ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.177.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 177/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2014 dovolání obviněné V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 8 To 150/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 117/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 3 T 117/2010, byla obviněná V. K. uznána vinnou pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, které se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že
ve své kanceláři a na ul. K. v B., v době od března do července 2007 sepsaly žádosti o poskytnutí úvěrů společně se samostatně odsouzenou D. E., které měly být použity údajně na koupi nemovitosti v L., objekt na bydlení na pozemku, vše u KÚ P. kraj, KP S., pro k. ú. obec L. (hotel R.) a věděla, že přílohou těchto žádostí budou nepravdivá potvrzení a padělané listiny:
- smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 15. 3. 2007 uzavřenou mezi RNDr. P. M. a P. M. jako budoucí prodávající a samostatně odsouzenou D. E. jako budoucí kupující,
- dodatek č. 1 ke smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 15. 3. 2007 uzavřený dne 26. 7. 2007,
- zástavní smlouvu k budově, objekt na bydlení na pozemku, vše u KÚ P. kraj, KP S., pro k. ú. obec L. (hotel R.),
- ručení dvou ručitelů M. K., bytem V. O., Ž. a P. Ž., bytem V. R., V. O.,
- potvrzení zaměstnavatele BKŠ leas, s.r.o., o výši příjmu samostatně odsouzené D. E. ze dne 11. 6. 2007, výplatní lístky samostatně odsouzené D. E. za měsíc 1 – 4 roku 2007,
- smlouvu o pronájmu nebytových prostor uzavřenou mezi samostatně odsouzenou D. E. a společností Jack Bauer, s.r.o., ze dne 15. 3. 2007,
tyto žádosti o úvěry samostatně odsouzená D. E. podepsala jako žadatel o úvěr, přestože žádný z požadovaných úvěrů čerpat nechtěla, neměla úmysl danou nemovitost kupovat a věděla, že finanční prostředky z těchto úvěrů budou předány jiným osobám, a následně jí samostatně odsouzená D. E. udělila plnou moc, kterou podepsala v B. dne 15. 5. 2007 a obviněná pak samostatně vyřizovala samotné uzavření jednotlivých úvěrových smluv prostřednictvím L. V., zprostředkovatele finančních produktů pro Českou spořitelnu, a. s., a takto byly uzavřeny smlouvy:
1) s Českou spořitelnou, a. s., Praha 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, IČ 45244782, v oblastní pobočce v Břeclavi, Národních hrdinů 7, PSČ 690 58, dne 26. 7. 2007 smlouva o americkém hypotečním úvěru ve výši 1.000.000,- Kč,
2) s Českou spořitelnou, a. s., Praha 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, IČ 45244782, v oblastní pobočce v Břeclavi, Národních hrdinů 7, PSČ 690 58, dne 31. 7. 2007 smlouva o hypotečním úvěru ve výši 3.500.000,- Kč,
3) se Stavební spořitelnou České spořitelny, a.s., Praha 3, Vinohradská 180/1632, PSČ 130 00, IČ 60197609, zastoupenou Českou spořitelnou, a.s., v oblastní pobočce v Břeclavi, Národních hrdinů 7, PSČ 690 58, dne 8. 8. 2007 smlouva o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření ve výši 400.000,- Kč,
finanční prostředky z těchto úvěrů byly vyplaceny na stanovené účty a inkasovány jinými osobami než samostatně odsouzenou D. E. a obviněnou V. K., žádný z výše uvedených úvěrů není splácen, takto byla způsobena škoda České spořitelně, a. s. a Stavební spořitelně České spořitelny, a.s., v celkové výši 4.900.000,- Kč.
Za uvedené jednání a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona formou účastenství dle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona byla obviněná V. K. podle §250b odst. 4 tr. zákona za užití §35 odst. 2 tr. zákona odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců a podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu ve vztahu k obviněné z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. 5 T 202/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 3 T 117/2010, podala obviněná v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 8 To 150/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněné zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnou pro výkon uloženého trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců zařadil dle §39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 8 To 150/2013, podala obviněná prostřednictvím svých obhájců dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítá, že odvolací soud neprovedl řádné právní posouzení věci. Obsáhle kritizuje kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu a dodává, že tento soud její odvolání „paušálně odbyl“ a porušil princip práva na přezkoumání soudního rozhodnutí. Odvolací soud podle jejího názoru neprojevil elementární snahu plnit svou zákonnou povinnost podle §254 tr. řádu a právní posouzení věci je proto nutně vadné. Samotné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zcela nedostačující. Dále dovolatelka namítá, že popis skutku v žádném případě neodpovídá právní kvalifikaci, kterou soudy vyvodily, neboť v něm dle ní zcela absentuje popis pomoci spočívající v opatření prostředků, radě, utvrzování v předsevzetí spáchat trestný čin. Podle popisu skutku si smlouvy podepisovala E. sama. Další část popisu skutku označuje obviněná za nelogickou, když v rámci udělení plné moci jako jednostranného úkonu nijak nejednala. Rovněž podle ní není jasné, jak lze jednat samostatně a současně prostřednictvím jiné osoby, když z ničeho ve věci nevyplývá, že by měla L. V. zneužívat jako živého nástroje. Z toho usuzuje, že mohla být toliko prostředníkem, stejně jako V. a pokud má být její jednání posouzeno jako pomoc, musely by být stejnou pomocí vinny všechny osoby, kterým předmětné doklady prošly rukama.
V další části dovolání obviněná poukázala na to, že jednání popsané ve skutkové větě se jí z velké části vůbec netýká, nýbrž se týká jen odsouzené E., proto ve výrokové části rozsudku nemá co dělat. Tvrdí, že jednání, které je v popisu skutku vylíčeno, nebylo řádně prokázáno, a to zejména pokud jde o společné sepsání žádosti o poskytnutí úvěrů a její vědomosti o nepravdivosti a padělání připojených listin a o dalších rozhodných skutečnostech. Domnívá se, že nebylo prokázáno, kdo měl z vyřízení úvěru prospěch, kdo nepravdivé listiny vyhotovil a padělal a kdo byl organizátorem úvěrového případu, když soudy připustily, že ona ani obviněná E. to nebyly. Dále pak vypočítává jednotlivé skutečnosti, které soudy vzaly za prokázané. Kompletaci dokumentů za účelem jejich předání V. označuje za součást svých pracovních povinností a za naprosto samozřejmou věc označuje též telefonickou komunikaci s osobami zainteresovanými na věci. Další zjištění soudů (vědomost o nepravdivosti listin, vědomost o špatných majetkových poměrech D. E., obdobnost modu operandi s jinou trestní věcí, ve které již byla odsouzena, její samostatné jednání při uzavření jednotlivých úvěrových případů) dovolatelka na základě vlastního hodnocení důkazů odmítá, označuje je za neprokázané a za pouhé domněnky soudu. V této souvislosti zpochybňuje věrohodnost výpovědi, kterou učinila spoluobviněná E. (v postavení spoluobviněné) a poukazuje na skutečnost, že E. jako svědkyně odmítla vypovídat. Současně vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud tuto výpověď necituje, což způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku. Uzavírá proto, že právní posouzení věci spočívající ve vyslovení její viny nelze považovat za správné. Upozorňuje na původní zprošťující rozsudek a poukazuje na skutečnost, že důkazní situace nedoznala po doplnění dokazování podle instrukcí odvolacího soudu žádné změny oproti situaci při vynesení zprošťujícího rozsudku. Podotkla též, že za daného stavu je nutné respektovat zásadu „in dubio pro reo“.
S ohledem na výše zmíněné skutečnosti obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že část námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Podle jeho mínění lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit pouze námitky, podle kterých popis skutku ve výroku o vině neodpovídá právní kvalifikaci pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona. Dodává však, že při posuzování důvodnosti těchto námitek je nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění v té podobě, v jaké jsou v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí vymezena. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospěl k závěru, že jednání obviněné, která hlavní pachatelce E. způsobem ve skutkové větě popsaným asistovala při sepsání žádostí o sepsání úvěrů a jejich předložení peněžnímu ústavu, a to se znalostí skutečnosti, že součástí těchto žádostí budou nepravdivé a padělané listiny dokládající mj. údajný účel úvěru (koupě nemovitostí) a jeho zajištění ručením, bylo minimálně jednáním podporujícím E. při páchání trestného činu úvěrového podvodu s tím, že některé skutečnosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu dokonce nasvědčují tomu, že E. by bez asistence obviněné K. sama nebyla schopna takovouto poměrně sofistikovanou trestnou činnost spáchat. Dle něj je z hlediska znaků účastenství ve formě pomoci bez významu, že nebyl prokázán majetkový prospěch obviněné z trestné činnosti, že nebyl ustanoven organizátor trestné činnosti a že nebyla zjištěna osoba, která nepravdivé listiny fyzicky vyhotovila. Dodal však, že z tzv. skutkové věty nevyplývají skutečnosti odpovídající tomu, že by dovolatelka utvrzovala E. v předsevzetí spáchat trestný čin úvěrového podvodu. Podle mínění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství součinnost obviněné s již odsouzenou E. byla nejspíše jinou, tj. v ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona výslovně neuvedenou, formou podpory hlavního pachatele pomocníkem. I přes určitý nesoulad obsahu tzv. skutkové věty a právní věty dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jednání obviněné popsané v tzv. skutkové větě vykazuje všechny znaky pomoci dle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona. Nepřesnost při výčtu forem pomoci v tzv. právní větě považuje pouze za formální vadu, která nemá prakticky žádný dopad na postavení obviněné, zejména pokud se týká rozhodování o trestu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného než výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu /§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu/.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že za právně relevantní lze z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat pouze námitky, podle kterých popis skutku ve skutkové větě výroku o vině neodpovídá právní kvalifikaci pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona. Námitky, kterými obviněná na základě vlastního hodnocení důkazů odmítá učiněná skutková zjištění, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze, neboť se jedná o námitky čistě skutkové. Stejně tak pod uvedený dovolací důvod (ani pod žádný jiný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů, byť neuplatněný) nespadají námitky, ve kterých obviněná vytýká odvolacímu soudu nedůsledné plnění přezkumné povinnosti a přílišnou stručnost odůvodnění jeho rozhodnutí.
Podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona byl účastníkem (jako pomocníkem) na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. Lze shrnout, že pomocník úmyslně umožňoval nebo usnadňoval jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhal nebo ho podporoval, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. K pomoci se nevyžadovalo, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si byl této pomoci vědom.
V případě projednávané věci bylo provedeným dokazováním jednoznačně prokázáno, že obviněná V. K. s cílem získat ve skutkové větě podrobně specifikované úvěry pro D. E. zkompletovala příslušné listiny potřebné pro získání úvěrů, takto připravené je předala již odsouzené D. E. k podpisu, poté je předala svému nadřízenému svědku V. a ten je následně předal České spořitelně k rozhodnutí o poskytnutí úvěru. Poté byly bankou všechny tři příslušné úvěry poskytnuty, tj. klasická hypotéka, americká hypotéka a úvěr ze stavebního spoření. Rovněž není pochyb o tom, že obviněná byla k tomuto zplnomocněna ze strany samostatně odsouzené D. E. dne 15. 5. 2007. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněná si musela být vědoma toho, že listiny, které předložila svědku V., se nezakládaly na pravdě. Obhajobu obviněné spočívající v tom, že nevěděla, že již odsouzená D. E. nebyla osobou dobře situovanou a že nebyla pracovnicí reklamní agentury, je třeba na základě učiněných skutkových zjištění považovat za ryze účelovou učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.
Dle názoru Nejvyššího soudu tak nalézací i odvolací soud dospěly ke správnému závěru, že obviněná poskytla součinnost při kompletaci a zajišťování příslušných listin pro získání úvěrů prostřednictvím osoby, která nebyla dobře situována, a to se znalostí skutečnosti, že součástí žádostí o úvěr budou nepravdivé a padělané listiny. Není bez zajímavosti, že obdobného jednání se obviněná dopustila již ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 202/2008. Jak správně uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání, obviněná při své argumentaci vytrhává z kontextu jednotlivá zjištění uvedená ve skutkové větě a ignoruje tu část skutkových zjištění, podle které věděla o nepravosti listin, které měly doložit skutečnosti zásadního významu pro rozhodnutí peněžního ústavu o poskytnutí úvěru, v čemž se liší její jednání od jednání jiných osob, které se také danými listinami zabývaly.
Na základě shora popsaných skutečností je zřejmé, že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona.
K tvrzení obviněné, že nebyl prokázán její majetkový prospěch z trestné činnosti a že nebyla zjištěna osoba, která listiny vystavila, je třeba zdůraznit, že z hlediska naplnění znaků účastenství ve formě pomoci jsou tyto skutečnosti irelevantní. V řízení bylo prokázáno, že obviněná si musela být vědoma toho, že k žádostem o úvěr, které kompletovala pro odsouzenou D. E., předkládá nepravdivé a padělané listiny, čímž naplnila skutkovou podstatu pomoci k příslušnému trestnému činu.
V této souvislosti nelze považovat za opodstatněnou ani námitku, že soudy nerespektovaly základní zásadu trestního řízení vyplývající z ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu – in dubio pro reo. K uplatnění tohoto pravidla dochází tehdy, zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. V posuzovaném případě však po provedeném dokazování takováto procesní situace nenastala, neboť otázky významné pro stabilizování skutkového děje byly mimo pochybnost objasněny, tudíž aplikace uvedené procesní zásady nebyla odůvodněna.
Pokud se týká námitek ohledně popisu skutku, již z podstaty účastenství na trestnému činu se podává, že v popisu skutku ohledně účastníka (v tomto případě pomocníka) na trestném činu musí být vyjádřen, resp. popsán i hlavní trestný čin, k jehož spáchání pomocník napomáhá. Nelze tak nic namítat proti skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, kde je popsáno i jednání již odsouzené D. E.
Nejvyšší soud však dal obviněné za pravdu v tom, že nelze považovat za zcela správnou právní větu výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a to zejména z toho důvodu, že v řízení nebylo prokázáno, že by obviněná sama opatřila nepravdivé a padělané listiny (bylo pouze prokázáno, že musela vědět, že listiny, které předkládá, jsou nepravdivé a padělané). Ze skutkové věty výroku o vině nelze dovodit ani skutečnost, že by obviněná D. E. utvrzovala v předsevzetí spáchat trestný čin úvěrového podvodu. Lze tak souhlasit s tím, že rozhodující soudy měly zvolit vhodnější formulaci právní věty výroku o vině. I uvedené formální pochybení však nemění nic na skutečnosti, že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že i když výrok rozsudku nalézacího soudu nelze považovat za perfektní, dílčí vady, kterými trpí popis skutku, jsou nepodstatné a jejich případná náprava by na postavení obviněné neměla žádný významnější dopad. Ostatně dovolání jako mimořádný opravný prostředek bylo koncipováno nikoli k nápravě jakékoli vady napadeného rozhodnutí, ale jen takových vad, které mají podstatný dopad na správnost napadeného rozhodnutí. To vyplývá jak z omezeného katalogu dovolacích důvodů, tak z podmínek omezujících rozsah, v němž je Nejvyšší soud povinen rozhodnutí přezkoumávat, ale i ze samotného znění ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. I tato podmínka, tj. že řešená otázka není po právní stránce zásadního významu, byla v posuzované věci splněna.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné V. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. února 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná