjištění jsou výsledkem hodnocení důkazů, které je logické a srozumitelné. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně v rámci hodnocení důkazů jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, že hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný O. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného O. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. prosince 2014 Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Podvod
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/29/2014
Spisová značka:4 Tdo 1605/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1605.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19