ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.391.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 391/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 67 To 237/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 40/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 3 T 40/2013, byl obviněný J. K. uznán vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaného v souběhu se zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
„dne 12. 3. 2013, v době od 17.00 hod. do 17.55 hod., v P. – Ú. n. L. řídil osobní motorové vozidlo zn. Honda Accord, se kterým jel ulicí S. směrem do centra P., přičemž poté, co byl spatřen, na úrovni čerpací stanice A., ve služebním vozidle tov. zn. Škoda Octavia, jedoucí hlídkou Policie České republiky, Místního oddělení Ú. n. L., ve složení pprap. T. S. a pprap. J. K., kdy policisté se rozhodli vozidlo řízené obviněným K. zkontrolovat a z tohoto důvodu počali vozidlo pronásledovat služebním vozidlem PČR za současného použití výstražného zvukového a světelného znamení s nápisem „STOP“, začal obv. K. hlídce PČR ujíždět, aby se tak vyhnul kontrole a následnému trestnímu řízení v souvislosti s opakovaným nerespektováním trestu zákazu řízení motorového vozidla, kdy obviněný výrazně zrychlil jízdu a dojel až do slepé uličky při ul. C., kde zastavil, hlídka PČR zastavila za vozidlem řízeným obv. K. a oba členové hlídky PČR vystoupili z vozidla, kdy pprap. Jan K., jakožto řidič služebního vozidla, šel k vozidlu, které obv. K. řídil a snažil se obv. K. přimět k otevření vozidla a vystoupení z vozidla, zatímco pprap. T. S. zůstal u otevřených pravých předních dveří služebního vozidla PČR, přičemž obv. K. se s vozidlem rozjel vzad, a jakkoli se mohl jakémukoliv střetu s policisty či se služebním vozidlem PČR vyhnout, přesto úmyslně nacouval a narazil do pravých předních dveří služebního vozidla PČR, ze kterých poškozený pprap. T. S. vystupoval, čímž došlo k sevření pošk. pprap. T. S. mezi dveře a karosérii služebního vozidla, kdy toto jednání bylo vedeno s úmyslem zamezit a odradit policisty od dalšího pronásledování obviněného a s úmyslem zabránit jim v plnění služebních povinností, obv. K. poté nikterak nereagoval na slovní výzvu pprap. J. K. „policie, jménem zákona, stůj“ doprovázené hrozbou střelnou zbraní ze strany policistů a pokračoval v couvání s vozidlem, kdy narazil do pravé přední části služebního vozidla PČR a zároveň do oplocení u domu, obv. K. následně nereagoval ani na varovný výstřel ze služební zbraně, kterou použil pprap. J. K. a pokračoval v jízdě s vozidlem dalšími přilehlými ulicemi v P. – Ú. n. L., přičemž byl stále pronásledován oběma policisty ve služebním vozidle PČR za současného použití výstražného zvukového a světelného znamení s nápisem „STOP“, kdy pouze na chvíli obv. K. s vozidlem zastavil tak, aby umožnil vystoupit spolujezdkyni K. V. z vozidla, pak dál pokračoval v jízdě a posléze zajel do ul. Č., kde zastavil a hlídka PČR zastavila za ním, načež se obv. K. opět rozjel s vozidlem vzad, a ačkoli mohl vozidlo hlídky PČR bez střetu objet, opětovně úmyslně zacouval a naboural do přední části stojícího služebního vozidla Policie ČR, ve kterém seděli poškození pprap. J. K. a pprap. T. S., kteří nestačili z vozidla vystoupit, poté pokračoval v jízdě s vozidlem tov. zn. Honda Accord dalšími ulicemi v P. – Ú. n. L., až zajel do ulice B., kde vystoupil z vozidla a z místa utekl do ul. P. a dále přes oplocení a pozemek domu, u kterého poškodil část oplocení a rozbil keramický květináč, kdy jakkoli se snažili policisté pprap. J. K. a pprap. T. S. obviněného dostihnout, toto se jim nepodařilo a tímto jednáním obviněný způsobil poškozenému policistovi pprap. T. S. poranění v podobě pohmoždění měkkých tkání levého ramene, s proužkovitými kožními oděrkami o délce 5 cm a 3 cm, kdy zranění z hlediska soudně lékařského nedosahovalo závažnosti ublížení na zdraví, přičemž poškozenému pprap. T. S. byla vystavena pracovní neschopnost od 13. 3. 2013 do 19. 3. 2013, ke zranění poškozeného policisty pprap. J. K. nedošlo, přičemž poškozením služebního motorového vozidla Policie ČR, zn. Škoda Octavia, způsobil obv. K. poškozené Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, IČ: 751 51 472, se sídlem Praha 4, Kongresová 2, škodu v celkové výši 85.411,- Kč, poškození vozidla tov. zn. Honda Accord, poškozenému majiteli vozidla P. N. škodu v celkové výši 22.000,- Kč a poškozením keramického květináče a oplocení pozemku v ulici P. v P. – Ú. n. L. poškozenému Z. P. škodu v celkové výši 1.360,- Kč, přičemž současně dne 12. 