ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.399.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 399/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2014 o dovolání obviněného J. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 7 To 330/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 2 T 59/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 6. 2012, pod sp. zn. 2 T 59/2011, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tak, že
„dne 24. 1. 2010 kolem 16:00 hodin před domem v obci L., okres L., úderem pěstí do obličeje srazil na zem M. T., na kterého křičel: „Dostanu to z tebe!“, pak si na poškozeného na zemi klekl a nejméně 7x ho udeřil pěstí do obličeje, přičemž požadoval, aby mu poškozený do konce následujícího týdne předal finanční částku 50.000,-Kč, poté z místa následně odjel s vozidlem zn. Škoda Felicia Combi, č. barvy, když poškozenému způsobil otřes mozku, dislokovanou zlomeninu nosu a těžké pohmoždění obličeje, v důsledku čehož musel být poškozený ošetřen, po dobu třech dní hospitalizován v Městské nemocnici v L. a léčen po dobu dalších nejméně 5 dní, a následně dne 29. 3. 2010 se musel podrobit operativnímu zákroku spočívajícímu v revizi deformity nosních kůstek“.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Rozsudek dále obsahuje výroky o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 7 To 330/2012, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení krajského soudu dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že v provedeném dokazování nebylo spolehlivě zjištěno, že by to byl on, kdo skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně provedl, tedy že by napadl poškozeného a přivodil mu zranění. Jediným přímým důkazem je výpověď poškozeného M. T., která je rozporuplná a nenavazují na ní žádné další důkazy. Podpůrné výpovědi známých a kamarádů poškozeného z tzv. druhé ruky nemají žádnou vážnou hodnotu a zůstaly neprověřeny. Je sice nepochybné, že poškozený utrpěl zranění, ale nevysvětlena zůstala otázka, zda zranění nevznikla se souhlasem poškozeného působením jiné osoby. Nebyly zajištěny stopy, které by jej mohly usvědčovat, na čemž nenese žádnou vinu. Důkazy, které navrhl k prokázání jeho obhajoby, byly odmítnuty. Provedené důkazy soudy hodnotily v rozporu s ústavní zásadou in dubio pro reo. I když existují právní názory, že se jedná o procesní právní zásadu, nelze však odmítnout skutečnost, že v první řadě při hmotněprávním posouzení skutku je především zásadou hmotněprávní. Jelikož skutkovému stavu neodpovídá jediný závěr, že skutek spáchal, měl být odvolacím soudem podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn, či věc měla být vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a předcházející rozsudek okresního soudu zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti namítal nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů a to, že nebyly provedeny důkazy, které navrhoval (konkrétně že nebylo prokázáno, že se trestné činnosti dopustil, neboť o tom neexistuje žádný přímý důkaz mimo výpovědi poškozeného, která je rozporuplná, a není tak dána příčinná souvislost mezi jednáním, kterého se měl dopustit a zraněním, které poškozený utrpěl, neboť mu ho mohla způsobit jiná osoba apod). V tomto ohledu tyto námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, a o něž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel, nemohly obstát. Takovouto argumentací totiž primárně napadal učiněná skutková zjištění a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků, tedy až sekundárně dovozoval nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Takové námitky však pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) v zásadě zahrnout nelze. Může tomu tak být zcela výjimečně – například při existenci tzv. opomenutých důkazů, při tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, nebo při takovém způsobu hodnocení provedených důkazů, který svědčí o libovůli či svévoli ze strany soudu. V posuzované věci se však ani o některou z takovýchto výjimečných situací nejednalo. Skutková zjištění, která soudy obou stupňů učinily, mají evidentní obsahové zakotvení v důkazech. Na rozbor těchto důkazů na straně 5 až 7 rozsudku soudu prvního stupně je tak možné v plném rozsahu odkázat.
Pro úplnost je v této souvislosti třeba dodat, že za relevantní výhradu nelze považovat ani dovolatelovu námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
K námitce, že důkazy navržené k prokázání obhajoby byly odmítnuty soudy obou stupňů, Nejvyšší soud připomíná, že nalézací soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, nález 49), ale z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V řízení před soudem prvního stupně, než samosoudce prohlásil dokazování za skončené, obviněný neměl žádné další návrhy na provedení důkazů, než které byly provedeny (viz strana 134 spisu). V odvolacím řízení soud o jeho návrzích procesním způsobem rozhodl, a byť stručně vyložil, proč považuje provedené dokazování pro rozhodnutí za dostatečné.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal