ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.385.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 385/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2014 o dovolání obviněného M. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 6 To 84/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 1/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 6 To 84/2013 v části I., týkající se vyslovení viny obviněného ohledně skutku pod bodem 2, a dále ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný M. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. 31 T 1/2013 uznán vinným přečiny svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku za skutek zde popsaný pod bodem 1, jehož se dopustil tím, že v období od 23. 4. 2010 do 22. 4. 2011 na různých místech okresu K. a O., zejména v penzionu E. v O. – R. asi ve třiceti případech po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu uspokojit své sexuální potřeby předal K. H., jako odměnu za uskutečněný pohlavní styk finanční částky od 500,- do 700,- Kč, ač byl od počátku jmenovanou informován, že nedovršila věku osmnácti let, a byl si tak s ohledem na její nízký věk vědom i možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti sexuální . Dále byl uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek ad bod 2), přečiny výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku a výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 2 tr. zákoníku (skutek ad bod 3) a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku (skutek ad bod 4). Za to byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen v souladu s §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to paměťové karty mikro SD zn. Kingstone 8 GB a notebooku zn. ACER Aspire, které jsou uloženy v depozitu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru obecné kriminality.
Z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného směřujících proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 6 To 84/2013 rozsudek soudu prvého stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině pod body 2) a 3) a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že za následující skutky, jichž se obviněný dopustil tím, že:
2) v odpoledních hodinách blíže nezjištěného dne na počátku léta roku 2011, v lese mezi P. a H., kde přijel motorovým vozidlem tovární značky Chrysler Voyager, v rozporu s přáním K. H. sedící na sedadle spolujezdce a D. W., sedící ve vozidle vzadu, které k němu do vozidla nastoupily po předchozí dohodě o tom, že je odveze na nákup do P. M. v P., poté, co K. H. odmítla požadovaný pohlavní styk, vozidlo zaparkoval tak, aby na něj nebylo z příjezdové cesty vidět, a uzamknul jej, na což reagovala K. H. požadavkem, ať je odveze zpět, čemuž nevyhověl, naopak jmenovanou vulgárně vyzval k tomu, aby byla zticha, přelezl do zadní části vozidla za nezletilou D. W., které se v zájmu uspokojit své sexuální potřeby zeptal, zda si nechce vydělat peníze za to, že ho sexuálně uspokojí rukou či mu provede felaci pohlavního údu, přesto, že tato výslovně důrazně jeho požadavek odmítla a K. H. ho současně opakovaně vyzývala k tomu, ať svého jednání vůči nezletilé zanechá a pustí je z vozidla ven, nejprve udeřil K. H. otevřenou dlaní do obličeje, když se jej snažila od D. W. odtáhnout, a následně přes aktivní odpor D. W., využívaje své zjevné fyzické převahy, této vysvléknul ke kolenům kalhoty i spodní kalhotky, sám se rovněž obnažil na spodní polovině těla, a přes aktivní odpor nezletilé, která se ho snažila od sebe odstrčit, ji osahával na přirození, násilím ji přidržel hlavu u jeho penisu a donutil ji tak k provedení felace, ve svém jednání pokračoval dále tak, že nezletilou opětovně osahával a olizoval po přirození, sám v tom pak ustal a odvezl obě jmenované dívky k P. M. v P., kde nezletilé předal blíže nezjištěný finanční obnos, přičemž tohoto jednání se dopustil, ač mu bylo známo, že D. W. ještě nedovršila věku patnácti let, čemuž odpovídal její vzhled, a také byl o této skutečnosti předem informován K. H. a byl si také s ohledem na nízký věk nezletilé vědom možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti sexuální,
3) nejméně v období od 25. 1. 2012 do 25. 6. 2012 na různých místech České republiky, zejména v O., okres K. ve své e-mailové schránce, kterou užíval ke komunikaci prostřednictvím internetové sítě, měl uloženo nejméně 7 fotografií a jednu videosekvenci zobrazující sexuální aktivity zjevně dětských, tedy sexuálně nezralých dívčích objektů, přičemž nejméně šest z těchto fotografií dne 19. 6. 2012 prostřednictvím e-mailové pošty přeposlal blíže neztotožněnému příjemci na adresu ,
jej uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku (skutek ad bod 2) a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 2 tr. zákoníku (skutek ad bod 3), kdy za tyto a přečiny svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (skutek ad bod 1) a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku (skutek ad bod 4), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, byl obviněnému uložen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to paměťové karty mikro SD zn. Kingstone 8 GB a notebooku zn. ACER Aspire, které jsou uloženy v depozitu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru obecné kriminality. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Tento rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl v celém rozsahu dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejprve v dovolání deklaroval svou znalost, že s odkazem na uplatněný dovolací důvod nelze namítat skutkové námitky. I přesto je podle něj třeba upozornit na několik podle něj nesprávných skutkových okolností. Konkrétně odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť paušálně odmítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování, a to opakování již dříve provedených důkazů za účelem případné změny skutkových zjištění a dalšího důkazu, který mohl mít vliv na důvěryhodnost svědkyně. Další procesní pochybení dovolatel spatřuje v nevyslechnutí svědkyně W. před soudem, čímž došlo k porušení zásady bezprostřednosti. Obviněný nijak nezpochybňuje zákonné provedení jejího výslechu v přípravném řízení, ale domnívá se, že i přesto měla být znovu vyslechnuta před soudem, když ani znalkyně kategoricky její výslech nevyloučila, neboť následek jednání obviněného, které i nyní popírá, není nijak závažný. Jednalo se o ojedinělý incident, který nezanechal na poškozené negativní následky. Poškozená jej ani nechtěla řešit, když se jej rozhodla po dobu více jak jednoho roku nenahlásit, a jednání obviněného bylo odhaleno z kontroly jeho korespondence v jiné věci. Výslech svědkyně W. tak mohl napomoci zjištění, zda se jednání obviněného mělo kvalifikovat jako spáchané ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky, a zda se jím vůbec obviněný mohl dopustit přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 tr. zákoníku. Taktéž poukázal na rozpory ve výpovědích svědkyň W. a H. ohledně času spáchání skutku ad bod 2 výroku o vině napadeného rozsudku.
Dovolatel dále zpochybnil právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, protože s ohledem na osobu svědkyně H. již svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu nebylo možné. Tato svědkyně provozovala sex za úplatu nejen s obviněným, ale měla velmi bohaté sexuální zkušenosti i s jinými muži. Uvedené hledisko mělo být taktéž hodnoceno z pohledu společenské škodlivosti jednání obviněného ve smyslu §12 tr. zákoníku, jelikož je nutno věc posuzovat vždy individuálně také ve vztahu ke konkrétnímu poškozenému.
Odvolací soud podle dovolatele nesprávně právně posoudil i skutek popsaný pod bodem 2 výroku o vině napadeného rozsudku, když jej kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin znásilnění §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zároveň přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, tedy že obviněný úmyslně ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dítěte tím, že jej sváděl k nemravnému životu a tento čin spáchal opětovně a ze zavrženíhodné pohnutky. Znak opětovnosti není ve skutkové větě vůbec uveden. Pakliže jej odvolací soud shledal ve vztahu k jednání popsanému ve skutku ad bod 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, měl tuto skutečnost ve skutkové větě uvést, což neučinil. Rovněž nelze z popisu skutku dovodit naplnění znaku zavrženíhodné pohnutky. Je nepřípustné jej dovodit z obsahu spisu, když není uveden ve skutkové větě. Spatřuje-li soud jeho naplnění ve skutečnosti, že poškozená byla nízkého věku a v ničem jiném, jedná se o dvojí přičítání téhož, neboť okolnost věku poškozené jako osoby mladší 15 let byla již zohledněna v právní kvalifikaci jednání ve smyslu §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Je-li věk poškozené dáván dovolateli za vinu znovu a hodnocen jako zavrženíhodná pohnutka při současné absenci jakéhokoli jiného jednání, jde o dvojí přičítání téhož. Nabízí se zde otázka, zda nejde o faktickou konzumpci jednání. Jediným ojedinělým útokem proti poškozené W. nemohl naplnit znak ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte tím, že jej obviněný sváděl k zahálčivému nebo nemravnému životu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 6 To 84/2013 a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že prakticky všechny jeho námitky týkající se správnosti průběhu dokazování, učiněných skutkových zjištění a z nich plynoucích právních závěrů jsou trvalou součástí jeho obhajoby. Tyto výhrady vznesl již v odvolání a soud druhého stupně se jimi náležitě a v dostatečné míře zabýval. Opakuje-li nyní obviněný v zásadě stejné námitky i v dovolání, lze poukázat na setrvalou praxi dovolacího soudu, který v případech, kdy obviněný staví dovolání výlučně na opakování stejných výhrad, které již marně uplatnil v řízení o řádném opravném prostředku (jak je tomu i v tomto případě), dovolání zpravidla odmítá jako zjevně neopodstatněné
Obviněný zaštítil svůj mimořádný opravný prostředek dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřujícím k takovým vadám meritorního rozhodnutí, které spočívají ve vadné aplikaci norem hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Ovšem výhrady této povahy (tedy námitky proti vadnému užití norem hmotného práva na soudem zjištěný skutkový stav) se v dovolání obviněného P. vyskytují spíše sporadicky. Relevantní je jeho námitka, že ve skutkové větě v bodě 2 výroku o vině není vůbec popsána opětovnost vyjádřená v právní kvalifikaci skutku podle §201 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Je skutečností, že izolovaný text skutkové věty bodu 2 výroku o vině neobsahuje explicitní vyjádření opakování tohoto trestného jednání obviněným, ovšem je tomu tak proto, že v kompletním znění meritorního rozhodnutí tento výrok bezprostředně navazuje na skutek popsaný v bodě 1, v němž je popsáno shodné jednání obviněného vůči poškozené H. Z návaznosti obou skutků zřetelně plyne opětovnost, podrobněji vysvětlená v odůvodnění rozhodnutí. Jestliže obviněný nesouhlasí s naplněním znaku „zavrženíhodné pohnutky“ vyjádřeného v kvalifikaci skutku podle §201 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jde o námitku nedůvodnou. Jeho jednání popsané ve skutkové větě vůči zjevně nezletilé dívce nemohlo být motivováno jinou než zavrženíhodnou pohnutkou. Ostatně i naplnění tohoto znaku vysvětlil odvolací soud zcela dostatečně v důvodech svého rozhodnutí. Takové jednání pak, byť ojedinělé, nemohlo nezanechat v poškozené W. hlubokou traumatizující stopu a zcela nepochybně tedy mohlo být iniciačním momentem ohrožujícím její další rozumový, citový nebo mravní vývoj.
Státní zástupce má za to, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř., a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání (a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí, viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 6 To 84/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Ačkoli dovolatel konstatoval, že napadá rozsudek soudu druhého stupně v celém rozsahu, fakticky své námitky zaměřil výlučně proti skutku ad bod 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se poškozené K. H., který zůstal napadeným rozsudkem nezměněn, a proti skutku ad bod 2 rozsudku soudu odvolacího, jenž se vztahuje k poškozené D. W.
Z obsahu spisu je patrné, že skutkové námitky znovu opakované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozím řízení a oba soudy se s nimi patřičně vypořádaly. Nejedná se o argumentaci týkající se nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení, jelikož dovolatel popírá spáchání skutku ad bod 2 a zpochybňuje jeho časové vymezení s ohledem na odlišné výpovědi poškozených W. a H. a namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav, když nebyla nezletilá W. vyslechnuta před soudem, čímž mělo dojít k porušení zásady bezprostřednosti. Obviněný se proto takto zvolenou argumentací míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces s ohledem na tvrzené paušální odmítnutí provedení důkazů navrhované obhajobou odvolacím soudem je třeba uvést následující. Obviněný zmíněné důkazy v dovolání blíže nespecifikoval, ale z protokolu o veřejném zasedání ze dne 14. 11. 2013 (č. l. 492-493) vyplývá, že se jedná o návrhy opětovného přečtení výpovědí poškozených W. a H. a výslech obviněného k jeho poměrům, a jeho vyjádření, zda má na nohou pihy. Jestliže dovolatel tímto způsobem v dovolání v podstatě zpochybnil právo na spravedlivý proces, tak je nutno zmínit, že spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je právem obviněného a k jeho ochraně byl dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. judiciálním výkladem Ústavního soudu rozšířen v tom smyslu, že lze v rámci tohoto důvodu namítat porušení předmětných postulátů spravedlivého procesu. Pokud by tedy bylo v rámci dovolacího řízení zjištěno, že v projednávaném případě došlo ze strany soudů k tzv. opomenutí důkazů, jak tvrdí ve svém dovolání obviněný, mohlo by se jednat o důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. Avšak v daném případě se rozhodně nejednalo o tzv. opomenuté důkazy, neboť zmíněné návrhy na doplnění dokazování soud druhého stupně ve veřejném zasedání usnesením zamítl, přičemž v odůvodnění napadeného rozsudku pak náležitě zdůvodnil, proč je neprovedl. Rovněž dostatečně odůvodnil správnost procesního postupu soudu prvního stupně při provedení důkazu přečtením protokolu o svědecké výpovědi poškozené W. ve smyslu ustanovení §102 odst. 2 tr. ř.
Relevantně uplatněnou právní námitkou dovolatele, ale zjevně neopodstatněnou, je jeho tvrzení o nenaplnění znaku svádění k nemravnému životu ve smyslu §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu ke skutku ad bod 1, když poškozená K. H. zjevně provozovala sex za úplatu již předtím, než tak činila s obviněným, a bez jeho přičinění již vedla nemravný život. Tímto argumentem se již ale zevrubně zabýval nejen soud druhého, ale i soud prvního stupně a patřičně se s ním vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž Nejvyšší soud bez výhrady k jejich správnosti odkazuje (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Oproti tomu námitku obviněného o absenci popisu znaku spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte ze zavrženíhodné pohnutky ve smyslu §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve skutku pod bodem 2, kterou navíc nelze spatřovat výhradně v nízkém věku poškozené, je třeba označit za důvodnou.
Trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu ze zavrženíhodné pohnutky.
Objektem tohoto činu je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. Znak svádění u přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zpravidla zahrnuje jednání, které má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, avšak může být naplněn i tehdy, když se pachatel pouze v jednom případě vůči osobě mladší osmnácti let dopustil mimořádně závažného jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že je způsobilé ovlivnit její morálku a vyvolat u ní společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům, posunout mimo obvyklé normy její sexuální život či vytvořit předpoklady pro její závadové chování a nemravný život (srov. rozhodnutí publikované pod č. 26/2010 Sb. rozh. tr.). Dítě si v důsledku jednání pachatele osvojuje škodlivé návyky, povahové rysy, popř. sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Trestní odpovědnost se proto uplatní tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálné nebezpečí, že se osoba mladší osmnácti let bude mimo jiné chovat promiskuitně (pohlavně nevázaně) nebo se živit prostitucí.
Zavrženíhodná pohnutka ve smyslu §201 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je pohnutkou pachatele stojící v zásadním rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o značném morálním narušení pachatele, neboť dokládá jeho bezohledné sobectví, bezcitnost a pohrdavý postoj k základním lidským hodnotám. V konkrétním případě může jít o ziskuchtivost, sexuální zvrhlost, snahu po nízkém ukájení sexuálního pudu, snahu po parazitním způsobu života apod. (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. s 1959).
Soud druhého stupně naplnění zavrženíhodné pohnutky spatřoval, jak uvedl na straně 14 odůvodnění napadeného rozsudku, v nízkém věku poškozené, která měla v době spáchání skutku ad bod 2 třináct let, kdy právě sexuálně motivovaný atak na osobu tak nízkého věku svědčí o značném morálním narušení obviněného a jeho pohrdavému postoji k základním lidským hodnotám .
Uvedené právní posouzení znaku zavrženíhodné pohnutky jako zvlášť přitěžující okolnosti však nemůže s obsahem na jeho zákonnou úpravu obstát, neboť trestní zákoník stanoví, že spáchání tohoto přečinu na dítěti je primárním předpokladem naplnění znaků jeho základní skutkové podstaty, kdy se dítětem ve smyslu §126 tr. zákoníku rozumí osoba mladší osmnácti let, pokud trestní zákon nestanoví jinak. V trestním zákoníku zároveň není v žádné z kvalifikovaných skutkových podstat přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku zahrnuta okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě spáchání tohoto přečinu na osobě mladší 15 let. Zohlednil-li soud druhého stupně v takovém případě věk poškozené nejprve jako předpoklad pro naplnění znaků základní skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zároveň ji posléze kvalifikoval jako zavrženíhodnou pohnutku ve smyslu odst. 3 písm. a) téhož zákonného ustanovení, porušil zásadu zákazu dvojího přičítání téhož, a učinil tak současně bez zákonného podkladu. V daném případě u obviněného nebyla shledána jiná okolnost, kterou by bylo možno posoudit jako zavrženíhodnou pohnutku ve smyslu odst. 3 písm. a) předmětného ustanovení zákona, neboť nebylo zjištěno, že by obviněný např. jednal ze ziskuchtivosti, sexuální zvrhlosti, ve snaze po nízkém ukájení sexuálního pudu, snahu po parazitním způsobu života apod. Nejvyšší soud proto zastává názor, že v přezkoumávaném případě obviněného M. P. nebyly splněny podmínky pro kvalifikování jeho jednání popsaného pod bodem 2 rozsudku soudu druhého stupně též podle §201 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Dovolací soud pokládá za potřebné se vyjádřit i k naplnění požadovaných znaků základní skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte u tohoto skutku pod bodem 2. Jak vyplývá ze strany 22, 23 a 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento shledal přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednání obviněného spočívající v tom, že hodlal docílit ukojení svého sexuálního pudu i za cenu znásilnění poškozené jako osoby mladší 15 let a vzhledem k takto nízkému věku poškozené věděl, že takové jednání může vést k jejímu morálnímu úpadku a byl s tím srozuměn.
Takovéto zdůvodnění ale nelze označit za přesné. Za stěžejní je třeba označit tu část jednání obviněného, která byla s to přečin ohrožování výchovy dítěte naplnit, tedy tu část jednání obviněného spočívající v tom, že … přelezl do zadní části vozidla za nezletilou D. W., které se v zájmu uspokojit své sexuální potřeby zeptal, zda si nechce vydělat peníze za to, že ho sexuálně uspokojí rukou či mu provede felaci pohlavního údu, přesto, že tato výslovně důrazně jeho požadavek odmítla …, poté poškozenou znásilnil způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a, …sám v tom pak ustal a odvezl obě jmenované dívky k P. M. v P., kde nezletilé předal blíže nezjištěný finanční obnos . Tedy ačkoliv obviněný znal věk poškozené, sváděl ji svou nabídkou poskytnutí finanční částky za jeho pohlavní ukojení k prostituci, a ačkoliv poškozená jeho nabídku důrazně odmítla, nedbal jejího odporu a násilím ji donutil k pohlavnímu styku spáchaného jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, a za to jí posléze předal blíže nezjištěnou částku peněz. Popsaným způsobem tak vůči ní jednal v základních rysech obdobně jako u poškozené K. H., tedy vyžadoval sex za úplatu od dítěte, zde navíc vůči osobě mladší 15 let a to i za cenu znásilnění poškozené W. za účelem ukojení svého sexuálního pudu. Podle znaleckého posudku z psychologie a psychiatrie vypracovaného k osobě poškozené W. u ní k rozvoji posttraumatické stresové poruchy nedošlo jen vzhledem k osobnosti poškozené (tedy okolnosti nezávislé na vůli obviněného), když byla proti vzniku psychotraumatu chráněna deprivací, tedy plochou emotivitou. Vlivem jednání obviněného u ní mohlo dojít k posunu v oblasti morální, avšak k trvalým následkům ve vývoji vysoce pravděpodobně nedojde.
Takové jednání obviněného ale bylo způsobilé ohrozit mravní vývoj poškozené jako třináctiletého dítěte a zasáhnout do jejího psychosexuálního vývoje byť ojedinělým, avšak mimořádně závažným atakem, který mohl posunout její sexuální život mimo obvyklé normy či vytvořit předpoklady pro její závadové chování. Současně bylo schopné u ní vyvolat osvojení si škodlivých návyků či sklonu, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k morálnímu úpadku v podobě získávání peněz za sexuální služby, popřípadě prostituce, jak tomu bylo i u poškozené K. H. (s níž se v daném období poškozená W. kamarádila), a která si opakovaně vydělávala peníze pohlavními styky s obviněným. Tedy v těchto momentech bylo jednání obviněného způsobilé naplnit základní skutkovou podstatu přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Dále je pak nutno přisvědčit i další námitce obviněného, že odvolací soud pochybil, pokud v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. v popisu skutku ad bod 2 výroku o vině napadeného rozsudku neuvedl, v čem spočívá zákonný znak opětovně ve smyslu §201 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Učinil tak pouze v odůvodnění napadeného rozsudku, kde na straně 14 správně uvedl, že pod pojmem opětovně se rozumí případy, kdy pachatel přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 tr. zákoníku opakuje, což v posuzovaném případě nastalo u skutku pod bodem 2, kterého se dopustil obviněný poté, co spáchal stejný přečin pod bodem 1 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Pro naplnění předmětného znaku trestného činu podle odvolacího soudu není třeba, aby byl pachatel za předchozí spáchaný čin již pravomocně odsouzen.
Pokud by se v daném případě jednalo výhradně o toto pochybení, dovolací soud by neměl důvod rozhodnutí soudu druhého stupně rušit, neboť takové pochybení by bylo možno označit za pochybení ryze formální. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu totiž jasně vyplývá důvodnost a opodstatněnost posouzení jednání obviněného, jako opětovného ve smyslu §201 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, byť ve vlastním popisu skutku v bodě 2 výroku o vině tato opětovnost není dostatečně vyjádřena. Z odůvodnění rozhodnutí je ale patrné že tak obviněný učinil poté, co se již přečinu ohrožování výchovy dítěte dopustil vůči poškozené K. H., způsobem uvedeným v popisu skutku ad bod 1. Odůvodnění je vždy nedílnou součástí soudního rozhodnutí a je třeba k němu jako k takovému přistupovat komplexně. Předmětné jednání obviněného proto bylo v tomto případě důvodně posouzeno jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
K dovolání obviněného je třeba dále poznamenat, že se u spáchaných trestných činů (ad skutek 2 napadeného rozsudku) nejedná o faktickou konzumpci, kdy by byl stíhaný přečin ohrožování výchovy dítěte ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu znásilnění činem relativně malého významu nebo byl jeho nevýznamným produktem. Je tomu tak i proto, že se v daném případě jedná o trestné činy, které chrání odlišné objekty, a stupeň škodlivosti popsaného jednání u uvedeného přečinu rozhodně není natolik nízký, aby bylo možno o takovém postupu, byť jen teoreticky, uvažovat.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného M. P. zčásti důvodným a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 6 To 84/2013 v části I. týkající se vyslovení viny obviněného M. P. ohledně skutku pod bodem 2, a taktéž ve výroku o trestu. Současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu, přičemž ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je jmenovaný soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu. Vrchní soud v Olomouci tedy v novém odvolacím řízení učiní ve věci odpovídající právní závěry ohledně skutku pod bodem 2, přičemž znak opětovnosti ve smyslu §201 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku doplní i do popisu skutku a taktéž znovu rozhodne o trestu. Předmětné doplnění a upřesnění skutkové věty rozsudku tak, aby odpovídalo znakům trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, pak nepředstavuje zhoršení postavení obviněného, jemuž by bránila zásada zákazu reformationis in peius, neboť se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti.
Tento postup byl dovolacím soudem zvolen s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 3758/13, podle něhož obsahuje-li určitá kvalifikovaná skutková podstata více svých znaků, pak je třeba vážit, zda obviněný svým jednáním naplnil pouze jeden takový znak, anebo více takových znaků, popřípadě všechny. Naplnění všech nebo jen jediného z více znaků takové kvalifikované skutkové podstaty má zde své implikace v tom směru, že naplnění více či všech těchto znaků může soud vést k úvaze o uložení vyšší trestní sazby v rámci zákonem dovoleného jejího rozpětí a naopak (s přihlédnutím k dalším faktorům majícím vliv na rozhodování o druhu a výši trestu). Expressis verbis, naplnění všech nebo jen jediného z více znaků kvalifikované skutkové podstaty se v úvaze soudu může promítnout na druhu a především pak na výši ukládané trestní sankce.
To jinými slovy znamená, že okolnost nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle §201 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku u skutku pod bodem 2, by mělo mít své konsekvence při ukládání trestu, zejména jeho výměry.
Toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c