3. 2013, v době od 17.00 hod. do 17.50 hod., obv. K. osobní motorové vozidlo tov. značky Honda Accord, barvy modré metalízy, řídil, ačkoli si byl vědom, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 37 T 76/2008, který nabyl právní moci dne 27. 5. 2009 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 67 To 95/2009 byl mj. odsouzen k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti roků a že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 31 T 93/2009, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2009, byl mj. odsouzen i k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu ve výměře dvou let.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle §325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 2 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému Z. P., škodu ve výši 1.360,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČ: 411 97 518 a Z. P., odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 3 T 40/2013, podal obviněný J. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 67 To 237/2013, tak, že ho jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 67 To 237/2013, podal následně obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že předmětné jednání nelze právně kvalifikovat jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, přičemž poukazuje na to, že jeho jedinou snahou bylo uniknout policistům, aby se tak vyhnul zjištění své totožnosti a následnému stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Dle názoru obviněného je nerespektování pokynu policejní hlídky sice společensky nežádoucí, nelze z něj však dovozovat úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby, přičemž v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 190/2012, z něhož vyjímá závěr, že úmyslem pachatele musí být zahrnuto také užití násilí. Poukazuje pak na to, že vozidlo policie objel, byť se mu nepodařilo tomuto vozidlu zcela vyhnout. Dále uvedl, že pokud by bylo jeho úmyslem zabránit policistům v plnění jejich služebních povinností, nebyl by zasahující policista zraněn tak, jak bylo zjištěno, a do vozidla by musel najet takovou intenzitou, aby zabránil policistům v další jízdě. Pokud jde o opakovaný střet, byl dle názoru dovolatele nutně vyústěním situace, která kontaktu vozidel předcházela, a poukázal na místní dopravní poměry a vypjatou stresovou situaci. Obviněný dále uvedl, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, vykazuje „extrémní vady“, které vedly k nedostatečnému a nepřesnému zjištění skutkového stavu věci, a namítl, že výpovědi zasahujících policistů jsou subjektivizované a ve věci měl být zpracován znalecký posudek z oboru dopravy. Odkázal pak na meze dovolacího přezkumu na podkladě jím uplatněného dovolacího důvodu, avšak vyslovuje přesvědčení, že v jeho případě jsou dány podmínky pro přezkum skutkových zjištění v dovolacím řízení. Současně namítl, že odvolací soud se blíže nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, a považuje jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 3 T 40/2013 a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze část námitek dovolatele. Za relevantní lze považovat námitku obviněného, že jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Třebaže obviněný v této souvislosti argumentuje usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 190/2012, dle názoru státního zástupce mu přisvědčit nelze. V prvé řadě je třeba uvést, že skutek pachatele v trestní věci projednávané Nejvyšším soudem v obviněným uváděné věci se od nyní projednávané věci odlišoval, pokud jde o průběh kolize mezi vozidlem obviněného a vozidlem policie. V nyní projednávané věci však bylo jednání obviněného skutkově zcela nesrovnatelné, neboť obviněný, třebaže měl podle skutkových zjištění soudů možnost v případě prostého úmyslu pouze policistům uniknout tím, že jejich vozidlo objede, do tohoto nacouval, přičemž při couvání dokonce přimáčkl poškozeného pprap. S. Obdobný manévr pak zopakoval ještě jednou. Od výše zmíněné věci projednávané Nejvyšším soudem se pak nyní projednávaná věc podstatně liší i v tom, že soud prvého stupně velmi podrobně a detailně popsal všechny rozhodné okolnosti jednání obviněného, z nichž jednání obviněného i jeho vůle působit na výkon pravomoci policejní hlídky, i za cenu případného poranění policisty, zcela zjevně vyplývá. O úmyslu působit na policejní hlídku pak v případě obviněného svědčí i skutečnost, že obdobný manévr podnikl opakovaně, za situace, kdy měl objektivně jinou možnost k úniku. Z popisu jednání obviněného zároveň vyplývá, že jeho jednání nebylo vedeno pouhou snahou ujet, ale naopak působit na policejní hlídku, o čemž svědčí i to, že v případě obou kolizí obviněný určitý moment vyčkával a kolizi s policejním vozidlem následně vyvolal nacouváním. Za těchto okolností neobstojí ani námitka obviněného, že o jeho úmyslu nesvědčí intenzita vyvolané kolize. Předpokladem trestní odpovědnosti pachatele pro zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku totiž není dosažení pachatelem zamýšleného výsledku ve výkonu pravomoci úřední osoby, jinými slovy zákon nepředpokládá pro dokonání tohoto zločinu, aby pachatel skutečně dosáhl změny ve způsobu, či výsledku výkonu pravomoci úřední osoby, ale postačí, že na tento výkon pravomoci úmyslně působí. V tomto směru pak nelze mít pochyb o tom, že i obviněným použitá intenzita nárazu a tím spíše „přiskřípnutí“ policisty provádějícího služební zákrok nacouváním do dveří stojícího policejního vozidla, bylo použití násilí, jež bylo zcela jistě způsobilé ovlivnit průběh oprávněného a zcela legitimního zákroku příslušníků policie, a to nejméně tak, že je od takového zákroku odradí. V popsaném jednání obviněného lze zároveň vysledovat evidentní prvky určité lstivosti a vypočítavosti, jež v podstatě zcela vylučuje, že by se jednalo o jednání nedbalostní. Naopak je třeba zdůraznit, že obviněný si uvedeným způsobem počínat chtěl, z čehož vyplývá, že jednal v úmyslu přímém, jak má
na mysli ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Neobstojí ani námitka absence znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, neboť závěr o užití vozidla obviněného jakožto prostředku násilného působení proti vozidlu policie byl bezpečně prokázán jednak svědeckou výpovědí policistů, jednak dalšími listinnými důkazy. Zároveň se v daném případě ani nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz, neboť obviněný navrhoval provedení takového důkazu k prokázání svého tvrzení, že vozidlo policistů naopak nabouralo do jeho vozidla, což však bylo ostatními ve věci provedenými důkazy bezpečně vyvráceno.
Uplatňuje-li obviněný údajné „extrémní vady“ řízení vedoucí k nedostatečnému zjištění skutkového stavu věci, nelze z obsahu podaného dovolání dovodit, jaké konkrétní vady má na mysli. Z jeho námitek totiž vyplývá, že za takové údajné vady považuje pouze konkrétní způsob hodnocení soudy provedených důkazů v tom rozsahu, pokud se nepřiklonily k jím prosazované verzi skutkového děje. Rozhodně nelze v těchto námitkách spatřovat existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, či extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části svého dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí svědků pprap. T. S. a pprap. J. K. a listinných důkazů - fotografií) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nebyl proveden důkaz - znalecký posudek z oboru dopravy), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud obviněný namítal absenci znaleckého posudku z oboru dopravy, dle názoru Nejvyššího soudu se o případ tzv. opomenutého důkazu nejedná. Soudy sice neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru dopravy, avšak závěr o užití motorového vozidla obviněného jako prostředku násilného působení proti vozidlu policie byl dostatečně prokázán svědeckou výpovědí poškozených policistů a rovněž dalšími listinnými důkazy. Takový důkaz by sám o sobě nemohl změnit skutková zjištění učiněná na základě ostatních důkazů tak, jak tyto důkazy hodnotily soudy. Z uvedeného vyplývá, že trestná činnost obviněného byla nepochybně prokázána a že vyplývá z učiněných skutkových zjištění ve svém souhrnu, přičemž znalecký posudek z oboru dopravy by na těchto závěrech nemohl nic změnit.
Právně relevantně byla uplatněna námitka týkající se nesouhlasu obviněného s právní kvalifikací skutku, pokud byl soudem vyhodnocen jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
Zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a čin spáchá se zbraní.
Zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a způsobí-li takovým činem větší škodu.
Jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 9 spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 12. 3. 2013 v P. řídil osobní motorové vozidlo zn. Honda Accord, se kterým jel ulicí S. směrem do centra P., přičemž poté, co byl spatřen ve služebním vozidle jedoucí hlídkou Policie České republiky ve složení pprap. T. S. a pprap. J. K., když policisté se rozhodli vozidlo řízené obviněným K. zkontrolovat a z tohoto důvodu počali vozidlo pronásledovat služebním vozidlem PČR za současného použití výstražného zvukového a světelného znamení s nápisem „STOP“, začal obviněný hlídce ujíždět, aby se tak vyhnul kontrole a následnému trestnímu řízení v souvislosti s opakovaným nerespektováním trestu zákazu řízení motorového vozidla, kdy zrychlil jízdu a dojel až do slepé uličky, kde zastavil, hlídka zastavila za vozidlem řízeným obviněným a oba členové hlídky vystoupili z vozidla, když pprap. J. K. šel k vozidlu, které obviněný řídil, a snažil se ho přimět k vystoupení z vozidla, zatímco pprap. T. S. zůstal u otevřených pravých předních dveří služebního vozidla, přičemž obviněný se s vozidlem rozjel vzad, a přestože se mohl střetu s policisty či se služebním vozidlem vyhnout, úmyslně nacouval do dveří služebního vozidla, ze kterých poškozený pprap. T. S. vystupoval, čímž došlo k jeho sevření mezi dveře a karosérii služebního vozidla, když toto jednání bylo vedeno s úmyslem zamezit a odradit policisty od dalšího pronásledování obviněného a s úmyslem zabránit jim v plnění služebních povinností, když obviněný pokračoval v jízdě s vozidlem dalšími přilehlými ulicemi v P., přičemž byl stále pronásledován oběma policisty ve služebním vozidle, posléze zajel do ul. Č., kde zastavil a hlídka zastavila za ním, načež se obviněný opět rozjel s vozidlem vzad, a ačkoli mohl vozidlo hlídky PČR bez střetu objet, opětovně úmyslně zacouval a naboural do přední části stojícího služebního vozidla, ve kterém seděli poškození, poté pokračoval v jízdě s vozidlem tov. zn. Honda Accord dalšími ulicemi v P. – Ú. n. L., až zajel do ulice B., kde vystoupil z vozidla a z místa utekl do ul. P. a dále přes oplocení a pozemek domu, u kterého poškodil část oplocení a rozbil keramický květináč, a tímto jednáním obviněný způsobil poškozenému policistovi pprap. T. S. poranění v podobě pohmoždění měkkých tkání levého ramene, s proužkovitými kožními oděrkami o délce 5 cm a 3 cm, přičemž poškozením služebního motorového vozidla způsobil obviněný poškozené Policii České republiky, škodu v celkové výši 85.411,- Kč.
Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkové i právní věty výroku o vině je zřejmé, že soudy na základě dokazování dospěly k závěru o naplnění znaků zvláštní skutkové podstaty podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, když v právní větě výroku o vině je uvedeno, že obviněný „užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, spáchal takový čin se zbraní a činem způsobil větší škodu“. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, kde je uvedeno, že soud jednání obviněného J. K. právně kvalifikoval jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a tato právní kvalifikace vychází z prokázaného skutkového zjištění: obviněný vůči zasahujícím policistům, kteří byli ve službě, řádně označeni, včetně služebního stejnokroje, prováděli zákrok v rámci pravomocí daných příslušníkům Policie ČR, jednalo se tedy o úřední osoby ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Poté, kdy se obviněný rozhodl zamezit zasahujícím policistům v zastavení jeho automobilu a identifikaci jeho osoby, jakožto řidiče předmětného automobilu, se svým vozidlem záměrně, přestože měl podle skutkových zjištění soudů možnost v případě prostého úmyslu pouze policistům uniknout tím, že jejich vozidlo objede, do tohoto nacouval, přičemž při couvání přimáčkl poškozeného pprap. S., když obdobný manévr uskutečnil dvakrát a to za situace, kdy měl objektivně jinou možnost úniku.
Pro úplnost zbývá dodat, že argumentaci obviněného usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 190/2012, nelze přisvědčit, neboť se skutek pachatele v citované trestní věci od nyní projednávané věci odlišoval, pokud jde o průběh kolize mezi vozidlem obviněného a vozidlem policie a dále v posuzovaném případě soud prvního stupně velmi podrobně a detailně popsal všechny rozhodné okolnosti jednání obviněného, z nichž jednání obviněného i jeho vůle působit na výkon pravomoci policejní hlídky zcela jednoznačně vyplývá.
Co se týká námitky obviněného, že o jeho úmyslu nesvědčí intenzita vyvolané kolize, zde se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že předpokladem trestní odpovědnosti pachatele pro zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není dosažení pachatelem zamýšleného výsledku ve výkonu pravomoci úřední osoby, tedy že zákon nepředpokládá pro dokonání tohoto zločinu, aby pachatel skutečně dosáhl změny ve způsobu či výsledku výkonu pravomoci úřední osoby, ale postačí, že na tento výkon pravomoci úmyslně působí. V daném případě si však obviněný počínal tak, že se svým vozidlem záměrně narazil do služebního vozidla policistů a nacouval do dveří stojícího policejního vozidla, čímž přiskřípnul policistu provádějícího služební zákrok, což bylo použití násilí, které bylo zcela jistě způsobilé ovlivnit průběh oprávněného a zcela legitimního zákroku příslušníků policie, a to nejméně tak, že je od takového zákroku odradí. Z výše uvedeného lze dovodit, že obviněný si uvedeným způsobem počínat chtěl, z čehož vyplývá, že jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění mají odpovídající obsahový podklad ve svědeckých výpovědích obou policistů, kteří v podstatě shodně a bez významnějších odchylek či rozporů popsali průběh jednání obviněného, přičemž výpovědi policistů podporují stopy zanechané obviněným jednak v automobilu zn. Honda a jednak při útěku před zasahujícími policisty. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily. Soudy se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný J. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal